Ryoheiovi bližní 03 - Heiya

 

Heiya

Zdálo se, že Ryohei je zcela odhodlaný dodržet své předsevzetí. Jakmile ho propustili z nemocnice, začal pročítat pracovní inzeráty a webové stránky škol, jejich studijní programy a podmínky pro přijetí. Výsledek byl, že našel ne moc prestižní školu, která nebude v životopise znít tak dobře jako třeba Tokijská univerzita nebo Waseda, ale pravděpodobně bude o to jednodušší tu školu dokončit. Takže hádám, dobrá volba. To, co mi přišlo zvláštní, byl výběr oboru.

„Psychologie, seš si jistý? Vždy jsem tě spíš měl za logický typ, zdálo se mi, že máš talent pro přírodní vědy,“ vyjádřil jsem své překvapení.

Brácha se hořce usmál. „To jsem si sám o sobě také vždy myslel, avšak ukázalo se, že jsem nakonec spíše hráč srdcí nežli kár.“

„Hráč čeho že? Jak to souvisí s tvým výběrem oboru?“ nechápal jsem.

Ryohei se nervózně podrbal ve vlasech a upřel pohled kamsi z okna pokoje. „Chtěl jsem tím říci, že naposledy jsem si vybral architekturu, protože jsem věděl, že táta s tím bude nadmíru spokojený. Zdálo se to jako dobrá volba s ohledem na sociální status a dostatečně veliký příjem. Ale možná je nakonec moudřejší zvolit a stát se špičkou v tom, co člověka baví a duševně naplňuje samo o sobě, než se honit za nejistou budoucností.“

Němě jsem na to přikývl. Nevím, jestli jsem s tímto názorem tak úplně souhlasil, člověk čas od času se musí překonat a udělat věci, do kterých se mu nechce a starat se o to, co ho čeká. Nicméně možná to neplatí při volbě studia. Navíc, nehodlal jsem si stěžovat, pokud bude tentokrát úspěšnější.

Po zaslání přihlášky se začal poctivě připravovat na přijímačky. Vzhledem k tomu, že budova univerzity byla hodinu cesty od našeho bydliště, dohodli jsme se, že po zkoušce ho vyzvednu autem. Určitě bude mít po výkonu hlad a ať to dopadne jakkoliv, zaslouží si něco dobrého na zub. V den D jsem tedy zastavil u školy a poslal Ryoheiovi SMS, kde stojím, aby mě lépe našel. Čekal jsem, že přijde buď plný energie a optimismu, nebo smutný z dalšího neúspěchu. To, co jsem nečekal, ale stalo se, bylo to, že nepřišel sám. Společnost mu dělala dívka s dlouhými černými vlasy v bílé blůze a tmavě modré skládané a na můj vkus příliš krátké sukni. Poutala na sebe pozornost nejen svým oblečením a vyzývavou krásou, ale i tím, že stála na protetické končetině.

„Ahoj, nebude ti vadit, když svezeme i moji novou spolužačku? Vím, že je to narychlo, na ničem takovém jsme nebyli dohodnutí, ale nechci, aby se trmácela hromádkou,“ pravil Ryohei se zářivým úsměvem.

„Moc mě těší, pane Arisu, mé jméno je Heiya Akane,“ představila se. „Budu vám moc vděčná pokud mě svezete, ale pochopím, když odmítnete. Váš bratr je příliš laskavý a bohužel občas svoji nabídku pomoci nedomyslí. Což paradoxně někdy může být až bezohledné a sobecké.“

„Hej!“ vyhrkl brácha předstíraje, že se ho ta poznámka velmi dotkla.

V tu chvíli i slepému by bylo jasné, že ona dívka není pouze nová spolužačka, ale že je to kamarádka, kterou Ryohei nějakou dobu zná. Rozhodně se ti dva tak chovali. Znovu jsem si ji přeměřil pohledem, jenž mi nakonec opět zůstal na její protetické končetině. Přinutil jsem se odvrátit a přikývl jsem. „Jasně, pokud to bude aspoň trochu po cestě a ne na druhém konci města,“ pokrčil jsem rameny. „Ale můžeš mi tykat a neříkej mi pan Arisu. To je náš otec.“

Heiya se rozzářila jako sluníčko. „Ach, děkuji mnohokrát! Ale jak ti mám tedy říkat? Hajimíček, zlatíčko Hajimí?“ zaflirtovala a zamrkala svými dlouhými řasami.

„Nevšímej si jí. Nemyslí to vážně,“ poradil mi Ryohei a pak se obrátil ke své kámošce. „A ty přestaň svádět mého mladšího bratříčka! Hajme je zadaný a Agunimu by se to také nelíbilo,“ upozornil ji.

„Agunimu do toho s kým chodím, nic není,“ uraženě našpulila rty potřené růžovým leskem. „A pokud se do toho začne motat, může tak akorát očekávat šíp ve své zádeli.“

Ryohei vulgární poznámku o zadku přešel bez komentáře, místo toho se zeptal: „Proč tě vlastně nevyzvedne on?“

Na to jen pokrčila rameny. „Prej má nějakou práci. Nevím, raději jsem se neptala.“

„Chápu,“ přikývl brácha a poté konečně nastoupili do auta.

„Vzhledem k tomu, že máte oba dobrou náladu a Ryohei se zmínil, že jste noví spolužáci, mám tedy předpokládat, že pro vás zkoušky dopadly úspěšně?“ usoudil jsem.

„Ano,“ přitakali. „Přesné výsledky se sice dozvíme později, ale už teď víme jistě, že jsme zabodovali,“ dodala ještě k tomu Heiya.

„Takže kam to bude?“

<< předešlý díl