Ryoheiovi bližní 04 - Kuina

 

Kuina

Ukázalo se, že najít si práci je pro mého bráchu obtížnější úkol, nežli se přihlásit na školu a složit přijímací zkoušky. Ryohei toužil být zaměstnán někde v oboru nebo alespoň vydělávat tolik, aby se mohl zcela osamostatnit. Nikdo však o studenta vysoké školy prvního ročníku neměl zájem. Snažil jsem se mu říct, že nemusí na sebe tolik tlačit, že skloubit studium a práci není jednoduché a že na vejšce jsem měl mnoho spolužáků, kteří se o to pokoušeli, ale výsledek byl ten, že se jim nedařilo ani v jednom. Nedal si ovšem říct.

Nouze ho však donutila snížit své nároky a nakonec se mu povedlo získat malou brigádu v obchodě s oblečením. Nebyl s tím moc spokojený, ale já to vlastně považoval za nejlepší kompromis mezi plným úvazkem v oboru a tím se zaměřit pouze na školu. Taková to menší brigáda, která má navíc minimum hodin a všechny dostatečně klouzavé, mu poskytne alespoň částečnou finanční nezávislost a zároveň ho nezatíží časově a energeticky tolik, aby to ho hrozilo jeho studium. Také ji může kdykoliv zrušit, pokud by zjistil, že je to na něj moc a nebude si připadat, že zahazuje důležitou praxi.

Ryohei ovšem nebyl jediný, kdo se snažil ve svém životě někam posunout. Rozhodli jsme se s Kazumi, že začneme žít spolu. Už jsme si našli a pronajali byt ve čtvrti Sumida Ward. Vše potřebné vyřídili, stačilo už jen si zabalit věci a převézt je na nové místo. Brácha se kupodivu nabídl, že mi se stěhováním pomůže a nejenom to, ale že na pomoc přizve i své kamarádky. Čekal jsem tedy, že se znovu uvidím s Usagi a Heiyanou, to jsem se však zase jednou spletl. Když jsem toho dne otevřel dveře, stála za nimi poměrně vysoká žena s dredy v džínách a modrobílém pruhovaném tričku. Mezi svými červenými rty svírala umělou cigaretu.

Vyndala si ji z úst a s pobaveným úsměvem mě pozdravila: „Ahoj, ty musíš být Hajime. Těší mě. Já jsem Hikari Kuina. Pracuji s Ryohei v obchodě s oblečením. Říkal, že budeš potřebovat helfnout se stěhováním.“ Zmateně jsem přikývl a nejistě ji pustil do bytu, to už u nás však byl i brácha a šťastně dívku na přivítanou objal.

„Ahoj, díky že jsi přišla,“ poděkoval jí.

„Jo, jo jasně, není zač,“ zahuhlala mu do ramene a poplácala po zádech.

„Kde máš druhou polovičku? Nemohla přijít?“ zeptal se jí, když se konečně pustili.

„An je na jednom z těch psychologických sezení pro pomoc obětem meteoritu. Chtěla se z toho vyvlíknout a tak si myslela, že bude moct přijít, ale v práci dostala účast příkazem,“ omluvila Kuina onu druhou Ryoheiovu kamarádku. Já jen překvapeně zamrkal a v duchu jsem si to všechno snažil rychle dát dohromady. Můj bratr se baví se čtyřmi dívkami: Usagi, Akane, Kuina a An. Takže teď co? Má můj bratr najednou „harém“? To bylo mírně absurdní, vystřižené jak z nějakého anime. Bylo jasné, že brácha se zajímá o Usagi. Akane se jevila jako nezbedná svobodná kočka a Kuina s Ann, neměl jsem ponětí. Teprve jsem Hikari potkal. Nicméně Ryohei se na nepřítomnost Ann zeptal Kuiny stylem „Kde máš druhou polovičku?“, takže možná ty dvě byly spolu. Takže spíše „dívčí gang“? Ne, i to bylo směšné a navíc tu figurovala ještě dvě jména: Aguni a Chishiya. O Agunim mluvila Heiya, pravděpodobně muž středního věku. Chishiya, kdo ví? Tak jako tak, bráchova skupina přátel byla evidentně větší, a ne zrovna to, co by člověk čekal.

„Psychologických sezení pro pomoc obětem meteoritu? Takže tvá –“ na chvilku jsem se odmlčel, než jsem zkusil otestovat svoji domněnku: „přítelkyně byla také jednou z těch obětí?“

„Jo, jako my všichni, ale ona bude asi jediná, kdo se zúčastní té blbosti,“ potvrdila obě otázky.

Takže lesbičky, proti tomu jsem nic neměl. Přesto po mě Ryohei střelil pohledem, jenž se dal interpretovat čistě jen jako „proboha neprojev se jako totální homofob“. Hádám, že to byla jen další věc, o které jsme se spolu nikdy nebavili a tak netušil, že v tomto ohledu nejsem tak konzervativní jako táta. Avšak zneklidnila mě jiná věc. „Nemyslím si, že by ono psychologické sezení bylo k ničemu. Ryoheimu se teď daří dobře, vlastně lépe než před nehodou, ale i tak je znát, že to co jste si prožili, bylo traumatické.“ Správně, i když se to brácha snaží skrýt, všiml jsem si, že se několikrát v noci budí, pravděpodobně z nějakých děsivých nočních mur. Dalším příznakem bylo to, že sebou vždy při nějakém větším hluku škubl. „Tyto sezení je profesionální péče. Něco co může skutečně výrazně pomoci k rychlejšímu a lepšímu vyléčení.“

Kuina se zakřenila, jako by právě snědla citrón. „Jo jasně, profesionální pomoc. Tak nějak pochybuji, že An to nějak víc posune než nás ostatní, kteří to ignorujeme.“

„Proč?“ nechápal jsem.

„Protože když tam šla, oblékla si bílou blůzu, krátké černé šortky a na nos si posadila ty své obří sluneční brýle,“ pravila Hikari, jako by to hodně věcí objasňovalo a možná skutečně ano, protože Ryohei se zamračil a znepokojeně přikývl.

„Plážové oblečení,“ konstatoval.

„Co?“ Nechápal jsem. Vždyť byl teprve říjen, babí léto, nebyla zatím taková zima. Zdálo se však, že mi asi unikl nějaký zásadní fakt, jenž se ovšem Ryohei se svojí kámoškou rozhodli prostě více nerozebrat a nechat mě v zoufalé nevědomosti.

<< předešlý díl