Harry Potter a spoutané duše 02 - Vyřčené a zamlčené

 Autor: Theowyn

Povídku v originále můžete nalézt zde:

http://www.potionsandsnitches.org/fanfiction/viewstory.php?sid=1306&chapter=1

Fandom: Harry Potter

Postavy: Severus Snape, Harry Potter

Anotace: Harry musí zjistit, jak Voldemort dosáhl nesmrtelnosti. Stojí tváří v tvář Smrtijedům, úředníkům z ministerstva a podezřením, které hrozí, že roztrhnou jeho spojence. Odpovědi však leží v mysli, kde vítězství lze vyhrát pouze osvobozením zřetězených duší.

Poznámka překladatelky: Moc děkuji Esterce za její korekci.

************************************************************************* 

Vyřčené a zamlčené

 

Harry zíral z okna na bezmračné letní nebe a přál si, aby trávil prázdniny u Dursleyových. Většinou se k němu chovali hrozně, ale alespoň mohl odejít z domu. Toužil jít na procházku na teplý čerstvý vzduch. Při několika příležitostech dokonce Remuse prosil, aby ho pustil aspoň na pár minut, ale Lupin, i když byl soucitný, byl také neoblomný. Brumbál jasně uvedl, že Harry má zůstat v domě, a tak chlapec prostě nebyl čtrnáct dní, tedy od chvíle, kdy dorazil na Grimmauldovo náměstí, venku a začal si připadat jako ve vězení. Nedokázal si představit, jak se Siriusovi podařilo vydržet celý rok.

Také mu moc chyběli kamarádi Ron, Hermiona a Ginny. Představa, že jsou s Charliem a skvěle se baví, mu nijak náladu nevylepšila. Snažil se to ve svých dopisech zamaskovat a zahnat tu žárlivost pryč, ale moc mu to nešlo. Možná by to nebylo tak špatné, kdyby Harrymu dělal společnost někdo jiný, ale členové Fénixova řádu byli příliš zaneprázdnění. Dokonce i Remus se mu nemohl nijak zvlášť věnovat. Avšak existoval člověk, který měl podle všeho neomezené množství času dohlížet na každý jeho pohyb.

„Pottere, plánujete dnes uvařit ten lektvar, nebo máte v úmyslu strávit všechen svůj čas sněním?“ Snapeovo strohé napomenutí přerušilo Harryho dumání. Podrážděně pohlédl na muže, který se skláněl nad pracovním stolem několik kroků od něj, povzdechl si a otočil se zpět ke svému stolu, který byl pokryt ohromujícím množstvím ingrediencí do lektvarů.

V tom okamžiku Harryho napadlo, že by ho nepřepadala deprese z osamělosti a omezeného pohybu, kdyby nemusel trávit většinu dní zde ve Snapeově provizorní laboratoři. Hora domácích úkolů, kterou mu profesor dal, se ukázala být stejně obtížná, jak se obával. Zdálo se, že Snape se rozhodl nacpat celý sedmý ročník lektvarů do dvouměsíčních letních prázdnin, takže i kdyby mu bylo dovoleno opustit dům, Harry usoudil, že pravděpodobně by na to beztak neměl čas. Většinu dopoledne pracoval na lektvaru na obnovu pergamenu, a ještě ani nedokončil přípravu ingrediencí. Zamračil se na pokyny ve své knize a bez nadšení sáhl po další přísadě; mločích ocasech.

„Pottere, určitě jste tu kapitolu četl,“ pravil Snape tónem, který jasně naznačoval, že má velmi malou naději, že tomu tak skutečně je.

Harry znovu vzhlédl k muži. „Samozřejmě, že ano,“ trval na svém rozhořčeně, i když popravdě řečeno 'víceméně' bylo pravděpodobně lepší slovo. Nechtěl to však profesorovi přiznat.

