Ryoheiovi bližní 02 - Usagi

 

Usagi

Prvním s kým jsem se setkal, byla krásná, ale poměrně nenápadnou dívka s krátkými černými vlasy a atletickou postavou. Dobelhala se k bratrovu pokoji, ale pak když mě zahlédla, zůstala stát na prahu.

„Ahoj, poď dál,“ pozval ji Ryohei. Ona na to přikývla a dokulhala k druhé zbývající židli. „Usagi, toto je můj brácha Hajime. Hajime, kamarádka Usagi. Setkali jsme se tady u automatu na vodu, má lůžko jen pár místností dál. Také se stala součástí té nehody,“ představil nás, tak že to vyznívalo, jako by se oba seznámili až teď v nemocnici, já jsem si ovšem pamatoval, že se jednalo o stejné jméno, na které se ptal před těma několika dny těsně po probuzení. Avšak nekomentoval jsem to a jen jsem se usmál.

„Těší mě,“ pronesla s drobnou úklonou na pozdrav. Položila svoje berle vedle židle a pak se posadila. Ryohei na ní mohl oči nechat.

„Tak co, jak se vede?“ zeptal se jí nadšeně.

„Jo, jde to. Stále nemohu tak trochu uvěřit, že jsme to přežili. Trápí mě noční můry, za posledních několik dnů jsem toho moc nenaspala,“ přiznala a pak dodala: „Ale tělo se uzdravuje. Doktoři říkali, že by mě za čtrnáct dnů mohli propustit domů,“ což znělo mnohem pozitivněji. „A ty?“

„Jo, jsem na tom podobně. Hádám, že fyzické rány se vždy léčí rychleji,“ pokrčil bratr rameny. „Slyšel jsem od sester, že pro přeživší se připravuje nějaký speciální psychiatrický program.“

Usagi se zatvářila, jako by jí boleli zuby. „Ty tam hodláš jít?“

Ryohei se zamračil a zavrtěl hlavou. „Ne, jasně že ne. Nijak by mi to nepomohlo.“ Po těch slovech oba na chvíli stihli. Nelíbilo se mi, že oba tak rychle zahodili myšlenku odborné pomoci pro léčbu svého traumatu. Nicméně zdálo se, že k tomu mají dobrý důvod, který nechtějí vyslovit nahlas. „Rád bych se teď soustředil na budoucnost, než pitvat to, co bylo,“ prohlásil brácha, což bylo poměrně překvapivé. Znělo to rozhodně a dost se to lišilo od postoje, jenž měl ke všemu až doposud.

Dívka kývla na souhlas. „Co plánuješ?“

„Najít si práci a dokončit školu. Bylo by dobré se konečně postavit na své vratké nohy,“ odpověděl Ryohei a já nemohl uvěřit svým uším. Tohle byl snad zázrak! „Nevím, jestli to dokáži, už jednou jsem všechny zklamal,“ přiznal také hned svojí nejistotu.

„To nevadí, je jasné, že seš si nejistý, ale snaha se počítá,“ pokusil jsem se ho chabě podpořit. Usagi však evidentně byla mnohem lepší.

Vzala ho za ruku a jemně se na něj usmála. „Nikoho jsi nezklamal. Naopak, zachránil jsi nás. Může se to zdát jako obtížná výzva, ale o co těžší to může být, než to, co už jsme překonali v Pohraničí.“ Nevěděl jsem, co myslela tím „Pohraničím“, nebo jak a kdy Ryohei někoho zachránil, ale i tak jsem podle výrazu v bratrově obličeji poznal, že tohle byla přesně řeč, kterou potřeboval slyšet. V tu chvíli jsem usoudil, že tu dívku mám rád. Je to typ silné, výjimečné ženy, která má mého bratra ráda, stejně jako on ji. Rozhodl jsem se nechat ty dvě hrdličky na chvíli o samotě a zahučel jsem něco o kávě.

>> předešlý díl