Zákeřná Pravda 03

Po celém tom náročném dni si Aaron připadal již značně ztahaný a nemohl se dočkat, až se svalí do postele. Motel, ve kterém se ubytovali, nebyl nic moc. Uvítaly ho tvrdá matrace, několik neidentifikovatelných skvrn na koberci a klimatizace, jenž bylo lepší si nezapínat, protože potom, co tak učinil, vyvalil se z ní jakýsi burákový smrad. Na druhou stranu, alespoň měl pokoj pro sebe a nemusel ho sdílet třeba s chrápajícím Rossim, nebo Spencrem, který musel mít neustále rozsvíceno.

Horká sprcha byla neskutečně příjemná. Když vylezl z koupelny a už chtěl zalézt pod deku a zhasnout, ozvalo se zaklepání na dveře jeho apartmánu. Popadl svoji služební zbraň, kterou si zastrčil za gumu kostkovaného pyžama, a přešel ke dveřím. Mrkl přes kukátko na chodbu, kde stála jeho femme fatale toho dne. Mohl si tedy oddechnout, že jeho nezvaný host není někdo nebezpečný, a otevřít dveře.

„Omlouvám se, že vás ruším v takové noční hodině. Avšak potřebuji s vámi promluvit,“ pravila Riza na úvodu, když ji pustil dál.

„Nemusíte se omlouvat. Co se děje? Reid se přepočítal a neznámý znovu udeřil?“ automaticky začal s předpokladem toho nejhoršího, nebo alespoň toho, co předpokládal, že by byl nejhorší scénář.

„Ne, nic takového. Jen jsem si chtěla promluvit o tom symbolu, který pachatel tvoří,“ pravila a Aaron ji naznačil, ať se posadí na jedinou židli v pokoji. Sám se usadil na posteli. „Nejedná se o Davidovu hvězdu. Byla jsem teď na roku Review Ave a Třicáté sedmé a tenhle symbol byl nakreslený na jednom z domů.“ Riza mu podala svůj mobil, kde měla uloženou fotografii, coby důkaz. „Také jsem se byla podívat do stanice metra Lexington a tam je podobný obrazec. To je ta další fotografie,“ instruovala ho a Hotch se přesunul na další obrázek. S každým však slovem Eagleyeové měl ovšem pocit, že se propadá do snu. Do děsivé a dobře známé noční můry. Jeho dva světy se začaly propojovat, což nemělo být možné. Vlastně to bylo naprosto šílené. „Myslím, že dobře víte, co to znamená. Nejsem expert na alchymii, ale tohle je –“

 

„Transmutační kruh,“ vydechl a pohlédl na blondýnku před ním. „Hawkeyeová,“ oslovil jí. Nepopřela svoji identitu, jen se na něj smutně usmála. „Budete mě následovat i v této šílené realitě?“

„I do pekla a střelím vás do zad, pokud sejdete z cesty,“ Roye ta slova opět zahřála u srdce.

„Děkuji,“ řekl a na chvíli se odmlčel. Spojil si ruce a v zamyšleném gestu si jimi podložil bradu. „Pokud se zde někdo snaží o lidskou transmutaci, musí to být někdo jako my dva. Se znalostí Amestrisu… ale co je důležitější. Proč se o něco takového snaží? Na tomto světě není alchymie.“

„Není, nebo se nepoužívá,“ podotkla Riza.

Hotch vstal a beze slova přešel ke svému kufru, ze kterého vytáhl propisku. V rychlosti na hřbet své pravé ruky načrtl transmutační kruh pro plamennou alchymii a pak luskl směrem ke květině ve váze stojící na nočním stolku. Nic se však nestalo, ani jediný modrý okvětní lístek nebyl spálen.

„To nechápu, mělo by to... proč tedy zabíjí ty lidi?“ zavrtěla hlavou nadporučice, která čekala, že květina ve váze vzplane a výsledek pokusu jí nedával smysl.

„Možná je zmatený. Má všechny ty informace, ale na rozdíl od nás mu to v hlavě udělalo mnohem větší paseku,“ nadhodil svoji teorii Roy. „No, hádám, že bychom měli být rádi, že to nefunguje. Nemusíme se alespoň obávat, že po městě řádí homunculusové, nebo případného obětování celého New Yorku pokud bychom pachatele nedokázali zastavit v čas.“

<< předešlý díl

>> další díl