Harry Potter a spoutané duše 07 - Moodyho mise

  Autor: Theowyn

Povídku v originále můžete nalézt zde:

http://www.potionsandsnitches.org/fanfiction/viewstory.php?sid=1306&chapter=1

Fandom: Harry Potter

Postavy: Severus Snape, Harry Potter

Anotace: Harry musí zjistit, jak Voldemort dosáhl nesmrtelnosti. Stojí tváří v tvář Smrtijedům, úředníkům z ministerstva a podezřením, které hrozí, že roztrhnou jeho spojence. Odpovědi však leží v mysli, kde vítězství lze vyhrát pouze osvobozením zřetězených duší.

Poznámka překladatelky: Moc děkuji Esterce za její korekci.

************************************************************************* 

Moodyho mise

 

Moody na Harryho ukázal prstem, jako by ho chtěl z něčeho obvinit. „Ptám se tě, Pottere, dokážeš postavit zákon nad svůj vlastní úsudek, nad své osobní pocity?“

„Já – samozřejmě, že ano,“ dostal ze sebe Harry zaskočený náhlou vášní starého bystrozora.

„Buď si jistý. Protože když to nedokážeš, naděláš víc škody než užitku.“

„Jsem si jistý,“ prohlásil Harry už sebevědoměji.

„Hmm,“ zabručel Pošuk. „Od posledního červnového týdne zemřelo pět Smrtijedů,“ řekl, a přitom zvedl pravou ruku a roztáhl prsty, aby zdůraznil svá slova. „Pět. Všichni za neobvyklých okolností. První z nich byl nalezen na Obrtlé. Na první pohled to vypadalo jako důsledek obyčejné pouliční rvačky, či loupeže. Smrtijedům se však něco takového nestává. Zlodějíčkové i gangy si dávají sakra pozor, aby nešlápli na kuří oko Vy-víte-komu. Dalším mrtvým na tomto seznamu je muž, jenž byl nalezen doma. Tento případ byl prohlášen za sebevraždu, protože po přezkoumání se ukázalo, že smrtící kletba vyšla z jeho vlastní hůlky. Třetí takový případ se stal před dvěma týdny. Jednalo se o Smrtijeda, kterého srazil mudlovský motorkář. Dva bystrozorové vydávající se za mudlovské policisty vyzpovídali motoristu a několik dalších svědků. Všichni říkali, že řidič nebyl na vině a že se oběť jakoby objevila z ničeho nic přímo uprostřed silnice. Ministerstvo to označilo za nehodu při přemístění.“

„Počkejte, o tom jsem četl v Denním věštci,“ vzpomněl si Harry a zamračil se. „Jmenoval se Vincent Howard, že?“

„Správně, Pottre. Jen málo lidí by věnovalo pozornost takové zprávě. Tyto ostatní úmrtí, jsou na tom podobně,“ pochválil ho Moody.

„Ale proč by to mělo někoho znepokojit? Chci říct, zdá se, že všechny ty incidenty byly náhoda. Není zde žádné spojení s válkou. Kdokoliv zabil toho muže v Obrtlé, pravděpodobně jen nevěděl, že se jednalo o Smrtijeda. To není druh věcí, u kterých by měl člověk zpozornět. Sebevražda není nijak neslýchaná a nehody při přemisťování se holt stávají.“

„Takže to všechno byla jen náhoda, že?! To je to, čemu skutečně věříš?“ zavrčel starý bystrozor.

Harry pokrčil rameny a otázal se: „Co jiného?“

Moody se zakřenil a začal přecházet po místnosti. „No, nemohu říct, že jsi jediný s tímto názorem. Jak to tak bývá, většina mých kolegů a zbytek ministerstva v tom také nevidí nic neobvyklého, ale všichni se mýlíte. Můžete to přehlížet, ale já na náhody nevěřím. Domnívám se, že se jedná o promyšlené vraždy.“

Harry na staršího čaroděje vytřeštil oči. „Děláte si legraci?!“

„Před dvěma dny zemřeli další dva muži. Mělo to vypadat jako hádka, která přerostla v boj. Ale kdybys byl v tolika bojích a viděl tolik násilí, jako já, bylo by ti jasné při pohledu na místo činu, že se jedná jen o zástěrku.“

Hoch se zarazil. Pravděpodobnost, že se dva muži navzájem zabijí, nebyla moc vysoká, a že během pár týdnů bude pět Smrtijedů skutečně mrtvých, se zdála podezřelá, ale přesto – jak by tato úmrtí mohla souviset, natož aby se jednalo o vraždu.

„Znáš účinky kletby Imperius, ne?“

Harry přikývl.

„No, existuje důvod, proč je tato kletba klasifikována, jako neodpustitelná. Můžete někoho přimět bojovat na život a na smrt, zabít přítele, přemístit se před protijedoucí auto, dokonce proti sobě obrátit jeho vlastní hůlku. Pokud není pachatel přistižen při činu, neexistuje absolutně žádný způsob, jak mu dokázat vinu.“

Chlapec, který zůstal na živu, se otřásl. „Domníváte se, že někdo použil kletbu Imperius k zabití těch Smrtijedů?“

„Ano, dokonce i někoho podezřívám,“ potvrdil bystrozor.

