Prokletý - Chladný lesní vánek

Chladný lesní vánek

Měl pravdu, byla jsem hloupá arogantní nána. Neměla jsem jít po té čarodějnici sama… nebo spíš jsem neměla vůbec s ním někam jít. Kolem něho je nebezpečno, lov je nebezpečný. Teď zemřu sama uprostřed lesa, kdoví kde. Panebože, nikdo není tak blbej jako já, aby vyrazil do nebezpečí bez mobilu! Jak jsem si vůbec mohla myslet, že by to mohlo fungovat, ukrást Joeovi tu podivnou stříbrnou čepel, kterou si každý večer dával pod polštář, a stát se hrdinkou dne! Přemýšlela jsem, jako bych byla nějaká hrdinka z románů, ale v životě to holt chodí jinak než v nějaké knize.

Chroupání čerstvého sněhu, někdo sem jde! Okamžitě se mi rozbušilo srdce. Je to někdo jako já, někdo zatoulaný, náhodný pocestný, nebo zlá čarodějnice, aby mě "dodělala"? Strach se mi najednou vlil do žil. Ach prosím, nevím, koho žádám, ale prosím… POMOCT!

"Ach, slečno, vy vypadáte," ozval se nejdříve za mnou mužský chraplavý hlas a až poté stanul přede mnou onen neznámý. Vypadal zvláštně. Měl na sobě staré oblečení, ale ne že by je měl nějaké potrhané, nebo zašpiněné, popřípadě z 50tých let, ale tohle byly hadry ze středověku. Lépe to snad popsat ani neumím, historie mě nikdy nebavila. No výborně, jsem zmrzačená, a teď na mě ještě narazil nějaký pošahaný magor, co… mě možná znásilní! Kleknul si vedle mě a důkladně prohlédl má zranění. "Jak já tu čarodějnickou děvku nesnáším," odfrknul si a ve mně se rozsvítilo drobné světélko naděje. "To, že já s ním mám letitý spor, se ještě dá pochopit, ale jak může zranit tak krásný kvítek jako jsi ty!" pohladil mě něžně po tváři a já se nemohla rozhodnout, jestli mi to je příjemné, nebo se stále příliš bojím. "Neboj se, já vám neublížím, naopak chci vám pomoci. Váš přítel je veliký lovec, bezejmenný, ale světového významu. Na jeho milost čekám již celé věky, jak bych mohl očekávat své vykoupení, pokud bych se špatně zachoval k jeho andělu?" pokračoval dál a přitom z jednoho váčku, co měl u opasku, vyndal jakési bylinky. Mě ovšem to, co řekl, nijak neuklidnilo, ba naopak. Z toho, co pravil, bylo jasné, že ví oč tady go, čili buď to je lovec, nebo nadpřirozená bytost.

"Nevěřím vám," procedila jsem přes zaťaté zuby, on však se ani nezastavil a začal ošetřovat má zranění.

"Proč? Proč mi nevěříte?" zeptal se však.

Chvíli mi trvalo, než jsem sebrala sílu na odpověď. On mi mezitím vyčistil sněhem rány, přiložil na ně bylinky a obvázal je. Postavil mě na nohy a nechal, ať se o něho opřu. "Protože nezanecháváte žádné stopy ve sněhu," řekla jsem nakonec a pohlédla jsem mu do jeho chladných modrých očí.

Usmál se. "Samozřejmě že nezanechávám žádné stopy, má paní. Všichni duchové, nebo přeludy je nezanechávají, protože chodíme ve světě stínů, který se nachází mezi existencí a nicotou. Nemějte ovšem starosti, i tak vás dokáži bezpečně dovést k vašemu příteli. Koneckonců mé jméno je Fabián a toto jsou mé lesy!"

>> předešlý díl

>> další díl