Noční můra, příjemná zkušenost - prostě takový běžný týden 01

Noční můra Bena Danielse

 

Ben měl rád svoji práci. Byla dobře placená, nejednalo se o nic nudného, poskytovala mu dostatek dobrodružství a adrenalinu, navíc se mohl cítit užitečně, že chrání svoji vlast a mnoho dobrých lidí v ní. Vše má však své stinné stránky. Jednou z nich byly mise s Mládětem.

Ne, že by proti tomu klukovi něco měl, ale jakmile ten hoch byl do něčeho zapojen, Daniels si mohl být téměř jistý, že daná operace bude extrémně nebezpečná s vysokými sázkami. Také nesouhlasil s tím, že Alex byl vystaven krutosti světa v tak mladém věku. Mladík měl chodit na večírky, řešit přednášky, cvičení a kredity na vysoké škole, běhat za holkami, ne se vypořádávat s mezinárodním terorismem. Bylo odporné, že MI6 hocha takto využívá. Možná už konečně dospěl, ale to neměnilo nic na tom, co mu zpravodajské služby už provedly a že by si konečně mohl užít aspoň mládí a studentská léta, když už mu bylo ukradeno a pošlapáno jeho dospívání. Bohužel Ben na rozhodnutí vedení měl jen minimální vliv.

Přísahal si, že až bude s Alexem zas vyslán do terénu, pokusí se ho chránit, jak jen bude moci, avšak ani to nebylo jednoduché. Ne, když Mládě bylo lepším agentem než on sám. Navíc častokrát neměl evidentně celý obrázek, jako třeba dnes.

Paní Jonesová je poslala do Bruselu chránit francouzského prezidenta. MI6 měla podezření, že by se mohl stát terčem atentátu a vzhledem k politické situaci by bylo úmrtí Macrona obrovský problém i pro Spojené království.

„Dobrá, ale proč posíláte mě? Dělat někomu ochranku je trochu něco jiného, než infiltrovat školu, to není zrovna typ mise, do kterých mě běžně posíláte. Jsem už starší, ale stále budu mezi těmi bodyguardi nápadně vyčnívat. Leda tak, že byste mě chtěli převléci do dívčích šatů, pořádně namaskovat a vydávat mě za Gretu,“ upozornil Alex uštěpačně.

Šéfka zpravodajské služby si rozbalila mátový bonbon, strčila si ho do úst. „Nechceme, abys byl dělal dalšího bodyguarda. Potřebujeme někoho, kdo by se nenápadně podíval kolem celého dění, kdo by popřemýšlel o nejpravděpodobnějším způsobu, jak bude atentát proveden, na jakém místě, v jaký čas a o možných úkrytech vraha.“

Na to agent Rider přikývl, ale pak se zamračil. „To není všechno, ne?“

Paní Jonesová si povzdechla a posunula k nim po stole fotku a spis. Mladý špion uchopil do ruky fotografii a pozorně se na ní zahleděl. Obraz byl rozmazaný a obecně nepříliš kvalitní, přesto se dalo poznat, že na něm je muž středního věku, blondýn s jizvou na krku. V bledě modré košili, černé kožené bundě a velkých slunečních brýlích působil poměrně nenápadně. Ben otevřel složku a začal číst: Jassen Gregorovič, jeden z nejžádanějších a nejnebezpečnějších nájemných vrahů.

„Před jedním dnem byl spatřen na Letišti Brusel-Charleroi,“ dodala Tulip. „Nepředpokládáme ovšem, že skutečně bude tím útočníkem.“

Liška se zamračil a znovu spěšně prolistoval složku. „Proč ne? Zdá se jako někdo, kdo by byl na takovou práci jak dělaný: nájemný vrah, terorista ruského původu.“

„Víme, že si ho najala CIA. Američané jsou zatím stále naši spojenci, ale popravdě si jejich činy už nemůžeme být tak jistí. Ne, tak jako jsme mohli dříve, ne s Trumpem v Bílém domě,“ vysvětlila šéfka MI6.

Rider si unaveně povzdechl. „Jasně,“ procedil mezi zuby. „Tak jestli je to všechno jdu dolu za Smithersem,“ prohlásil a bez toho, aby počkal na svolení, se prostě zvedl a zmizel za dveřmi.

Ben by to chtěl také brát jako pokyn k odchodu, ale paní Jonesová ho zarazila. „Můžete se ještě na chvilku zdržet, agente Danielsi?“

No, paráda, bylo to stále „lepší a lepší“! Pomyslel si sarkasticky. Jestliže s ním Tulip chtěla mluvit o samotě, mohlo to znamenat jen jednu věc. Tedy to, že na této misi bude mít ještě druhotný úkol, o kterém by Alex neměl vědět. To neměl rád. Bylo vždy na houby, pokud musel něco tajit svému parťákovi, na kterého se měl spoléhat. A ještě více to stálo za vy-víte-co, když tím někým bylo Mládě. Už teď cítil na jazyku hořkou příchuť zrady. „Paní Jonesová?“

„Kdybychom chtěli jen vystopovat atentátníka a zároveň by nám dělalo starost, že je do operace zapojen další špičkový vrah, poslali bychom tam Ridera samotného. Avšak Gregorovič není jen tak někdo,“ řekla šéfka zpravodajské služby.

„Mládě ho zná. O tom to celé je, ne?“ to nebyla těžká dedukce. Stačilo si všimnout, jak se Mládě dívá na tu fotku a faktu, že se za celou dobu nepodíval do vrahova spisu.

