Blog neznámé umělkyně

Toho dne se Petrovi nechtělo z postele ostatně jako každý den. V ložnici bylo otevřené okno na ventilaci a chladný vzduch z venku proudil do místnosti a vytvářel tak pro člověka v pyžamu nepříjemné prostředí. Zato pod peřinou bylo příjemné teplo. Ač Petr spal dobrých sedm hodin, což bylo více než obvykle, necítil se ale vůbec vyspaně, ba naopak. Bože, ne, prosím, já nechci jít do práce! Sám v duchu zaškemral. Alena se už začala hrabat z postele. S lenivým zívnutím a kočičím protáhnutím se postavila na nohy a ladně kolem něj procupitala do koupelny. Petr to představení pozoroval jedním přivřeným očkem, sám se však jinak nehnul ani o píď. Teprve, až když jeho žena vyklouzla z pokoje a zmizela mu ze vzorného pole v chodbě, nechajíc za sebou přitom otevřené dveře, které v návalu průvanu sebou hlasitě práskly, Peter vstal. Ne, že by ty dveře mohl slyšet, ale pozorovat ten pohyb, bez sebemenšího zvuku a přitom vědět, jak ohlušující rána to musela být, bylo tak nepříjemné, že ho to přimělo v...

Několik dalších dnů později nakonec pak šlo zase v zaběhnutých kolejích. Vše se vrátilo do normálu, tedy do Husovského normálu. Také pokud mluvíme o normálu, musíme pominout to, že Housův tým se snažil dostat protilátky na neznámý nový virus z agenta MI6 a vyléčit ho, že onen agent byl děsivý po všech stránkách, ač mu bylo pouhých dvacet jedna let, přízračně podobal svým chováním Housovi a měli s Housem společnou minulost, o které žádní z nich nechtěl nikomu nic říct. House, každý druhý oběť či večeři trávil s Alexem, ač hrozilo nebezpečí, že třeba je virus nakažlivý, což se nakonec ukázalo jako zcestné. Tým, Wilsona a Cuddyvou až překvapilo, jak se House k mladému špionovi choval. Ne, nebylo to otcovské, milé, něžné ani moc ohleduplné, přeci jenom to byl House, ale bylo to to, jak by se choval, kdyby to byl jeden z nich, ne možná i víc. Dělal vše, aby ho z toho dostal a zároveň byl s ním. Nikdo na to nic neřekl, naopak. Tým přímo znervózňovalo, že hromně nich a House Alexe dosud nikdo...

"Jsem si jistý, co jsem slyšel!" křikl na Dr. Wilsona Chase, když jim, Wilsonovi a Cuddyvé převyprávěl, co se stalo. Jak ho House odhalil, jak ho nepotrestal a volal do Britské banky i to, že se pacient probudil a House ho nepustil do jeho pokoje. Chase rozčíleně těkal očima z Cuddyvé, která seděla za svým stolem v její kanceláři, a Wilsonem, který se tam rozvaloval na béžové pohovce. Cuddyvá mu věnovala pohled plný nedůvěry, zatímco Wilson byl velmi zamyšlený a v jeho očích se zračilo jek překvapení tak nezdravá zvědavost. "Proč mi do háje nevěříte? Víte, jaký House je." "Právě, že to víme, a tohle se mu nepodobá," zahučela Cuddyvá. "Nevím ti, protože na to je moc mladý," pravil Wilson s překvapivou jistotou a oba zbývající doktoři v místnosti na něj obrátili. "Ty něco o tom víš?" ozvala se zase Cuddyvá. "Mladý, jako že House, mladý?" nechápal Chase. "House, ne. Ten pacient. Cuddyvá, nikdy tě netrápila otázka, co House d...

