Nenávist k zbraním

Nenávist k zbraním

"Přátelství nám nebe posílá proto, abychom se mohli vyzpovídat a zachránit se před tajemstvími, která nás tíží." - Anton Pavlovič Čechov

Hotch

Od prvního okamžiku jsem věděl, že je na něm něco zvláštního, od prvního dne, kdy ho Gideon přivedl, toho zdánlivě bezbranného mladíka, co se zdál tak introvertní, samotářský, vyhýbal se jakémukoli kontaktu, ale přesto dokázal číst v lidech jako v knihách, 20 000 slov za minutu. V duchu jsem se svému vtipu zasmál. Reid byl mimořádný. Nejen díky tomu, že byl "expert na všechno" se svou eidetickou pamětí a vysokým IQ, byl i výjimečný člověk. Hrůzy, které si prošel, jeho nemocná matka, otec, který je opustil, šikana na školách, i to co se stalo tady v práci, nebylo nic lehkého, a přesto si zachoval dětskou naivitu, nevinnost a byl ve skrze idealistou. Byl odvážný, odvážnějšího člověka jsem nepotkal, ani čistějšího v činech i úmyslech. Zasloužil si můj obdiv a respekt, a proto tak bolelo, když o sobě pochyboval.

Nejhorší ranou byl ten incident s Phillipem Dowdem. Musel jsem na Reida zaútočit, jak slovně, tak ho surově zkopat, a i když vím, že chápe, že to byla pouhá manipulace na to, aby se v klidu a nepovšimnut dostal k mé zbrani na kotníku, bylo to odporné a neodpustitelné. Připadal jsem si jako zrádce, zneužil jsem jeho důvěry. Tvrdil mi, že je v pořádku, ale jak po něčem takovém může být v pořádku? Jak by vůbec kdokoli mohl být po tomhle v pořádku?!

Ale třeba v tom bylo ještě něco jiného, co jsem nevěděl, co nikdo z nás nevěděl. V Reidovi, ač, jak jsem řekl, byl to skvělý chlap, bylo však ještě něco. Něco co se vymykalo běžnému chápání, byl otevřený, ale přeci jenom jsem z něj cítil zrníčko tajemství, které se pomalu dostávalo na povrch. Slyšel jsem rozhovor, který vedl se svým mentorem. Bylo dobře, že se Gideon rozhodl si s ním o tom promluvit, ale proč mi to najednou připadalo směšné a falešné? Viděl jsem to, Reida stoprocentně něco trápí, ale nebylo to tak docela to, o čem nám řekl. Poprvé někoho zabil, zabil a necítil bolest. Já, jeho nadřízený a přítel, jsem na něj nahrál zradu a jak fyzicky, tak psychicky jsem ho ranil, ale nic z toho nebylo to hlavní… Jestli jsem ale měl pravdu, tak co to bylo? Co mohlo být ještě horší?

Váhavě jsem zaklepal na Reidovy dveře od domu. Dost dlouhou chvíli se nic nedělo, až jsem chtěl odejít, ale pak se dveře nakonec otevřely a z nich vykoukla Reidova hlava se zářivým úsměvem.

"Hotchi, nečekal jsem tě. Co tě přivádí do mého království ticha a pohody?" uvítal mě.

"Chtěl bych si promluvit," řekl jsem, znělo to dutě a prázdně. "Můžu dál?"

"Jistě, jistě," přikývl pořád s úsměvem, otevřel dveře a rukou naznačil, ať vejdu. Můj nejmladší člen týmu vypadal, že je absolutně v pohodě. Možná jsem se mýlil, neměl jsem tu co dělat. Váhavě jsem vešel dovnitř.

"Chovej se tu jak doma, dáš si čaj, nebo kafe?" zeptal se mě, ještě ani nedovřel dveře.

"Kafe, odpověděl jsem Reidovi a ten na to zmizel okamžitě kamsi do obýváku. No, počkat do obýváku? Proč nešel do kuchyně?

Následoval jsem ho a postupně mi začalo docházet, že jsem u něho nikdy nebyl, jen jsem si vždy představoval, jak to u něho doma musí vypadat. Překvapilo mě, že tu neměl nepořádek. Vlastně to ani nešlo, když tu měl minimum věcí. Bylo to, jak vstoupit do hotelového pokoje. Obvyklé zařízení, a to především nábytek, tam bylo, ale police byly prázdné. Neměl na očích žádnou osobní věc, ani věci na údržbu sebe či domu, většina poliček zela prázdnotou, stejně jako stěny. Zapochyboval jsem. Kdybych otevřel nějaký šuplík, měl by tam Reid věci, nebo by byl dočista prázdný? Skutečně tu žije? Tomu se nedalo věřit. Jediné, co poukazovalo na Reidovu přítomnost, byla jakási modrá budka s nápisem "Police box" v rohu místnosti a polička napravo od televize, na které bylo několik zvláštních útvarů složených z několika běžných věcí. Tři pohyblivé skulptury, jaké si moderní umění, možná dokonce Reidova práce.

