Měla zapomenout

Měla zapomenout

Znáte ten pocit?

Máte ten pocit?

Ten pocit když…

Cítíte mírné svědění zezadu ve vaší hlavě. Drobnou nejistotu, nervozitu, roztržitost, která je všudypřítomná, neoprávněná, neodůvodněná, přesto se toho nemůžete zbavit. Bolest u srdce, jako by vás někdo zranil. Máte ránu, která se již nezacelí, jizvu, ke které netušíte, kde jste k ní přišli. Díváte se na tento svět a víte, prostě víte, že něco je špatně. Tak strašně špatně! Připadáte si prázdní. Chybí vám část sama sebe. Něco vám chybí. Na něco jste zapomněli, na něco velmi důležitého, tak důležitého, že jste jiným člověkem, než byste byli, kdybyste si vzpomněli.

Lisa se takto cítila už něco málo přes čtyři roky od oné autonehody, od okamžiku, kdy mluvila s tím chlapem, s mužem, kterého teď vinila za všechny svétrable a neštěstí. Vyčítala si, že mu v prvním okamžiku odpustila, protože měl v očích tak neskutečný smutek, bolest, vypadalo to, že mu je skutečně líto, co způsobil. Nechat to být, být šťastná, že nikdo při té nehodě neumřel a že se uzdraví, se zdálo v té době jako rozumná a správná věc, to však netušila, že ji ten muž bude od té chvíle pronásledovat a že ho už nikdy nevyžene ze své hlavy.

Dokázala si přesně vybavit každý rys v jeho obličeji, jeho sportovní postavu, zelenou bundu s kapsami a roztrhané džíny, co měl ten den na sobě, a také ty oči. Kriste pane, ty oči! Oči na jeho věk staré a unavené, plné neprolitých slz. Zdálo se jí o něm, zdálo se jí o něm každou noc a nebyly to sny o hrůze, horory o autonehodě. Lisa snila o lásce a rodině, o rodině s mužem, kvůli kterému téměř zemřela. To nebylo normální!

Lisa věděla, že má vážný problém. Nebyla schopná již po delší dobu kvůli tomu navázat s někým vážný vztah a přitom Ben potřeboval otce. Proto se svěřila o tom své nejbližší kamarádce, která se mimo jiného živila jako psycholožka. Bohužel pro Lisu měla jen vágní a hloupé odůvodnění. "Autonehoda je něco, co člověka poznamená, zasáhne ho někdy fyzicky a psychicky na celý život. Skoro si zemřela. To že si dokážeš konkrétně vybavit člověka, který to celé zavinil, a představuješ si s ním šťastnou rodinu, je jen vyjádření tvého vzteku, nad tím co se stalo, a přeješ si, aby to, co se stalo, napravil tím, že ti dá to, co sis vždy přála," řekla Lise, ta však hned věděla, že toto zdůvodnění je naprosto vedle. Kdyby chtěla, aby to ten muž odčinil, chtěla by po něm nějaké finanční zajištění, zaplacení nemocničních nákladů a tak, ale ne jednu velkou šťastnou rodinku.

Když nepomohla moderní věda a poznatky, Lisa se rozhodla, že zkusí se svěřit se svým problémem někomu jinému. Lisa nebyla příliš věřící, nebo spíše nebyla křesťanka či nevyznávala jiné známé náboženství, měla svůj vlastní pohled na svět, přesto se tentokrát rozhodla, že zkusí a navštíví kostel. Reverend ji přivítal s otevřenou náručí, a tak Lisa neváhala mu vysvětlit problém, se kterým se potýká. Jeho vysvětlení bylo bláznivé a neobvyklé. "To co vás trápí, má sestro, není vztek a chuť po zadostiučinění, ale láska." Láska. Láska! Láska, to bylo absurdní. Proč by měla milovat člověka, který ji způsobil tolik bolesti, který ji málem zabil? "Řekla jste, že jste mu v první chvíli odpustila. Povězte mi, má drahá, věříte, že Bůh má pro vše špatné, co se děje, svůj dobrý důvod? Láska je jeden z nejmocnějších citů a sil, pocházející od našeho Otce, schopná překonat osud, čas, odkrýt pravdu, která byl zakryta. Láska je moc schopná vše zničit i znovuzrodit. Možná, se to mělo stát, třeba jste se s ním měla setkat a nezapomenout," pravil služebník boží.

Láska? Mohla by to být láska?

Láska? Mohla zapomenout?

Láska… možná to bylo to, proč…