Harry Potter a spoutané duše 06 - Portrét paní Blackové

   Autor: Theowyn

Povídku v originále můžete nalézt zde:

http://www.potionsandsnitches.org/fanfiction/viewstory.php?sid=1306&chapter=1

Fandom: Harry Potter

Postavy: Severus Snape, Harry Potter

Anotace: Harry musí zjistit, jak Voldemort dosáhl nesmrtelnosti. Stojí tváří v tvář Smrtijedům, úředníkům z ministerstva a podezřením, které hrozí, že roztrhnou jeho spojence. Odpovědi však leží v mysli, kde vítězství lze vyhrát pouze osvobozením zřetězených duší.

Poznámka překladatelky: Moc děkuji Esterce za její korekci.

************************************************************************* 

Portrét paní Blackové

 

Když Harry, Ron a Snape dorazili, jídelna už byla plná. Brumbál seděl na jednom konci stolu a tvářil se neobvykle vážně, což Harry nepovažoval za dobré znamení. Horší bylo, že Fred a George po jeho pravici vypadali přímo ponuře. Harry věděl, že to není dobré znamení a pocítil vlnu obav, když se s Ronem posadili vedle Hermiony a Ginny po Brumbálově levici. Tonksová a Remus seděli vedle dvojčat. Kingsley Pastorek a několik dalších bystrozorů, které Harry sotva znal, byli na druhém konci stolu. Snape se neobtěžoval posadit, ale stál v rohu u dveří se založenýma rukama, zatímco Moody přecházel u Brumbálova sedadla na opačném konci místnosti.

Ředitel si odkašlal, čímž schůzku zahájil. „Nejprve mi dovolte pochválit vás všechny, kteří jste byli zapojeni do dnešních nepříjemných událostí. Statečnost a rychlé myšlení každého z vás odvrátily to, co se mohlo stát tragédií. Harry, zbavil ses viny pozoruhodně dobře a dlužím ti svou nejhlubší omluvu. Věřil jsem, že jsme učinili všechna nezbytná opatření proti útoku. Dnešní výlet do Londýna měl být naprosto bez problémů. Otázkou tedy je, co se pokazilo? Alastore, věřím, že na to máš odpověď.“

„Prozkoumali jsme hůlky všech Smrtijedů, které jsme zajali, i toho zabitého.“ Harry při tom ucukl, ale nikdo jiný si toho zřejmě nevšiml. Moody pokračoval. „Všechny seslaly sledovací kouzlo.“

„To není možné!“ přerušila ho Tonksová. „Remus a já jsme na všechny použili Confundus, než jsme odešli, a ty jsi to sám dvakrát zkontroloval.“

„Nešlo nás vysledovat, když jsme odcházeli z velitelství, ale našli jsme něco, na co sledovací kouzlo šlo umístit.“

Moody hodil na stůl kartu, kterou Harry okamžitě poznal jako svou licenci na přemístění. Poté bystrozor vytáhl ze svého hábitu hůlku a položil ji na rozevřenou dlaň. „Očichej,“ přikázal a špička hůlky se stočila směrem ke kartě.

Fred s Georgem byli najednou na nohou.

„To není možné!“ vyhrkl Fred. „Neexistuje způsob, jak by se k tomu kouzlu někdo mohl dostat.“

„Nikomu mimo Řád jsme o tom neřekli ani slovo!“ zavrtil hlavou George.

„Řekl jsi to Potterovi a jeho přátelům,“ upozornil je Moody.

Fred se zamračil. „Řekli jsme to Harrymu, Hermioně, Ronovi a Ginny. Ti nejsou zrovna bezpečnostním rizikem.“

„Řekl jsi někomu o Očichávači?“ zeptal se Fred směrem k Harrymu, Hermioně a svým dvěma sourozencům.