„Tak mi vysvětlete, proč se pokoušíte použít sušené ocasy čolků v lektvaru, který jasně vyžaduje nakládané.“

Harry se ještě jednou podíval dolů na instrukce. „Není tam uvedeno, jestli mají být nakládané, nebo sušené.“

Snape přešel k chlapcově pracovnímu stolu a převrátil tucet stránek v učebnici k dlouhému eseji o historii, vlastnostech a použití lektvaru. Ukázal na odstavec uprostřed stránky. „Přečtěte to. Nahlas!"

„Použití nakládaných ocasů čolka je zásadní, protože sušené budou mít degradující účinek. Způsobí, že se pergamen, na který je lektvar nanesen, vysuší a rozpadne místo toho, aby byla obnovena jeho pružnost,“ Harry se odmlčel a zíral na stránku, jako by ho autoři textu schválně chtěli podvést. „Proč tak důležitá informace nebyla zmíněna již dříve? Vždyť takto je pohřbena uprostřed té nudné eseje.“

„Protože se od vás očekává, že si přečtete i tu zatracenou esej, Pottere, nebo si myslíte, že tu je jen proto, aby zabírala místo? Vaření lektvarů je precizní umění. Nemůžete vařit jen na základě odhadu. Podrobnosti, i když se vám mohou zdát zdlouhavé, jsou ve skutečnosti zásadní a nelze je ignorovat jednoduše proto, že vás to nudí a připadá vám to zdlouhavé.“

Harry si povzdechl. „Omlouvám se, pane,“ řekl, ale neznělo to ani trochu lítostivě, a dokonce se o to ani nesnažil.

Snape ještě jednou bodl prstem do knihy. „Pozorně si to přečtěte, pak sežeňte správné ingredience a dobře uvařte ten lektvar,“ zavrtěl znechuceně hlavou a vrátil se ke svému kotlíku.

Harry se neochotně vrátil na začátek lekce a pak se naštvaně podíval na Snapea, který byl znovu ponořen do své vlastní práce. Snape vařil ne jeden, ale dva lektvary. Harry věděl, že první, který bublal v rohu, byl Vlkodlačí, ale neměl tušení, co je ten druhý. Nic ti do toho není, Pottere, by byla Snapeova odpověď, kdyby se ho zeptal. Nicméně dalo se usoudit, že se jednalo o nějaký experiment, protože mistr lektvarů si o něm každou chvíli dělal nějaké poznámky. Toto byl třetí pokus, který profesor vyrobil. Ale i přes všechny poznámky si Harry nebyl jistý, jak Snape udržoval ingredience různých variant lektvaru stejné, protože přes všechno své trvání o preciznosti výroby lektvarů se zdálo, že většinu věcí tvoří od oka.

Po dvou týdnech sledování toho muže při práci si Harry uvědomil, že existuje obrovský rozdíl mezi tím, jak Snape učil své studenty vařit lektvary, a tím, jak je ve skutečnosti vařil on sám. Všiml si, že Severus jen málokdy své přísady do lektvarů váží a jen výjimečně si prohlížel nějaké pokyny. U běžných lektvarů se dalo usoudit, že je jednoduše profesor zná nazpaměť, nicméně Snape během jejich pobytu vyvinul i řadu nových, jako byl třeba ten s léčivými účinky pepře.

Jednoho rána dorazil Harry do laboratoře a spatřil svého profesora, jak připravuje Vlkodlačí lektvar, jehož příprava byla extrémně komplikovaná. Harry se domníval, že jen hrstka čarodějů ho dokázala připravit. Snape však postupoval jako vždy, až to hocha znepokojilo natolik, že se musel zeptat, jestli si je Severus jistý, že postupuje při výrobě tohoto lektvaru správně. To mu vysloužilo nezapomenutelný pohled a jízlivou odpověď: „Jsem nucen žít ve stejném domě jako vlkodlak, pane Pottere. Vážně si myslíte, že bych byl nedbalý, co se vlastní bezpečnosti týče!?“

