Harry Potter a spoutané duše 05 - Londýn

  Autor: Theowyn

Povídku v originále můžete nalézt zde:

http://www.potionsandsnitches.org/fanfiction/viewstory.php?sid=1306&chapter=1

Fandom: Harry Potter

Postavy: Severus Snape, Harry Potter

Anotace: Harry musí zjistit, jak Voldemort dosáhl nesmrtelnosti. Stojí tváří v tvář Smrtijedům, úředníkům z ministerstva a podezřením, které hrozí, že roztrhnou jeho spojence. Odpovědi však leží v mysli, kde vítězství lze vyhrát pouze osvobozením zřetězených duší.

Poznámka překladatelky: Moc děkuji Esterce za její korekci.

************************************************************************* 

Londýn

 

Harry byl vytržen z rozjímání náhlým hlasitým „prásk“ zvukem, který si teď po zkoušce z přemisťování nemohl s ničím jiným splést, nebo zaměnit. Okamžitě sáhl po hůlce, když se před nimi objevila řada černě oděných zamaskovaných postav. Všichni Smrtijedi drželi již své hůlky a obklíčili Harryho s jeho přáteli.

Bylo celkem neuvěřitelné, že Voldemortovi přisluhovači měli odvahu se přemístit doprostřed mudlovské ulice za bílého dne. Na malý okamžik se nikdo nehnul, ale v dalším už na Smrtijedy mířily dvě kletby, jedna z více zastavené části a další z druhé strany. Dva z temných kouzelníků padli a vypukla nelítostná bitva. Několik temných čarodějů se otočilo, aby čelilo nečekaným útokům, ale většina zaútočila na Harryho družinu.

„Contego!“ švihl Remus hůlkou a čtyři kletby se neškodně odrazily pryč.

Tonksová se otočila k obraně proti útočníkům za nimi. Harry udělal totéž, a přitom si povšiml, že Ron, Hermiona a Ginny také začali odrážet kletby.

„Spicula!“ křikl Harry, odhodlán se ubránit léčce, která byla nachystána na něj, ale mohla ublížit i jeho přátelům.

„Pouze štíty!“ pokárala ho bystrozorka, když Smrtijed, na kterého Harry mířil, kletbu odrazil.

Harry se nesouhlasně zamračil, ale i tak se rozhodl řídit jejími pokyny. „Protego!“ křikl, když k němu zamířila další kletba. Kouzlo se odrazilo od jeho štítu, stejně jako další, které ho následovalo v těsném sledu. Chlapec, který přežil, pod tím náporem zavrávoral, ale jeho štít vydržel. Jeden Smrtijed se skácel na zem, byl zasažen kletbou, která přišla z druhé strany ulice.

Ohlédl se tím směrem a spatřil Snapea, jak se kryje za dveřmi a míří na dalšího ze Smrtijedů. V té chvíli mu to došlo. Vzhledem k tomu, že Voldemortovi přisluhovači byli v přesile, tak jedinou možností, jak je odrazit bylo, že Harry a jeho skupina používali pouze obranná kouzla, která byla účinná proti mnoha kletbám, zatímco Moody a Snape jim čistili únikovou cestu.

Nebylo divu, že oba muži většinu dne strávili mimo jejich dohled. Nefungovali jen jako hlídači; byli pojistkou. Každý, kdo by sledoval jejich skupinu, by si stěží mohl povšimnout, že Snape a Moody jsou s nimi. Smrtijedi jim skočili na lep a teď nesli následky.

Bohužel to netrvalo dlouho a temní kouzelníci se přizpůsobili nové situaci, nebo přinejmenším několik z nich pochopilo strategii své kořisti. Postavili se tak blízko Harrymu a jeho přátelům, aby je mistr lektvarů a bystrozor nemohli trefit.

„Harry, vypadni odsud!“ křikl na něj naléhavě Remus přes rameno.