„Jasně že ne!“ odpověděl Ron rozhořčeně. „Nejsme idioti. A vůbec, komu bychom to asi řekli?“

„Ani na okamžik nevěřím, že Harry, Hermiona, Ron nebo Ginny ohrozili naši bezpečnost,“ vložil se do toho Brumbál, než mohla diskuse vyústit v hádku. „Nicméně, Frede, Georgi, faktem zůstává, že se zdá, že jde o stejné kouzlo, jaké jste nám předvedli minulý týden.“

„Počkejte chvíli,“ řekl Harry. „Jak mohli Smrtijedi použít kouzlo Očichávač, aby mě našli? Právě jsem dnes dostal licenci na přemístění a takových musí být tisíce.“ Harry se podíval na dvojčata. „Říkali jste, že neexistuje způsob jak sledovat něco tak běžného.“

„Tvá licence je jedinečná, Pottere,“ odpověděl Moody. „Byl na ní aplikován výtažek z asfodelu a pelyňku. Výtažek je neviditelný, velmi vzácný a je dostatečně snadné ho tímto kouzlem odhalit.“

„Ale jak by mohli –“ Harry se uprostřed věty zarazil a zamračil se. Pohlédl na Rona s Hermionou, z jejichž obličejů se dalo též usoudit, že jim to konečně došlo. „Ta žena u přepážky.“

„Jsme několik kroků před tebou, Pottere. Už jsme zkontrolovali její kancelář. Slečna Finkelová zmizela hned po vašem odchodu. Nyní ji hledá několik bystrozorů. Bez ohledu na to je docela jasné, že pracovala pro Vy-víte-koho. Zda dobrovolně, nebo pod kletbou Imperius, se teprve uvidí, ale na tom v tuto chvíli příliš nezáleží. Právě teď je důležitější otázka, jak se Smrtijedi dozvěděli o kouzlu Očichávač.

„Ale to je to, o čem se tu bavíme. Nemohli se o tom dozvědět,“ řekl Fred.

George důrazně přikývl. „Nikdo mimo tuto místnost o tom neví.“

„No, fakta naznačují, že někdo o tom kouzlu mimo tuto místnost zřejmě ví,“ pravil Moody. „A pokud máte pravdu, pak někdo z Řádu musel předat informace. Zdá se, že máme mezi sebou zrádce.“

Po Pošukově prohlášení nastalo hrobové ticho.

„Mohl bych navrhnout jiné, méně dramatické vysvětlení?“ zamumlal Snape z rohu. „Ač je Weasleyovská metoda sledování nová, není nijak složitá. Koncept je zcela přímočarý a je docela možné, že Smrtijedi přišli se stejným nebo podobným konceptem kouzla sami nezávisle na dvojčatech.“

Moody se na Snapea zamračil. „Tvrdíš, že se jedná o náhodu?“

„Chtěl bych se vyhnout unáhleným paranoidním závěrům.“

„A já bych chtěl vědět, proč jsi nás před tím nevaroval.“

„Od začátku jsem byl proti této exkurzi –“

„To neodpovídá na mou otázku. Pokud skutečně trávíš tolik času špehováním Smrtijedů, zdá se mi, že jsi měl mít nějaké tušení, že mají k dispozici takové kouzlo a plánují ho použít k Potterově nalezení.

„Stoupenci Pána zla netíhnou k tomu probírat svá nejpřísněji střežená tajemství v neformálním rozhovoru,“ opáčil Snape podrážděně. „Předávání a třídění citlivých informací vyžaduje čas a jemnost; nepochybně něco, o čem vy nic nevíte.“

„To je moc hezká omluva, Snape, ale nemění skutečnost, že jsi ve své misi selhal. Pokud nemůžeš dělat svou práci –“

„Pokud věříte, že to dokážete lépe, tak prosím, chop se toho sám!“

„To by stačilo,“ řekl Brumbál a mistr lektvarů s Pošukem ztichli. „Vzájemným a nepodloženým obviňováním nic nezískáme.“ Ředitel pohlédl na Moodyho. „Alastore, nebudu předpokládat, že je mezi námi zrádce, dokud nebudou vyvrácena všechna ostatní pravděpodobná vysvětlení, a do té doby nechci slyšet, že jsi něco takového tvrdil.“

Na to starý bystrozor přikývl. „Rozumím.“

Brumbál se otočil ke Snapeovi a jeho modré oči ani v nejmenším nezměkly. „Severusi, potřebujeme vědět, jak Smrtijedi přišli k takovému kouzlu. V tuto chvíli to má hlavní prioritu.“

Snape stiskl rty k sobě do tenké linky a přikývl.

