Lháři - Sen (3/3)

Probudil jsem se celý zpocený. Peřina se válela zmuchlaná odkopnutá na zemi a oknem proudil do místnosti chladnější noční vánek. Trvalo několik minut, než jsem si uvědomil, kde to jsem a než jsem zklidnil svůj dech. Bylo nemyslitelné, abych si teď v klidu lehl a pokusil se znovu usnout. Moc dobře jsem věděl, že bych to nedokázal, a tak jsem se místo toho vyplížil z ložnice na chodbu a pak i do obýváku.

Pohled mi padl na zvedající se a klesající oranžovou peřinu, pod kterou se ukrýval David. Přišel jsem až k němu. Poklidně si tam v tichosti ležel a z peřiny mu vykukovala jen hlava. Nechrápal, což bylo s podivem. Vždy jsem si představoval, že chlap jako on prostě chrápat musí, že to mají tyto typy přímo za povinnost. Když však jsem teď pohlédl na jeho vyrovnaný spokojený obličej s lehkým úsměvem, dávalo to větší smysl. V tu chvíli vypadal tak nevině a spokojeně. Jak může být tak spokojený, tak klidně spát po včerejšku? To nemá strach? Je jako nemluvně. O čem se mu tak zdá? Vzpomněl jsem si na svůj sen a mírně mě bodlo svědomí.

Sen je zážitek iluzorních obrazů, hlasů nebo jiných vjemů vytvářených mozkem během spánku v rámci procesu snění. Sny často ukazují události, které jsou ve skutečnosti nemožné nebo nepravděpodobné, a jsou obvykle mimo kontrolu spáče, ale vycházejí z vnějších i vnitřních podnětů, vzpomínek a představ spícího. Proto jsou často mišmašem toho, co se děje v našem životě. Obraz, který tvoří naše podvědomí.

To, že v mém snu jsme s Davidem nepředstírali vztah, ale měli vztah, neznamenalo, že jsem se do něho zamiloval, nebo snad že on po mně touží. Ne, ale znamenalo to, že celá ta záležitost se mi dostává pod kůži čím dál tím víc. Ta mise na mě má vliv a to takový, který se mi ani za mák nelíbí. To byl přesně ten důvod, proč jsem chtěl odstup. Nejen, protože jsem byl ve věcech ohledně lásky nezkušený, ale proto, že jsem věděl, že taková věc člověka psychicky poznamená. Věděl jsem to a stejně jsem dopadl tak, jak jsem dopadl. Dopadl těžce na zem s odřeninami a škrábanci. A teď tady sedím, sleduji svého šéfa/přítele, jak spí, a vzpomínám na svůj erotický sen o něm. No, možná, že říct, že to byl erotický sen, bylo trochu přehnané, vzhledem k tomu, že se tam jednalo jen o pusu a tu jsme si už dali a více než jednou, ale také o to, že v něm byla i druhá část. Ta podstatnější!

Většina snů, které si člověk zapamatuje, se odehraje těsně předtím, než se člověk probudí. Je to, jako když startuje počítač a prohlíží data. Znáte to, když si ještě ve snu postupně začnete uvědomovat, že to není pravda, že se vám to zdá a v ten daný moment můžete začít sen přetvářet podle toho, co již částečně vědomě víte. Nestává se to často, ale to je chvíle, kdy můžete vytáhnout něco ze svého podvědomí a něco pochopit, uvědomit si a dozvědět se.

Události předešlého dne na mě měly velký vliv a emoce se ve mně vařily. Sen to odrážel jako zrcadlo. Jako pokroucené zrcadlo, které vše zhustilo a přibarvovalo skutečnost, ale to nic nemění na věci, že jsem přeci díky němu mohl vidět ušmudlaný obrázek pravdy. Ten kluk… Sen mi nahlodal obraz toho, co jsem viděl, a ukázal, že jsem měl vidět víc. Měl jsem vidět mnohem, mnohem víc! Ten kluk…

Povzdechl jsem si a přešel do kuchyně, kde jsem si nalil vodu z kohoutku do malé broušené skleničky.

„Noční můra?“ Vystrašeně jsem sebou škubl a polil si pyžamo. Skvělý! Šéf na mě hrál boudu a je vzhůru. Pravděpodobně byl vzhůru a věděl o mně. Jen co jsem vylezl z ložnice, což také znamená, že věděl o tom, že jsem ho pozoroval. Ne… Ne, ne, nedělej předčasné závěry, nikdy nevíš! Rozkázal jsem sám sobě nepanikařit.

„Jo, tak nějak, nemůžu spát,“ zašeptal jsem, snaže se, zakrýt šok, že je vzhůru.

