Lháři - Sen (2/3)

V neděli jsme byli v kině. Nevím, jak se to jmenovalo, hrála tam Sandra Bullock agentku FBI, která byla taková drsňačka. Měla za úkol vydávat se za jednu soutěžící v Miss. Bylo to tak trochu myšleno jako lepší akční komedie, ale nemohla mi neujít ta souvislost a proč David vybral právě tento film.

Bylo 20:35, když jsme vyšli z kinosálu. V obchoďáku však pořád bylo spoustu lidí, i tady nahoře, ve třetím patře, kde se nacházelo Palace Cinemas, prodávalo se předražené pití, zmrzlina, a smrdělo to tu popcornem. Oči mi zavadily o chlapce v modré kšiltovce, který si zrovna kupoval zmrzlinu. Chlapec si narovnal čepici a věnoval mi zaujatý, zvědavý pohled. V ruce držel křupky a líně je přežvykoval v ústech.

„Líbil se ti film?“ zeptal se mě David a tím mě vrátil zpět do reality k němu.

„Hmmm, nebyl špatný, i když nemám rád Sandru Bullock,“ odpověděl jsem. „Bylo to zajímavé a slušně jsem se pobavil. Jako love story o naší Katce Práškové.“

„Love story o Prááááškovéééé,“ protáhl se smíchem jméno naší kolegyně. „Jo, to jsi celkem vystihl, ale dobře, pokud to nebyl typ filmu, který máš rád, na co bys tedy šel?“

„Ne, tvůj odhad byl naprosto přesný,“ bral jsem to celé zpět. „Jen je to opravdu sranda se dívat na špionážní film o lidech v přestrojení, když jsi sám jedním z nich a znáš realitu.“

„Ok, tak jaký je tvůj oblíbený film?“ otázal se David, házeje do koše lístky s papírovými kelímky od Coca-Coly.

„Budeš se smát,“ podezíral jsem ho a nechtěl mu to říct.

„Ne, nebudu, přísahám, čestný skautský,“ zvedl ruku ukazující tři prsty: ukazováček, prostředníček a prsteníček dlaní ke mně.

„Ty jsi byl skaut,“ nedůvěřivě jsem si ho přeměřil.

„Pořád jsem,“ pokrčil rameny.

„Jo, vážně? A který z jejich zákonů zachováváš? Skaut je totiž pravdomluvný. Skaut je věrný a oddaný. Skaut je prospěšný a pomáhá jiným. Skaut je přítelem všech lidí dobré vůle a bratrem každého skauta. Skaut je zdvořilý. Skaut je ochráncem přírody a cenných výtvorů lidských. Skaut je poslušný rodičů, představených a vůdců. Skaut je veselé mysli. Skaut je hospodárný. Skaut je čistý v myšlenkách, slovech i skutcích,“ vyjmenovával jsem na prstech skautské zákony.

„Slíbil jsem, že pomáhám vlasti a bližním, a to také dělám. Nebo se o to alespoň snažím.“

„Tak jo, vyzkouším tvoje odhodlání,“ rozhodl jsem se. Opřel jsem se o zábradlí, které chránilo procházející na kolonádě u jednotlivých obchůdků v patře od propasti výhledu skrz jednotlivá patra obchodního centra. Otočil jsem se k Davidovi a lišácký jsem se zazubil. „Povím ti můj nejoblíbenější film, ale jestli se zasměješ, nebudu ti už věřit ani nos mezi očima.“

David přikročil ke mně, až se jeho špičky bot dotýkaly těch mých a s předstíranou hrdostí a nadsazeným odhodláním pravil: „Tak do toho!“

„Můj nejoblíbenější film je…“ nechal jsem si dramatickou chvilku, „Sám doma.“

David si na pár vteřin zachoval svůj pokerface, jenž jsem viděl ho využívat tolikrát při výsleších zločinců, ale pak se začal klepat. Pravý koutek úst se mu nekontrolovatelně začal cukat a David se musel třikrát hluboce nadechnout a vydechnout ve snaze se nezačít smát na celé kolo. Sledoval jsem jeho boj se zdravou škodolibostí a začal ho ještě popichovat.