„Pak tedy věřím, že jsme projednali vše, co jsme potřebovali,“ s těmi slovy Brumbál vstal a členové Řádu ho následovali. Harry, Ron, Hermiona a Ginny též začali vstávat, ale ředitel černovlasého chlapce zarazil: „Harry, potřebuji s tebou na chvíli mluvit.“

Hoch kývl na své přátele a ti odešli z místnosti spolu se všemi ostatními. Když byli sami, Brumbál si Harryho prohlédl přes své půlměsícové brýle a poprvé se usmál.

„Váhám říct 'všechno nejlepší k narozeninám', ale bez ohledu na okolnosti ti přeju vše nejlepší pro tento den a příští rok.“

Harry starému čaroději oplatil úsměv. „Děkuji, pane.“

Brumbál přišel a položil mu ruku na rameno. Pátravě si ho pohledem změřil. „Jsi v pořádku?“

„Zažil jsem horší věci.“

„To ano. Podle toho, co jsem slyšel, sis zde připadal celé léto zavřený daleko od ostatních.“

Harry cítil, jak se mu do obličeje nahrnula krev. Začervenal se „Ne pane, samozřejmě, že ne. Ne tak docela.“

„To je v pořádku. Vím, že takhle sis rozhodně nepředstavoval trávit léto, ale po dnešních událostech doufám, že chápeš, proč je to nutné.“

Harry přikývl.

„Také chci, abys věděl, že jsem tě toto léto neignoroval kvůli nedostatku zájmu o  tvé blaho. Ve skutečnosti spíše naopak. Zvažoval jsem návrh, který jsi řekl profesoru Snapeovi o duševní válce proti Voldemortovi. Je to chytrý nápad, který má, myslím, obrovský potenciál.

„Myslíte, že to bude fungovat?“ zeptal se Harry nadšeně.

„Domnívám se, že by mohlo, ale stále existuje několik otázek, na které jsem dosud nenašel uspokojivé odpovědi. Doufám však, že se mi na ně podaří najít odpovědi, než se vrátím do Bradavic. Tak abych tam potřebné informace mohl sdílet. Do té doby tě musím požádat, aby byl trpělivý a zůstal na velitelství.“

Harry se kousl do rtu, ale věděl, že neexistuje jiná možnost. „Ano, pane.“

„Dobře,“ Brumbál se znovu usmál a vyvedl Harryho z jídelny. Snape stál hned za dveřmi a očividně čekal. Ředitel ho okamžitě odtáhl stranou a Harry měl silné nutkání je odposlouchávat. Rozhodl se však tomu nepodlehnout, místo toho se otočil a pohlédl do předsíně.

Většina členů Řádu tam stále ještě postávala. Fred a George se opírali o zeď u knihovny a vypadali naštvaně a sklíčeně. Ron, Ginny a Hermiona stáli u nich a snažili se je rozveselit. Tonksová mluvila s Kingsleym Pastorkem a Remus se v dalším rohu o něčem hádal s Moodym. Dobby byl také v hale, stál blízko portrétu paní Blackové a zjevně se ji snažil udržet v klidu. Bývalá majitelka domu se zdála se všemi lidmi v hale uvolněnější a tišší než obvykle, i když její hlas i tak občas překřikl obecný hukot a šum všech ostatních.

„Uchvatitelé… Zkáza… Hanba…“

Harry se ohlédl na Brumbála a Snapea. Ředitel vážně promlouval s mistrem lektvarů, který stále vypadal uraženě. Zatímco se Harry díval, Brumbál položil ruku na mladšího muže. Snape si povzdechl a přikývl, což vypadalo, že starého muže uspokojilo. Ředitel se usmál, pak se otočil a odkráčel pryč. Vydal se přes chodbu a mile kývl nebo vstřícně pohlédl na každého, kterého minul. Pak byl pryč. Harry chtěl přejít k Weasleyovým a Hermioně, ale Moody se vymanil z hádky s Remusem a zadržel ho.

