Lháři - Páteční polibek

Páteční polibek

Druhý den byl jako oáza klidu oproti dnům předtím. Oáza, které měly narůst nožičky a za bezmála několik hodin utéct. Nataša se na mě po včerejšku nezlobila, dál se se mnou bavila a ani se nebála svého bratra, co vyvede. Kdo by se bál? Váňa se, jak mávnutím kouzelného proutku, změnil. Byl milý, ochotný, na všechny se usmíval a všem pomáhal. Mně dával letmé plaché pohledy skoro každou hodinu, jako by se ujišťoval, že dělá vše dobře. Ostatní si té změny museli všimnout stejně, jako museli vědět, že to má co dočinění se včerejškem. Nikdo se na to ovšem neodvážil zeptat. Na to se možná až příliš moc báli toho, co by se mohli dozvědět, a byli až příliš spokojení. Byl však pátek – den slíbené party na uvítanou od naší krásné sousedky a ještě více okouzlující kámošky.

„Jen doufám, že mě někdo neobviní z domácího násilí,“ řekl Hajman s ohledem na mé modřiny ze včerejška, ale moc ho to netrápilo, vzhledem k tomu, že se mě vzápětí zeptal: „Avšak už jsem ti řekl, že vypadáš jinak přímo k sežrání?“ Zrovna jsme byli v předsíni oba připraveni vyrazit.

„Ne, ale díky, ty taky nejsi k zahození,“ oplatil jsem mu sarkazmus.

„Začínáš se bavit,“ konstatoval.

„Jo, co mám jiného dělat?“ zabručel jsem.

„No, hlavně neočumovat tu blondýnku,“ podotkl a já stočil svůj pohled k svým botám. To budu mít na podnose ještě hodně dlouho! Já vím, já vím, že to může ohrozit misi, ale přeci to nemusí teď připomínat.

„Dám si pozor…“ slíbil jsem. „Ty bys měl taky.“ Hajman se na mě nechápavě zamračil. „Dát si pozor. Davide, nejsem hlupák. Jak je to dlouho, co Jitka zemřela? Jak je to dlouho, co ses s Hankou rozešel?“

Hajman se rozesmál. „Neboj se, budu v pohodě. Tohle není ta nejhorší role, kterou jsem hrál.“ Věnoval jsem mu skeptický pohled, což ho rozesmálo ještě víc.

„Máš mi co vyprávět.“

„To rozhodně,“ souhlasil se mnou a pak jsme oba vyrazili. Sešli po schodech o patro níž, kde už na nás čekaly otevřené dveře dokořán a jásot lidí uvnitř bytu.

 

*****************

O té party na uvítanou byste měli vědět jen několik důležitých informací, které si pamatuji. Pro přátelské seznámení se sousedy a upozornění na sebe do širokého okolí, to byla skutečně geniální akce.

Seznámili jsme se se spoustou lidí, bohužel v hlavě mi z nich všech uvízlo jen pár. Pamatoval jsem si dva chlapy z druhého patra, Michala s Ondřejem, odpovídali totiž profilu. Měli tam i kámoše Bedřicha, který vedl velmi pochmurné řeči. Byla tam starší žena z prvního patra, myslím, že se jmenovala Veronika, která mi vyprávěla, jak jí její manžel utekl za mužem. Pak se tam poflakoval osmiletý chlapec, který přišel jen proto, aby snědl všechny křupky, které hostitelky na tu akci koupily. Objevili se tam i Nataša s Váňou, co tam dělali a kdo je pozval, jsem se nedozvěděl. Ach, ano, a také jsem si pamatoval naše překrásné dívky z parku a tentokrát jsem měl i jména. Naše sousedka se jmenovala Klára a její blonďatá kamarádka Eva.

