„Byla jsi mi sestrou, prosím, postarej se o mé dva bratry.“ - 05

Naruto se naštvaně přišoural ke dveřím, když se ozval zvonek. Kdo ho může takhle otravovat, teď když se připravuje na misi? Otevřel naštvaně dveře, ale za nimi už nikdo nestál.

No to se mu snad jen zdá, nějaký vtipálek. Pak si však všiml, že na podlaze leží nějaký dopis. Proč ho nehodil ten někdo do schránky k ostatním dopisům? Shýbl se a zvedl ho. Zavřel za sebou dveře a vrátil se zpět do jídelny k nedojedenému ramenu. Posadil se na židli a otevřel dopis.

Celý vzkaz byl napsán na dosti už ošuntělém kousku papíru tak "děsivým škrabopisem", že se téměř nedal přečíst. Bylo to však pouze pár řádků.

Pamatuješ si, co jsi řekl zesnulému?

Pamatuješ si, co jsi si slíbil?

PS: Nekropole se nachází severovýchodně v Ohnivé zemi v nejkrajnějším cípu, skoro až na hranicích, ale ten kdo usilovně hledá nenajde. Nejdříve člověk musí najít sám sebe.

Naruto se málem udávil ramenem. To si skutečně někdo z něho dělá legraci?

Domluvili jsme se, že se sejdeme ráno za východu slunce, ale žádný východ nenastal. Už v noci začalo hustě pršet a pokračovalo to i dál. Bylo pořád zataženo, skoro jakoby byla noc. Nakonec jsem se rozhodla jít k hlavní bráně Konohy v šest ráno.

Potřebovala jsem vyrazit brzo, protože Naruto nade mnou měl od včerejšího večera slušný náskok. Krom toho jsem měla ještě další důvod. Nekropole vesnice, která pro většinu lidí byla zapovězena, mohlo být vůbec možné, aby byla ohrožena, a proč, z jakého důvodu by na ni mohl někdo utočit?

Byla to známá vesnice, známá tím, že je neznámá. Vyprávěly se o ni děsivé příhody, ale jen nepatrné množství lidí sotva vědělo, kde by měla ležet, a ještě méně lidí vidělo někdy její jen matné obrysy, nemluvě o těch, co v ní někdy byli. Avšak ti, co do ni někdy vešli, nikdy nezapomněli. Ničím tato vesnice výjimečná nebyla. Neschovávala žádné tajné svitky, po kterých by někdo mohl jít. Schovávala jen tajemství, které se silou získat nedá. Ta vesnice měla pro mě osobní význam. Byla to moje vesnice. Zavřela jsem oči a zaostřila svou duši, svůj vnitřní smysl, ale nic, prázdno.

Bylo to už příliš dlouho. Kousla jsem se do rtu, až mi začala téci krev. Otevřela jsem oči, už jsem došla až k bráně, ale tam stály další postavy.

Kiba, Akamaru, Hinata a Shino zrovna teď také vyráželi na misi. Okamžitě si mě všimli a přiběhli ke mně.

Rozhlédla jsem se. "Neviděli jste Kakashiho?" To byla, ale ode mě stupidní otázka, samozřejmě, že tu ještě nebyl.

"Ne," zavrtěli hlavou.

"Takže jdeš s Kakashim na misi," začal zase předjímat Kiba.

"Ne, nejdu."

"No jo vlastně, že mě to nenapadlo, ještě nemáš čelenku. Takže tě dnes Kakashi bude zkoušet, aby zjistil, co dokážeš, to jste mohli počkat, až bude lepší počasí…" Kiba zmlkl, konečně mu to došlo.

"To by byl dost nevyrovnaný boj," poznamenala jsem chladně. Nechtěla jsem nikterak Kakashiho podceňovat, ale stěží se mi leckdo mohl vyrovnat.

"Jak jsi to myslela?"