Samotný Reid někam zmizel. Měl jsem z toho špatný pocit, ale poslušně jsem se posadil do béžového křesla a napínal uši, jestli neuslyším třeba rachot rychlovarné konvice. Nic! Zavřel jsem oči a položil si hlavu do dlaní. Usilovně jsem se snažil nemyslet. Nemyslet na to, co se stalo, a proč jsem tady. Nemyslet na to, jak vypadal Reiduv dům, protože bych z toho mála, co jsem viděl, nevyprofiloval určitě nic dobrého. Snažil jsem se nemyslet na to, že teď mi zmizel beze stopy, a to jsem byl jen pár kroků za ním. Někde tady přece musí být!

Jako na zavolanou se otevřeli dveře té modré budky a Reid z ní vypochodoval se dvěma hrnečky kafe a se stejnou pohodou a úsměvem, s jakým mě přivítal. Podal mi jeden hrneček a usadil se vedle mě na gauči. Podezíravě jsem si ho přeměřil, a pak i ten nápoj.

"To jsi uvařil v té budce?" výborně, ze všech otázek, které mě trápily, se zeptám na tu nejhloupější, ale vypadalo to, že mladému geniovi to okamžitě došlo. Přestal se usmívat, nervózně si skousl růžové rty a uhnul pohledem.

"Tak nějak," odpověděl vyhýbavě, ale pak se rozhodl mě uklidnit. "Hotchi já…" mladík mírně zaváhal. "Vím, jak to musí vypadat, ale ne všechno je takové, jak se hned zdá. To, co vidíš, jak bych to měl říct? Není tak docela místo, kde žiji." Chtělo se mi sarkasticky odseknout, že jsem si všiml, ale to by byla blbost. Reid váhal, evidentně si nebyl jistý mou reakcí, bál se. Kdybych reagoval podrážděně, nejspíš bych ztratil jeho důvěru navždy.

"Dobře, ale kde tedy žiješ? Proč si nehlásil, že ses přestěhoval? Víš, že je to nutné, co kdyby se něco stalo a…" spustil jsem, ale on mě rychlým gestem jedné ruky zadržel.

"Já jsem se nepřestěhoval. Jen… řekněme, že jsou tady ještě další prostory a tam žiji. Tohle je jako uvítací hala. Je to bezpečnější," najednou se mladý genius rozesmál. "Teď to zní, jako kdybych trpěl silnou paranoiou!" Mně to moc vtipné nepřipadalo. Pravda byla, že s tím vším svinstvem v jeho životě, jsem se mu ani nemohl divit. "Ale nejde jen o to," začal mě ujišťovat. "Jde o zvyk, o to, co lidé obvykle čekají a…"

"Reide, nemusíš mi nic vysvětlovat. Potom, co jsi zažil a co denně vidíš v práci, tě nemůžu vinit, nebo ani soudit. Jednou mi jeden přítel řekl, že paranoia je občas jen zdravé uvědomění situace. Smál jsem se mu a řekl, že je blázen, a pak ho zabila mafie. Vyšlo najevo, že ho sledovali celé roky."

"Hotchi, já nemám strach ze své smrti. Vlastně jsem si jistý, že poprvé za těch spoustu let mého života jsem poprvé připraven, až zaklepá na dveře, dovolit jí vstoupit," to byla děsivá věta. Chce snad Reid spáchat sebevraždu?! Trpí depresemi?! Proč takovéto hrozné věci vlastně říká? A jak to, že to nezní jak od mladého člověka možná v nějaké depresi, ale… Ne, tohle byly slova starce. Člověka, který toho hodně viděl a zažil. Takže tohle ho trápí, takovýto má vliv práce na mladého génia?! Něco je s ním strašně špatně, tak moc špatně! Jak jsem si toho mohl nevšimnout, to si říkám profiler?! Byl jsem šokován. Můj přítel si však hlasitě povzdechl.

"Ať řeknu cokoliv, s každým mým slovem se zhrozíš. Promiň, mělo mi dojít, co si pomyslíš, když ti něco takového řeknu. Neboj se, nehodlám spáchat sebevraždu, ani se zbytečně vystavovat nebezpečí, tedy ne víc než obvykle, a ani netrpím depresí. Jen jsem prostě konstatoval fakta. Jsou daleko horší, strašlivější věci." Většina lidí by se tomu smála. Co by mohlo být horší než smrt? Ale Reid měl pravdu. Viděl jsem skutečné utrpení na vlastní oči. Jackova smrt by pro mě byla jistě horší než moje vlastní. Musel jsem souhlasit, ale to ještě neznamenalo, že mě to neznepokojovalo. Tak vyspělé a zároveň temné myšlenky se mi prostě k člověku jeho věku nehodily.

Nastalo dlouhé ticho. Oba jsme upíjeli kávu a já se pokradmu pořád rozhlížel po obýváku. Především jsem zkoumal tu poličku s těmi pohyblivými skulpturami.

"Takže o čem si se mnou vlastně chtěl mluvit?" zeptal se nakonec.

"Dowd," odpověděl jsem jedním slovem. Reid se zamračil.