Oslovený hoch na něj překvapeně pohlédl. Vždyť tuto bitvu vyhrávali. Polovina Smrtijedů už byla neschopná a ostatní se k nim semkli, jen aby unikli Snapeovi a Moodymu. Proč po něm Lupin chce, aby utekl jako zbabělec?

„No tak, už jdi!“ naléhal dál Remus.

Zmatený a frustrovaný Harry zablokoval další kletbu, a pak se pokusil si přesně vybavit ulici před Grimmauldovém náměstím číslo dvanáct. Soustředil se a zhluboka se nadechl, ale když se začal otáčet, několik Smrtijedů se na něj vrhlo. Tonksová skočila před Harryho, aby zablokovala tento fyzický útok, ale jeden z mužů se prosmykl kolem ní a popadl ho zezadu. Harry ztratil koncentraci i rovnováhu. Slyšel Ginny vykřiknout jeho jméno, a pak ucítil dusivé sevření přemisťovacího kouzla.

Oba přistáli v uličce, která ovšem nebyla tou ležící naproti Grimmauldově náměstí. Útočník se ho stále držel. Hoch se pokusil ze sevření osvobodit, ale Smrtijed ho svíral pevně. Harry v zoufalství vytasil hůlku a zamířil na muže.

„Expelliarmus!“

Kouzlo odmrštilo Smrtijeda pryč a poslalo Harryho do protisměru, takže narazil do odpadkového koše, který se převrátil, díky čemuž se odpadky vysypaly všude kolem. Harry se převalil na kolena a zvedl hůlku právě ve chvíli, kdy Smrtijed vykřikl: „Mdloby na tebe!“

Harry uhnul stranou a zamířil na útočníka zpoza dalšího koše. „Spicula!“

Muž Harryho kouzlo lehce odrazil a poslal na něj „Reducto!“

Odpadkový koš, za kterým se hoch skrýval, explodoval. Harry se odvalil a vstal.

„Relashio! Onis!“

Druhý muž odrazil Harryho první kletbu, druhá ho však zasáhla. Bohužel se rychle vzpamatoval. „Mobiliquendam!“

Odpadkový koš po Harryho levici to vymrštilo a odhodilo směrem k němu. Harry se mu vyhnul, ale úhybný manévr ho rozptýlil a toho Smrtijed využil.

„Expelliarmus!“

Kouzlo Harrymu vyrazilo hůlku z ruky a odhodilo ho na cihlovou zeď. V úzké uličce nebylo kam utéct ani se schovat, protože všechny odpadkové koše byly buď zničeny, nebo převráceny. Smrtijed se usmál a zvedl hůlku. Harry se bez přemýšlení vrhl na muže, chytl ho za nohy, díky čemuž oba spadli na zem. Smrtijedova ruka s hůlkou narazila do jednoho z převrácených košů a temný čaroděj pustil svoji zbraň.

Harry se překulil na nohy a Smrtijed udělal totéž.

Starší kouzelník se na hocha zazubil. „Tak dobře, kluku, uvidíme, jak bojuješ muž proti muži.“

Smrtijed přistoupil k Harrymu a zelenookému chlapci to připomnělo chvíle, kdy ho Dudley zahnal do kouta v nějaké uličce, když byli děti. Byl tu však jeden zásadní rozdíl; Harry věděl, že tento muž udělá více, než že by ho jen zbil. Pokusil se kolem něj proklouznout, ale temný čaroděj to předvídal a praštil Harryho do čelisti.

Chlapec se zapotácel a opřel se zády o zeď. V ústech ucítil kovovou pachuť krve. Jeho protivník udělal další krok k němu. Harry věděl, že Smrtijed je větší, silnější než on a bylo evidentní, že má dost zkušeností i s pouličními bitkami. Snadno zablokoval chlapcův úder mířící na nos, a pak mladšího kouzelníka popadl a praštil s ním o cihlovou zeď. V zápatí mu uštědřil ránu kolenem.

