Noční můra, příjemná zkušenost - prostě takový běžný týden 02

Příjemná zkušenost Jassena Gregoroviče

Když začal pracovat pro CIA, byla to spíš taková z nouze ctnost. Po událostech na Air Force One ho MI6 nejdříve odvezla do nemocnice, kde mu poskytli tu nejlepší zdravotnickou péči, jen aby ho pak zavřeli do té nejčernější díry, kterou našli. Ze začátku se z něj snažili dostat informace, později ho prostě jen nechali o samotě hnít v cele. Buď je odradilo těch několik neúspěšných pokusů, nebo věci, které věděl, přestaly být tak relevantní a zajímavé. Byl by skoro rád, že má klid, pokud by to však také neznamenalo, menší šanci na útěk. Jednalo se o jednoduchou rovnici, čím více lidského kontaktu, tím vyšší pravděpodobnost chyby, kterou by pak mohl využít. Méně mučení a výslechů tedy znamenalo, že mu trvalo se odtamtud dostat celé dlouhé dva roky… A mezitím se svět změnil.

ŠKORPION byl pryč a on byl považován za mrtvého. Konečně se ocitl zcela svobodný. Mimo vězení, bez dluhu k organizaci, která ho vycvičila, a vyškrtnutý ze všech databází hledaných osob, protože netřeba sledovat zesnulé. Měl tak unikátní možnost odejít do tolik vytouženého důchodu a Jassen ji rozhodně nehodlal promarnit. Nějaký ten čas tedy skutečně žil poklidný spořádaný život pod jménem Ethan Miller v Los Angeles. Pracoval jako noční recepční v jednom z hotelů na pobřeží a vše se zdálo ideální. Tedy až do chvíle, než se v pokoji čtrnáct ubytoval jistý Zari Azimi. Jassen ho ze dřívějška neznal, přesto mu stačil jediný pozorný pohled, aby poznal člověka z jeho minulého oboru. Otázkou bylo: Co s tím?

Samozřejmě to mohl nechat být, ten Íránský vrah tu pravděpodobně nebyl kvůli němu, ale co když mohl i tak vyvolat problém? Kdyby Azimi zabil někoho z dalších hostů, mohlo by to vzbudit přílišnou pozornost. Policie slídící kolem a vyšetřující, bylo to poslední, co by chtěl. Mohl se samozřejmě zas posunout někam jinam, ale úplně se mu nechtělo vydat se zas na útěk a opustit tak pečlivě vystavěnou falešnou identitu. Také mohl Zariho prostě odstranit. Což bylo zcela určitě to nejpracnější řešení. Vzhledem k tomu, že vše mělo své pro a proti, rozhodl se, že nejprve zjistí, koho má Iráčan na mušce a pak uvidí, jak se situací naloží.

Dané informace získal zatraceně jednoduše. Azimi se ukázal jako lenivý neopatrný amatér. Jassenovi ve své podstatě stačil přístup na pokoj, který jako obsluha hotelu měl, a pak pár vychytralých zařízení pro nabourání se do vrahova počítače. Zdálo se, že Íránský vrah měl za cíl senátorku Kamalu Harrisovou. Ta sice nebyla zde ubytovaná, nicméně se jednalo o tak důležitou a známou osobnost, že pokud by Zari svůj plán uskutečnil, policie i tajné služby by se zcela určitě vrhli po každé malé stopě. Jako hladoví psi by zběsile čmuchali a mapovali všechny Azimiho pohyby po Americkém území před atentátem. Vzhledem k tomu, že Zari se už prokázal jako nekompetentní lajdák, Jassen nepochyboval o tom, že kdyby situaci se rozhodl neřešit, za pár dní by mu CIA zaklepala na dveře. Takže jeho volba byla jasná. Zari Azimi prostě zmizí.

Byl si celkem jistý, že odvedl dobrou práci, ale asi již stárl. Za dva týdny s ním chtěl mluvit muž, jenž se představil jako Ed Shulsky. Nicméně neproběhlo to, jak bývalý vrah očekával. Agent přišel sám, nekonal se žádný výslech a přestřelka. Nechtěli odpovědi, ani ho zatknout, chtěli si ho najmout.

„Měli bychom pro vás práci,“ pravil Shulsky hned v úvodu.

„CIA má zájem o nočního recepčního?“ předstíral Jassen hloupého.

„Máme zájem o lidi, kteří dokáží odstranit problémy,“ opáčil agent. Na to bývalý vrah nic neřekl a tak Ed pokračoval dál. „S Aziminem jste nám prokázal laskavost. Věděli jsme, že něco chystá, sledovali jsme ho celou dobu, ale měl diplomatickou imunitu, nemohli jsme na něj, ne přímo. Když se pak zničeno nic ztratil, mohli jsme oslavovat velkou výhru, ale zároveň nás to upozornilo na to, že do hry se zapletl někdo třetí… a tak jsme zapátrali a přišli jsme na vás. Joe Byrne je však v dobré náladě, chce zakopat válečnou sekeru. Jassen Gregorovič může zůstat mrtev, pokud Ethan Miller bude ochoten s námi spolupracovat.“

Mělo se jednat o jednorázovou záležitost, ale to byl samozřejmě jen prázdný slib. Jakmile ho jednou měli v rukou, nechtěli ho pustit. Sice nebyl tak uvázaný na vodítku, jako tomu bylo v teroristické organizaci, ale výběr nebyl i tak nijak veliký. Mohl dál hrát roli neochotného poslušného agenta, nebo se znovu stát vrahem na útěku. Navíc CIA mu platila celkem slušně. Takže i když neměl rád žádnou z vlád a jejich tajné služby, nevěřil v černobílý svět a v to, že by teď činil lepší skutky, než tomu bylo dříve, i tak zůstal.