„Nějak si zbledl a chvěješ se? Nejsi nemocný?“ David zavrtěl hlavou. „Seš si jistý?“ Další zavrtění. „Zdá se mi, že jsi náhle oněměl. Čím to asi tak bude?“ David neodpověděl a dál mlčel ještě několik minut, až jsem musel nakonec přiznat prohru. „Fajn, vyhrál jsi.“

„A dostanu za to nějakou odměnu?“ zeptal se mě, když konečně zase mohl promluvit, aniž by se rozesmál.

„O odměně předtím řeč nebyla,“ upozornil jsem ho.

„A budeš se se mnou alespoň líbat?“ Vytřeštil jsem na něho oči.

„Cože?“ vyhrkl jsem zděšeně.

„Lidé se na nás dívají, flirtuješ se mnou a já tě chci,“ poukázal, ale můj mozek to nebyl schopen strávit. Tohle nebylo flirtování, ne!? On chce co? Teď si dělá srandu, musí si dělat srandu. Je to vtip, další lež do zásoby. Nebyl to vtip. David mi položil ruku zezadu na krk. Zamotal své prsty do mých vlasů, malinko se naklonil ke mně a přitiskl své rty na mé. Byly jemné a vláčné. Zadržel jsem dech. Prudce se mi rozbušilo srdce. Chtěl jsem ho odstrčit a dát mu facku. Neudělal jsem to. Chtěl jsem protestovat, ale tím jsem mu jen usnadnil cestu k vstupu. Jazykem vklouzl do mých úst a prohloubil polibek. Druhou ruku omotal kolem mého pasu a ještě si mě přitáhl. Cítil jsem vůni jeho kolínské. Žaludek se mi sevřel. David mě líbal. Bylo to hrubé, hladové a příjemné. Ano, přiznávám se, líbilo se mi to. Moc se mi to líbilo. Byl jsem vzrušený a cítil jsem na stehně, že David je na tom úplně stejně- A pak to náhle bylo pryč. Museli jsme se nadechnout. Bylo po všem. David stál vedle mě v bezpečné vzdálenosti a rošťácký se šklebil.

„No, páni, to bylo naprosto perfektní,“ utrousil.

„Bastarde, ještě jednou to uděláš a budeš mrtvý muž!“ zasyčel jsem.

„Udělám co?“ hrál neviňátko.

„Nemluvím s tebou,“ vztekal jsem se jako malé děcko. „Svěřil jsem se ti, jak moc je tohle pro mě těžké, a ty to ještě zhoršuješ.“

„Promiň, zlato, mám své chyby. Jsem hrozně majetnickej a také neustále zapomínám, že ti vadí, když tohle děláme na veřejnosti. Víš, mít tě takhle blízko je jak droga. Neumíš si ani představit, jak dlouho jsem o tomhle snil a styděl bych se, kdybych měl přiznat, co ještě jsem si představoval.“ Cítil jsem, jak mi jde horkost do tváří a do uší. To bylo přiznání! No tak počkat! Počkat, počkat, počkat, tohle by David nikdy, nikdy neřekl ani neudělal… Takhle to nebylo. Mám neuvěřitelnou paměť, pamatuji si všechno a to i každý rozhovor, co jsem vedl, tedy kromě toho zatraceného pátku, pamatuji, pamatuji si každé slovo a takhle to nebylo… „Měl jsem však k tomu dva velmi závažné důvody,“ pokračovala dál pokroucená verze Davida, já si založil ruce a zvedl tázavě jedno obočí. „Zaprvé proto, že tě miluju a dost dobře se nedokáži už ovládat…“ Sarkasticky jsem se v duchu rozesmál. Miluje, miluje! Ano to řekl, ale nemyslel to vážně a rozhodně k tomu nedodal to za tím. „A ten druhý důvod ti vysvětlím doma,“ zavrkal mi do ucha, chytil mě za ruku a začal mě táhnout pryč. Někdo nás sleduje, uvědomil jsem si. Někdo nás sleduje. Nenápadně jsem se rozhlédl kolem, nic podezřelého jsem však nezahlédl. Kdo to je, kde je?!