"Říkal jsem ti, že jsem v pořádku. Nejsem o nic větší blázen než normálně. Nedělej si s tím hlavu. Nestalo se nic neobvyklého. V takové situaci jako ty jsem už byl. Věř mi, to nejlepší, co můžeš udělat, je jít se s klidným svědomím vyspat," usmál se na mě laskavě, ale o čem to vlastně mluvil. V jaké zatracené situaci byl? Musel snad někoho ranit, aby zachránil jak sebe tak jeho? Než normálně, než normálně! Je v pořádku?! Nestalo se nic neobvyklého! Jak to může vůbec říct!?

"Ty snad nevíš, jak mě to trápí," protestoval jsem ještě slabě. Na to si Reid nadzvedl část košile, aby mi ukázal svoje břicho a hrudník. Místo, kde před několika hodinami byly strašlivé modřiny, teď bylo krásně čisté bez poskvrny. Zalapal jsem po dechu. To bylo nemožné!

"Jsem absolutně v pořádku," trval mladý genius na svém a dal zase košili dolů.

"Ale… ale…jak…" zavrtěl jsem nechápavě hlavou. "Tak dobře, v tom případě ti musím znovu pogratulovat k parádnímu zásahu a nevymlouvej se, že jsi mířil na nohy. Viděl jsem, co jsi udělal. Byl to skvělý, profesionální zásah. Zachránil si nás všechny."

"Zemřel člověk, to není důvod ke gratulaci," připomněl mi, ale než jsem stačil něco namítnout, začal z kapsy něco lovit. Po chvilce vyndal mojí pistoli. Jak se do tak malé kapsy mohla vejít? "Na, nech si jí, já jí nechci."

"Ne," řekl jsem. "Zkoušku jsi zvládl. Měl jsi pravdu, měl bys mít něco na obranu a prokázal jsi mi, že s tím umíš zacházet. Možná líp než já. Ta rána to nebylo štěstí, ani bohužel plod mého tréningu s tebou," pokusil jsem se ho přemluvit.

"To je právě to. Můj problém nespočívá v tom, že bych to neuměl, ale k nenávisti k nim. Dnes jsem zabil člověka. Udělal jsem věc, kterou jsem si slíbil, že se už nestane. Zavázal jsem se lidi chránit, ale to zbraně nedělají." Věc, kterou si slíbil, že se už nestane. Proč to zní, jako kdyby už to někdy dřív udělal? No, jestli tomu tak je, nepochybuji, že se to stalo v sebeobraně. Proč si až teď uvědomuji, jak málo o Reidovi vím?

"Někdy není jiná možnost," řekl jsem. Na tváři mého kolegy se vystřídal smutek s hněvem.

"Vždy je jiná možnost! Chápu, že to tak vnímáš, jsi ještě mladý." Já že jsem mladý! Co je potom on? "Musí být!" zašeptal sklesle. "Uvědomuješ si, kolik lidí, kolik inteligentních bytostí v celém časoprostoru jen tak zemřelo, jen kvůli nenávisti a tomu, že měli k dispozici něco takového?" ukázal na zbraň, která ležela na konferenčním stolku mezi námi. "Kolik sporů se řešilo smrtí, jen proto, že to bylo jednoduší než hledat jinou, lepší cestu. Kolik válek a vraždění, znovu a znovu," mladý genius mluvil se smutkem, zlostí i odporem, jako by u každého z těch incidentů byl. "Kolik genocid? Jaké hrůzy byly vymyšleny? Válka lidi změní, i ty nejčistší bytosti obrátí v monstra!" poslední větu vyplivl se zvláštní hořkostí a na chvíli se odmlčel, než pokračoval. "Zbraně jsou různé. Můžeš zabít i pomocí profilu. Nutit lidi, aby si život vzali. To z tebe však nedělá o nic lepšího člověka, než někoho s bouchačkou, jen mazanějšího. Mít zbraň, znamená mít strach ostatních. Můžeš se stát slavným, všemocným. Můžeš nahánět strach jen pouhým jménem. Odhánět celé armády jen jeho zmínkou, a pak zjistíš, že život ve stínu, je lepší, bezpečnější pro tvé bližní i ostatní." Vypadalo to, že Reid skončil s přednáškou a teď jen smutně hleděl do skoro prázdného hrnku.

Nedokázal jsem na to nic říct. Měl opět pravdu. Mluvil obecně, dokázal bych sám říct několik případů z historie Země, které by to podpořily, ale bylo to tak zvláštní. Nepřednášel, jako obvykle, když jsme chtěli znát statistiky, nebo něco podobného. Bylo skutečně možné, aby mluvil ze své zkušenosti? Mělo cenu se ho na to zeptat? Řekl by mi o tom? Asi ne.

"Dobře, chápu. Ale stejně bych byl radši, kdyby sis jí nechal. Prosím, i kdyby to mělo být jen z toho důvodu, abych se cítil líp," řekl jsem. Reid neznatelně přikývl, ale pistole se ani nedotkl.

"Každá válka končí jednáním. Proč nevyjednávat dřív než začne?" - Nehrú Džavaharlár

>> předešlý díl

>> další díl