House vstoupil do pokoje. Zavřel dveře těsně před Dr. Chasovým nosem, sklopil žaluzie a pohlédl na mladíka stojícího u okna. Ano stojícího. Chlapec se sám odpojil od všech přístrojů a vstal. To nebylo moc dobře pro jeho zdraví. "Měl bys ležet," napomenul ho House bez úvodu. "Víš, jak nesnáším nemocnice," bránil se. "Ale rád tě vidím." "Já tebe ne," pravil upřímně House. "Pořád pracuješ pro ty hajzly?" řekl to jako otázku, ale víc než otázka to bylo konstatování. "Moc dobře víš, že na to aby mě pustili, jsem až moc dobrej." House smutně pokýval hlavou na souhlas. "Takže co můžeme očekávat?" "Očekávat?" blondýn překvapeně zamrkal. "Když se objevíš, není to jen tak. Promiň, že to říkám, ale doprovází tě strach, smrt a utrpení. Nejsi zdejší rodák, ani Američan, ač si budeš tak moc jak chceš používat ten tvůj dokonalej americkej přízvuk," začal House. "To ani ty ne. Kam se poděl ten tvůj skotskej?...

Dr. House seděl ve své kanceláři s nohama na stole, v ruce modré jojo, s kterým si hrál, a v klíně mu ležela červená lékařská správa, kterou si vymohl vydíráním od Alexova doktora z nemocnice sv. Dominika. Pro jednou nepřemýšlel, nehledal odpověď na nějakou hádanku, pro jednou byl pouze naštvaný, zděšený, netrpělivý a nervózní. Čekání na výsledky testů nebo na to, až se probudí, bylo ubíjející. Ovládal ho pocit vzteku z naprosté bezmoci, který přímo úměrně rostl s časem čekání a řádkem lékařské zprávy, který přečetl. Kdyby nemusel, nečetl by jí, ale nakonec ho stejně tlačila zvědavost a i nutnost. Musel vědět jako jeho lékař, co měl již za sebou. To však nezměnilo nic na faktu, že byl zděšen. Jeho bývalý kolega a nadřízený, kterého potkal v Brecon Beacons výcvikovém táboře pro vojáky SAS, prošel skutečným peklem. Jasně slyšel od Vlka i Lišky příběhy z misí, kdy se s mladíkem znovu shledaly, kolik toho vykonal a jak ho to změnilo. I sám osobně se s ním setkal a žák učil učitele, dlužil ...

Pacient se probudil do nemocničního pípání a s ukrutnou bolestí hlavy. Chvíli byl dezorientován. V hlavě se mu tetelily nedávné vzpomínky na mučení, útěk a skok s padákem z Empire State Building. Co následovalo po tom skoku, netušil. Při těch vzpomínkách se mu zvedl tlak a srdce začalo být rychleji, což přivolalo jednu ze sestřiček na chodbě. Přiběhla do pokoje, ale nevěděla, co má dělat. Pacient na svůj stav vypadal dobře, vlastně lépe než před několika hodinami, když byl v klidu a spal. "Jste vzhůru," konstatovala překvapeně. "Páni, nepovídejte, to by člověk neřekl," ušklíbl se mladý muž a sestřička si pomyslela, že se to až přízračně podobá, jak onen sarkazmus, tak úšklebek, jednomu nejmenovanému doktorovi s holí. Tuto myšlenku však rychle zasunula daleko do své mysli. "Kde to jsem?" chtěl okamžitě vědět pacient a upřel na ni své hnědé oči. Říci, že byly příjemně hřejivé a upřímné, avšak nezdravě vážné a pro člověka jeho věku se nehodili, byly nepřiroze...

Dr. Cameronová, Dr. Chase a Dr. Formen seděli v laboratoři a dělali testy. Velmi zábavnou činnost, jim se to však moc zábavné nezdálo, hlavně Formenovi. Dr. Formen si frustrovaně povzdechl. "Co je?" zeptal se Dr. Chase. "Je to absurdní," odpověděl Formen tak, že vlastně svým dvěma kolegům stejně nic neřekl. "Jak to myslíš?" nutil ho ke kloudné odpovědi Chase. "Všechno. Pacient, my a House, hlavně House," shrnul jednoduše. "No, je trochu zvláštní, že vzal takový případ a to jeho chování. Na druhou stranu však on se divně a nepředstavitelně chová v jednom kuse, mě spíš udivuje, že vás to pořád překvapuje," pokrčil Chase rameny. "Jo, chová se divně a nevypočitatelně deno denně, ale většinou to má Housovský šílený charakter, teď však ne. Je to jen divné. Chápu, že toho chlapce nevzal kvůli zajímavé diagnóze, ale kvůli hádance, kdo to vlastně je, nicméně neoznámit to na policii a Cuddyvé…" začal vysvětlovat Formen. "Já neříkám...