„Koho?“

„Snapea.“

Harrymu poklesla čelist a nevěřícně na Pošuka zamrkal. „To je šílené!“

„Opravdu? Určitě má motiv.“

„Není vrah!“

„Skutečně? Jsi si jistý?“

Harry si nervózně poposedl a zkusil obhájit svůj názor jiným způsobem. „Podívejte,“ pravil klidným, rozumným tónem. „Nemůžete s určitostí vědět, že se jednalo o vraždy, a i kdyby tomu tak bylo, Snape by to těžko mohl spáchat. Byl v Bradavicích, do konce školního roku, a od té doby je tady.“

„U Merlinových vousů, chlapče, přemýšlej! Jediné, co musí udělat, je vyjít předními dveřmi a může se takto,“ Moody luskl prsty, „přemístit na jakékoliv místo v Británii. O hodinu zpátky je v posteli a nikdo si jeho výpravy nemusí ani všimnout. Tato úmrtí poukazují na pachatele s odbornými znalostmi i zkušenostmi, jak v oblasti černé magie, tak tajných operací. Nenapadá mně mnoho lidí, kteří by do této kategorie spadali a zároveň, by měli motiv jít proti Smrtijedům.“

Harry odvrátil svůj pohled od bystrozora. I když nechtěl Moodymu věřit, musel uznat, že úvahy staršího čaroděje dávají smysl. Dobře věděl, že Snape podniká noční výpravy. Opravdu se mistr lektvarů chystal spáchat vraždu vždy, když za svitu měsíce vyrazil ven? Představa, že ho Snape ve dne učí lektvary a v noci zabíjí lidi, se mu zdála absurdní, ale zároveň se mu z toho udělalo mírně nevolno.

„Proč mi to vlastně říkáte?“

„Protože potřebuji tvoji pomoc,“ odpověděl starší čaroděj.

„Moji pomoc?“ zeptal se Harry nevěřícně. „Co mohu udělat?“

„Studuješ lektvary se Snapem, že?“

„Ano,“ přikývl Harry a v mysli už začal přemítat, proč na něčem takovém záleží.

„Takže v té laboratoři s ním trávíš hodně času,“ pokračoval Moody.

„Předpokládám, že ano,“ potvrdil Harry a zpozorněl. V jeho mysli se začalo rodit nepříjemné podezření, kam tento rozhovor směřuje.

„Jak spolu vycházíte?“

Harry zaťal čelist. „Docela dobře.“

Moody spokojeně přikývl. „Dobře.“

„Nemůžete očekávat, že ho budu špehovat.“

„Můžu a budu. Navíc, mám fyzické důkazy z místa činu, ale potřebuji něco, s čím bych to srovnal. Stačilo by získat od Snapea, jeho biologický kus – vlas, nehet, nebo pár kapek jeho krve.

Harry na starého bystrozora vytřeštil oči. „Cože?!“

„Nemělo by to být nijak zvlášť těžké,“ pravil Pošuk a mávl odmítavě rukou.

„Ne, nic takového dělat nebudu! Nebudu se tu plížit a snažit se proti němu získat důkazy.“ odmítl to mladší čaroděj.

„Proč ne?“

„Protože –“ Harry zaváhal, nedokázal vyjádřit své pocity slovy. „Je to můj učitel.“

„Ale no tak, Pottere! Vymysli si alespoň lepší výmluvu.“

Hoch se zamračil. „Pokud máte krev nebo tak něco, proč prostě nepoužijete Fredovo a Georgeovo čichací kouzlo?“

Moody zavrtěl hlavou. „To je chytré kouzlo, ale poměrně jednoduché. Očichávač určitě nedokáže proniknout do všech ochran na tomto místě,“ Bystrozor při těch slovech máchl rukou, aby zdůraznil rozlehlost domu, ve kterém se nacházeli. „Vlastně jsem to kouzlo zkusil, když jsem tu byl minulý týden, ale nefungovalo to. Takže Snape zjevně přijal opatření proti tomuto kouzlu.“

„Nebo se v něm prostě mýlíte.“

„Existuje jen jeden způsob, jak to zjistit.“

Harry se kousl do rtu. „Snažil jste se přimět Remuse, aby to udělal, že?“ pravil vyčítavě. Rozhovory mezi bystrozorem a vlkodlakem, které zaslechl, dávaly najednou mnohem větší smysl. Moody nenaléhal na Remuse, aby Snapea špehoval. „Odmítl, tak proč bych já neměl?“

„Lupin není bystrozor a nemá ani ambice se jím stát. Oproti němu, ty jím chceš být, nebo ne?“

„Samozřejmě, že ano!“

„Pak bys tak měl začít myslet a jednat. Bystrozor pracuje pro spravedlnost a nezavírá oči před zločinem jen proto, že si oběť svůj osud zasloužila, nebo proto, že pachatel je náhodou jeho učitel. Právě jsi mi řekl, že můžeš dát právo nad svůj vlastní úsudek a pocity. Už jsi změnil názor?“

„Ne,“ hlesl Harry nešťastně.

„Pottere, poslouchej mě. Pokud Snape vraždí ty Smrtijedy, musí být zastaven, a pokud je nevinný, nic se nestane. Tvoje jednání by ho mohlo všech obvinění zprostit.“

O tom se chlapec, který přežil, nemohl přít. Pokud byl Snape nevinný, nestálo to za to dokazovat? Určitě by tím nikomu neublížil. Harry předpokládal, že jak bystrozor, tak člověk občas musí udělat něco nepříjemného, aby odhalil pravdu. Kousl se do rtu a neochotně přikývl. „Dobře, můžu to zkusit.“

„Dobře,“ poplácal ho Moody po zádech. „Buď nenápadný, nikomu se o tom nezmiňuj. Nechceme, aby na to Snape přišel. Rozumíš?“

Harry se zašklebil. „Jo.“

Bystrozor otevřel dveře a ostražitě si prohlédl vstupní halu, pak se obrátil zpět k mladému kouzelníkovi. „Děláš správnou věc, Pottere,“ ujistil ho a zamířil pryč.

