Lháři - Pravda

Pravda

Jestliže se David označil za zloducha dne, já bych se asi měl pasovat na hlupáka roku. Sakra, měl jsem tušení ne sice důkaz, ale na tom v tomhle ohledu nesejde. Tak proč jsem si u všech svatých nedal větší pozor?!

Bedřich žil docela, když si to tak vezmu, daleko od nás, daleko od práce v jednom z těch paneláků vystavených za minulého režimu na Jižáku a ne zrovna v tom, kde všichni nakonec odkoupili byty od státu a začali se zajímat o veřejné blaho společného bydlení. Nebyl to panelák, který prodělal alespoň částečnou rekonstrukci, výměny oken a nového zateplení. Byl to klasické odporný panelák z nudných šedivých plátů betonu, částečně rozpadlými schody do domu, rezivějícím zábradlím a napůl nezvonícími zvonky. To bylo úplně jiné bydlení, než jsme měli my s Davidem a jiné i než jsem žil já sám.

Do baráku mě pustila důchodkyně, které jsem pomohl s nákupem a do schodů. Ta se na mě mile usmála, a asi tak pětkrát poděkovala. "Och mladíku, vy jste hotový poklad, kdyby bylo víc takových ušlechtilých hochů, jako jste vy…" opakovala dokolečka a já jsem se jen křivě usmála. Jo jasně víc jako já, kteří jsou vděční, že jste je pustila do baráku a oni tak nemuseli zbytečně na sebe upozorňovat možnému sériovému vrahovi. Chudinka, vůbec netušila, skutečný důvod, proč jí pomáhám, i když pomohl jsem rád.

Bedřich bydlel ve třetím patře, teď už jsem o sobě musel dát vědět. Chtě, nechtě, musel jsem zazvonit. Hodnou chvíli se nic nedělo, zaváhal jsem. Bedřich nemusel být doma. Proč také, byl všední den, poledne a co se týče jeho synovce, no sice měl prázdniny, ale kdo by chtěl trčet doma na zadku, když je venku tak krásně? Nebo ne! Dveře se otevřely a za nimi stál Bedřich s širokým úsměvem, vyfiknutý jako by se chystal někam do divadla, nebo na ples. Krátké hnědé vlasy měl řádně sčesány dozadu, kostkovaná košile s vytahaným svetrem byly ta tam, místo toho měl na sobě luxusní bílou s černým kvádrem, kalhotami a drahou pruhovanou černo-červeno-bílou kravatu pečlivě uvázanou kolem krku. Jediné, co ten jeho zjev kazilo, byly domácí fialové chlupaté papuče, které byly díky tomu všemu do očí bijící.

"Ach Romane, rád vás vidím, čekal jsem tu na vás, už jsem se bál, že nepřijdete," uvítal mě okamžitě a rukou mi naznačil, ať jdu dál. Váhavě jsem uposlechl a následoval ho až do kuchyně. Byt byl koncipován jako všechny tahle byty, dva pokoje obývák s kuchyní a záchod s koupelnou a chodba vše spojovací se zatáčkami ke strašidlu a vedoucí kolem všeho do kolečka. Bedřich to celé měl levně zařízené a všude pečlivě uklízeno. Na dřevěném stolku pro čtyři byla položená mísa s makovými, povidlovými a tvarohovými koláčky z Alberta.

"Čekal jste mě…" zopakoval jsem jako otázku i konstatování zároveň. "Neřekl jsem, že se dostavím."

"Ne, nedal jste vědět, přesto jsem vás očekával," poplácal mě přátelsky po zádech. To se mi nelíbilo. Bylo na tom všem něco nepřátelského, na jeho milém chování, na tom přivítání, na tom, že věděl, že se tu u něho objevím, i na těch zatracených koláčkách. Ošil jsem se. Byl jsem přesvědčen, že si toho Bedřich musel všimnout, ale jestli tomu skutečně tak bylo, nedal to na sobě znát. "Prosím, posaďte se. Dáte si čaj, pivo, nebo ještě něco ostřejšího?" nabídl mi.

"Ne, nic děkuji," odmítl jsem a záměrně se neposadil.

"Jste si jist?" ubezpečil se.

"Jo," kývl jsem a opřel se vedle něho o kuchyňskou linku, která mimochodem měla soustu madel, úchytů a tak.