Vysoký muž v kapuci, přežvykující párátko, do nás vrazil. S líným zahučením „Sorry“ prošel dál kolem nás. Kdo to je, kde je?! Muž a žena ve středních letech s dvěma dětmi, dívkou a chlapcem, stáli v krámku s nábytkem a vybírali jakousi lampu. Byla skleněná, krásná vitráž. Dívku s chlapcem to moc nezajímalo. Jemně se pošťuchovali, když se jejich rodiče nedívali. Kdo to je, kde je?! Skupinka teenagerů stála u ohrádky před pokladnou kina a dohadovala se, na co vlastně chtějí jít. Několik párů očí o nás zavadilo z různých krámků a obchůdků. Nic vyloženě divného, nebo alespoň myslím. Tak proč si David myslel, že nás někdo sleduje? Kdo to je, kde je?! Jasně, že nás sledovali, byli jsme na veřejnosti, v obchoďáku, kde byla spousta lidí. Navíc jsme homosexuální pár, což, nehledě na to, jak je naše společnost tolerantní, vždy poutá pozornost. Všichni si nás prohlíželi, ale tohle bylo trochu něco jiného. I já jsem měl ten nepříjemný pocit. Ale kdo to je, kde je?!

Dítě kolem osmi let v kšiltovce sebralo od brunetky za pultíkem zmrzlinu a sedlo si na jednu z volných židlí v cukrárně vedle ženy, která si četla Blesk. Kdo to je, kde je?! Dítě na nás upíralo pohled, lízalo zmrzlinu a jedlo brambůrky. Jedlo s otevřenou pusou a pořád se na nás dívalo. Bylo mi povědomé. Ale odkaď jsem toho chlapce znal? Ale kdo to je, kde je?! Chlapec, malý chlapec, ve velkém obchoďáku… malý chlapec v obchoďáku a sám. Sám. Sám bez rodičů… Malý chlapec ve velkém obchoďáku, sám, bez rodičů, v půl deváté… Malý chlapec ve velkém obchoďáku, sám, bez rodičů, si v půl deváté kupuje zmrzlinu… Kde vzal vůbec peníze na to si ji koupit? Proč má ty křupky? Ty křupky přeci neměl. Tak to nebylo.

Sebral jsem se a šel až k němu. „Hej, Romane, kam to jdeš?“ nechápal David. Já ho však neposlouchal. Nebyl skutečný stejně jako vše kolem. Došel jsem až k tomu chlapci. Ten ani nehnul brvou a pořád se na mě tak zpytavě díval.

„Kdo jsi?!“ vyštěkl jsem na něho, až se několik dalších lidí zděšeně ohlédlo. Chlapec se však nelekl, jak by od takového kluka člověk očekával.

„Dobrý den,“ pozdravil slušně a na mou otázku ovšem neodpověděl.

„Kdo jsi? Proč máš ty křupky? Neměl jsi brambůrky, navíc brambůrky se k zmrzlině nehodí,“ naléhal jsem dál.

„Záleží na tom?“ pokrčil chlapec rameny.

„Samozřejmě, že na tom záleží. Ty seš jediná věc, která se od reality liší.“

„To není pravda. To, co David řekl a udělal, se lišilo od reality daleko víc,“ upozornil mě s vítězným šklebem.

„To se však vůbec netýká té otázky. To je čistě osobní věc a můj problém, ale ne s prioritou jedna. Nic ti do toho není a rád bych uvítal, kdybys mi konečně odpověděl,“ odpálkoval jsem to.

„Odpověděl na co?“ dělal hloupého a já začal ztrácet trpělivost.

„Poslyš, tohle není skutečnost. Tohle je sen. Ty nejsi malý chlapec ve velkém obchoďáku, sám, bez rodičů si v půl deváté kupující zmrzlinu, ty jsi moje odpověď. Jsi moje podvědomí, odpověď na mé otázky, například: Co takový chlapec dělal v tolik hodin sám v obchoďáku? Za co si tu zmrzlinu koupil? Proč s ním nebyli rodiče?... Odpověď je prostá, protože ten, kdo nás sledoval, byl on. Ne, že by byl vrah, nebo nás sledoval ze zvědavosti. Pravděpodobně ho někdo uplatil, protože uplatit dítě je velmi jednoduché. Dítě jako špion je nenápadné a dobré, baví ho to, je to pro něho hra. Patrně ani neví, čeho se dopouští, a že je to pro zlou věc. Avšak to není všechno. Moje podvědomí mi říká, že vím ještě víc. Takže znovu, kdo jsi? Proč máš ty brambůrky?“ chrlil jsem ze sebe téměř bez dechu.

„Přišel jsem sem jen proto, abych je všechny snědl,“ zazněla odpověď a já zalapal po dechu. Ježíšmarjá, to je on! Ten chlapec… 

<< předešlý díl

>> další díl