Harry ho sledoval, jak pomalu kulhá k venkovním dveřím, a přitom se snažil přesvědčit sám sebe, že starý bystrozor měl pravdu. Nicméně pokud byla pravda, co starší muž řekl, proč z toho měl Harry tak špatný pocit?

 

HPHPHPHPHPHPHPHPHPHPHP

 

Druhý den ráno Harry rychle prohlédl nekrology v Denním věštci a přemýšlel, jestli někdo z lidí, kteří zemřeli předchozího dne, nebyl Smrtijedem. Nezdálo se však, že by tomu něco nasvědčovalo. Dva jmenovaní čarodějové měli již věk na to, aby se jednalo o přirozenou smrt a ke každému bylo napsáno krátké, připravené rozloučení.

Chlapci se ulevilo, odložil papír a ukousl si další kus toustu. V ten okamžik se do místnosti vřítil Snape a posadil se na své obvyklé místo na druhém konci stolu. Jako obvykle si u snídaně číst, zcela ponořen do obsahu staré otlučené knihy, listoval jejími zažloutlými stránkami a nevšímal si ničeho okolo něj. Harry ho při tom pozoroval a přitom nemohl z hlavy dostat Moodyho obvinění. Usoudil, že toto byl přesně případ, kdy by raději o ničem nevěděl. Většinu noci probděl střídavě se potýkaje s hrůzou, že by jeho kantor mohl někoho zavraždit a protichůdným pocitem, že udělal špatně, když přislíbil bystrozorovi pomoc.

Harry samozřejmě věděl, že Snape je schopen zabíjet. Osobně věděl o šesti Smrtijedech, které jeho učitel zabil jen před měsícem. Nicméně to byla úplně jiná situace. Voldemortovi stoupenci na ně zaútočili a Snape neměl jinou možnost, jinak by neutajil svoji pozici špiona pro Brumbála. Nicméně zabít v sebeobraně na bojišti a pronásledovat Smrtijedy, kteří nepředstavují bezprostřední hrozbu, je rozdíl.

Harry ucítil dloubnutí do žeber a rozhlédl se. Ginny na něj zamrkala.

„Co se děje?“ zeptala se a svůj pohled upřela na Snapea.

„Nic,“ zabručel Harry a pokusil se, aby to znělo lhostejně, ale dívku to moc nepřesvědčilo.

„Tak co budeme dnes dělat?“ chtěl vědět Ron. „Šachy? Nebo si zahrajme Řachavého Petra?“

„Měl bys dělat své domácí úkoly,“ podotkla Hermiona. „Ani jsi nezačal esej od profesorky Prýtové.“

Zrzek ji však ignoroval a oslovil Harryho: „Včera jsem dostal nejnovější časopis o famfrpálu.“

„Pan Potter dnes musí dohnat lekci lektvarů, kterou ve čtvrtek zameškal,“ pravil náhle Snape a všichni překvapením téměř nadskočili. Mistr lektvarů s úšklebkem pohlédl na svého černovlasého studenta. „Doufám, že jste na to nezapomněl.“

Snape měl pravdu, ale Harry to nehodlal přiznat. „Samozřejmě, že ne.“

„Pak vás budu očekávat za deset minut v laboratoři,“ pravil jeho kantor a odešel z kuchyně.

„Zmetek!“ odfrkl si Ron rozhořčeně. „To ti nemůže dát po tom všem, čím si prošel chvilku pauzu?!“

„Ale no tak, Rone,“ oslovila ho Ginny a s předstíranou vážností řekla: „Snape si evidentně Harryho společnost oblíbil na tolik, že by bez ní sotva mohl vydržet déle, než den, dva.“

Černovlasý chlapec obrátil oči v sloup. „Bohužel tyto pocity nejsou vzájemné. Raději bych tam však měl jít, než mi jako trest, přidělí lekci navíc,“ řekl a zamířil do laboratoře s přáním, aby mohl jít a dělat cokoliv jiného. Hodina lektvarů mu přitom vadila méně, než samotný fakt, že bude muset být sám s mužem, který možná byl chladnokrevný vrah. Náhle se mu vybavila Snapeova slova:

„Vražda je sobecký svévolný čin, vyvolaný vrahovými vlastními nejtemnějšími touhami. Nejste vrah, pane Pottere, bez ohledu na to, kolikrát budete muset zabít. Znám vaši mysl natolik dobře, nikdy nebudete.“

Harryho napadlo, že jeho kantor to až podezřele trefil. Vstoupil do laboratoře, došel ke svému pracovnímu stolu a pokusil se ony myšlenky zahnat. Snape začal s přednáškou dříve, než se vůbec stačil usadit na stoličce.

„Existuje mnoho lektvarů, jejichž účinky, pokud by byly vyvolány kouzlem, by byly klasifikovány jako černá magie,“ začal Snape. „Jedy jsou toho jasným příkladem, i když ne všechny jsou smrtelné. Většina z nich má nežádoucí fyzické účinky na ty, kteří je požijí.“

Aniž by to měl hoch v úmyslu, v duchu prošel seznam Smrtijedů, kteří byli zabiti. Nikdo nebyl otráven, to však nevypovídalo nic o Snapeově případné vině.

