Sbohem má lásko

Toho dne se Petrovi nechtělo z postele ostatně jako každý den. V ložnici bylo otevřené okno na ventilaci a chladný vzduch z venku proudil do místnosti a vytvářel tak pro člověka v pyžamu nepříjemné prostředí. Zato pod peřinou bylo příjemné teplo. Ač Petr spal dobrých sedm hodin, což bylo více než obvykle, necítil se ale vůbec vyspaně, ba naopak. Bože, ne, prosím, já nechci jít do práce! Sám v duchu zaškemral.

Alena se už začala hrabat z postele. S lenivým zívnutím a kočičím protáhnutím se postavila na nohy a ladně kolem něj procupitala do koupelny. Petr to představení pozoroval jedním přivřeným očkem, sám se však jinak nehnul ani o píď. Teprve, až když jeho žena vyklouzla z pokoje a zmizela mu ze vzorného pole v chodbě, nechajíc za sebou přitom otevřené dveře, které v návalu průvanu sebou hlasitě práskly, Peter vstal. Ne, že by ty dveře mohl slyšet, ale pozorovat ten pohyb, bez sebemenšího zvuku a přitom vědět, jak ohlušující rána to musela být, bylo tak nepříjemné, že ho to přimělo vstát a uvědomit si opět onu prázdnotu ve svém nitru.

Petr se posadil a protřel si oči. Hodnou chvíli jen tak seděl a hleděl před sebe na drahé ručně tesání skříně, které dostali jako svatební dar od jeho tchýně. Petr se sarkasticky usmál, kdyby věděla, kým se za těch několik let stane, nikdy by tomu sňatku nepožehnala, avšak stalo se. Jen hlupák by brečel nad rozlitým mlékem. Alena a její rodina byli moudří a hodně silní lidé. Petr si již mnohokrát až zoufale přál být tak silný a statečný jako byla jeho žena. Bohužel nebyl po této stránce ani jejím stínem, jejž vrhal její žhnoucí plamen.

Frustrovaně vydechl a postavil se na nohy. Ze skříně před sebou vyházel na postel své oblečení, které si na sebe ještě v polospánku oblékl, jedna ponožka modrá, druhá červená. Uvědomil si to, až když si je na sebe oblékl. Nechal to být, kdo si toho dnes vůbec všimne a jestli ano, proč svému okolí lhát? Stejně už to všichni vědí.

Z koupelny se začal nést zvuk šplouchající vody. Petr si nazul papuče a vyšel na chodbu. Pomalu se začal šourat ke schodišti. Z koupelny se ozval hlasitá rána a křik. Petr se přešoural až na konec chodby a pomalu začal sestupovat ze schodů. V hlavě mu vířila spousta pochmurných myšlenek. Většina z nich se točila okolo jeho života a světa. Křik z koupelny neustal. Jeho žena zoufale prosila o pomoc. Ticho, svět je tichý, jeho svět je tichý a klidný. Myslel si Petr, když sestupoval z posledního schodu. Zamířil do kuchyně a cestou minul koupelnu. Jeho žena začala bušit na dveře, ale bylo již příliš pozdě. Byl už za nimi. Došel do kuchyně k rychlovarné konvici a nalil do ní vodu. Zapnul ji a připravil šálek na kafe.

Ticho a klid, ale co je ticho a klid, když člověk nezná nic jiného? Ale znal, věděl, jak hučí konvice, jak překrásně Alena zpívá, jak protivný zvuk bylo muchlání plastopytlíku. Pokračoval ve svých úvahách Petr a sebral z barového pultíku krabičku cigaret. Rozdělal je a hodil ochranný plastopytlík do koše. Strčil si cigaretu mezi mdlé rty a zapálil si. Kdysi si představoval zvuky kolem sebe, když už je nemohl vnímat, ale časem zlenivěl a paměť mu začala selhávat. Zvuky z koupelny utichly, stejně jako se vytratily představy a vzpomínky. V domě nastalo hrobové ticho. Ticho, které bylo Petrovi teď již tak známé, ale nebylo jeho přítelem. Dusilo ho a tísnilo. Svíralo ho ve své jednotvárnosti a stejnosti, tak že již to nemohl dál snášet. Nebyl jako jeho žena a nikdy nebude.

Z barového pultíku před sebou čapl jakýsi papír a černou propisku. Kde se tam sebraly a co je to za papír neřešil. Rychlým pohybem na něj naškrábal tři slova. Poté se otočil ke dřezu a vyndal z něho ještě špinavý nůž od večeře. Uchopil ho a rozmáchl se. Konvice s vařící vodou cvakla a Peter se s nožem zaraženým v krku svalil na zem. Jeho poslední myšlenka patřila ohni, jenž naplno vzplane, až mu přestane brát jeho kyslík -jeho manželce- a jednoduchému vzkazu napsanému na daňovém podání, netuše, že jeho manželka si díky žárlivosti svého ex-přítele jeho poslední slova "sbohem má, lásko" již nepřečte.