„Dnes sis vedl dobře, Pottere.“

„Děkuji,“ řekl Harry a pokusil se neošít se. Bystrozor mu de facto gratuloval k tomu, že někoho zabil, což v něm vyvolávalo divný nepříjemný pocit.

„To, co se stalo, nebyla tvá chyba,“ pokračoval Pošuk. „Hlavním problémem byla nedostatečná informovanost.“

„Jsem si jistý, že profesor Snape dělá, co může," pronesl hoch sebejistě s pomyšlením na všechny noci, kdy jeho kantor vyklouzl z domu, aby špehoval Smrtijedy.

„Je od tebe laskavé, že si to myslíš, zvláště když jsi to ty, kdo kvůli němu málem zemřel.“

Harry neměl slov, a tak jen tupě hleděl na starého bystrozora. Vzápětí si však uvědomil, že Moodyho provokativní slova nebyla ve skutečnosti určena jemu.

„Možná, že kdybyste byli úspěšnější při chytání stoupenců Pána zla, život pana Pottera by nezávisel pouze na mém úsilí,“ zasyčel Snape Harrymu prakticky do ucha. Harry se ohlédl přes rameno a uviděl za ním svého naštvaného učitele.

„Možná.“ Zdálo se, že Moodyho ta poznámka nerozrušila, nicméně své oči bystře přimhouřil a přejel s nimi od Harryho ke Snapovi. „To mi připomíná, že včera v noci byli zabiti další dva Smrtijedi.“

„Jak tragické,“ ušklíbl se mistr lektvarů bez zájmu.

„Samozřejmě, že ty jsi o tom neměl ani tušení, že?“ dotíral dál starý bystrozor.

„Ne.“

„No, zdá se, že toho je docela dost, o čem nejsi informován.“

„Pokud neočekáváte, že bych měl vyslýchat ty mrtvé, stěží rozumím, jak se mě to týká,“ zavrčel Snape. „Myslím, že živí jsou naší prioritou.“

Moody pokrčil rameny. „Jen jsem si myslel, že by tě to mohlo zajímat, když se jedná o tvé kolegy.“

„Bývalé kolegy,“ opravil ho Snape. „A ta záležitost mě nezajímá,“ prohlásil a odvrátil se od bystrozora, ten na něj ovšem křikl:

„No jistě, nepředpokládám, že k nim chováš nějakou vroucí náklonost poté, co všichni z nich jen zbaběle stáli, zatímco tě Voldemort umučil téměř k smrti.“

Snape ztuhl, pak se pomalu otočil zpátky k Pošukovi a v očích se mu zalesklo. Když promluvil, jeho hlas byl nebezpečně tichý. „Moody, nemáte na práci jiné důležitější věci než se starat o pár mrtvých Smrtijedů? Už jste zkontroloval postele, jestli pod nimi nečíhají vrazi?“

„Je legrační, že jsi zmínil vrahy, Snape, protože vražda je to, co mě vždy znepokojí. Na rozdíl od jiných beru svoji práci vážně.“

Oba muži na sebe ještě chvíli zírali, zatímco Harry se snažil pochopit podtext této diskuze. Poté se k hochově překvapení Moody otočil k němu a položil mu ruku na rameno.

„Dnes jsi toho hodně prožil.. Pokud budeš něco potřebovat, pamatuj, že Lupin a Tonksová jsou tu proto, aby ti pomohli,“ pravil starý bystrozor a stiskl mu rameno, aby tak svá slova zdůraznil.

Koutkem oka Harry viděl, jak tvář lektvaristy potemněla, okamžitě věděl, že bystrozor trefil do černého. Moody, zdánlivě lhostejný k Severusově hněvu, naposledy poplácal Harryho po zádech a odešel. Na to se Snape také otočil a zamířil ke schodům.

„Zrádce!“ zavrčela na něj Blacková, když ji míjel. Poté ze sebe vydala děsivý křik, který umlčel každého v hale. Všichni se šokovaně otočili směrem k obrazu.

Snape stál s hůlkou namířenou na bývalou majitelku domu, ta vystrašeně ječela. Při pohledu na portrét bylo ovšem zřejmé proč. Obraz teď měl ve spodní straně díru o velikosti jedné stopy.