„Nicméně zákeřnější jsou lektvary, které ovlivňují mysl oběti,“ pokračoval dál Snape. „Nejznámějším z této skupiny jsou lektvary lásky. Většina z nich sice existuje jen pro splnění zbožných přání osamělých manželek, ale existují jeden až dva přípravky, které dokáží pokořit něčí srdce. Nejnebezpečnějším lektvarem je však Imperius. Působí podobně jako stejnojmenná kletba, podřizuje rozum a vůli oběti příkazům výrobce lektvarů, ale na rozdíl od kletby s lektvarem nelze bojovat. Pokud nebude podán protijed, oběť bude otrokem svého pána po dobu až jedné hodiny. S lektvary, které učarují mysli, úzce souvisí i přípravky, které mění náladu…“

U Snapeova proslovu o lektvarech, které mění náladu, se Harry ztratil. Lektvar Imperius zněl jako něco, co by se hodilo pro vraždy Smrtijedů. Použití lektvaru nebylo tak pohodlné, jako kletba, ale o to spolehlivější. Harryho okamžitě začaly napadat možnosti, jak mohl jeho učitel tento lektvar Smrtijedům podstrčit.

„Pottere, dáváte pozor?“

Hoch na kantora zaraženě vzhlédl. „Promiňte, pane.“

Snape se zamračil. „Protože očividně necítíte potřebu poslouchat mé pokyny,“ prohlásil, „nechám na vás, abyste si protilátku na lektvar Doldrums, uvařil dle svého.“

Mistr lektvarů se otočil a přešel ke svému pracovnímu stolu. Tam začal pracovat na svém vlastním lektvaru. Harry obrátil svoji pozornost ke svému prázdnému kotli a řadě ingrediencí před sebou. I když se skutečně snažil soustředit na práci, neubránil se čas od času pohledu na svého kantora s myšlenkou, co by se asi stalo, kdyby se prokázalo, že za mrtvé Smrtijedy může on. Určitě by byl vyhoštěn z Bradavic. Byl by poslán do Azkabanu? Co by to znamenalo pro Řád a jejich úsilí ve válce s Voldemortem?

„Pottere, když mě budete pořád sledovat, nikdy nedokončíte ten lektvar,“ poznamenal podrážděné Snape, zatímco si něco zapisoval do sešitu.

Hoch sebou trhl a odvrátil pohled. Po chvíli však neodolal a znovu na svého kantora pohlédl. Muž si ho netrpělivě prohlížel.

„No, co se děje?“

„Nic,“ řekl Harry, zaváhal, ale pak pokračoval: „Jen mě napadlo… říkal jste, že existuje spousta lektvarů, které jsou stejné jako černá magie – jedy a tak. Znamená to, že je používají jen temní čarodějové?“

Na to se Snape zatvářil trochu zaskočeně, jako by ho překvapilo, že Harry něco z jeho lekce skutečně poslouchal a dokonce položil dotaz. „Lektvary nejsou jako kouzla, Pottere. Zvládne je připravit osoba s patřičnými znalostmi a dají se použít v kterékoli situaci.“

„Ale použil by někdo jiný než temný čaroděj něco takového jako je lektvar Imperio?“

Snape pokrčil rameny a obrátil svou pozornost zpět ke svému kotlíku. „Je těžké říct, co lidi udělají, zvláště pokud jsou v zoufalé tísni.“

„Použil byste je?“ nenechal se odradit Harry.

Snape ho probodl pohledem. V očích se mu nebezpečně zablýsklo a naštvaně je přimhouřil.

Harry se pokusil nedat na sobě nic znát, přinutil se odvrátit pohled a dokonce použil nitroobranu, aby ochránil své myšlenky, před Snapeovým případným vpádem.

Nakonec starší čaroděj promluvil: „Za určitých okolností ano, použil bych je.“

Harryho zabolelo u srdce. „Takže tvrdíte, že cíl světí prostředky?“

„Říkám, že bystrozorové mají volnou ruku k použití neodpustitelných kleteb a tyto lektvary nejsou o nic horší.“

„Ale pokud použijeme stejnou taktiku jako naši nepřátelé, nedělá nás to stejně špatnými, jako jsou oni? Pokud jsme ochotni použít jakékoli prostředky k dosažení našich cílů, jak můžeme tvrdit, že jsme lepší než ti, se kterými bojujeme?“ Harry se zarazil. Mistr lektvarů se na něj díval přesně tak, jako oné noci, kdy ho hoch nazval „expertem na vinu“.

„Vzhledem k tomu, že někteří by považovali špehování nepřítele za méně než čestné,“ pronesl Snape s tónem, který by se dal označit za opatrný, ale který zároveň neprozrazoval žádné emoce, „řekl bych, že odpověď na tuto otázku závisí do značné míry na něčím názoru. Každá situace je jedinečná, takže rozsáhlé obecnosti jsou méně než užitečné. Pokud ovšem nemáte na mysli něco konkrétního?“

Harrymu vyschlo v hrdle. „Ne,“ zašeptal, aniž by svému kantorovi pohlédl do očí.

„Pak vám navrhuji, abyste se soustředil na svůj lektvar,“ uzavřel to Snape a vrátil se ke své práci. Harry, který se neodvážil znovu podívat na svého učitele, udělal totéž.