Holky to zorganizovaly skvěle. S balónky, konfetami, hudbou, jídlem, jak slaným, tak sladkým. Ta rybízová bublanina byla přímo perfektní. I dostatek pití koupily. Dostatek na to, že jsem se slušně opil. Opil tak, že zem se se mnou houpala, jako bych byl na lodi. Všechno se zpomalilo a malinko ztišilo. Byl to takový dutý hluchý pocit, ale hluchý pro všechny smysly i mysl, takže vám to vše kolem nepřipadá tak důležité. Nebylo moc důležité, že jsem se dohodl s Michalem a Ondřejem na dvojité rande, ani to že jsme se s Davidem líbali. Ovšem to všechno platilo jen do chvíle, než jsem se probral s děsivou žízní u nás na gauči druhý den odpoledne.

Dříve, než jsem se vůbec zvedl, jsem rukou zašátral po litrové petflašce s vodou, která příhodně ležela vedle na konferenčním stolku. Hrušková Poděbradka jemně perlivá –nejhnusnější ochucená minerálka, kterou snad znám. Vyprázdnil jsem ji celou a až potom jsem se zvedl a posadil si na nos své lennonky. Pořád jsem měl na sobě džíny kolem boků upevněny černým páskem a na nohách své ponožky, na každé noze jinou barvu. Kostkovaná košile na mně volně visela v značně pomuchlaném stavu, u krku rozepnutých prvních několik knoflíků, moje červená kravata ležela na stolku hned vedle Poděbradky a mé černé sako? Kdo ví, kde mu bylo konec. Byl jsem mírně zmatený, nevyvážený a trochu mě bolela hlava.

Tak moment. Co vlastně dělám v obýváku? Proč jsem se nepřevlíkl? A jak to, že si pamatuji tak málo… Dobře, dobře byl jsem ožralej, ale, sakra, i když jsem se vždy předtím ztřískal do němoty, vždy jsem si vše pamatoval. Moje fenomenální paměť… ta byla vždy výtečná… Teď mě však zradila. Ne, že bych si tak úplně nevzpomínal, co se dělo, spíš to bylo jako pokryté mlhou. Jako bych to vyčetl z knihy, nebo se to dozvěděl z druhé ruky. Věděl jsem, co jsem dělal, ale ne, co jsem si přitom myslel, proč jsem to dělal, nebo co jsem cítil. Zato teď ve mně pocity kynuly a bublaly.

„Vypadáš, jako by tě přejel buldozer,“ poznamenal David od jídelního stolu, evidentně už úplně vzhůru, ládující se zbytkem guláše.

„Nejenom vypadám, připadám si tak,“ zabručel jsem ponuře.

„Možná by pomohla ranní sprcha a pak posnídaňoobědvat ten zbytek guláše,“ navrhl mi a já tupě odevzdaně přikývl. Nikdy jsem moc nebyl přívržencem ranního koupání. Razil jsem teorii, že se stejně člověk během dne zase zpotí a zprasí, ale včera asi na večerní koupání nedošlo a já si připadal špinavý. Navíc mě to mohlo slušně probrat.

Odbelhal jsem se do koupelny, kde jsem se svlékl a na chvíli se zadíval do zrcadla na skřínce s toaletními potřebami. Zamračil jsem se sám na sebe, když jsem zpozoroval na svém krku modřinu, která rozhodně nebyla od čtvrteční bitky. Rukou jsem si přejel po tom místě. Tak nějak jsem nevěřil, že je to skutečné. Modřina však nezmizela. Moje první pusa, poprvé jsem se s někým líbal. Poprvé jsem měl od někoho cucflek, proběhlo mi hlavou. Praštil jsem čelem o zrcadlo a chvíli jen tak stál. Hlavou mi vířilo tisíce myšlenek, ale všechny se motaly kolem toho, co jsem čekal a jak moc jsem se pletl. Například když pomineme fakt, s kým jsem se líbal a při jaké příležitosti, byly tu i další věci, jako třeba, že jsem si myslel, že první polibek je něco, na co se nezapomíná a já to už druhý den téměř nevěděl. Možná mě to ale mělo napadnout. Nic nikdy v mém životě neběželo, jak by se dalo očekávat. Které dítě se musí starat o matku? Kdo má v mém věku tolik titulů? Není moc lidí, které by dělalo práci jako já. A kdo jiný se v mém věku poprvé líbal? Kdo vůbec, hergot, je v mém věku panic? Což mě přivádí k tomu, že David možná ví, že jím k snídani vajíčka, nebo chleba s pomazánkovým máslem, ale to, že jsem s nikým nikdy nic neměl, nevěděl.