„Tak abychom si to ujasnili,“ zašeptal ledově Snape. „Do té doby, dokavaď budu v tomto domě, budete držet jazyk za zuby, nebo váš portrét rozstříhám na malé stužky. Rozuměla jste?!“

Paní Blacková ani nehlesla, jen na mistra lektvarů vyděšeně kulila oči.

„Dobrá.“ Snape uklidil hůlku do kapsy a vystoupal po schodech nahoru, zatímco ostatní zmateně pohlédli jeden na druhého. Harry si povšiml, že Moodyho Snapeovo chování nepřekvapilo. Stál u vchodových dveří a sledoval celou scénu z povzdáli. Když bylo po všem, jen se ponuře usmál a odešel.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal se Ron a popošel ke své sestře a dvěma svým kamarádům.

Harry pokrčil rameny. „Nevím, ale zdá se, že Moody a Snape jsou na ostří nože.“

„Nechápu, proč obviňuje Snapea za to, co se stalo dnes odpoledne,“ povzdechla si Ginny, když všichni čtyři také zamířili nahoru.

Harry se musel držet, aby neřekl nic o Snapeových nočních výpravách. Naštěstí se hned na to ozvala Hermiona. „Profesor Snape má za úkol shromažďovat informace o Smrtijedech.“

„No, v tom případě má Pošuk pravdu, ne. Pokud vynalezli podobné kouzlo a plánovali ho použít na Harryho, Snape to měl vědět,“ mínil Ron.

„Rone, šance, že Smrtijedi vynaleznou nové kouzlo, které bude podobné tomu, s čím přišli Fred s Georgem, je směšně malá,“ zavrtěla hlavou Hermiona. Mezitím vstoupili do společenské místnosti a posadili se k ohni.

Zrzek sáhl po plechovce sušenek na nedalekém stole. „Snape si myslel, že je to možné.“

„A od kdy souhlasíš s tím, co říká Snape?“ zeptala se Ginny.

Fred s Georgem přísahali, že o tom kouzlu nikomu neřekli, dokud ho minulý týden neprezentovali Řádu.“ Zakabonil se do své sušenky Ron. „Dělají spoustu riskantních věcí, ale Brumbálovi by nelhali. Kromě toho, proč by Snape navrhoval takovou shodu okolností, kdyby to nebylo možné?“

„Aby ten, kdo předal informace, uvěřil, že není v ohrožení,“ pravila velmi tiše Hermiona.

„To je jen domněnka,“ řekl Harry ostře. „Je přinejmenším možné, že Smrtijedi s kouzlem přišli sami. Takové přepadení se muselo plánovat mnohem déle než jen týden.“

„Ale nemuseli to stihnout celé za ten týden,“ namítla Hermiona a zamračila se. „Pravděpodobně už měli slečnu Finkleovou zpracovanou a na místě. Zjevně také věděli, že přijdeš na zkoušku a hlídali tě. Jediné, co museli zařídit do týdne, bylo dát jí něco, čím označí tvoji licenční kartu. Samozřejmě, že aplikování Očichávače by nezabralo skoro žádný čas –“

„Hermiono –“ přerušila ji Ginny a ustaraně pohlédla na na Harryho.

Ten vstal a přešel k ohni. To poslední, nad čím chtěl přemýšlet, bylo to, že je v Řádu špión. Myšlenka, že uvažuje o svých přátelích a v duchu je třídí na ty, kterým může věřit a kdo ho zradil, ho skličovala. Nicméně Hermiona měla pravdu; perfektně to sedělo a alternativa se zdála přinejlepším nepravděpodobná.