Harry zoufale zalapal po dechu a klesl na zem. Než se však stačil vzpamatovat, muž do něj kopl a jeho tělem projela další vlna bolesti. Druhý kopanec ho zasáhl do hlavy a hoch se zhroutil na zem tváří k špinavému chodníku. Byl už sotva při vědomí, ale Smrtijed ještě neskončil. Harry ucítil, jak ho hrubé ruce převalily na záda, pak si na něj útočník obkročmo sedl.

Když se protivníkova váha usadila na Harryho polámaných žebrech, neubránil se výkřiku. Pokusil se vyprostit, ale starší muž vážil asi o padesát liber víc než on. Ocitl se beznadějně přišpendlený. Mužova velká svalnatá ruka sevřela jeho krk a on nemohl dýchat. Horečnatě a s narůstající panikou bojoval proti tomu sevření, jak mohl. Nebylo mu to však nic platné. Smrtijed se jen zamračil.

„Neboj, nechci tě zabít. Toto potěšení patří Pánovi zla. Teď si jen trochu schrupneš.“

Ohlušující hřmot a obraz toho, co Harry viděl, mu zastřely černé skvrny. Věděl, že brzy omdlí, a věděl, že pokud ano, až příště otevře oči, bude se dívat do Voldemortovy hadí tváře. Harrym projela hrůza. Sotva si uvědomoval, co dělá, natáhl se a šátral v hromadě odpadků po něčem, co by mohl použít jako zbraň. Rukou sevřel hrdlo láhve a naslepo s ní máchl vší silou, která mu ubývala.

Harry ten náraz necítil, ale najednou Smrtijedovo dusivé sevření zmizelo a on mohl znovu dýchat. Zalapal po vzduchu, a když hřmot v jeho uších utichl, jeho zrak se začal vyjasňovat a skvrny před očima zmizely, vzhlédl.

Smrtijed stále seděl obkročmo na Harrym, ale ústa měl otevřená ve výrazu naprostého šoku. Po ruce, kterou ještě před chvílí hocha dusil, stékala krev pocházející z masivní rány na krku. Červená tekutina prýštila s bublavým zvukem. Temný kouzelník se svalil na Harryho hruď.

Šokovaný černovlásek pustil rozbitou láhev, kterou stále držel v ruce a místo toho se pokusil Smrtijeda odvalit, ale mrtvá váha se odmítala pohnout. Z rány se na něj stále řinulo děsivé množství krve, ta potřísnila jeho oblečení i brýle. Zděšený Harry strčil vší silou a nakonec se mu podařilo temného čaroděje od sebe odvalit. Vydrápal se na nohy, v zápěstí se však musel posadit, jak se chvěl po celém těle. Oči měl stále přilepené na rudou kaluž a mužovy nevědomé oči.

„Pottere!“

Zaslechl, jak na něj někdo křikl, ale jako by ono volání pocházelo z veliké dálky. Přinutil se odvrátit od mrtvého svůj pohled. Snape doběhl k němu a Smrtijedovi věnoval jen letmý pohled, když přešel tělo. Okamžitě začal Harryho pohledem kontrolovat.

„Jste zraněný, je část té krve vaše?“

Harry na Snapea zamrkal a pak pomalu zavrtěl hlavou.

Snape ho vzal za paži a postavil ho na nohy. Harry se naposledy podíval dolů do prázdných očí mrtvého muže, když ho Snape vedl kolem mrtvoly a zpět ke vchodu do uličky.

Remus a Moody dorazili. Oba vypadali zachmuřeně, když k nim mistr lektvarů hocha přivedl.

„Krásný výlet, Lupine; opravdu si to brzy budeme muset zopakovat.“

„Severusi –“ začal Remus, ale než se stačil Poberta jakkoliv bránit, Snape k němu přistrčil Harryho.