„Kvůli včerejšku?“ David se posadil a protřel si oči. Uvědomil jsem si, že na rozdíl ode mě nešeptá. Proč taky, v bytě kromě nás dvou nikdo další nebyl a oba jsme teď už byli vzhůru.

„Jo,“ potvrdil jsem mu jeho domněnku.

„Včerejšek byl těžký,“ přikývl.

„Přemýšlel jsem,“ řekl jsem.

„O čem?“

„O tom, kdo nás sledoval,“ upřesnil jsem.

„Romane, ohledně toho, nemusel nás nikdo sledovat,“ začal David rozpačitě. „Měl jsem jen špatný pocit, třeba to z ničeho reálného nevycházelo.“

Prudce jsem zakroutil hlavou. „Ne. Ty jsi pes.“

David překvapeně zamrkal. „Jsem pes?!“

„Ano, větříš stopu. Nemusí být žádný rozumově podložený důkaz, ale ty víš, cítíš.“

„V tom obchoďáku byla spousta lidí, samozřejmě, že nás pozorovali, ale to ještě neznamená, že tam byl i náš vrah.“

„Ne, nebyl,“ souhlasil jsem pevně a můj kolega se zamračil. „Nebyl tam vrah, ale někdo stejně tak důležitý.“

„Co tím myslíš?“ nechápal David.

Hlasitě jsem si povzdechl. „Celou dobu, co tu jsme, se nic zajímavého nedělo,“ začal jsem.

„No, to bych úplně netvrdil. Vyloučil jsi jednoho podezřelého, nechal se zbít, upozornili jsme na sebe a navzájem jsme se blíž poznali,“ začal mi David oponovat a já si pomyslel, že to naše vzájemné bližší poznání bylo víc, než jsem chtěl, ale to bylo nyní jedno.

„Ovšem, ale teď jsem měl na mysli něco jiného. Dosud se nám zdálo, že jsme mimo radar vraha a snažili jsme se na sebe upozornit. Pravda, neměli jsme ještě na to moc času, vzhledem k tomu, že jsme tu teprve týden a oba pracujeme. Nic se nedělo, byl docela klid, ale co když to bylo jenom zdání?“ řekl jsem a máchl rukou směrem nahoru se zvednutým ukazováčkem v gestu „zamysli se“. „Víš, je tu zajímavá náhoda.“

„Zajímavá náhoda,“ David skepticky zvedl obočí, ale bylo jasné, že jsem ho zaujal.

„Vzpomínáš si na toho kluka na party, který přišel, jen aby snědl všechny křupky, které naše okouzlující hostitelky koupily?“ zeptal jsem se.

„Jo, jasně,“ přikývl.

„Co kdybych ti řekl, že byl včera v tom obchoďáku?“ zakřenil jsem se na svého parťáka.

„Viděl jsi ho?!“

„Ano, tedy nejdříve jsem ho hned nepoznal, ale čím víc o tom přemýšlím, tím jsem si víc jistý, že to byl on,“ odpověděl jsem.

„Možná skutečně náhoda. Je to jen dítě a ten obchoďák není odsud tak daleko,“ bral to s rezervou.

„Ne, Davide, ale bez rodičů? Sám? Kolikpak bylo? Nebylo zrovna odpoledne, víš? Kolik mu je, že sám večer nakupuje v obchodním centru u kina zmrzlinu? Kde vzal vlastně ty peníze, za které tu zmrzlinu koupil? Od rodičů? Ti by ho asi těžko pustili takhle večer samotného. Byl na party taky sám?“ opět jsem ze sebe sypal a David se zachmuřil v realitě toho, co jsem řekl a co by to znamenalo. „Správně,“ potvrdil jsem mu závěry, které jsem přímo viděl, že se mu honí v hlavě.

„To chce panáka,“ prohlásil a začal se přehrabovat v lahvích u baru. Sledoval jsem ho s mírným pobavením.

„Víš, že jsi docela alkoholik?!“ vytknul jsem mu a on konečně našel to, co hledal. Vyndal flašku se zlatavou tekutinou s velkým nápisem Medovina a dva skleněné panáky. „Ne díky, já nebudu,“ odmítl jsem. David se na mě nedůvěřivě zašklebil.

„Bude toho víc, podle toho, jak se tváříš. Tak povídej,“ vyzval mě a i přes mé protesty mi toho panáka nalil.

„Tak fajn,“ kývl jsem. „To, že nás někdo sledoval po té oslavě, by ukazovalo na to, že vrah na té oslavě byl a všiml si nás. Tam také lehko mohl získat toho kluka a uplatit ho, aby nás sledoval.“

„To máme hned několik podezřelých,“ řekl můj kolega.