„Harry?“ oslovila ho hnědovláska. „Nemyslela jsem –“

„No, to je v pohodě,“ řekl Harry a otočil se na své přátelé. „Jsem raději, když mi řekneš tvůj upřímný názor než milosrdnou lež. Milosrdné lži si nemohu dovolit, nikdo z nás.“

„Víš, Fred s Georgem by Brumbálovi nelhali, ale mohli se mýlit,“ prohlásila Ginny. „Veškeré své experimenty dělají ve svém obchodě, který je obecně znám, a i Smrtijedům je jasné, že ti dva pracují pro Řád. Se všemi těmi lidmi, kteří chodí do jejich obchodu, by bylo pro příznivce Vy-víte-koho snadné tam nastrčit nějaké kouzlo pro odposlech, aniž by o tom ti dva věděli. Dvojčata sama vyvinula nová podobná odposlouchávací kouzla, která se nedají detekovat a odstranit běžnými kouzly proti odposlechu, například ultra dlouhé uši. Jsem si celkem jistá, že Smrtijedi mají něco podobného a klidně mohli sledovat Freda s Georgem celé měsíce.“

„To dává smysl,“ souhlasila Hermiona a zdálo se, že se jí při té myšlence vlastně ulevilo.

Harry musel uznat, že i jemu spadl tak trochu kámen ze srdce. I když nebyla příjemná představa toho, že dvojčata jsou sledována, byla mnohem měně znepokojující než to, že by v Řádu byl špión. Nejlepší na tom bylo, že možnost, že Fred a George jsou odposloucháváni, je zdaleka ta nejpravděpodobnější. Harry si byl jist, že ať mají bratři Weasleyovi v Kouzelných kratochvilných kejklích jakékoliv ochrany, Voldemort je určitě může překonat.

„No, jsem si jistý, že Brumbál to vyřeší,“ usoudil Ron.

„Jo, tak si pojď zahrát Řachavého Petra. Pořád mám narozeniny a nechci je strávit sezením a mluvením o morbidních ponurých věcech,“ vybídl ho Harry.

 

HPHPHPHPHPHPHPHPHPHPHP

 

Zbytek dne uběhl příjemněji, než Harry doufal. Zdálo se, že jeho přátelé se rozhodli hodit za hlavu jak útok Smrtijedů, tak obavy z možnosti zrádce v Řádu, a strávit zbytek dne v bezstarostné oslavě. Dobby připravil velkolepou večeři a obrovský narozeninový dort, ze kterého ani všichni dohromady nedokázali sníst jednu třetinu. Snape na onu večeři nepřišel. To však nebylo nijak překvapivé a Harry vlastně za to byl celkem rád, aspoň mu jeho zahořklý učitel nezkazil náladu.

Když však večer vklouzl pod přikrývku, začal znovu přemýšlet nad ranními událostmi. Zvláště se mu znovu vybavoval jeho boj s McFarlanem. Zkusil různé meditační techniky, ale nedokázal udržet vzpomínku na uzdě. Kdyby se jen přemístil dřív, jak mu Remus řekl… Kdyby jen šli nejprve do Londýna, pak na zkoušky a hned poté se přemístili zpět na Grimmauldovo náměstí… Znovu a znovu tím dnem procházel a uvažoval, co mohli udělat jinak, aby se nedostal do oné uličky se Smrtijedem.

Minuty se proměnily v hodiny. Harry se zmítal, otáčel se, neschopný se uvolnit. Pokaždé, když zavřel oči, měl před sebou jen příšerný obraz mrtvoly temného čaroděje. Ještě jednou se převalil a zamžoural na hodinky. Bylo už dlouho po druhé hodině a on stále nespal. Podíval se na noční stolek, kde nechal lahvičku s Bezesným spánkem. Byl v pokušení lektvar prostě vypít, ale i tak stále váhal. Pořád chtěl Snapeovi dokázat, že má pravdu. Navíc měl hluboko v sobě pocit, že mu lektvar tak jako tak nepomůže.

Bohužel ležet v posteli a tupě zírat do stropu bylo také zcela k ničemu. Harry si povzdechl a vstal. Oblékl si župan a vyklouzl z místnosti. Zamířil do kuchyně, kde si nalil sklenici dýňového džusu a posadil se ke stolu. Snažil se utřídit své myšlenky a pocity.

„Máte problémy se spánkem, pane Pottere?“

Harry vzhlédl a zamračil se. Snape stál a culil se na něj ve dveřích, očividně se právě vrátil z další své noční pochůzky.

„Měl jsem žízeň, a tak jsem si přišel pro něco k pití, to je celé,“ odvětil chladně. Poslední věc, kterou potřeboval, byla další Snapeova kritika.