„Dostaň Pottera odsud.“

Remus vypadal, jako by chtěl ještě něco říct, ale pak jen jednoduše přikývl a položil Harrymu jemně ruku na rameno, když se objevil Kingsley Pastorek a několik dalších bystrozorů.

„Pojď,“ pobídl ho a vyvedl hocha z uličky pryč od ostatních kouzelníků.

„Kde jsou všichni ostatní?“ zeptal se Harry.

Zpátky na velitelství. Smrtijedi utekli ve chvíli, kdy jste se přemístili. Tonksová přenesla Ginny a my jsme trvali na tom, aby Ron a Hermiona šli také.

„Jak jste mě našli?“

„Když je přemístění narušeno, daleko tě to neteleportuje. Jsme méně než míli od Příčné. A pamatuješ, co řekl Moody? Použití magie v mudlovské oblasti je snadno dohledatelné. Nebylo těžké tě vystopovat.“

„Nechtěl jsem ho zabít,“ zašeptal Harry.

Remus stiskl Harryho rameno a pravil: „Vím. Vše je v pořádku. Jen ses bránil, nebyla to tvá chyba.“ Rozhlédl se po ulici, aby se ujistil, že tu nejsou žádní mudlové, a pak pevně uchopil Harryho za paži. „Teď tě vezmu zpátky do domu, Harry.“

„Umím se přemístit sám,“ podotkl mladší muž, ale Lupin neuvolnil sevření.

„Cítil bych se lépe, kdybychom šli spolu.“

Harry chtěl dál protestovat, ale byl moc unavený na to se hádat, a tak přikývl na souhlas a nechal se Remusem přitáhnout k sobě. O chvíli později už stáli v uličce sousedící s malým náměstím před Grimmauldovým náměstím číslo dvanáct. Bývalý učitel Obrany proti černé magii se obezřetně rozhlédl, a pak Harryho rychle vedl přes náměstí a do domu. Nezastavil, ani když vstoupili dovnitř, ale zamířil rovnou ke koupelně. „Umyj se. Přinesu ti nějaké čerstvé oblečení,“ řekl a nečekal na odpověď. Zavřel dveře a černovlasý čaroděj zůstal sám.

„Co se ti ve jménu Merlina stalo?“ zeptalo se zrcadlo zděšeným tónem.

Harry zděšeně pohlédl na svůj odraz. Vypadal opravdu příšerně. Jeho oblečení a obličej byly potřísněné krví a špínou. Ve vlasech měl slepené žmolky. Obrátil svůj zrak na své ruce a ztěžka polkl. Svlékl šaty a vstoupil do sprchy. Otočil kohoutkem na tak horkou vodu, jak jen mohl snést, a i tak se pod kouřícím proudem třásl. Třikrát si umyl ruce, dvakrát vlasy, poté začal drhnout každý centimetr zbytku svého těla. Přitom se snažil nedívat se na sebe a nevnímat, jestli se voda tekoucí do odtoku zbarvila do ruda. Když si ale škrábal levý bok mýdlem, škubl sebou bolestí a podíval se dolů. Na místě, kde ho Smrtijed kopl, byla velká modřina. Smrtijed – Harry si uvědomil, že ani nezná jméno toho muže, i když si byl jistý, že jeho tvář nikdy nezapomene.

Vypnul kohoutek, omotal si kolem sebe ručník a vyšel ze sprchy. Jeho špinavé oblečení bylo pryč. Na jeho místě byla úhledná čistá hromádka. Harry se rychle oblékl a odešel z koupelny. Lupin na něj čekal v hale a konejšivě se usmál.

„Vypadáš lépe. Pojď dolů a dej si čaj.“

Když Harry dorazil, Ginny, Ron a Hermiona seděli u kuchyňského stolu.