"No, jak myslíte," pokrčil nakonec rameny. "Ale můžu vás ujistit, že do toho pití ani do těch koláčků jsem nic nedal. Nic, co by tam nepatřilo. Otrávit vás by nebyla žádná sranda," pokračoval a demonstrativně si vzal jeden koláček a snědl ho. V ústech ho převaloval na jednu stranu, pak na druhou, dělal mi jako labužnické chutě, ale mě z toho akorát bylo špatně. "Ehmmmemm, výborné!" Nic jsem neřekl, jen to se zamračením pozoroval. Co to mělo znamenat? Co to bylo za provokaci? Co ta narážka na otravu? Co mělo jako být to, že mě čekal? "Ale no tak, pane doktore, copak to je za výraz?!" pravil rozesmátě s pohledem upřeným na mě, pozorující každičký sval a můj pohyb. Vzal mě za jednu z mých tváří. Plácl jsem ho po té ruce, nezdálo se ovšem, že by ho to v mém popichování nějak zadrželo. "Copak je to za výraz? Neříkejte, že jste překvapen. Nechal jsem vám tolik drobečků, ukazujících na mě až se divím, že jsi na to přišel až teď."

"Nechal jsi za sebou drobečky?!" zavrtěl jsem hlavou. Zjistit že to Bedřich je náš vrah mi nepřišlo nijak jednoduché. Byla to jen domněnka, rychlí skoro ničím nepodložený nápad, tady jsem přišel si jen vlastně promluvit. Nečekal jsem, že sotva co dorazím, tak mě Bedřich uvítá svým přiznáním. Bedřich chytil naprosto šílený záchvat smíchu a hodnou chvíli trvalo, než se zase uklidnil na tolik, aby mohl mluvit. Po zádech mi přeběhl mráz. Namátkou jsem zkontroloval pouta v kapse a Ondrovu zbraň u pasu.

"Snad sis nemyslel, že ty všechny ukazatele a chyby, co jsem udělal, byly nevědomky, když ty ostatní vraždy byly perfektní. Policie, která neví, co se děje, protože to někdo z úřadu ÚKBSOS spackal! Můj synovec, kterého jste několikrát viděli. To že jsem vás nechal vědět, že jsem Ondřejův a Martinův kámoš. To že jsem se několikrát ukázal v MacDonaldu, abych dal najevo můj kontakt s Natašou, která mi vše řekne, to že navrhnu party, což všichni vědí a já vím, že to jednoho dne vyslepičí. Nehledě na to, že Hajman mě zná, jen si to neuvědomil. Ne já chtěl, abyste na mě přišli a postupně a po jednom přesně v čase, který jsem určil. Nejdřív Hajman a pak vy. Vše podle plánu," řekl.

"Fajn, jsi geniální, a teď je v plánu se nechat zatknout. Bedřichu jménem zákona…" vytasil jsem se s pouty. Rychle mu chytil ruku a pokusil ho spoutat. Ta svině však byla rychlejší jak já a slizký jak had. Rychle se mi vysmekl. Než jsem se nadál, byl jsem připoutaný ke kuchyňské lince sám.

"Ach ano a s tímhle jsem taky počítal. Váňa by si neměl před svou sestrou tolik pouštět hubu na špacír, nemyslíš?" Na to jsem jen vztekle zavrčel a upustil pár sprostých nadávek. "Ale no tak, pane doktore, přeci nebuďte hrubý," posmíval se mi. "Tvůj šéf byl stejně, tak přímí a odvážný jako jste vy. Stačily ovšem jediná dvě slova a rázem se z něho stal poslušný beránek."

"Jak jinak, vyhrožoval jste, že ho zabijete," zasyčel jsem.

"Jeho?! Ach ne, to by mi bylo dost k ničemu. Na jeho životě mu tolik nesejde. Já vyhrožoval smrtí toho, koho miluje. Ty dvě slova byly vaše jméno, Doktore Procházko."

"Moje jméno!" to bylo k neuvěření. "David, že mě miluje! Myslíš si, že mě David miluje!? Víš, co jsme zač, a rozumíš pojmu práce v utajení?! Vše, co jsi viděl, byla jen hra, jen krytí. Nejsem nic víc pro něho než podřízený, možná přítel, ale jinak pro něj nic víc neznamenám."

