Prokletý - Acedia

Acedia

Lenost, též malomyslnost, duchovní znechucenost. Projevuje se jako absence víry v sebe, víry v Boha, snahy cokoliv zlepšit i jako nezájem uskutečnit svoje dobré úmysly.

Do malého zaprášeného army shopu vešla dívka, ale nebylo to jen tak obyčejné děvče. Byla velmi, ale velmi nahá s oříškovými vlasy, provokativními ďolíčky ve tvářích, malý pršáčekem a celkem drobnou postavu. První, co chtěla, bylo mluvit se Svatým Joem.

"Chtěla bych Svatého Joea. Prý umí zázraky a já nějaký ten zázrak urgentně potřebuji!!" vybafla na prodavače, sotva vstoupila do obchodu. Prodavač překvapeně zamrkal a narovnal si své lenonky.

Měl velký nos zalomený do tvaru orlího zobáku a havraní vlasy, které kontrastovaly s očima barvy nebe. Byl nejméně o dvacet let starší než ona nahá holčina, ale stále švihák.

"Promiňte, ale tady nikdo s jménem Svatý Joe nepracuje," pravil svým nakřápnutým hlasem, ale dívka se jen tak odbýt nenechala.

"Řekli mi, že ho najdu tady," pravila a dala si ruce panovačně na boky.

"Měl bych vás upozornit, že již není tím, kým býval," varoval ji ještě prodavač a pak zavolal někam do skladu: "Hej, Karle, někdo tady s tebou chce mluvit!"

Bylo záhadou, jak ho někdo přes tu vyhrávající písničku Lazy od skupiny Deep Purple mohl slyšet, ale přeci hudba najednou ztichla a odněkud zezadu krámku se vynořil další muž. Byl mladší než prodavač, ale zase ne tak jako dívka a působil strhaně, jako by ho v životě potkalo nějaké strašlivé neštěstí.

"Vy jste Svatý Joe?" zeptalo se děvče.

"Ano, ale takhle mi již dlouho nikdo neřekl. Kdo jste a co chcete?" zeptal se jí přísně a jeho oči nesklouzly níže jak na úroveň jejích ramen.

"Mé jméno je Lenka Skalková. Bylo mi řečeno, že pomáháte lidem, že dokážete nemožné," začala ze sebe chrlit.

"Přišel jsem téměř o všechny drahé. Tohle už nedělám, odejdete," odmítl ji okamžitě.

Prodavač byl smířlivější. "Ale no tak, Joe, ta dívka vypadá, že má něco důležitého na srdci. Navíc je nahá a velmi krásná, mohl bys ji alespoň vyslechnout."

Svatý Joe si povzdechl. "Nuže dobrá," kývl.

"Prosím, pomozte mi. Jde o mého bratra, je velmi nemocný. Leží na smrtelné posteli a já… Nemůžu ho nechat umřít… nemůžu… já… je to můj mladší bráška, má jediná rodina," dívka najednou neměla slov.

"Pomůžu ti," přislíbil náhle Joe, až tomu Lenka nemohla uvěřit.

"Opravdu?!" vyhrkla překvapeně a šťastně.

"Jasně," pokýval hlavou Joe s předstíranou laskavostí a sundal si svoji mikinu. Došel až k ní a hodil svoji mikču přes její ramena. Jemně ji uchopil a doprovodil až ke dveřím, kde se slovy: "Nechte si tu mikinu, to je moje pomoc a dárek, abyste po ulicích nepobíhala nahá a ještě vás nezavřeli," a vystrčil ji ven.

"To nebylo od tebe zrovna milé," podotkl prodavač. "Seš si jist, že jí nechceš pomoct? Přeci jen jde o mladšího sourozence. JÍ už nepomůžeš, ani Kubovi, ale této dívce a jejímu bráškovi bys ještě mohl."

"Možná to ode mě bylo tvrdé, ale i tak to není holka, která by se dala něčím takovým zazdít," pokrčil rameny Joe a vyndal z kapsy malý papírek s vizitkou nějakého doktora z nedaleké nemocnice, na které z druhé strany bylo napsané jméno Jiří Skalka a číslo pokoje 142.

"Takže máš o čem přemýšlet," usmál se prodavač.

"Ach… Drahý Pavle, jak dlouho mě znáš, celý můj život, mého otce ještě déle a domníváš se, že mám o čem přemýšlet?!" zavrtěl hlavou Svatý Joe.

"Znám tě tak dlouho a přesto jsem byl ochoten věřit, stejně jako zbytek naší party a tvá rodina, že jsi začal pracovat pro vládu jako špion, či co a ona pravda byla ještě o pár stupňů horší. Dělej, jak myslíš, ale sám si mi to vysvětloval, že musíš pamatovat na svoji zodpovědnost," připomněl mu Pavel.

"Jo, má zodpovědnost!" hořce procedil Svatý Joe mezi zuby.

***

Pokojem 142 se neslo pípání nemocničních přístrojů a slabý nářek Lenky Skalové, která seděla u nehybného těla svého bratra na lůžku. Až když ho uslyšela vejít, utřela si tvář do růžového kapesníku a zvedla hlavu. Nevypadalo to, že by ho poznala.

"Tak jsem nakonec tady, abych vám pomohl," oznámil ji, ale ona jen nechápavě zamrkala.