„Harry! Jsi v pořádku?“ zeptala se Hermiona, když všichni vyskočili a přišli mu naproti. „Tolik jsme se o tebe báli.“

„Jsem v pohodě.“

Na Ronově tváři se zároveň zračily jak ustaranost, tak ohromení. „Je to pravda o tom Smrtijedovi? Chci říct, je pravda, že ty – že ty –“

„Že jsem ho zabil? Ano, je to pravda. Nechtěl jsem,“ potvrdil Harry.

Ginny se mu vážně zadívala do očí. „Samozřejmě že ne. Byla to sebeobrana.“ Pevně ho objala a hoch zalapal po dechu, když mu bokem znovu projela bodavá bolest.

Zrzka se odtáhla a zamračila se. „Jsi zraněný?!“

„Není to nic vážného,“ ujistil ji Harry a přinutil se k úsměvu, když opatrně přiložil ruku k boku.

„Nech mě se podívat,“ přišel k němu Remus.

„Nic to není,“ zlehčoval to dál černovlasý čaroděj, ale Remus mu položil ruku na rameno.

„Ukaž, Harry,“ jemně vytáhl Harryho tričko a ustaraně se zamračil na Harryho bok.

„Na tohle by se raději měl podívat Severus.“

„Snape?“ podivil se Harry.

Lupin se usmál. „Madam Pomfreyová není k dispozici a Severus je opravdu docela schopný. Jdi si lehnout a já ho hned za tebou pošlu.“

Harry si povzdechl. Snape byl ten poslední, s kým chtěl mít teď nějakou interakci, ale nehádal se. Jen přikývl a odešel do svého pokoje, kde se se zasténáním zhroutil na postel. Bolelo ho celé tělo. Vzadu na hlavě cítil, že se mu dělá boule. Oblast kolem levého spánku mu bolestivě pulzovala. Hrudník byl však zdaleka nejhorší. Měl pocit jako by mu do něj někdo vrazil nůž. Každý nádech mu dělal obtíže. Když zavřel oči, viděl před sebou tvář mrtvého Smrtijeda.

Harry ve svém životě už byl svědkem několika děsivých událostí, a to zvláště v posledním roce skrze jeho spojení s Pánem zla. Nicméně sledovat, jak před ním vykrvácí člověk, s vědomím, že za to může on, bylo nové. Tentokrát nebyl nevinným divákem. Dnes vlastníma rukama zabil muže.

Harry zvedl ruce před sebe a zíral na ně. Byly bledé, štíhlé s dlouhými prsty a mírně hrbolatými klouby. Vypadaly naprosto obyčejně a zdálo se nemožné, že by mohly někoho zabít. Ve skutečnosti, tady ve světském prostředí své ložnice, Harry stěží mohl uvěřit, že k boji se Smrtijedem vůbec došlo. Připadalo mu to neskutečné jako nějaká křiklavá noční můra, na kterou nemohl zapomenout.

Spustil je znovu dolů k bokům, podrážděn sám sebou. Sebemrskačstvím ničemu nepomůže. Jak řekla Ginny, jednalo se o sebeobranu, neměl se za co cítit provinile. Harryho přemítání přerušil Ron, když náhle vešel dovnitř a obdařil ho zářivým úsměvem. V očích se mu však leskly obavy. „Jsi v poho?“

„Jasně,“ řekl Harry a ledabyle pokrčil rameny. Ulevilo se mu, že má jinou společnost, než jsou jeho vlastní myšlenky. „Už jsem byl zraněn i hůř.“

„Nemyslel jsem po fyzické stránce. Chci říct – víš –“ Ron si černovláska pátravě prohlížel a Harry netušil, co říct. Jak by mohl vysvětlit, jaké to je někoho zabít, když na to sám nepřišel?

„Jsem v pořádku.“

Ozvalo se ostré zaklepání na dveře, které se otevřely, než Harry nebo Ron stačili odpovědět. Do místnosti vešel Snape. Na sobě již měl svůj hábit a v ruce držel pohár. Zjevně také neměl dobrou náladu.

