„Byla jsi mi sestrou, prosím, postarej se o mé dva bratry.“ - 12

Najednou slunečnice přede mnou oživla. Otočila se na mě svým květem. Shýbla se k zemi a svým listem utrhla několik stébel trávy. Ta se pak změnila na listy papíru. Podala mi je a já je vděčně přijala. Na slunečnici přestala působit síla, která ji obživla, a už zase byla pouhou slunečnicí.

Papíry v mé ruce se zvětšily a já poznala lehký Madarův rukopis. Jala jsem se do čtení. I když textu bylo hodně, nakonec obsahoval jen pár důležitých informací. Byla to odpověď na mé hlášení. Madara tvrdil, že za jednání Saskeho on nezodpovídá, a že Saske-níchan jedná takto na vlastní pěst. Pravděpodobně chce získat větší moc, zničit Konohu i Naruta, a tak pátrá po moci jeho bratra. Díky tomu narazil na mě, dozvěděl se o Nekropoli a rozhodl se toho zneužít. Spočítal si, že když napadne Nekropoli, tak je pravděpodobné, že jí poběžím na pomoc, a také že nebudu sama, že se mnou poběží i lidé z Konohy a koho Tsunade pošle? Buďto rovnou Naruta-níchana, nebo někoho z jeho přátel, tak či tak se k Narutovi lehce dostane a bude ho moci zabít.

Složila jsem papíry a uklidila je do batohu.

"To se mě ani nezeptáš, co to bylo, kdo mi psal a co?" zeptala jsem se provokativně.

"Odpověděla bys mi?" Odpověděl mi Kakashi otázkou.

"Skutečně bys to chtěl vědět?"

Kakashi se zamračil, začal tušit kam tím mířím. Ušklíbla jsem se.

"Cítíš za mě zodpovědnost. Staráš se o mě, jako bych byla jedna z tvých studentů. Rozhodl jsi se, že mě budeš chránit, i když ti ten zrzoun řekl o Itashim," pokračovala jsem dál.

"Byl bych to ale špatný doprovod, kdybych se tě alespoň nepokusil zachránit. Je mi však líto, udělal jsem to jen kvůli tomu, že taková je mise."

"Mise, pche mise. Vždy jsi povyšoval svoji práci nadevše. Až časem sis začal uvědomovat, do jaké propasti padáš a začal chápat, přesto ti minulé zkušenosti, co tě vedli po cestě usilovné práce, nedovolily se vrátit úplně zpět. Bylo už moc pozdě, tví přátelé byli už mrtví. Jakou cenu mají věci si uvědomíme, až je ztratíme," znovu jsem se ušklíbla, "teď už máš nové, ale najít si je bylo pro tebe obtížné a je i teď. Nemám pravdu? Pro své přátele, blízké, pro Konohu bys udělal vše."

Kakashi překvapeně zamrkal. "Jak to víš? No, to je jedno, co se tím snažíš říct. Jaký k tomu, bránit tě, bych měl mít jiný důvod," zeptal se mě.

Usmála jsem se. Poprvé po dlouhé době to nebyl škleb. Byl to upřímný, příjemný usměv. Abych pravdu řekla, myslela jsem, že už jsem dávno zapomněla jak se takto usmívat. Dokonce jsem tím překvapila i Kakashiho.

"Víš, ani netušíš, jak moc se vlastně podobáš Itachimu."

Kakashi sklonil hlavu. "Takže je to pravda, to co říkal ten zrzoun?" řekl to otázkou, ale otázka to nebyla. Čokoláda mu zhořkla na jazyku. Začal to cítit. Podezíravě se zahleděl na čokoládu.

"Jo, ale ne tak docela, on pro mě nebyl poskok," odpověděla jsem.

"Těmi špatnými věcmi jsi myslela to, že jsi pro něho pracovala?"

"No to, že jsem pro něho pracovala, nepovažuji samo o sobě za špatné, ale některé věci…Někteří lidé by mě za to nejraději zabili."

Kakashi se chytl za hlavu. Začal ztěžka oddychovat. Moje speciální čokoláda začala působit. "A, a co děláš teď, nyní po Itachiho smrti? Proč jsi chtěla do Konohy, Co tím vším teď sleduješ?" vydal ze sebe ztěžka.

Postavila jsem se před něj a hodila si na záda batoh.

"Já ten plášť nenosím jen tak pro nic za nic. Já jsem už byla oficiálně přijata do Akasuki jako její právoplatný člen, a tento dopis, co jsem si před chvílí četla, je od Madary doručený Zatzou."

Kakashi už zoufale lapal po dechu, přesto se ještě zmohl na jedno slovo, co protlačil skrz zuby. "Proč?"