"Pomoci nám, jak? Nikoho jsem nevolala, vás jsem nikdy neviděla, a i kdyby ano, už je příliš pozdě," řekla mu a znovu se rozbrečela.

"Vy si mě nepamatujete? Vy nevíte, kdo jsem?" zpozorněl hned Joe a rozhlédl se po nemocničním pokoji.

"Ano, samozřejmě!" Lenka byla už značně naštvaná. Svatý Joe prošel pokojem až k nočnímu stolku vedle lůžka a vzal z něho jakýsi notes s červenými deskami. Začal jím listovat.

"To patřilo vašemu bratrovi?" ptal se dál, jako by byl nějaký zkušený detektiv, který řeší zapeklitý případ.

"Proč je to zatraceně důležité. Nepomáháte, jen se vyptáváte na zbytečnosti. Můj bratr je…" rozkřikla se na něj Lenka už značně dopálená, co tam ten cizinec vlastně pohledává a proč ji nenechá na pokoji při tak těžké životní chvíli.

"Je to důležité a to velmi. Také jsem měl sourozence, sestru, pro kterou bych udělal vše. Zemřela a zanechala po sobě deník. Přesněji soubor notesů, které dokáží měnit to, co je do nich zapsáno ve skutečnost. V lidských srdcích je ovšem hřích, a tak přání se lehce mohou obrátit ve zlo. Do deníku může psát jen jeho majitel, nebo osoba s čistým srdcem a úmysly. Většina ze svazků deníku mi byla ukradena a využita špatnou osobou. Tento je jeden z nich," pravil, ale ona ho zatím poslouchala jen napůl.

"Snažíte se obvinit mého téměř mrtvého bratra z krádeže!" vyprskla.

"Ne, snažím se vám vysvětlit, že vašemu malému bráškovi se dostala do ruky jedna z těch nejnebezpečnějších věcí, co kdy existovala a on ji v té nejtemnější chvilce použil. Přál si nebýt nemocen, přál si žít, což nevysvětluje, proč tu neběhá dravý jako rybička, ani to, proč si nepamatuješ tvoji návštěvu army shopu," chrlil ze sebe Joe. "Leda že…" Joe se chopil bílé přikrývky a odkryl tělo na lůžku, které místo dvanáctiletého chlapce, bylo devatenáctileté dívky, na vlas identické s Lenkou.

"Co to u všeho svatého je!" vypískla zděšeně pravá Lenka nadpřirozena neznalá.

"To je můj hřích Lenost. Lenost, též malomyslnost, duchovní znechucenost. Projevuje se jako absence víry v sebe, víry v Boha, snahy cokoliv zlepšit i jako nezájem uskutečnit svoje dobré úmysly. Je moje povinnost pomáhat lidem a pátrat, starat se o svazky deníku. To mi bylo odkázáno a já jsem se nechal zdolat nezdarem a smutkem ze ztrát. Také jsem napsal do deníku své přání. Chtěl jsem, aby mi deník v mé nesnadné cestě pomohl, a když sejdu ze správné cesty, aby mi pomohl ji zase nalézt. Tak a tady je, ztělesněná Acedia, která ke mně přišla ve formě nahé ženy," řekl Joe s upřeným pohledem na falešnou nahou Lenku, tedy Lenost, ležící na lůžku a sarkasticky se na něj šklebící.

"To je absurdní," zavrtěla odmítavě hlavou pravá Lenka, nevěřící vlastním očím. V tom Joe vyhrabal z kapsy zapalovač, přešel k umyvadlu v koupelně a tam deník zapálil. Jak deník postupně hořel zhmotněná Acedia se z imitace nahé Lenky měnila v rohatého kozlovitého tvora s bradkou a kopyty, než nakonec zmizela v zlaté záři jisker a kouře.

Svatý Joe uklidil zapalovač zpět do kapsy a hodlal odejít, tak jak bylo jeho zvykem, ale Lenka mu to nedovolila. Chytla ho za paži a panovačně pravila: "Ne, nikam, dokud mi neřeknete, kde je můj bratr?!"

"Ale já to nevím," pokrčil prostě rameny Joe.

"Nevíte, ale jste za to všechno zodpovědný. Pochopila jsem toho málo, ale tohle ano," obvinila ho.

"Zodpovědný za tohle…" odmlčel se, jako by skutečně přemýšlel, jestli za to může. "Jo, asi jo."

"Kde je můj bratr? Je v pořádku? Jak to, že zmizel?" naléhala opět.

"Měl by být v pořádku a zdráv. Napsal to do deníku, ale kde je a proč zmizel, netuším. Mohlo by to mít nějakou spojitost s deníkem, ale také nemusí," připustil Joe.

"Pak je tvojí povinností na to přijít a nalézt ho."

"Nevím, kde hledat, jediné co mohu, je jít dál po stopách nadpřirozena a třeba na něj narazím, nebo na nějakou stopu," řekl.

"Pak chci jít s tebou," vyhrkla Lenka bez zaváhání.

"Ne, to nejde. Je to moc nebezpečné, ztratil jsem lidi na cestě, nehodlám…" začal opět odmítavě Joe.

"To nebyla otázka, půjdu s tebou, ač chceš, nebo ne."

<< předešlý díl

>> další díl