„Ven,“ přikázal Ronovi. Ten se na něj nesouhlasně zamračil, zřejmě se mu nelíbilo, že dostal příkaz opustit svůj pokoj, ale rozhodl se, že bude lepší se s mistrem lektvarů nehádat. S posledním útěšným pohledem na Harryho odešel a Snape za ním zavřel dveře.

„Kde jste zraněný?“ zeptal se Snape a položil pohár na Harryho noční stolek.

„Tady,“ pravil Harry a vyhrnul si oblečení, aby odhalil svůj bok, který byl ještě více skvrnitý než předtím. „To opravdu nic není.“

„To ponechte na mém úsudku a sundejte si košili.“

Harry poslechl a škubl sebou bolestí.

Snape se sklonil a přejel rukou po Harryho boku, pak bez varování ho dloubnul pod žebra. Harry zaúpěl, odtáhl se a chytil se za poraněné místo.

„Domnívám jsem se, že jste tvrdil, že to nic není,“ ušklíbl se Snape.

„A já myslel, že jste tady, abyste pomohl,“ zalapal Harry skrz zaťaté zuby. „Tohle je vaše představa ošetření?“

„Nebuďte směšný, Pottere,“ prohlásil Snape a narovnal se. „Máte evidentně zlomená žebra. Je třeba je napravit. Vypijte to a lehněte si.“

Harry na Snapea chvíli jen tak hleděl, ale pak si vzal pohár. Lektvar okamžitě poznal. Byl to tentýž, co mu Snape často dával minulý rok po nějaké obzvlášť traumatické vizi mučení nebo vraždy díky mentálnímu spojení s Voldemortem. Harry dopil lektvar a podal šálek zpět Snapeovi.

„Lehněte si,“ zopakoval mistr lektvarů.

Hoch si povzdechl. Poslední věc, kterou chtěl udělat, bylo lehnout si a nechat Snapea, aby ho ještě prohlédl, ale věděl, že nemá na výběr. Neochotně si lehl na polštář a připravil se, odhodlaný zůstat netečný bez ohledu na to, co bude mistr lektvarů dělat.

Snape se posadil vedle Harryho a ještě jednou prozkoumal zranění. Jeho dotek však byl kupodivu jemný a lehký jako pírko, když chlapci zkontroloval žebra. „McFarlane byl vždy náchylný k použití nadměrného násilí,“ znechuceně přitom podotkl.

„McFarlane? Vy jste ho znal?“ zeptal se Harry nevěřícně. „Nesnažil se mě zabít. Řekl, že mě přivede k Voldemortovi.“

Snape se při tom jménu mírně napjal a zamračil se. „To je stálý požadavek Pána zla. Ten, kdo mu vás vydá, bude bohatě odměněn.“

Harry při těch slovech musel potlačit zachvění a věděl, že si toho jeho kantor všiml.

„Možná si na to příště vzpomenete, až se zase rozhodnete vystavit sebe a ostatní zbytečnému riziku,“ pokračoval dál Snape.

„Zajímalo by mě, jak vám bude dlouho trvat, než řeknete 'Já jsem vám to říkal'.“

„Mýlím se? Jste od přírody bezohledný, Pottere. Tvrdošíjně trváte na svém a arogantně věříte, že váš úsudek je nadřazený všem ostatním. Není to poprvé, co –“

„Já vím!“ vyhrkl Harry a vyskočil z postele, ignorujíc tak bolest v boku.

Mistr lektvarů ho však okamžitě zarazil. „Ležte klidně! Nepotřebuji dnes ke všemu ještě opravovat propíchnutou plíci.“

Snape vytáhl hůlku, namířil ji na Harryho bok a zamumlal kouzlo. Opakoval slova znovu a znovu, když přejížděl dřevem po Harryho žebrech.