Pokrčila jsem rameny, pak se však ozvala Hinata: "Takže tě Tsunade-sama vyhostila?" Ač jsem z nich cítila, že už mi nevěří jako předtím, tohle se i jim zdálo kruté.

"Ano, ale není to tak zlé. Chápu jejich důvody a jsem šťastná za poskytnuté služby i za to, jak jste se ke mně mile chovali. Krom toho nejsem na tom zas tak špatně, mám kam se vrátit a Kakashi mi i na část cesty slíbil doprovod," řekla jsem a pokusila se, aby to znělo co nejvíce vděčně. Přesto informace, že Tsunade mi neumožnila zůstat ve vesnici a vyhnala mě, Kibou i ostatními dost zacloumala.

"Možná bychom si ještě mohli s Hokage-sama promluvit a třeba bychom ji přesvědčili," mrkli na mne, ale poté už museli vyrazit. "Nemusíš se bát, my to Tsunade-sama vysvětlíme, uvidíš, až tě bude tlačit bota, kdykoli se sem můžeš vrátit," křikli na mne ještě.

Pak jsem už ale zůstala u brány sama, tedy alespoň na další čtvrt hodiny, než dorazil Kakashi. Jeho pozdní příchod jsem nijak nekomentovala, ani on to, že jsem počkala. Nebyl důvod, teoreticky pozdě nepřišel, protože slunce dosud nevysvitlo. Bez jediného slova jsme vyrazili.

Bez jediného slova jsme pokračovali dokonce celý den s pravidelnými přestávkami na jídlo a nabrání sil. Naše mlčení se nezměnilo ani když ustal déšť a vesele pokračovalo až do večera, kdy jsme si bez jediného slova rozdělili hlídky.

Kakashi ji měl jako první a tak jsem si našla kolem táboráku nejpohodlnější místečko na spaní. Z batohu jsem si vylovila Itachiho plášť a přikryla jsem se jím.

Ucítila jsem Kakashiho pohled na svých zádech. K tomu abych věděla jak se tváří, jsem nemusela být čím jsem, nemusela jsem se na něho dívat, a ani jeho maska tento fakt nijak nezmírnila. Kakashi se zachmuřil a nervózně se zavrtěl. Vůbec neočekával, že bych mohla plášť využívat. Pro něho to byl symbol lidí, kteří se ho i jeho přátele už několikrát pokusili zabít a u některých se jim to i povedlo. Mně to však bylo jedno. Uvelebila jsem se a pokusila se usnout.

Itachi vstoupil do jeskyně a já za ním. Musela jsem zamrkat, aby si mé oči zvykly na tmu. Venku totiž svítilo sluníčko, až člověka píchalo do očí, zde však proti tomu byla děsivá tma. Itachi to však snad ani nebral na vědomí a šel dál.

Chvíli jsem jen tak tam stála, ale pak jsem si pospíšila, abych ho dohnala. Oba jsme přišli až k jedné straně jeskyně. Itachi natáhl ruku ke stěně a zašátral. Nahmatal malý drobný otvor a sundal si z ruky prsten. Ten poté vložil do otvoru. Ozvalo se drobné cvaknutí. Chvíli se nic nedělo, ale poté se celá jeskyně začala otřásat a dunět, až to vypadalo, že se na nás zřítí.

Nervózně jsem přešlápla. Vyvalil se na nás mrak sutě a prachu. Celý kus stěny jeskyně, před kterou jsme se stáli, se s rachotem odsunul kamsi pryč. Otevřela se tím pádem do skály hrubě tesaná chodba velká tak akorát pro dva lidi průměrné výšky. Na stropě byly umístěny staré slabé žárovky, které lehce poblikávaly a už jen slabě svítily, přesto to bylo alespoň nějaké světlo.

Pokračovali jsme dál. Po hodném kusu cesty jsem se však zastavila a zamračila se. Itachi se také zastavil a pohlédl na mne tázavě. Zavřela jsem oči a soustředila se.