„Opravdu?“ Mistr lektvarů přišel k Harrymu a podíval se mu zpříma do očí. „Spal jste vůbec?“

Hoch věděl, že nemá cenu lhát. „Vlastně ne,“ přiznal.

Snape znechuceně zavrtěl hlavou. „Pottere, vaše tvrdohlavost začíná být únavná. Dal jsem vám Bezesný spánek. Proč si ho nevezmete?“

„Protože nechci,“ odpověděl Harry podrážděně. „Je to snad má volba, ne?“

„Myslíte snad, že nedostatek spánku zmírní vaši vinu?“

„To mi řekněte vy. Vy jste tady expert na vinu.“

Harry té věty litoval, jakmile ji vyslovil. Překročil onu hranici do nebezpečného území, kterému se on i Snape tak dlouho vyhýbali. Prakticky cítil, jak se jeho kantor napjal. Harry zadržel dech a čekal, až druhý muž vybuchne, ale místo toho se nic nestalo. Snape nehybně stál a zíral na hocha se rty pevně stisknutými k sobě a nevyzpytatelným výrazem.

Mistr lektvarů nakonec odpověděl: „Neřeknu.“ Otočil se na patě a už, už chtěl odejít.

„Pane profesore, počkejte,“ vyhrkl Harry a vyskočil na nohy. Snape se zastavil a znovu se na něj otočil.

„Proč? Zjevně nemáte v plánu si nic z mých rad odnést, tak proč bych měl plýtvat dechem tím, že je budu dávat?“

„Neměl – nejsem tvrdohlavý a neignoruji vaše rady,“ pravil tak klidně jak jen dokázal. „Jen se domnívám, že nenajdu odpověď na své problémy na dně lahvičky od lektvaru. Dnes to nebylo naposledy, kdy budu nucen někoho zabít, tak si říkám, že se s tím musím nějak vyrovnat a odkládat ten problém nepomůže.“

Po těch slovech na sebe oba dva muži jen zírali v tichém testu odhodlání. Oční kontakt nakonec přerušil mistr lektvarů, když zrak sklopil dolů na Harryho sklenici.

„Pochybuji, že po dýňové šťávě vám bude lépe.“

Snape si sundal plášť a hodil ho na židli. Odvrátil se od Harryho a z jedné skříňky vyndal rendlík, do kterého nalil mléko. Poté ho umístil na sporák, který zapnul. Dále z dalších skříněk vyndal několik sklenic a jejich obsah začal přidávat do rendlíku.

Harry ho při tom pozoroval až do doby, kdy už nemohl potlačit svoji zvědavost a musel se zeptat: „Co to děláte?“

„Protože jste si odmítl vzít lektvar, který jsem vám původně připravil, rozhodl jsem se uvařit jiný, řekněme tradičnější.“

Harry přešel k plotně a nahlédl do rendlíku. „Kakao?“ zavrtěl hlavou nevěřícně, když Snape přidal špetku skořice do bublající tekutiny.

„Víte snad o léčivých vlastnostech čokolády?“

„Ano, předpokládám, ale –“

„Myslel jste, že kakao je nad mé schopnosti mistra lektvarů?“

„Ne, samozřejmě, že ne. Já jen –“ Pravda byla taková, že Harry si prostě nedokázal představit, že by mu Snape uvařil kakao. To byla věc, kterou by udělala paní Weasleyová. Hoch nervózně popošlápl. „Pane profesore, nemusíte to dělat.“

„A co mám tedy udělat, pane Pottere, nechat vás tu v noci bloumat po domě?“

„Jsem v pořádku,“ trval si na svém Harry a litoval, že nenechal Snapea odejít, když byla ta možnost.

„Lhaní vám také nepomůže. Ať už lžete druhým, nebo sobě.“

Severus nalil kouřící kakao do šálků a vytáhl z kapsy hůlku. „Ještě jedna přísada tomu chybí.“ Mávl hůlkou nad pultem a vedle hrnku se objevila láhev brandy. Snape nalil trochu zlatavé tekutiny do Harryho šálku, pak znovu poklepal na láhev. Ta zmizela zpět tam, odkud přišla a profesor podal hrnek chlapci.