„Ano,“ potvrdila to paní Jonesová. „Už se setkali na několika misích. Také je to vrah, jenž je zodpovědný za smrt Alexova strýce.“

„Bojíte se, že Rider kolem Gregoroviče nebude objektivní. Proto posíláte i mě, abych na něho dohlédl,“ shrnul to Ben. Měl však svá slova mnohem lépe promyslet, formulovat to konkrétněji. Možná by pak z šéfky MI6 dostal skutečnou pravdu. Takhle jen vágně přitakala a poslala ho do hadí jámy s podle všeho mylnou domněnkou.

Čekal, že bude muset Alexe držet, aby se na nájemného vraha nevrhl, jakmile ho uvidí. Možná by mohl Mládě nechat, ať provede svoji pomstu. Odstranění toho grázla by určitě pomohlo k větší bezpečnosti světa. Nicméně lidé se vždy lépe vyslýchali živí nežli mrtví a Ben pokud měl tu možnost, raději zločince zatýkal. Věřil v presunkci neviny a v to, že i lidé jako Gregorovič si zaslouží spravedlivý soud. Jassen měl být pro tuto misi spíše nebezpečnou proměnnou, ne jejich hlavním nepřítelem. Domníval se, že šéfka MI6 se na to dívá stejně, dle toho, co mu sdělila a jak ho zaúkolovala.

Když přijeli do Bruselu a začali s vyšetřováním, vše šlo více méně v pořádku. Sice Alex více vedl operaci než Ben, což Danielse znervózňovalo, měl tak pocit zbytečnosti, výčitky svědomí, že svého mladého přítele zase tak trochu zklamává, a zároveň ho zneklidňoval očividný fakt, že Raider musel projít nějakým školením pro rudé operace, ale jinak se to dalo relativně vydržet. Tedy až do chvíle než se Gregorovičem setkali, nebo spíš než ho Alex prostě přitáhl na jejich hotelový pokoj. Přičemž vrah nepřišel s nasazenými pouty a s pistolí mezi žebry. Napochodoval si do místnosti s uvolněným postojem, lehkým úsměvem a Rider to korunoval tím, že se ho zeptal, jestli si nedá čaj, zatímco svému parťákovi pokynul, ať se uklidní a nesahá po zbrani.

„Dík, ale dal bych si raději kávu, pokud máte,“ odpověděl Jassen.

„Dobře jedna káva, jeden čaj a ty, Bene?“ broukl vesele Alex a zamířil do malé apartmánové kuchyňky s rychlovarnou konvicí, mini ledničkou, pár skříňkami s hrnky a dalším nádobím.

„Hmmf, co?“ vypadalo jen chabě ze staršího agenta.

Vrah si ho klidně pečlivě prohlédl a poté upřel svou pozornost zpátky k Alexovi. „Myslím, že bys měl svému psovodovi říct, proč jsem tady.“

„Není to můj psovod, ale jinak hádám, že máš pravdu,“ pokýval mladší špión hlavou a zapnul rychlovarnou konvici. „Jak již nám paní Jonesová řekla, Jassena si najali Amíci, na stejný úkol jaký máme i my. Potkali jsme se u Lamberta. Evidentně také došel k názoru, že kdokoliv bude chtít Macrona zabít, nebude složitě převážet zbraň, ale koupí ji na místě u spolehlivého dodavatele. Vzhledem k tomu, že jsme na stejné lodi, nevidím důvod, proč bychom pro tentokrát nemohli pracovat společně,“ prohlásil Alex, jako by nic.

Deniels nevěděl, co si má zatraceně myslet. Měl by jásat, že jeho parťák je rozumný, profesionální a schopen spolupracovat s člověkem, ke kterému chová zášť, nebo by měl zůstat ve střehu a pozorovat ty dva s krajním podezřením? Nehledě na to, že mu z práce bok po boku se světoznámým vrahem rozhodně nebyla po chuti. Jedna věc byla ochota držet svého parťáka na uzdě, aby se na Gregoroviče pomstychtivě navrhl a druhá, když půjdou do společné operace. „Ty mu věříš?“ vyšlo z něj nakonec.

Konvice cvakla a Alex slil nápoje. „Já nevěřím nikomu, ale kdyby byl naším hledaným cílem, byli bychom proti sobě, už bych byl mrtvý,“ pravil bezstarostně a přidal do kávy jednu vrchovatou lžičku cukru. Poté šálek s horkou tmavě hnědou tekutinou podal Jassenovi. Benovi neušlo, že se mladý špion vraha už neptal na jeho preference ohledně sladidel a mléka. Nebyl si jistý, jestli to svědčí o tom, že jeho kolega je ve své práci velmi důkladný nebo, jestli Alex někdy prošel posedlou fází “poznej svého nepřítele“. Tak jako tak to bylo méně překvapivé, než to, že si Gregorovič šálek bez váhání vzal a labužnicky z něho upil bez strachu, že by ho špión podrazil a pokusil se ho otrávit, či zdrogovat.

„Děkuji,“ vyjádřil svoji vděčnost Jassen.

Mladík na to jen přikývl a slil dva šálky čaje. Jeden z nich postrčil k Benovi se slovy: „Neřekl jsi, co chceš, tak dostaneš to, co já.“

Starší muž si hrnek mlčky převzal, ale po celém těle se mu přitom rozlila neblahá předtucha toho, že tak nevědomky souhlasí s něčím, co se za pár hodin promění v noční můru. A jako by to nestačilo, tato neblahá předtucha se ještě více umocnila, když se jeho kolega pohodlně usadil na židli vedle vraha a začal s ním v klidu a v přátelském duchu plánovat další kroky mise. Benovi pomalu docházelo, že paní Jonesová ho evidentně záměrně mystifikovala.