"Proč ty? No možná proto, že ses sám nabídl. Jsi pořád tak důvěřivý Kakashi. Nebo ses snad ptal, proč ti tohle najedou říkám? Proč jsem tě alespoň částečně uzdravila od modrého chladu? Proč jsem tě rovnou nenechala zemřít?" Na chvíli jsem předstírala, že přemýšlím. Poté jsem jakoby luskla prsty a bouchla jsem se pěstí do druhé dlaně. "No jasně, protože nechci abys zemřel. Ne, chci abys mě nenáviděl, chci aby se ti ze mě obracel žaludek na ruby, chci abys už spadl na úplné dno té propasti. Ty opravdu jsi tak podobný Itachimu a nejen jemu. Jsi jako jeden z Uchigu a není to jen tím okem. Sbohem Kakashi." Sbohem v Nekropoli.

Kakashi zaúpěl. Jeho odkryté oko se zamlžilo a on se svalil do měkké, zelené trávy. Byl v bezvědomí.

Otočila jsem se a odešla.

K večeru jsem si našla malí převis tak akorát pro jednoho a to i přesto, že jsem byla už tak blízko Nekropole. Rozdělala jsem si oheň, na kterém jsem si posléze opekla maso, co jsem dostala od Noi. Bylo už načase, jinak by se zkazilo.

Rozhlédla jsem se. Les se už změnil z krásného prosluněného místa, kde se člověk rád zastaví a odpočine si, na temný strašidelný hvozd, ve kterém člověku běhá mráz po zádech, je ostražitý a rozhlíží se, kde za jakým stromem se na něho něco vyřítí. Hvozd, který jsem tak dobře znala Les ducha.

Zadívala jsem se na západ slunce, který byl z mého ukrytu jasně vidět. Zavřela jsem oči, ale svědomí co mě teď hryzalo, jsem se nezbavila. Promiň Itachi, promiň, ale já takhle nelítostná být nedokážu. Pořád jsem před sebou viděla jeho tvář, výraz. Bylo v něm tolik bolesti, tolik utrpení, které se nashromáždily po všechna ta léta, a já? Co udělám já, když vím, jaká děsivá bolest to je? Přiliji olej do ohně. Bylo to pro jeho dobro, ale i tak. Je správné udělat něco tak špatného, když je to nakonec pro něco dobré? Kdo to posoudí?

Nakonec jsem uznala za vhodné se z toho nepříjemného pocitu vyspat.

Naklonila jsem se k jeho bezvládnému tělu a vyměnila obvazy. Sáhla jsem mu na hlavu. Měl teplotu.

"Přehnali jsme to," pravila jsem a přikryla jsem ho dekou.

"To si nemyslím, víš dobře, jak jsou tito lidi, co mají v sobě démona silní, a …" Itachi zmlkl. I pro něho občas bylo těžké jednat s člověkem jako jsem já. "No dobře, ale i tak. Takhle v rukavičkách si neopatrovala ani ty ostatní, co nám Pain přikázal přinést. Jsi snad zamilovaná?" Ušklíbl se.

"Ti ostatní nebyli na pokraji smrti jako tenhle, když zemře nebude už Painovi k ničemu," odpověděla jsem.

"Děláš jakoby nám dvěma záleželo na Painových, nebo Madarových plánech, ale neodbíhej do tématu. Já tvé pravdivé, nepravdivé odpovědi už znám. Takže odpověz na otázku."

"Láska…" šeptla jsem. "Láska je vysoký cit Itachi, tak vysoký," sklonila jsem hlavu a zadívala jsem se do země. "Láska, nenávist, bolest a štěstí city, které projedou celým tělem až do morku kostí. City, které mě pohlcovaly a hýbaly se mnou. Tolik sem je cítila, ale to už je velmi dávno. Itachi vědmou se lidé nerodí, vědmou se člověk stane, když zří svět. K tomu jsou ale nezbytné city nejen za sebe, ale i za ostatní. Časem člověk při takovém náporu otupí. Pořád je cítí, ale už jinak. Je to jako něco, co proplouvá kolem. Můžeš to chtít a pořádně se na to zahledět, zjistit, co to je, svést se chvíli s tím, proč by to však člověk dělal? Potom všem nakonec v sobě samém cítí prázdnotu, nicotu. Stát se vědmou znamená někdy ztratit částečně sám sebe. Vzdát se svých citů pro vnímání těch ostatních. Tomu bohužel člověk dokonale neporozumí, pokud si to sám nezažije."

"Takže něčeho jako je láska, nejsi moc schopna? A co jsem pro tebe já? Jen figurka na šachovnici?" zavrtěl Itachi hlavou, ale nečekal odpověď a rovnou změnil téma. "Docela bych rád věděl, kým jsi byla ještě před tím, než jsem tě potkal jako -Sama v Nekropoli, než jsi se stala vědmou," ušklíbl se.

"Skutečně bys to chtěl vědět?"

"Jo, chtěl," přikývl Itachi.

"Bývala jsem katem."

Konec první části

>> další díl

>> předešlý díl