Hoch ležel a zíral do stropu, vzteklý na svého učitele, že má vždy pravdu. Všechny je vystavil nebezpečí, i když to rozhodně neměl v úmyslu. Možná mělo ministerstvo pravdu, když trvalo na tom, aby byl držen stranou od zbytku společnosti: rozhodně se zdál být hrozbou. Ale jak mohl čekat, že se na mudlovské ulici objeví spousta Smrtijedů?

„Jak nás našli?“ zeptal se.

„Nevím,“ odpověděl Snape a vzhlédl od své práce. „S největší pravděpodobností vás jeden z jejich agentů zahlédl v Příčné uličce a spustil poplach.“

„Ale Volde –“

„Pottere,“ Mistr lektvarů na Harryho varovně pohlédl.

„Předtím po mě tak nešel. Nikdy to nebylo tak vážné. Proč teď, co se změnilo?“

„Protože teď už může. Jeho náborové úsilí přineslo v poslední době ovoce a má dost zdrojů, aby vás lovil agresivněji než kdykoli předtím. Varoval jsem před tím Řád, ale přirozeně se mě rozhodli ignorovat a dopřát vám výlet.“

„Jediné, co jsem chtěl, byl den pryč z domu!“ stěžoval si Harry rozhořčeně. „Jen jeden den dělat normální věci, které dělají normální lidé. Žádám tak moc?!“

„Ano! Nejste normální, Pottere. Nikdy nebudete normální a nikdy nebudete mít obyčejný život, dokud bude žít Pán zla! Předstírat opak je dětinské a povede jen ke katastrofě.“

Snape obrátil svou pozornost zpět k Harryho zraněním a znovu zahájil své léčivé kouzlo. Hoch se vrátil k civění na strop a cítil se více mizerně než kdy dřív. Jeho hněv se přeměnil na jakousi zadumanou zášť.

Snape měl pravdu. Po útoku v Prasinkách si měl uvědomit, že se nemůže nepozorovaně toulat po Příčné; Smrtijedi tam pravděpodobně neustále hlídkovali. Při zpětném pohledu se to zdálo zřejmé, ale samozřejmě mu to nedošlo. Vešel přímo do další pasti a znovu ohrozil své přátelé. Proč neposlouchal Snapeovo varování, zvláště po rozhovoru, který zaslechl mezi svým učitelem a Remusem?

Protože jsem chtěl být na jeden den normální teenager, pomyslel si hořce Harry. Skutečně žádá tak mnoho? Skutečně dokud Voldemort existuje, nemůže mít alespoň chvíli zdání normálního života? ...A ani jeden nemůže žít, dokud ten druhý zůstává na živu… Vybavila se Chlapci, který přežil, část proroctví. Ta věta se vždy zdála absurdní, paradoxní, ale teď to konečně pochopil. Opravdu, pokud tu je Voldemort, on nikdy nebude moci žít plnohodnotný normální život. Pořád se bude ohlížet přes rameno, čekat na další útok a přemýšlet, jestli příště zemře, nebo bude pro svoji obranu muset vraždit.

„Třesete se, pane Pottere,“ poznamenal Snape.

„Je mi zima,“ zalhal, zatnul pěsti a dál upřeně zíral do stropu. Stěží sám sobě rozuměl, natož aby to popsal svému učiteli. Kromě toho si byl jistý, že ho Snape bude považovat za slabého a dětinského. Nepotřeboval tomu muži dávat další důvod k posměchu.

„Dobře, zhluboka se nadechněte,“ řekl nakonec Snape.

Harry se opatrně zhluboka nadechl a překvapilo ho, že přitom necítí vůbec žádnou bolest.

„Znovu,“ přikázal Snape a položil ruku na Harryho bok.

Hoch vydechl a znovu pocítil obdiv ke Snapeově dovednostem. Nikdy by si nepomyslel, že mistr lektvarů je tak schopný léčitel.

„To by stačilo,“ spokojeně zabručel Snape.