"Někdo se k nám blíží. Pravděpodobně nějaký člen Akasuki, ale nemá zrovna s námi přátelské úmysly," řekla jsem a znovu otevřela oči. Uvolnila jsem se.

Itachi přikývl. "To je jedno, stejně půjdeme dál."

Ušli jsme však jen pár metrů k místu, kde chodba uhýbala prudce doleva a právě z toho rohu se vynořil ten někdo. Byl to mladý blonďák s dlouhými vlasy, zakrývajícími mu polovinu obličeje, šedomodrýma očima a samozřejmě v plášti Akasuki. Zlomyslně se zašklebil.

"Jdeš pozdě, Itachi. Kde ses toulal? Už jsem o tebe dostal strach, zlato," sarkasticky se zašklebil a našpulil rty.

"Kde jsem byl, je jen moje věc."

"To si nemyslím, protože mohl jsi po tu dobu tkát sítě proti nám a to už by byla i naše věc."

"Už jsem řekl Deidaro. To ti nemusím vysvětlovat," odsekl Itachi.

"Jak myslíš, ale Painovi bys to vysvětlit měl, tak jsem si řekl, že bys tu lež mohl alespoň nacvičit."

Itachiho oči se zbarvily doruda, zapnul svůj sharingan a hodil po Deidarovi nenávistný pohled. Deidara si ohrnul plášť a sáhl po svých batůžkách s věcmi na výrobu bomb. Na Itachiho to však mělo opačný účinek, než mělo mít. Itachi se uklidnil a jeho oči se vrátily do normálu.

"Chceš tady v podzemí použít trhavinu? Takový hlupák snad není ani ten vřeštící jinchuriki Naruto."

Deidara se jen znovu zašklebil. "Myslíš si, jak nejsi chytrý a jak všechno nevíš, ale teď jsi se přepočítal," křikl vítězoslavně Deidara. Sáhl do jednoho ze svých baťohů. Hodil něco bílého na zem. To se okamžitě začalo nafukovat, až to prasklo a vyvalil se z toho zelený oblak plynu. Ten naplnil celou chodbu a byl tak hustý, že nebylo vidět ani na špičku svého vlastního nosu.

"Tak tomuhle se nevyhneš ani s těma svýma očima. To tě nenapadlo, že můžu použít plyn, co?" chechtal se odněkud Deidara. "Taková menší věcička, co jsem se naučil od Sasoriho a co není taková kravina. Sice to nemá takovou okázalou krásu, ale v některých situacích se musí člověk obrátit na prostší řešení. Krom toho tenhle plyn má umělecký rozměr. Rychlý záblesk šíření do lidského organismu a napadení všech buněk, posléze jejich rychlé požírání, nakonec zmizí i se všemi oběťmi. Cítíš to Itachi, jak ti odumírají jednotlivé buňky v těle?" Ptal se lačně Deidara a plyn přitom už pomalu začal průhlednět a mizet.

"Ne, necítím nic," ozval se Itachiho klidný hlas.

Deidara vytřeštil oči. Plyn už se rozplynul a teď Deidara viděl, co se zkopalo. Do svého plánu jak dostat Itachiho vůbec nepočítal s někým třetím, tedy se mnou.

Já jsem teď stála před Itashim a v ruce držela háček od granátu, zbytek se teď válel mezi zbytky Deidarovi bomby. Deidara na mne překvapeně, ale i se záští pohlédl. Všiml si mě až nyní. Jeho pohled se ale poté změnil ze spíše zášti na spíše překvapený údiv, když přišel blíže ke hromádce našich bomb.

"Ty, ty jsi moji plynovou bombu odrovnala jinou plynovou bombou." vyhrkl překvapeně.

Itachi si povzdechl. "Nuže dobrá, Deidaro, dovol abych ti představil důvod mého zdržení."

>> další díl

>> předešlý díl