"Skutečně?! Máte zvláštní definici přátelství, jestli si tohle myslíte. Hajmanovi na vás záleží víc než by mělo. Na to, že jste agent, až směšně vás nechce vystavit jakémukoli nebezpečí. Udělá vše, co vám na očích uvidí. Nepřišlo vám zvláštní, jak se váš byteček se blížil vašim představám, nebo i to jak moc si to vaše krytí užíval?! Určitě nejsem první, kdo vám tohle řekl že?!" dorážel na mě a já odvrátil od něho zhnuseně svůj pohled. Ano, nebyl první, kdo mi tohle řekl a já již přijal ten fakt, že nás takto vidí ostatní, ani nevěděl, jestli je to vlastně pravda nebo ne. Ano, měl jsem Davida rád, jestli on cítil to samé ke mně, to byla otázka. Možná ano, dávalo by to smysl. Ano, určitě ano! Měli jsme spolu sakra sex, to je dost na to aby si člověk řekl, že pokud to považujeme jen za přátelství, tak máme asi blbou definici, i když kdyby mi tohle někdo řekl před touhle misí, asi bych si pomyslel, že přišel o rozum. Nicméně potom všem jsem nevěděl, co by mělo být dál, ani co já sám chci, aby v tomhle ohledu bylo dál. To co však bylo mezi mnou a Davidem, nebyla Bedřichova starost.

"Jsem Davidův podřízený, to neber na lehkou váhu. David tak cítí za mě zodpovědnost. Ač je to jak chce, David v první řadě si kvůli tomu neodpustí, kdyby se mi něco stalo, z důvodu své povinnosti."

"Proč, na tom nezáleží. Záleží jen na tom, že pokud agentovi Davidu Hajmanovi člověk chce nejvíce ublížit, jak jen může, pokud chce, aby přišel o vše, tak se postará o to, aby Hajman přišel o práci, o jméno, o jeho čest, obžaluje ho z vraždy, přinutí ho, aby se přiznal k vraždám, nechá ho zavřít a to kvůli člověku, na kterém mu nejvíc záleží, a pak až bude v base, nebude moc nic udělat, stejně toho jediného člověka, pro kterého je všeho schopen, ztratí."

"Hodláte mě zabít, jen aby David trpěl," došlo mi. Bezva to je situace. Jsem připoutaný k židli v bytě geniálního šíleného vraha, který mě chce zakuchnout, jen aby naštval a ublížil mému šéfovi/kamarádovi/možná milenci, kterého naprosto nesnáší! Opravdu ideální, lépe to dopadnout nemohlo!

"Jo," potvrdil mi prostě, jako bych to snad potřeboval.

"Proč? Proč tolik Davida nenávidíte a pokud to celé bylo jen kvůli němu, co ty ostatní oběti?"

"Ano, vše kvůli němu, nemohl jsem se k němu jinak dostat a nevíš jak těžké je zaujmout BIS. Ano trochu jsem si pomohl a v práci zfalšoval žádost o spolupráci, ale všechno to takhle nešlo, potřeboval jsem skutečný vážný případ a nechtěl jsem, aby se mi do toho pletl ještě někdo jiný. A proč David Hajman?! Jak jsem již řekl, známe se již delší dobu, jen Davidovi to chvíli trvalo, než si na mě vzpomněl," pokrčil chladně rameny. "Před necelými třemi roky mi zabili přítele. Jeden šílenec, sériový vrah s pistolí. Zastřelil ho na pumpě jako psa jako těch pět před ním. Ten případ řešil tvůj nadřízený a byl bezohledný. Informoval o případu přes zprávy širokou veřejnost," Bedřich zkřivil zlostně tvář. "To nebyl běžný postup. To se u nás většinou nedělá, nemám pravdu? Hajman chtěl vyprovokovat vraha k dalšímu činu. Chtěl víc důkazů, byl tak posedlý případem a bál se, že mu vrah uteče, že mu nezáleželo na tom, koho ten psychouš sejme," vyprskl na mě Bedřich zuřivě s odporem, pak se zadíval z okna, ale nedíval se na nic konkrétního, spíš byl ztracen ve vzpomínkách.

"Takže to je to, vše jen kvůli jedné pomstě," zavrtěl jsem hlavou, pak jsem si však něco uvědomil. "Kdyže si říkal, že tvého přítele zabili? Nebylo to před dvěma roky a něco, příští měsíc to budou tři?!" vytřeštil jsem oči v šoku.

"Jo, já vím, trvalo mi dlouho, než jsem sehnal o Hajmanovi dostatek informací a vše naplánoval," zabručel mrzutě Bedřich.