 

HPHPHPHPHPHPHPHPHPHPHP

 

Snape přidal do svého kotlíku žíní z jednorožce a pohlédl na Pottera. Chlapec posledních patnáct minut poctivě pracoval a očividně se snažil vyhnout tomu, aby na sebe poutal pozornost. Severus se usmál. Bez ohledu na to, že se hoch stal relativně schopným v nitrobraně, nikde se nenaučil skrýt své emoce. Na jeho tváři se jasně zračil zmatek, který hluboko v něm zuřil.

Ne, že by Snape vůbec potřeboval nějaké vodítko, co svými dotazy Harry myslel. Bylo dost zřejmé, co si o něm chlapec myslí, o jeho vině, když spolu mluvili naposledy. Jeho rozhořčení nad Severusovými etickými standardy, bylo jasně patrné. Možná k tomu přispěl i debakl v Londýně. Potter začal přemýšlet, jaké chování je přijatelné a jaké nikoliv, a to nejen u sebe, ale i u ostatních, dokonce i u mistra lektvarů.

Ať už bylo katalyzátorem cokoliv, Potterův názor na něj byl jasný. Směs znechucení a děsu v jeho smaragdových očích byla nezaměnitelná. Přestože Snape chlapci neprovedl nic, co by tuto reakci vyvolalo, byl si jist, že to mohlo zapříčinit jen jedna věc: Harry si své odpuštění, které mu naivně udělil na konci minulého školního roku, rozmyslel. Změnil názor.

Bylo na čase.

Některé věci jsou neodpustitelné. Nebo možná jsou, ale ne tak snadno a úplně, jak Potter předstíral. Vždy věděl, že taková šaráda musí skončit a chlapec přijde k rozumu. Vlastně se Severusovi ulevilo, že k tomu konečně došlo. Držet si od Harryho odstup bylo poslední měsíce neskutečně vyčerpávající.

Zejména první dva týdny léta se chlapec houževnatě snažil, zapojit ho do konverzace, zjevně vycházel z mylného předpokladu, že pobyt mimo školu by měl znamenat uvolněnější a osobnější vztah s jeho učitelem. Po několika týdnech mrazivých odpovědí se zdálo, že Potterovi došlo, že jeho kantor nejeví o jeho společnost až takový zájem. Bohužel to situaci nezlepšilo. Hoch vzdal pokusy o společnou interakci a začal trucovat, což bylo vlastně ještě horší. Lupin na to konstatoval, že chlapec byl z jeho přístupu zjevně zklamaný, což Snapea rozzuřilo.

Jeho úkolem bylo chránit Pottera, protože byl klíčovou osobou pro pád Pána zla. To byla jediná věc, na které Severusovi záleželo, a byl upřímný v tom, co pro to hodlá obětovat. Udělal by doslova cokoliv, aby to zlo porazil. Dokonce byl schopen Pottera tolerovat, nicméně to bylo stále velmi vzdálené něčemu, jako přátelství. Přátelství rozhodně neslíbil. Už ta představa byla směšná! Mistr lektvarů dokázal vymyslet snad jen pár věcí, které by si přál méně, než mít bližší vztah s Harry Potterem. Zvláště po tom, co byl nucen tomu klukovi odhalit část své duše. Jak je možné, že to ten hoch nepochopil?

Snape se ještě jednou podíval na svého studenta a jeho rty se zkroutily do hořkého úsměvu. No, možná na to Potter konečně přišel. Rozhodně se zdálo, že považuje společnost svého učitele za stejně znepokojující, jako Severus tu jeho. Momentální stav věcí mu poměrně vyhovoval. Čím méně osobní interakce s Potterem, tím lépe se bude moci soustředit na jejich společný cíl: porážku Pána zla. S posledním krátkým pohledem se obrátil ke svému lektvaru, poprvé od incidentu v Prasinkách se cítil dobře.

 

HPHPHPHPHPHPHPHPHPHPHP

 

Následujících několik dní patřilo k těm nejhorším, které Harry na Grimmauldově náměstí zažil. Nejprve zjistil, že získat důkazy, které po něm chtěl Moody, nebude tak snadné, jak starý bystrozor věřil. Snape udržoval svoji laboratoř a sklad v dokonalé čistotě. Sotva se tam dalo naleznout smítko prachu, natož pak krev, vlas nebo odstřižený nehet. Mistr lektvarů také neměl v domě žádné osobní věci. Dokonce ani ve vstupní hale nezanechával svůj cestovní plášť. Místo toho měl vše buď ve své ložnici, nebo v kanceláři. Obě tyto místnosti byly zavřené a nepochybně chráněné. Zdálo se, že Snape nevěří nikomu ani v sídle Fénixova řádu.

Harryho lekce lektvarů též neprobíhaly nejlépe. Jestliže předtím byly hodiny nepříjemné, nyní byly naprosto vyčerpávající. Bylo pro něj velmi těžké se soustředit, když byl se Snapem, a na jeho výsledcích to bylo znát. Největší starost mu však dělal kantor sám.

Možná se jednalo jen o jeho špatné svědomí, ale měl pocit, že Snape něco tuší. Harry si nevšiml, že by na něj mistr lektvarů použil nitrozpyt. Snape se na něj nicméně čas od času opovržlivě ušklíbl, nebo Harryho koutkem oka sledoval, jako by věděl, co má hoch v úmyslu. Harryho však nejvíce znepokojoval fakt, že mistr lektvarů nevypadal, že by ho chlapcovo slídění a podezírání nějak zajímalo. Spíše se zdálo, že je celkem spokojený. Byl si Snape tak jistý, že mu nikdo nebude schopen dokázat vinu? Nebo ho jen bavilo sledovat, jak se Harry během jejich lekcí svíjí?