Ale což, vlezl jsem do vanosprchy, odklopil průhlednou zástěnu z plexiskla, zapnul sprchu a nechal na sebe dopadat vodu, ta pak mizela společně se špínou do odpadní výlevky. Nebylo proč z komára dělat velblouda. Polibek nic není. Polibek je výraz citové náklonosti, někdy slouží i jen jako pozdrav. Naprosto nevinná věc, zvláště v našem případě. Jen prostě součást práce, přetvářky, jako všechno. Jen další lež v mém životě. Jen lež…

Vypnul jsem sprchu a sebral z topení svůj modrý ručník. Jen lež… Usušil jsem se a navlíkl na sebe nějaké domácí oblečení, volné bavlněné triko, spodky a tepláky. Jen iluze… Špinavé oblečení jsem hodil do koše. Možná bychom mohli taky někdy vyprat, už je ho tam celkem dost. Vyšel jsem z koupelny a vrátil se zpátky do obýváku, tedy spíš do té části, kde byla kuchyně. Jen hra… Hodil sem zbytek guláše na talíř a knedlíky, které už David ohřál na pařáku. Vše jen pro chycení vraha… Mikrovlnka zapípala a já svou porci vyndal a zamířil s ní ke stolu. Nic to neznamená…

„Nevypadáš o moc líp. Něco se děje?“ zeptal se mě David, stále sedící u stolu, ale teď už dojedl a četl si noviny. Nějak ho však žádný článek neupoutal, když mě stihl pozorovat.

„Nic, nic se neděje,“ pokusil jsem se o úsměv.

„Lež,“ konstatoval, ale bez zloby, ale spíš se zdravou starostí. Odložil Mladou frontu a začal mě skenovat pohledem.

Chtěl jsem to znovu popřít a říct, že jsem v pohodě, ale místo toho mi vypadlo: „Přesně to to je. Lež. Nejsme nic jiného než lháři.“

„Ano, ale… Nechápu, kam tím míříš,“ pokrčil bezstarostně rameny a já jsem se nakonec rozhodl mu to vše říct.

„Já… jen… jen je to pro mě těžké, víš. Chci říct, věděl jsem, že to bude těžké, ale asi jsem si nedokázal představit jak moc. Dejte mi toho vraha, postavím se mu čelem. Budu se vydávat za teroristu, za kuchaře, za prodavače párků a pouličního malíře kreslícího na Karlově mostě, téměř cokoli si vzpomenete. Budu předstírat téměř kohokoli, nechám se vyhodit z letadla, pokud to bude nutné, ale tohle je trochu moc. Pro někoho by to nebyl problém, ale já… Já jsem nikdy, nikdy s nikým… neměl jsem ženu ani muže… nevím, jak se chovat, nevím, co mám dělat,“ na chvíli jsem se zastavil, abych nabral dech. „A teď jsem tady a chodím se svým šéfem na procházky, dívám se s ním večer, než jdu spát, na televizi, chodím s ním na party, nechávám se objímat a… a… a líbat… A je to… Je to…“

„Je to děsný, protože to děláš s člověkem, kterého nemiluješ,“ vyvodil si a pokusil se můj děsivý monolog ženského fňukání trochu popohnat.

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ne tak docela. Je to jen lež. Jen lež. Zástěrka na přilákání vraha. Můj geniální plán.“

„Romane!“

„Já vím, já vím… to že se s takovou situací nedokážu vyrovnat, poukazuje na moji nezralost. Celý tenhle zatracený týden tě tím akorát otravuju. Já, já nic nečekám, nechci. Jsme parťáci, kolegové, nikdy nic víc… já jen… Jsem bláhový, když jsem si myslel, že až něco takového budu dělat, nebude to hra, lež?“ přiznal jsem.

„Já tě vždy pokládal za víc než podřízeného a parťáka. Jsi můj přítel. Nejsi nezralý, neotravuješ mě a nejsi ani bláhový.“ Já Hajmanův, ne, Davidův přítel… Pokládá mě za přítele…

„Tak co je se mnou?“

„Vůbec nic,“ odpověděl mi David.

