Dvě strany jedné mince - Leon

Leon

Camlann. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Ta mrcha byla schopná všeho a přidal se k ní Mordred. Měla na své straně armádu, kouzlo, všechny magické uživatele a co měli my? Ano, krále a taky armádu, několik statečných mužů odhodlaných zemřít za svou vlast a krále, dobro, právo a měli jsme za co bojovat, ale tak proč jsem uvnitř cítil takovou tíseň? Něco bylo špatně?

Zavrtěl jsem hlavou a pokusil se tyto myšlenky zahnat na co nejvíce opuštěné místo ve své mysli, ale to šlo dost špatně. Vlastně to nešlo vůbec, nešlo to, když tu nebyl. Jistě, neměl povinnost s nimi jet. Nebyl to rytíř, bojovník a jeho lékařské schopnosti ještě ani vzdáleně se neblížily těm Gaiusovým. Byl to sluha a částečně dvorní šašek, ale přesto tu vždycky byl. Vždycky nás doprovázel, a to i když to král nechtěl. S rošťáckým úsměvem, a dětinskými vtípky dokázal rozptýlit náš strach a obavy, zachránit nás před nočními strašidly, abychom pak mohli zachránit zem. Tak to bylo a tak to fungovalo.

Nemohu říci, že bych měl k němu nějak výrazně blízko, ne tolik, jako královna, Gwain, Gaius a především král, přesto znal jsem ho léta a považoval za přítele. Chyběl tu. Měl tu být. Zamávat kouzelnou hůlkou a nechat zmizet všechno to napění, obavy a strach. Jako vždy.

"Proč?" zahučel jsem ztracen v myšlenkách, když jsme konečně dorazili na místo a já sesedal z koně.

"Já vím, že máš o mém plánu pochybnosti, ale…" začal Artuš v domění, že už potřetí za celou tu dobu vyjadřuji svůj nesouhlas a obavy ohledně střetu v Camlannu, ale tak to nebylo.

"Pane, nikdy bych si neodvážil zpochybnit váš úsudek, nebo plán," ujistil sem ho rychle. "Ta otázka nebyla směřována vůči něčemu takovému. Jen jsem se v mysli podivoval…" náhle jsem zmlkl a nedostávalo se mi slov. Král na mě hleděl a s nechápavostí protočil očima, jak bylo jeho zvykem.

"Podivoval nad čím?" zeptal se.

"Někdo tu chybí, pane," nabral jsem do plic konečně druhý dech.

"Co, kdo? Někdo se cestou nám snad zatoulal?" nechápal stále Artuš s dětskou naivitou, nebo hodně špatným černým sarkazmem.

"Mluvím tu o Merlinovi," objasnil jsem a Artuš po mě šlehl pohledem tak, že kdyby s ním mohl vraždit, jistě bych byl už mrtev.

"Merlin není povinen mě doprovázet na mé výpravy natož pak se účastnit bojů. Jistě dobře víš, že neslouží pouze mně, ale že také vypomáhá Gaiusi, od kterého byl pověřen shromážděním životně důležitých zásob," pravil klidně, ale hodně stroze Artuš a odkráčel. Po zádech mi přejel mráz. Krále jsem znal ještě z dob, kdy sotva uměl mluvit, ale v životě jsem ho nezaslechl použít takový tón. Bylo by tisíckrát lepší, kdyby křičel, začal mě obviňovat a nadávat mi, než toto.

Ucítil jsem, jak mě někdo vzal za rameno, málem jsem vyděšeně vyskočil, otočil se a ohnal se po onom neznámém, ale setkal jsem se jen s Gweinovým bolestným úsměvem.

"Nejsi jediný, kdo si myslí, že by tu měl být, ale není," řekl mi, dívaje se za Artušem.

"Jo," kývl jsem, hledě stejným směrem.

>> předešlý díl

>> další díl