Harry odložil tyto starosti na později a otevřel ranní noviny na rubrice nekrologů. Na konci jedné stránky ho však upoutal malý článek, než začal číst.

 

 

-----------------

Smrtijed obětí mudlovských vrahů

 

Zdá se to být jako poetická spravedlnost. Včera večer v uličce londýnského East Endu byla ubodána Ofélie Brosnanová ve věku čtyřiceti dvou let, známá Smrtijedka, po které dlouhou dobu pátralo Ministerstvo kouzel. Zemřela rukou pouličních mudlovských lupičů. Tělo bylo objeveno mudly a policie s dalšími nemagickými úřady, začaly tuto vraždu vyšetřovat, než na místo dorazili bystrozorové, takže podrobnosti tohoto incidentu jsou zatím neúplné. Zatím se nenašli žádní svědci a jediná informace, kterou nám bystrozorové mohli poskytnout je ta, že Brosnanová byla brutálně pobodána a okradena, i když není známo, k čemu by byly mudlovi galeony, cvrčky a srpce…

 

Harry zíral na článek, tak moc chtěl věřit, že mudlové prostě zaútočili na Ofélii Brosnanovou, jenže něco mu říkalo, že to není tak jednoduché. Tato zpráva byla až nepříjemně podobná těm ostatním o různých úmrtích příznivců Voldemorta. Dost nezvyklá smrt, ale zároveň uvěřitelná na to, aby se tomu nevěnovala větší pozornost. Nicméně to už byl šestý mrtvý Smrtijed, který zemřel za podobných okolností, za poslední dva měsíce.

„O čem to čteš?“ zeptala se ho Ginny a pohlédla na noviny.

„O ničem!“ okamžitě noviny odložil.

Zrzka obdarovala Harryho nedůvěřivým pohledem, pak však zavrzaly kuchyňské dveře a ona vzhlédla. Po její tváři se rozlilo překvapení a zároveň radost: „Tati!“

Ginny vstala, aby pozdravila svého otce, který právě vešel do kuchyně spolu s Remusem a Tonksovou. Harry, Ron a Hermiona vstali také. Pan Weasley svou dceru láskyplně objal a udělal totéž pro Hermionu. Pak poplácal Rona i Harryho po zádech.

„Taťko, co tady děláš?“ zeptal se udiveně Ron. „Myslel jsem, že máš na ministerstvu moc práce.“

„To mám, ale potřeboval jsem vidět Lupina a tak jsem si řekl, že se zastavím a všechny vás pozdravím.“

„Dáš si také snídani, Arthure?“ nabídl Remus, oslovený přikývl a všichni se posadili.

Pan Weasley usrkl čaje, který se objevil vedle něj, a pak se otočil k Harrymu. Navzdory tomu že se jeho rty roztáhly do úsměvu, čelo měl starostlivě zkrabatěné. „Jsi v pořádku, Harry?“

„Ano, jsem.“

„Minulý týden jsi způsobil na ministerstvu poprask.“

Harry ucítil, jak se mu studem do tváří vehnalo teplo, zčervenal. Byl opět zodpovědný za ohrožení svých přátel včetně Rona s Ginny. „Omlouvám se. Předpokládám, že jsem měl vědět –“

„Harry, neobviňuji tě,“ přerušil ho pan Weasley. „Nebyla to tvoje chyba. Ale měl bys vědět, že některé lidi na ministerstvu – mocné lidi – to poněkud znervóznilo.“

„Co tím myslíš: 'znervóznilo'?“ zeptal se Ron.

„Považují Harryho za riziko,“ odpověděl bez obalu Remus. „A události jako byla ta před pár dny, je v tom jen utvrzují.“

Pan Weasley si povzdechl. „Ano, Ian Day měl záchvat.“

„Day? Kdo to je?“ chtěl vědět Ron.

„Ředitel odboru veřejné bezpečnosti.“

Ginny se zamračila. „O tomhle oddělení jsem nikdy neslyšela.“

„To je pravděpodobné, že ne,“ přitakal pan Weasley. „Bylo založeno loni, aby identifikovalo bezpečnostní rizika a koordinovalo naši obranu ve světle návratu Vy-víte-koho. Zpočátku to fungovalo dobře, ale v posledních několika měsících od doby, kdy Day převzal vedení, začali překračovat své pravomoce. Teď má prsty všude, dokonce i ve Zneužívání mudlovských artefaktů.“

„Snažil se získat kontrolu nad bystrozory,“ vložila se do rozhovoru Tonksová s pro ni netypickou vážností. „Chce nás přivést pod své oddělení, abychom 'lépe koordinovali bezpečnostní operace'. Je to jen nenasytné prase, které chce sílu, kterou bychom jako bystrozoři mohli poskytnout. Samozřejmě, že naše vedení s ním bojuje, ale je to těžké. Je mazaný a ví, jak úskoky dostat co chce.“

„Teď je zaměřený přímo na tebe,“ upozornil Harryho pan Weasley.

„Proč?“

„Pravděpodobně proto, že si všichni myslí, že jsi klíčem k Voldemortově porážce,“ odpověděl Lupin s ironickým úsměvem. „To zajímá každého, kdo se chce chopit moci.“

„To kvůli němu jsem celé léto nemohl vystrčit paty z baráku?“ došlo Harrymu.