Harry pak pro jistotu mlčel, i když dál Snapea pozoroval, jak nasypává do kotlíku špetku toho a tamtoho, čichá aroma a cvičeným okem kontroluje stav vařící se směsi. Zdálo se, že profesor má instinktivní cit pro způsob, jakým by měl být lektvar uvařen a Harrymu se najednou vybavila Snapeova slova při jejich první lekci. Označil tenkrát tvorbu lektvarů jako náročnou vědu a přesné umění a Harry až teď byl schopen pochopit, co tím jeho kantor mínil. V rukou mistra byly lektvary jak vědou, tak uměním.

Avšak náš zelenooký hrdina neměl žádné ambice se detailněji zabývat lektvary. Rozhodně pro tento obor neměl cit. Vlastně pokud se v letošním létě něco naučil, tak to bylo to, že tento předmět opravdu nemá rád. Hodiny lektvarů ve škole kvůli svému profesorovi nenáviděl, ale nyní si byl jistý, že lektvary nemá rád, i když z toho celého nenáviděného kantora vyloučí. Prvních pár dní se pilně věnoval domácím úkolům a uvažoval, že stejně nemá nic lepšího na práci. Nicméně pokročilá látka si vyžadovala veškerou jeho pozornost směrem k detailům a Snape měl pravdu; neměl na to trpělivost.

Harry rezignovaně pohlédl na svou učebnici. Roztok na obnovu pergamenu byl extrémně složitý a tajemný přípravek, který nesloužil k ničemu jinému než k obnovení starého, křehkého pergamenu do stavu, kdy se nerozpadne při sebemenším doteku. Docela užitečný cíl, ale opravdu něco takového vyžaduje 37 ingrediencí? Otočil stránku ve své učebnici, sotva se na ni podíval.

Jak se od něj dalo čekat, že se bude učit něco tak nedůležitého, když Voldemort získával každý den větší moc a jeho úkolem bylo zastavit toho temného čaroděje? To bylo to, na co by se měl soustředit, ne na nakládané ocasy čolka. Bylo jasné, že za velikou část onoho neklidu, který se ho zmocňoval na Grimmauldově náměstí, mohl právě vrah jeho rodičů. Od té doby, co se dozvěděl o proroctví, jako by mu spadlo na bedra ohromné břemeno a většinu posledního roku strávil pochybnostmi, zda vůbec bude schopen uspět ve Voldemortově porážce.

Ironií osudu to byly děsivé sny, které měl, a následné obnovení jeho lekcí nitrobrany u Snapea, které mu ukázaly prostředky, jak porazit svého nepřítele. Harry věděl, že by Voldemorta nikdy neporazil ve fyzickém souboji, ale byla velká šance, že by mohl využít jedinečné mentální spojení, které sdíleli, k útoku na Voldemortovu mysl. Což byl zatím dost nepromyšlený plán. Sice to před pár týdny vypadalo jako geniální vize, ale teď musel připustit, že ten nápad měl jednu zjevnou chybu – neměl skutečnou představu o tom, jak vést duševní válku. V minulosti se infiltroval do Voldemortovy mysli, aby získal informace, ale to bylo velmi odlišné od skutečného boje.

Harry se rozčíleně zavrtěl a otočil další stránku učebnice. Ničemu v ní nerozuměl, a tak znovu kradmo pohlédl na profesora. Zmocnila se ho další vlna zášti, která tentokrát neměla nic společného s lektvary. Snape chápal, čemu čelí lépe než kdokoli jiný, ale od příjezdu na Grimmauldovo náměstí se vytrvale vyhýbal všem diskusím o Voldemortovi, nitrozpytu, nitrobraně a prakticky jakémkoli jiném tématu kromě lektvarů.

