Neodhalené tajemství rána

Neodhalené tajemství rána

Rána jsou vždy k vzteku, ať už člověk musí vzdávat, nebo ne. Když člověk nemusí, je to fajn, protože ráno většinou zaspí a vstává až dopoledne, někdy však má člověk noční můru, nebo ho bolí hlava, či ho vzbudí potřeba dojít si na záchod, a tak vstane, aniž by měl vyloženě povinnost, což je opravdu na houby, horší však ještě je, když by spal, ale musí vstávat, třeba aby šel do práce. Co si však budeme povídat, na vrcholu tohoto pomyslného žebříku nejhorších rán je přeci jen ráno po probdělé noci. Ale ne, dnes vám tentokrát nebudu vyprávět příběh o Masonu, i když ten určitě teď také nemá to nejlepší ráno, s velkou pravděpodobností se zrovínka probouzí někde s velkou kocovinou. Ne, ne dnešní příběh bude patřit Rubovému tajemství a muži jménem Aron Hotchner.

Aron Hotchner byl muž, přesněji živý muž. Já vím, že toto prohlášení se leckomu z vás může jevit ještě stále dost zbytečné, ale pro nás smrtonoše tento fakt už tak jasný být nemusí, zvláště co se týče lidí, kteří se motají kolem Ruba, a také můžete k tomu připojit to, že to ráno Aron Hotchner, zrovna nevypadal moc živě. Ne, to skutečně ne. Zpět však k věci. Aron Hotchner přáteli přezdívaný také jako "Hotch", v tu dobu živý muž středního věku, černovlasý s bledou kůží, se zamračeným neproniknutelným pohledem, vedoucí zvláštního týmu ABU z FBI, toho rána pro probdělé noci strávené nad případem unesené holčičky, kterou se nakonec bohužel stejně nepovedlo zachránit a já ji musela skosit, zavítal do našeho Der Waffel Hausu, pro vafli a čaj, i když podle mého názoru by bylo lepší, kdyby si raději po včerejšku dal pár panáků.

Usadil se o dva stoly dál od nás a vždy po pěti minutách, někdy i po kratší době na nás hodil kradmý pohled, z čehož mi naskakovala husí kůže. Je možné, že si mě všiml? Je možné, že ví, že jsem byla na místě činu a teď tu není pro vafli, ale aby mě sledoval? Napadlo mě okamžitě a na sucho jsem polkla.

"Ale Rube, tohle je za 30 minut, to při téhle dopravní špičce nemůžu ani za boha stihnout, zaúpěla Daisy. Rub pokrčil nesmlouvavě rameny s vědomím, že Daisy se stejně jen vymlouvá, protože v tu dobu se již objednala na manikúru.

"Zeptej se Roxi, třeba by tě tam vzala svým autem s majáčkem," navrhla jsem se stále pohledem spočívajícím na Aronu Hotchnerovi.

Daisy zoufale pohlédla na Roxi, ale afroamerická nemrtvá policistka se nedala jen tak k ničemu ukecat.

"Ne, moje auto a majáček mám od toho, abych zachraňovala životy, ne abys ty díky tomu mohla brát duše a ještě stíhala svou blbou manikúru," pravila drsně, narazila si svou policajtsou čepici na hlavu, vzala si od Ruba svůj žlutý lístek a odešla za svými povinnostmi. O chvíli za ní nakonec i Daisy.

"Kde je Mason? I pro něho tu dnes mám práci!" zeptal se, když podával onen pověstný žlutý lístek s místem a jménem zemřelého, koho mám skosit tentokrát.

"To nevím, pravděpodobně ještě vyspává," odpověděla jsem bez zájmu. "Hele co se stane, když někdo z živých zjistí, co jsme zač. Chci říct, co děláme?" zeptala jsem se s neodkladnou a stálou připomínkou agenta FBI o dva stoly od nás.

"No, to záleží na tom, kdo by to byl. Proč už zase jsi něco provedla, Poupátko?!" okamžitě Rub pojal podezření.

"Ne… no, doufám, že ne," dala jsem mu vyhýbavou odpověď.

"Ty jsi to někomu řekla!?" sledovala jsem, jak sopka jménem Rub už zase hodlá sršet lávu.

"Ne, to ne," snažila jsem se bránit.

"Tak co?!"

"Já jen, že o dva stoly dál sedí agent FBI, kterého jsem včera viděla, když jsem vzala duši té holčičce. Možná mě viděl a dal si 2 a 2 dohromady. Určitě si dal 2 a 2 dohromady vzhledem k tomu, že právě teď vstal a míří si to k našemu stolu," upozornila jsem svého šéfa, ale to už byl agent Hotchner skoro u nás. Svůj děsivý pohled však nevěnoval mě, ale Rubovi.

"Gideone?" zašeptal a mě teď až konečně došlo, že důvodem, proč agent FBI byl tady, proč nás sledoval a proč nakonec i přišel k našemu stolu, vůbec nejsem já.

"Promiňte?" dělal Rub nechápavého, ale já věděla, že ono zmatení a nechápavost jen předstírá. Za tu chvilku jsem o mém nadřízeném mezi smrtonoši nic moc nevěděla, ale tuhle předstíranost jsem v něm už číst dokázala. "Je mi líto, asi jste si mě s někým spletl," pokračoval v té své hře a já odolala silnému nutkání si hlasitě povzdechnout.

"Ano, zřejmě, moc se omlouvám. Vypadáte jako jeden můj bývalý kolega a přítel," pokýval hlavou agent Hotchner.

"Aha, no já jsem Rub," podal Rub agentovi FBI ruku a ten ji nejistě stiskl.

"Aron Hotchner,"představil se.

"Těší mě," usmál se Rub a poté opět koukl na mě. "Poupátko, ty jsi ještě tady, já myslel, že jestli ještě jednou přijdeš do práce pozdě, tak budeš mít malér!"

"No a co potom? Co se mi může stát, umřu snad?" zabručela jsem otráveně. Ne, jasně že ne, proto abych umřela, bych opět musela znova žít, nikdo nemůže zemřít dvakrát že. No, stejně to bylo nakonec jedno. Rubovi stačil jediný další pohled, abych si zabalila své saky paky a valila si to do práce. Ach jo, a to jsem byla konečně skoro na pokraji odhalení něčeho z jeho minulosti. No jo, a zase nic.