Dvě srdce

Dvě srdce

"Pouto, jež spojuje tvou skutečnou rodinu, není v krvi, ale ve vzájemné úctě a radosti vašich životů. Málokdy vyrostou členové jedné rodiny pod jednou střechou." - Richard Bach

JJ

Bylo už pozdě a tma, kdy jsem se v pátek vrátila domů z nákupu. Will byl na služební cestě, takže jsem Henryho nechala na hlídání Spencimu. Čekala jsem, že jakmile zaštrachám klíči v zámku, oba se na mě vrhnou, ale nestalo se tak. Všude bylo zhasnuto a ticho. Okamžitě jsem se v duchu začala plašit. Potom, co byl Hotch Foyetem napaden ve svém vlastním domě, nepřipadala jsem si nikde v bezpečí. Naštěstí mí dva muži leželi stočení na kanapi v obýváku a spokojeně podřimovali.

Položila jsem nákup na kuchyňskou linku a přešla k nim. Pomalu jsem Henryho vyprostila ze Spencerova obětí, tak abych ani jednoho neprobudila, což se mi samozřejmě nepovedlo, protože Spencer okamžitě zaregistroval, že Henry je pryč. Rozespale na mě zamžoural a protřel si oči.

"JJ," vyhrknul překvapeně. Okamžitě jsem si položila prst na ústa v gestu, aby byl ticho. Byl vzhůru, ale Henry ještě ne, tak ho nemusel probudit. Odnesla jsem ho nahoru do jeho pokoje, a uložila jsem ho ke spánku. Přeci jen se trochu vzbudil a mumlal něco o tom, že strýček Spenci má dvě srdce. Taková hloupost! Co ty dva zase vyváděli, když jsem byla pryč? No, počkat, Reid si to ještě schytá!

Sešla jsem dolů, kde Spenci už vykládal nákup a vypadal o poznání čilejší. "Ty jsi Henrymu zase pustil nějaké to svoje oblíbené sci-fíčko?!" obvinila jsem ho a přísně si dala ruce v bok se spíše více předstíraným, než skutečným hněvem.

Spenci překvapeně zamrkal. Vypadalo to skutečně upřímně. "Ne, proč?"

"Protože když jsem ho ukládala ke spánku, mumlal, že máš dvě srdce! Takže co jste to hráli?!" vyptávala jsem se.

"Aha, tak o to jde. Ne JJ, jsem v tom nevině, jen jsem Henrymu ukazoval nějaká kouzla a pak jsme se bavili o tom, jak vás mám oba moc rád," hodil na mě Spenci nevinný pohled.

"Jo, jasně Reide, tak jak nás máš rád?" zeptala jsem se smíchem.

"JJ," zašeptal a vzal mě za ruce, které si přitiskl na svou hruď. To bylo zvláštní, Spenci většinou nevyhledával fyzický kontakt, nesnášel to, a tohle bylo tak důvěrné gesto. "Myslel jsem, že víš, že oba, jak ty tak Henry, máte v obou mých srdcích naprosto speciální místo." V obou srdcích? Praštila jsem ho. Taková dojemná chvilka a on ji pokazí hloupým vtípkem. "Au! Za co to bylo?"

"Ty jsi! V takovém okamžiku si dělat srandu!"

"Nedělal jsem si srandu, miluju vás," bránil se a pohlédl mi vážně do očí. V tu chvíli tu nebylo nic důležitějšího a byla jsem mu ochotná odpustit úplně vše, byl to koneckonců náš malý genius Dr. Spencer Reid, můj Spenci.

"Úsměv trvá chvilku, ale někdy se na něj vzpomíná celý život." - Neznámý autor

>> předešlý díl

>> další díl