„Napijte se, Pottere. Je to jednoduchý přípravek, ale účinný. Věřte mi, koneckonců, jsem odborník.“

Hoch sebou trhl. „Jo, jasně.“

„Skutečně.“

Harryho nenapadlo nic víc, co by k tomu řekl, a tak se napil. Okamžitě ucítil, jak ho horká tekutina zahřála. Vůně kakaa, brandy a koření byla uklidňující a Harryho napadlo, že mu vlastně nikdo dosud kakao neudělal, nebo alespoň ne takové, které by ho uklidnilo. Harry se při té myšlence mírně zamračil, podrážděn sám sebou. Nebyl přeci dítě, které potřebuje utěšit, teď už byl dospělý.

Podíval se zpátky na Snapea. Ten si ho prohlížel s výrazem, jaký nasazoval při přípravě velmi složitého lektvaru. Hocha to znepokojilo a stočil svůj pohled k hrnku s horkým nápojem. Usrkl kakao, ale stále v sobě měl ten neklid s jasným vědomím temné tiché postavy, která ho sleduje.

Možná by byl méně nervózní, kdyby nepostávali za tmy v pochmurném sídle Blacků a Snape by nebyl oblečen jako Smrtijed. Harry měl příliš mnoho vizí o mužích oblečených v těchto hábitech, a navíc tu byl ten incident s McFarlanem.

Na druhou stranu Snape v těch róbách nepůsobil vůbec nesvůj. Ve skutečnosti vypadal stejně pohodlně a sebejistě v Smrtijedských šatech, jako když byl oblečen jako mudla. Nesoulad těchto dvou rolí Harryho náhle silně zasáhl. Znovu pohlédl na svého kantora a uvědomil si, jak málo ho skutečně zná. Otázkou je, jestli toho muže skutečně někdo kdy dobře znal.

„Pane profesora, mohl byste raději něco říct, než abyste na mě jen takhle zíral?“ požádal ho, neschopen dál snášet Snapeové tiché zkoumání.

Mistr lektvarů nadzvedl jedno své uhlové obočí: „Co byste chtěl, abych řekl?“

Harry pokrčil rameny. „Nejsem si jistý. Tak nějak jsem doufal, že na něco přijdete.“

Snapeovy koutky sebou mírně trhly. Naklonil hlavu a chvíli si Harryho jen tak prohlížel. „Pottere, vy chcete být bystrozorem, že?“ řekl. „Určitě si musíte uvědomovat, že existuje jen málo lovců temných čarodějů, kteří nemuseli v té, či oné situaci zabít. Zvláště teď, když jsme ve válce, se zabíjení ve službě nebo v sebeobraně se dá těžko vyhnout.“

„Já vím,“ přikývl mladík.

„Pak pochopte, že se nejedná o vraždu. Vražda je sobecký svévolný čin, vyvolaný vrahovými vlastními nejtemnějšími touhami. Nejste vrah, pane Pottere, bez ohledu na to, kolikrát budete muset zabít. Znám vaši mysl natolik dobře, nikdy nebudete.“

Snapeovy černé oči se zavrtaly do Harryho, ale hocha to již neznervózňovalo. Tohle byla stará intimita a Harry to dobře věděl. Instinktivně se v duchu natáhl, aby se setkal se Snapeovou myslí, ale než se stihl otřít o vědomí vznášející se na okraji jeho vlastního, Severus se odvrátil a zvedl svůj plášť. „Vyspěte se, pane Pottere, nebo budete zítra na lekci k ničemu.“ Vyšel z místnosti, aniž by se podíval na Harryho nebo počkal na odpověď.

Harry se díval, jak jeho kantor odchází, a když mu zmizel z dohledu, povzdechl si. Na okamžik téměř spojili své mysli, ale Snape ještě stále nebyl připravený obnovit mezi nimi důvěru. Přesto to nebylo marné, pomyslel si. Usrkl poslední zbytek kakaa a šel do postele. Jeho vzpomínka na McFarlaneovy a jeho prázdné mrtvé oči byla nahrazena vidinou těch Snapeových černých, třpytivých. Usmál se, věděl, že teď už se mu povede usnout.

<< předešlý díl

>>  další díl