Pan Weasley přikývl. „Ano, ale měl bys pochopit, že pro tebe i pro nás ostatní je v sázce mnohem víc, než jen pomluvy a nějaká ta pokuta. Day otevřeně žádal, abys byl vzat do ochranné vazby po útoku v Londýně.“

„Cože?!“ vykřikla Ginny. „Oni chtějí Harryho zatknout?“

„To nemůžou,“ zabručela Hermiona pohoršeně. „Přeci nic špatného neprovedl!“

Pan Weasley zvedl ruku, aby umlčel protesty. Když promluvil, znělo to velmi unaveně: „Právě teď si myslím, že Day může dělat téměř cokoli, co chce. Proto musíš být opatrný, Harry. Většina lidí, kteří jsou na ministerstvu, v tuto chvíli nebere Dayovo brojení tak úplně vážně, protože se za chvíli vrátíš do Bradavic. Všichni se domnívají, že je to to nejbezpečnější místo, ale jakýkoliv další debakl, jako byl ten minulý týden, by mohl být katastrofální. Nesmíš mu dát záminku.“

Všechny oči se obrátily k černovlasému chlapci, ten na ně pohlédl a jen pokrčil rameny. „Udělám, co budu moci.“

„To je vše, co k tomu řekneš?!“ vyhrkla na něj zuřivě Hermiona.

„Co mám ještě říct?“ zeptal se Harry. „Udělám vše, co je v mých silách, abych se vyhnul boji s Voldemortem a jeho příznivci, ale nemůžu dost dobře zaručit, že se tak nestane. Nemůžu se schovat někam do jeskyně. Jsme ve válce a já jsem uprostřed toho konfliktu, ať se mi to líbí nebo ne. Pokud se nenechám zastrašit Voldemortem, proč bych se měl krčit před nějakým idiotem z ministerstva?“ Hoch se obrátil na pana Weasleyho. „Ne, že bych si nevážil vašeho varování. Děkuji za něj.“

„No, pokud znáš riziko,“ řekl Arthur. „Raději se vrátím.“

Pan Weasley dopil svůj šálek čaje, políbil Ginny na čelo a s kývnutím ostatním odešel.

„Jako kdybychom neměli dost problémů,“ postěžoval si Ron. „Ministerstvo se zbláznilo.“

„Díky Voldemortovi všichni panikaří,“ pravil Remus. „Ale nemyslím si, že by ses o Daye měl příliš starat, Harry. Brumbál je na ministerstvu každý týden, aby zajistil, že lidé s chladnější hlavou, budou i nadále ve většině.“

„To je dobře, protože mám i tak dost věcí, které mi dělají starosti.“ Harry pohlédl na hodinky. „Například lekce lektvarů.“ Strčil si do úst půl toustu a spěchal z kuchyně, Moody ho však odchytl v předsíni. Bystrozor vzal hocha za paži a beze slova ho nasměroval zpátky do jídelny. Zavřel za nimi dveře.

„No, Pottere?“ vybídl ho.

Harry se na toto setkání netěšil. „Je mi líto, nenašel jsem nic, co byste mohl použít.“

Pošuk se zamračil. „Pottere, tohle není nějaká volitelná iniciativa. Včera byl zabit další Smrtijed.“

„Já vím, četl jsem noviny, ale vlasy, krev i nehty nejsou zrovna věci, které by se povalovaly, jen tak někde. Co ode mě očekáváte, že mu ustřihnu pramen vlasů, když se zrovna nebude dívat?“

Moody se zašklebil a zdráhavě zabručel. Nicméně Harryho naděje, že bystrozor tuto misi brzy opustí a prohlásí ji za nezdařilou, byly vzápětí pohřbeny. „Tak to budeš muset zkontrolovat i jeho ložnici.“

„Očekáváte, že se vplížím do jeho ložnice?“ vykulil své zelené oči na bystrozora. „Kdyby něco takového zjistil, zabil by mě!“

„Poslouchej mě. Snape skoro nikdy nikomu neřekne, kdy přesně a jak se se Smrtijedy setkává. Je nám jasné, že s nimi musí být v kontaktu alespoň jednou týdne, ale víc nevíme. Dnes však náhodou vím, že tento večer má něco připravené a bude mimo dům víc jak hodinu.“

Harry se na bystrozora zamračil. „Jak to víte?“

Moody se křivě usmál. „Dokonce ani Snape nemůže utajit všechno. Jediné, co musíš udělat, je ujistit se, že odešel z domu. Měl bys mít víc než dost času vklouznout do jeho pokoje a najít to, co hledáš, až tak učiní.“

„Jo, za předpokladu, že tam nemá nějakou ochranu, která mi způsobí šediny nebo ošklivé vředy, které nebudu moct dobře vysvětlit.“

„Neboj se. Něco málo o ochranách vím. Jdi nahoru na svoji lekci a ujisti se, že bude Snape zaneprázdněn. Podívám se na jeho dveře a dám ti vědět, jaká kouzla tu místnost chrání a jak je obejít. Pamatuj, Pottere – buď neustále ve střehu.“

Pošuk otevřel dveře a automaticky si nejprve prohlédl předsíň, než pokynul Harrymu, aby odešel. Hoch ho poslechl, ale cítil se krajně nespokojeně, když zamířil nahoru. Jeho rozmrzelost nad Moodym však vystřídalo zděšení, když si uvědomil, že bude muset zase snášet Snapeovu společnost. Přemítání o smrti Brosnanové mu připomnělo McFarlanena. Ofélie také vykrvácela v jedné Londýnské uličce. Přepadl ji mistr lektvarů ve tmě, nebo použil kletbu Imperio, aby se nebránila? Ta myšlenka v Harrym vyvolala neskutečnou úzkost. Udělalo se mu nevolno, ale hrůzu nakonec překonala jiná emoce: hněv.