"Ne, to jsem nemyslel," zavrtěl jsem smutně hlavou. Sakra, zkáza budí zkázu. Bože, nikdo neměl ani tušení… Věděl jsem málo, ale před dvěma roky a něco, tedy příští měsíc to budou tři… zemřela přeci Jitka. V tu samou dobu řešil David tenhle případ, mohlo to znamenat, že Bedřichova přítele i Davidovu ženu zabil ten samý vrah. David byl neúprosný a schopný všeho, jestliže honil někoho, kdo mohl za smrt jeho ženy. Kriste! Celý žaludek se mi obrátil z toho naruby, při tomhle uvědomení. Zavřel jsem na chvíli oči na sucho polkl. "Myslíš, myslíš si, že jsem špatný člověk… že lidé jsou špatní, když pro záchranu toho koho milují, jsou schopni všeho, i když nevědí, jestli jim to nakonec jejich lásku zachrání? Myslíš, že lidé jsou špatní, když ji ztratí a chtějí ji pak pomstít?" To byly dvě otázky, na které se mě zeptal tu noc, než ho zatkli, tu noc co jsme… A já jim idiot nevěnoval pozornost! "V tom případě nemáš ani ponětí, co se stalo a proč tak jednal. Ohledně toho případu toho moc nevím, protože je to vše tajné, ale pokud je pravda to, co se domnívám, tak David svojí lekci už dávno dostal."

"O tom pochybuji a proč jednal tak jak jednal, je mu vážně fuk," prohlásil lhostejně a položil jakýsi kufřík na stůl. Otevřel ho a já zalapal po dechu.

"Bomba!" zachraptěl jsem šokovaně.

"Chemická bomba, kterou jsem tak trochu vlastně ukradl ze skladu, úžasná věcička. Stačí tady zadat kód, nastavit, jednoduché zpuštění, ovšem když to pak člověk chce zastavit, musí znát kód pro blokaci, což není ten samý. Má to dvě jádra s plynem… no, a špatnou věcičkou, které se říká fosfen. Hlavním cílem tohoto plynu jsou plíce a také dráždí kůži, zejména oči. Není známo, že by docházelo k systémové absorpci, při kontaktu s tkání probíhá ihned hydrolýza, což je velmi složitý proces plný chemických blábolů, kterým nerozumím, ale jde o to, že vede k porušení membrán, oddělujících v plicích vzduch od krve a v konečném důsledku ke vzniku plicního edému, který bývá příčinou smrti. No, co dodat, mám smysl pro dramatičnost," pokrčil rameny a zle se opět usmál. Zbledl jsem, krve v té chvíli by se ve mně asi neořezali. Šmarja, u všech rohatých bomba s fosfenem! Jako vážně! Moc dobře jsem věděl, co je ten bojový plyn zač a jestli ta odporná věc vybouchne, bude jen záležet na rychlosti záchrany a koncentraci.

"Neříkal jsi, že otrávit mě by byla nuda?"

"Jo, to sice jo, ale myslel jsem pomocí těch koláčků a pití, bomba je úplně jiná věc. Navíc, jsem zločinec, ne? A zločinci, zlouni lžou. Tak a teď mě asi budete muset omluvit. Ta věcička vypustí plyn a já tu neodlam být, až se tak stane. Je mi líto," vstal a chystal se odejít, ale já ho nechtěl jen tak nechat.

"Ne, mně je líto," opáčil jsem a vytáhl pistoli, kterou jsem sebral Ondřejovi. "Pustíš mě a tu bombu deaktivuješ, nebo zemřeme tady na místě oba dva tady a teď," pohrozil jsem mu, ale Bedřich to nebral nijak vážně, ani mu nespadl úsměv ze rtů.

"Ne, nezastřelíte mě. Jsem vaše jediná naděje na zničení té bomby, navíc na to nemáte. Ty nejste vrah, ani pořádný agent. Jen šprt, který si na něho hraje," vysmál se mi, sebral svoji bundu, zul si papuče, obul si černé lakýrky a zamířil ke dveřím.

"Nemám zbraně rád a střeleckými zkouškami jsem prošel až na potřetí, ale ujišťuji tě, že když musím, tak vystřelím a na tuto vzdálenost bych musel být slepej, abych se netrefil," nehodlal jsem se vzdát tak snadno.

"Tak vystřel, raději umřu než abych se Hajmanovi nepomstil v plném rozsahu," vyzval mě mezi dveřmi. Nic se nestalo. "No, to jsem si myslel," pokýval hlavou a vyšel ze dveří, už se natáhl, aby je za sebou zabouchl, když se mu tedy splnil to jeho přání. Mýlil se. Byl má jediná naděje na tu bombu, ale ta naděje hodlala zmizet. Několikanásobný šílený vrah a já bych ho nechal! NE!

Tak jsem vystřelil. Za deset minut poté, přesně podle času, bomba vybuchla a zamořila celý barák.

<< předešlý díl

>> další díl