Óda na…

Óda na…

Och, potěcho lidského oka!

Ty světlo v temnotách!

Ty lásko má jediná upřímná!

Ty dobroto slaďoulinká!

Ty prozáříš můj černý den,

jediným tvým tónem v mých ústech.

Ty dodáš mi sílu k boji,

a to každým kouskem sebe sama.

Ty potěšíš mé ztrápené srdce,

jen co se ve mne rozplyneš.

Ty pohladíš mě a uklidníš,

když klidnou chvilku pro nás vytvoříš.

Ty mě nikdy neklameš,

necháš mě tě celého pozřít.

Ty otevřeš náruč dobroty

se svojí nádhernou vůní i chutí.

Ty dobře víš, jak mě uspokojit,

jak žaludek můj naplnit.

Ty dobře víš, že tě miluji,

v pekařství vždy zamáváš,

ať tě koupím a sním…

Dean Winchester dojedl poslední kousek jablečného koláče s posvátnou úctou, jako by prováděl nějaký svatý rituál a pohlédl na svého mladšího bratra, který se snažil celou tu dobu neúspěšně předstírat, že toho člověka, sedícího naproti něj u stolu v bistru, nezná.