„Ale ty jsi v pohodě,“ namítl jasem.

„To bych netvrdil. Sám mám s touhle misí velké problémy.“ Věnoval jsem mu skeptický pohled. „I když asi úplně jiného rázu než ty,“ dodal. „Myslím však, že ti dlužím příběh.“ Překvapeně jsem zamrkal. „Včera, než jsme šli na party,“ připomněl mi.

„Jo, aha,“ řekl jsem, abych uvedl, že si vzpomínám.

„No, nebo ono to vlastně není tak dlouhé. Jde o to, proč nemůžu zavolat Lence.“ Zamračil jsem se při zmínce jeho nevlastní dcery z druhého manželství a důvodu naší pondělní hádky. Nechtěl jsem to téma znovu otvírat. Evidentně to byla Davidova skříň s kostlivci, ale takto jsem stěží mohl říct, aby byl zticha. „Důvod proč ji nemůžu zavolat, je skoro stejný jako ten, proč se se mnou Hanka rozešla. Viděly mě,“ David se odmlčel, olízl si suché rty a prohrábl vlasy.

„Viděly tě?“

„Ano, v přestrojení v jednom klubu. Nemůžu ti říct detaily, vlastně ani to základní, znáš to, přísně tajné, ale byl jsem tam nasazený na bezmála půl roku jako… jako striptér.“ Zdálo se mi to, nebo David trochu zrudl? Ne, ne to by byl přírodní úkaz. Rozesmál jsem se. Nešlo to. David Hajman, můj šéf, jako striptér, to bylo něco nepředstavitelného. Teď by mi mohl ještě říct, že se promenádoval v ženských večerních šatech na bruslích po Václaváku, ne… David počkal, než se uklidním, než zase pokračoval. „Bohužel mě viděly při jednom mém vystoupení a myslely si, že je to má skutečná práce.“

„A to tomu věřily?“ nechápal jsem.

„Jak to myslíš? Viděly to,“ pokrčil rameny.

„Davide, ty nejsi takový typ. Každý, kdo tě zná, přeci by tomu nemohl uvěřit, i kdyby mu překládali jakékoli důkazy.“

„Viděly to,“ zopakoval. „Myslíš si, že na to nemám postavu?“

„Myslím si, že na to nemáš povahu. Co tam vlastně dělaly a obě?

„Byla tam narozeninová oslava jedné Hančiny kolegyně, Hanka dostala dvě vstupenky, ale byla to výhradně dámská jízda. Pochopitelně nevěděla, co že je to za překvapení, které chystají na oslavenkyni, jinak by tam svoji dceru nepustila.“ To bylo absurdní. Ach bože, kam ten svět spěje! „Můžeš si představit ten humbuk, co nastal doma…“ David celou dobu mluvil klidně a vyrovnaně, což bylo díky tomu snad ještě čtyřikrát horší.

„Proč jsi jim to nevysvětlil?“

„A myslíš, že by mi věřily?“ David se sarkasticky zašklebil. „Ta mise se nepovedla, bylo lepší je od sebe odstrčit než je vystavovat nebezpečí. Navíc myslíš, že by raději patřily mezi ženy, které čekají a bojí se, až jim zavolají, že jejich muž zemřel při výkonu služby? Že by byly rády, kdyby znaly pravdu? Věděly, že jednou budu hrát učitele na základce striptéra a pak ze mne třeba bude nájemný vrah?“

„Myslím, že by si zasloužily poznat toho skvělého člověka, kterým jsi,“ podotkl jsem.

„Jsem člověk, který by je vstavil nebezpečí. Mám mnoho nepřátel a tohle je to nejbezpečnější, co mohu pro ně udělat,“ řekl David. „Pointa je v tom, že jsme lháři. Protože lež chrání, protože tajemství chrání a mnohokrát nás to stojí mnohem víc, i všechno co máme. Není na to moc lék. Každý se s tím musí nějak poprat a ne vždy to tak docela jde.“

<< předešlý díl

>> další díl