Harry se posadil a natáhl si košili, zatímco druhý muž pokračoval. „Pokud zaznamenáte jakékoli potíže s dýcháním nebo přetrvávající bolestí, nehrajte si na hrdinu a dejte mi okamžitě vědět.“

Na to chlapec přikývl, svého kantora však poslouchal jen na půl ucha. Pohlédl na svůj bok a cítil svá nová žebra. Snape bez varování natáhl ruku a prohrábl Harrymu vlasy. Hoch sebou poplašeně trhl, jako by ho profesor popálil. Nevěřícně na Snapea pohlédl.

„Krvácíte,“ pronesl Snape, jako by to bylo obvinění a na důkaz pozvedl rudé prsty.

Harry se natáhl a opatrně se dotkl místa, kde ho McFarlan kopl. Místo bylo lepkavě vlhké.

„Necháte mě, abych to vyléčil?“ zeptal se Snape podrážděně, „nebo jako Moody raději nosíte svá zranění jako důkaz své cti.“

„Dělejte, co uznáte za vhodné,“ prohlásil Harry, již unaven ze Severusova sarkasmu.

Snape se zamračil, ale zvedl hůlku a o chvíli později byla oděrka zahojena. „Máte nějaká další zranění, která nestojí za zmínku?“

„Jen tady.“ Ukázal Harry na zátylek.

„Mohu?“ ušklíbl se Snape.

Harry obrátil oči v sloup. „Jo, pokračujte.“

Snape rychle nahmatal bouli. „Do rána to bude v pořádku. Tady, vemte si to.“ Vytáhl z kapsy hábitu lahvičku a podal mu ji.

Harry vzal lahvičku a pak se tázavě podíval na mistra lektvarů. „Bezesný spánek?“

„Dnes jste zabil člověka, Pottere,“ připomněl Snape netrpělivě, jako by byl nucen vysvětlovat zcela očividnou věc. „Bez ohledu na to, že to bylo oprávněné, bylo to poprvé, co jste tak učinil. Takže pokud se nemýlím, budete to potřebovat.“

Snape zněl nesnesitelně sebejistě a Harryho podráždila jasná narážka na to, že je příliš slabý, aby čelil tomu, co udělal. A tak podal lahvičku zpátky Snapeovi. „Děkuji, ale budu v pohodě,“ prohlásil chladně.

Mistr lektvarů nazdvihl jedno obočí, očividně nepřesvědčený, což přililo jen olej do ohně.

„Nepotřebuji to,“ trval si dál na svém Harry.

„Pottere, má vaše arogance vůbec nějaké meze,“ prohlásil Snape znechuceně.

„Nejsem arogantní!“ vyštěkl teenager. „Nechci to, to je vše. To vy jste arogantní. Proč se domníváte, že víte, co potřebuji, lépe než já sám?“

„Ze zkušenosti,“ prohlásil Snape. „Nebo jste zapomněl, že nejste jediná osoba v tomto domě, která někoho zabila?!“

Harry pohlédl na svého kantora. To ho vlastně ani nenapadlo. Navíc se po zvážení tohoto faktu necítil lépe, zvláště když na něj Snape zíral tím svým znepokojivě vědoucím pohledem. Ty černé oči ho propalovaly a pátraly po vině a hanbě. Mistr lektvarů nepoužíval Legilimency, ale na tom nezáleželo. I tak se cítil nahý, odhalený.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře a po chvíli se v nich objevila Ronova hlava. Tázavě se na ně podíval. „Je všechno v pořádku?“

„Jasně,“ řekl Harry rychle a vyškrábal se z postele.

Snape vstal také a našpulil rty. „Pan Potter neutrpěl žádné trvalé následky.“

„Tak to je dobře,“ řekl Ron. „Protože vás potřebují dole. Myslí si, že vědí, jak nás Smrtijedi našli.“

<< předešlý díl

>> další díl