Co si, u Merlina, myslel? Byl úplně šílený? Copak neměli dost starostí, aniž by Snape ohrožoval svoji práci pro Řád tak bezohlednými činy? Harry věděl lépe než kdokoli jiný, kolik si toho mistr lektvarů musel od Voldemorta vytrpět, ale pomsta a vraždění nebylo řešením. S každým dalším schodem byl na Snapea čím dál víc naštvanější a zároveň se nacházel v naprosto nemožné pozici, kdy věděl, co jeho kantor dělá, ale nemohl ho s tím konfrontovat. Tímto tempem, pokud nezemře ve válce, skončí ve vězení za vraždy Smrtijedů.

No, asi by byl raději mrtvý než v Azkabanu, ne, že by to byl moc veliký rozdíl! Pomyslel si Harry s kyselou pachutí v ústech.

Dorazil do laboratoře a nechal si chvíli k tomu, aby se uklidnil a uzavřel svoji mysl. Věděl, že Moody bude potřebovat čas na to, aby prozkoumal Snapeovo zabezpečení a nesměl mistru lektvarů dát důvod k jakémukoliv dalšímu podezření. Najednou Harrymu došlo, jak ironické to celé je. Používal dovednosti, které ho jeho kantor naučil, proti jemu samému. Pocítil trpký osten viny a zavrtěl hlavou, rozčílen sám sebou. Snape přeci všem lhal a měl na svědomí daleko horší věci. Bystrozoři nemají dovolit, aby jim jejich pocity bránily ve výkonu služby. Pošuk mu to řekl jasně a věděl, o čem mluví. S touto myšlenkou vešel Harry odhodlaně do laboratoře.

 

HPHPHPHPHPHPHPHPHPHPHP

 

Harryho lekce lektvarů dopadla lépe, než mohl doufat. Snape začínal s měsíční várkou Vlkodlačího lektvaru a vzhledem k složitosti přípravy tohoto lektvaru a tomu, že u toho dělal ještě svoji obvyklou práci, na něj neměl moc času. Po několika krátkých instrukcích ohledně dnešní lekce nechal Harryho pracovat a zcela ho ignoroval. Výsledkem bylo, že se hoch cítil mnohem lépe, když po hodině sestoupil dolů a uviděl Moodyho, jak číhá v knihovně a předstírá, že hledá nějaké materiály k přečtení. Pošuk byl momentálně sám, takže Harrymu stačilo se jen ujistit, že ho nikdo nesleduje, a vstoupit do místnosti.

„Můžu vám pomoci v hledání?“ zeptal se s jemným úšklebkem.

„Možná,“ pronesl bystrozor a podal mu jednu z knih. „Podívej se, jestli je v tom něco o ochranách, které fungují proti obrům.“

Harry zalistoval stránkami, dokud nenašel kus pergamenu, na kterém byl úhledným písmem sepsán seznam protikouzel ochran. Pročetl seznam a pak si ho strčil do kapsy. „Promiňte, v této publikaci nic není.“

„Ach, no byla to jen taková myšlenka.“ Moody začal ukládat vytahané knihy na svá místa a chlapec mu šel pomoci.

„Co chcete, abych udělal, až to budu mít?“ zašeptal.

„Jen to ulož někam do bezpečí. Zítra večer si to přijdu vyzvednout. Nezapomeň znovu obnovit ochrany, až budeš hotov, nebo Snape bude vědět, že někdo byl v jeho pokoji.“

Harry obrátil oči v sloup. „Věřte mi, nezapomenu. Nechci, aby to Snape věděl –“ odmlčel se a bystrozor se už od něj odvrátil, ale mladší čaroděj natáhl ruku, aby ho zastavil.

„Co se s ním stane?“

Pošuk zaváhal a Harry snad poprvé zahlédl v bystrozorově oku něco jako soucit. „To záleží na ministerstvu,“ pravil měkce.

„Ale víte –, musíte –“

„Ministerstvo je v dnešní době nepředvídatelné. Nedokáži odhadnout, jaký by byl verdikt u soudu a ty bys o tom také neměl spekulovat. Naším úkolem je chytit zločince, nikoliv vynášet soudy. Soustřeď se na svoji práce, Pottere.“

Harry nešťastně přikývl a Moody mu položil ruku na rameno. „Hodně štěstí.“

Poté bystrozor odešel a chlapec se posadil na pohovku. Cítil v sobě stejnou nejistotu, jakou měl, když poprvé slíbil, že bude pro Moodyho špehovat Snapea. Nemohl se ubránit obavám o Snapeův osud. Harryho vlastní zkušenosti se soudním systémem ministerstva v něm nevypěstovaly velikou důvěru, ba naopak. K celkovému lepšímu pocitu nepomohlo ani varování pana Weasleyho a Moodyho označení ministerstva jako „nepředvídatelného“. Podrážděně si povzdechl. Nemohl ke všem svým problémům ještě připočíst jednání celého ministerstva. Pokusil si říct: Vím, že dělám správnou věc, když pomáhám Moodymu, ale hlas v jeho hlavě nezněl moc přesvědčivě.

<< předešlý díl

>> další díl