Když ho poslali do Bruselu zabránit atentátu na francouzského prezidenta, očekával běžnou misi. Jeho první kroky ho vedly k nelegálnímu obchodníkovi se zbraněmi. Jednalo se o starý kontakt ze ŠKORPIONa. Ukázalo se však, že nebyl jediný, jenž měl stejný nápad. Setkali se zrovna, když Lamberta vyslýchal, a málem na něj vystřelil. K zastavení mu však stačil jen jeden jediný pohled do těch vážných unavených očí Alexe zatraceného Ridera.

Chladnému vrahovi se při tom málem zastavilo srdce. Samozřejmě věděl, že mladý špion stále žije a neopustil obor, jak mu to před lety Jassen doporučil. Dokonce se k němu donesly i zprávy, že naopak mladík byl velmi aktivní a podařilo se mu dokončit i práci svého otce, o čemž nepochyboval, že je pravda. Nicméně Jassen si tak nějak nikdy v duchu nepřipustil, že by na sebe znovu mohli narazit. V minulosti zapojení Alexe do mise znamenalo, že může celou akci odepsat. Ačkoliv měl mladíka rád, dospívající špión byl chodící ztělesnění chaosu, potíží a jakési božské karmy. Platilo to pro něj stále? Jaké to bude ho mít tentokrát na své straně?

Jak se posléze ukázalo, bylo to až znepokojivě pohodlné. Gregorovičův mentor ho vždy učil, aby nikomu nedůvěřoval, spoléhal se pouze na sebe a na nikoho se citově nevázal. Čímž se řídil s výjimkou, jež se vztahovala na samotného Johna. To bylo pochopitelné, staršímu Riderovi nejen vděčil za výcvik, ale i za život. Nečekal však, že tato výjimka se časem rozšíří i na Alexe. Jassen v něm viděl jak něco z Johna, za což určitě mohly geny, ale znát byla i Ianova výchova, výcvik v SAS a Malagosto, navíc to byl člověk, jenž stejně jako on sám byl vržen do této práce v příliš mladém věku. Takže určitě podlehl jisté melancholii, pocitu sounáležitosti a touze mít prostě po boku zase někoho s kým si rozumí.

Nicméně nejen on, ale i Alex sám podezřele snadno sklouzli do intuitivního harmonického rytmu spolupráce. Což evidentně děsilo a vytáčelo jejich agentskou chůvu Bena Danielse. Ten momentálně neklidně prsty bubnoval do palubní desky auta. Nervozita a strach z něj přímo čišely. Pokud však mohl Jassen soudit, agent MI6 si dělal starosti zcela zbytečně.

„Já to věděl, neměli jsme ho tam nechat jít samotného,“ vyhrkl.

„Tvá účast by byla více ke škodě nežli k užitku,“ podotkl vrah nevzrušeně a přitom si v duchu povzdechl. Bere Alex příplatek za to, když je nucen pracovat s idioty? Proběhlo mu hlavou.

„Měl se ozvat před půl hodinou. Co když se stala nějaká komplikace. Nevím, co mezi vámi vlastně je, nepřátelství s výhodami, nebo co. Možná ho obdivuješ i nenávidíš a nevadilo by ti, kdyby při úkolu zemřel, ale víš – Je to jen kluk, jenž je častokrát hozen do nemožných situací, které jsou nad jeho síly,“ prohlásil Ben.

„Agent Rider je zkušený, dobře vycvičený špión a zabiják,“ podotkl Jassen a Daniels se zamračil. Evidentně neměl rád, když někdo připomněl a poukázal na temnou minulost jeho kolegy. Jassen to však udělal zcela záměrně, domníval se, že při jednání s Alexem je vždy dobré mít na paměti, kým ten hoch je a jaké má schopnosti. „Pokud nastanou komplikace, jsem si jistý, že je dokáže vyřešit. Jedinou otázkou a nepříjemností, co může nastat, je, kolik vedlejších škod u toho napáchá.“

Ben se už, už nadechoval, aby něco odpověděl, ale než to stačil, autem se rozezněla melodie vyzvánění Danielsova pracovního mobilu. Agent MI6 pohlédl na číslo volajícího a když spatřil, že je to Alex, tak hovor zvedl a dal na hlasitý odposlech.

Chvíli z mobilu byly slyšet jen těžké sípavé nádechy, než konečně zazněl mladíkův hlas. „Potřeboval, potřeboval bych vy-vyzvednout – Jsem v Parku Leopold.“

„Patnáct minut, bude to stačit? Jsi v bezprostředním nebezpečí? Jsi zraněn?“ zeptal se Jassen věcně.

„Patnáct minut – Dobře – Ne – Nejsem už – v nebezpečí,“ Rider se zas na nějakou delší dobu odmlčel. Na jeho hlase byla znát únava a námaha. Jako by každá věta stála neskutečné úsilí. „Jsem zraněn – není to smrtelné.“

„Co se stalo? Co Dmitrij Kozlov?“ chtěl vědět Ben.

„Nemyslím – nemyslím, že bude dělat nějaký problém. Měl – měl nehodu.“ Při těch slovech se Jassen pousmál, mise byla splněna. Ben se naopak nechápavě zamračil. „Zbytek si povíme, ažžž – až se uvidíme,“ dostal ze sebe Alex a ukončil hovor.

Gregorovič nastartoval a auto se rozjelo směrem k parku.

<< předešlý díl