„Veronika. Bylo zvláštní, jak jsme ji včera potkali, a uhodla, kde jsme byli. Navíc mluvila, jako by nám vyhrožovala,“ pravil jsem.

„Váňa tam byl taky,“ připomněl mi David.

„Ten to nebyl,“ zavrhl jsem to.

„Zmlátil tě, je schopen dost velké surovosti,“ podotkl.

„Tobě teda leží v žaludku. Myslím, že to už jsme probrali,“ ušklíbl jsem se. „Ale teď vážně. Mohl to být Bedřich. Vedl dost divné řeči.“

„A proč by to dělal, nemá důvod,“ zavrtěl můj přítel.

„Nebo ho ještě neznáme,“ upozornil jsem.

„Mohla to být Nataša. Je až moc milá, až příliš se všude motá a až neuvěřitelně zvědavá. Mluvila s Váňou těsně před tím, než se na tebe vrhl. Co když to, co mu řekla, si Váňa špatně nevyložil? Co když se ho nesnažila umírnit v šikaně, ale poštvat ho na tebe?“ řekl David a hodil do sebe svoji sklenku zlatavé tekutiny.

„To si nemyslím,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Nebuď slepý jen proto, že je milá a stali jste se kámoši. Divil by ses, jak často narazíš v téhle zatracené práci na bezva člověka, a pak najednou zjistíš, že byl celou dobu vlastně proti tobě a chtěl ti ublížit. Nezapomeň, kde ti dva pracují. Navíc, co vlastně dělali na té party? Jak se tam ti dva dostali?“

„Jo, to máš pravdu, ale Nataša o nás věděla už delší dobu, tak proč by čekala až do té party? Aby snad potkala toho kluka a vymyslela způsob jak nás sledovat, aniž by se prozradila? Proč? To mi nesedí,“ vysvětlil jsem svou důvěru k ní a také se nakonec napil. Překvapeně jsem zamrkal. Pohlédl jsem na sklenku, pak na láhev s nápisem Medovina, na Davida a zpět na sklenku. Zdálo se mi to, nebo v té medovině nebyl alkohol? Tedy vůbec to nebyla medovina, ale čaj!

David se na mě provokativně zazubil. „Nezdálo se ti to. Je to čaj,“ potvrdil mi moji domněnku.

„Předstíráš, že jsi opilý,“ konstatoval jsem překvapeně.

„Někdy. Člověk se tak občas něco zajímavého dozví, k čemu by se obvykle nedostal, nebo mi je prominuto něco, co by jinak nebylo.“

„Ty jsi ale zmije,“ obvinil jsem ho, ale s úsměvem na tváři. Neurazil se, smál se se mnou, pak však zvážněl.

„Pamatuj, nemusí být vše tak, jak se na první pohled zdá.“

„Jo,“ zahučel jsem na souhlas a pohled mi automaticky zabloudil k láhvi Medoviny, ve které byl čaj.

„Nepřišlo ti divné, že nám Klára s Evou udělaly party na přivítanou? Nebylo trochu zvláštní, že jsme je potkali hned první den a to ve Stromovce? Ta odsud není zrovna nejblíž a ony okamžitě věděly, kdo jsme,“ David nadzvedl své černé obočí.

„Jo, připadalo, ale co tím konkrétně myslíš? Naznačuješ, že o nás vrah věděl už dřív a něco udělal už předtím, jen jsme si toho nevšimli?“

„Ne, to zrovna ne. To bychom si všimli. Jsme opatrní. Možná až moc a to je chyba. Z toho, co zatím máme, nemůžeme nic moc usoudit,“ řekl.

„Myslíš, že jsme neměli z toho obchoďáku tak rychle zmizet? Chceš povolit uzdu a pustit vraha až těsně k nám. Nechat ho, ať se sám prozradí a zkusí si na nás to, co udělal těm ostatním,“ odtušil jsem.

„Nechci, ale možná nebudeme mít jinou možnost,“ přiznal David.

„Jasně,“ kysele jsem se na něj zašklebil. Tak to je geniální. Teď už víme, že po nás někdo jde, nevíme kdo a plán je takový, že s tím nebudeme dělat nic, vůbec nic! Není někde v předpisech, že se máme vystavovat co nejmenšímu nebezpečí, co to jde? Jo, jako by někomu na těch pitomých příručkách a neřízeních záleželo. Neměl jsem to Davidovi za zlé, myslím, že je asi ten poslední, který by mě chtěl vystavit velkému nebezpečí. Nelíbilo se mu to stejně jako mně, ale nemohli jsme zatím na vybranou.

<< předešlý díl

>> další díl