Mí drazí sousedé

Mí drazí sousedé

Bylo mi 18, když jsme se tam nastěhovali. Do obyčejného řadového domku, jakých je na okraji Londýna tisícovka, do nudné ulice mezi nudné lidi, nebo ne? No, možná ne všichni byli nudní.

Přímo vedle nás žil mladý pár. Amelie a Rory Williamsovi, nebo Pondovi, jak si občas říkali podle přímení Amelie, když byla ještě svobodná. Nemyslete si nic špatného. Ti dva, byly šťastní. Nehádali se, žádné domácí násilí, nic takového. Nepřitahovali moc pozornosti, rozhodně to nebyli žádné kriminální živly. Naopak byli ochotni vždy ostatním pomoci, bez chtivosti nějaké, jakékoli odměny. Byli to moc milí lidé. Rory Williams pracoval jako zdravotní sestra a Amelie psala nějaké články či co. Nic moc zajímavého. Avšak přesto všechno byli jiní…

Napůl blázni, rádi ztřeštěné věci. Přesto všechno štěstí však skrývali i smutek. V jejich očích bylo něco, něco zvláštního. Oba překvapivě hodně věděli o historii. Rory uměl dobře zacházet s mečem. Jeden čas s nimi i žil takový podivný muž, který nosil maskou jakéhosi šedého mimozemšťana, který má místo nosu a úst ošklivé choboty. To měl být pravděpodobně nějaký žert, ale pravdou bylo, že tento pár navštěvovalo víc divných lidí. Jedním z nich byla i kudrnatá blondýnka, která byla zjevně starší než oni dva, přesto jim z nějakého zvláštního důvodu říkala mami a tati. Měla schopnost se z ničeho nic objevit a zase zmizet. Tím se vlastně vyznačovali i oni dva. Vždy když se objevil onen zvláštní praštěný, potrhlý muž, oblečený jako nějaký vysokoškolský profesor s tím svým motýlkem, krátkými nohavicemi, kšandami a kostkovaným sakem, který evidentně byl jejich blízký přítel, naši sousedé zmizeli. Někdy to bylo jen pár dní, jindy i několik týdnů, nebo i měsíců, a když se vrátili, smáli se, nebo brečeli, či obojí. Vypadali dost živě, ale měli ten výraz, ten smutek, lesk v očích a vypadali starší. Starší o víc než těch pár dní nebo měsíců, co chyběli, ale let. Skutečně let!

Jednou do jejich domu napochodovala elitní ozbrojená jednotka policistů, ale nemyslím, že by je chtěli zatknout. Jen si chtěli promluvit s tím jejich praštěným přítelem. Možná to souviselo s těmi černými kostkami, co se v tu dobu všude válely, protože ten jejich přítel věděl, snad úplně všechno dokonce možná i tajemství vesmíru, a tak armáda zadoufala, že může tuhle kostkovou záhadu objasnit. Nebo si někdo všiml, že Williamsovi vždy zmizí, když se objeví on a obžaloval ho z únosu, a oni jim pak asi museli vysvětlovat, že s ním ojíždějí někam na dovolenou, a že je to jejich kamarád.

Byla to záhada, co jsou ty Williamsovi vlastně zač. Než však na to někdo z nás stačil přijít, ukázal se opět onen jejich zvláštní přítel s motýlkem a oni zmizeli. Čekali jsme, že to bude jako vždy, že se po nějaké době vrátí, ale nevrátili.