Věděl, proč tomu tak je, to ale neznamenalo, že to nebylo frustrující. Od „Vítězství v Prasinkách“, jak to nazval Denní věštec, uběhl zhruba měsíc. Od doby, co se Voldemort vrátil, ministerstvo zoufale toužilo po nějaké dobré zprávě, a tak vzali za vděk útok Smrtijedů na vesničku, při kterém nikdo nebyl vážně zraněn a role bystrozorů v boji byla vyzdvihnuta až k nebesům. Nicméně Harry na ten incident vzpomínal jinak. Byl to den, kdy se dozvěděl, že Snape je z velké části zodpovědný za smrt jeho rodičů, a to nejdříve od prohnané Bellatrix Lestrangeové a později to potvrdil i sám mistr lektvarů. Celkově se jednalo o jednu z nejbolestivějších zkušeností, které Harry zažil. Tak nějak věděl, že pro Snapea to celé bylo ještě horší. Ten muž sám sobě nedokázal odpustit, i když tak učinila osoba, které se to nejvíce týkalo. Naopak zdálo se, že Harryho přítomnost Severusův stav a pocit viny jen umocňovala. Někdy bylo napětí mezi nimi téměř hmatatelné, i když častěji se skrývalo pod povrchem a bylo to něco, o čem oba nemluvili. Jednalo se o šílenou situaci. Místo toho, aby spolupracovali na vymýšlení strategie, jak porazit Voldemorta, seděli tu den za dnem, a to jen proto, že Snape se prostě nedokázal posunout od chyby, kterou udělal před téměř šestnácti lety.

Harry obrátil další stránku učebnice v setrvávajícím předstírání, že danou látku pročítá. Od dalšího zasmušilého dumání ho však vyrušilo zaklepání na dveře a vzápětí z poza nich vykoukla Dobbyho hlava. „Profesore Snape, je vás potřeba dole, pane. Profesor Brumbál je tady.“

Snape pohlédl na domácího skřítka. „Řekni mu, že tam hned jsem.“

Dobby zmizel, mistr lektvarů ztlumil oheň pod svým kotlem a začal nasazovat víčka na různé sklenice s přísadami, které používal. Harry ho při tom pozoroval a cítil, jak v něm bobtná další vlna frustrace. Ani Brumbál nepovažoval jeho situaci za prioritu. Bylo to počtvrté za dva týdny, co ředitel Bradavic přišel na Grimmauldovo náměstí, přesto se mu nepodařilo ušetřit ani pět minut, aby si s ním promluvil.

„Pottere, chci vidět nějaký pokrok na tom lektvaru, až se vrátím,“ přikázal Snape a zpražil svého studenta pohledem. Pak se otočil k odchodu. Nečekal na Harryho souhlas, což bylo dobře, protože mu ho nehodlal dát, jen se díval, jak jeho profesor odchází. Když za Snapem zaklaply dveře, sklopil zrak zpět k eseji a nenáviděným přísadám do lektvarů. Frustrace změnila v hněv. Zabouchl knihu a spěchal za svým kantorem.

„Profesore!“ zavolal, když seběhl dolů.

Snape se zastavil na odpočívadle v prvním patře. Otočil se a zamračil se na Harryho. „Pottere, co potřebujete?“

„Musím vidět Brumbála,“ odpověděl Harry a zastavil se před svým učitelem.

„Brumbál je velmi zaneprázdněný muž, Pottere a není na vás, abyste vyžadoval jeho pozornost.“

„Říkal jste, že můj nápad, jak mohu porazit Vol – jeho, má nějaký potenciál.“

„Brumbál si o tom s vámi promluví, až bude čas. Až vás bude chtít vidět, pošle pro vás.“

„Ještě pro mě neposlal.“

„Tak bych předpokládal, že si vás nepřeje vidět. Vážně pochybuji, že zapomněl, že jste tady.“

„Ale musím s ním mluvit,“ trval na svém Harry. „Už měsíc jsem ho neviděl –“ Chlapec se odmlčel. Naposledy Harry mluvil s Brumbálem toho hrozného odpoledne po Vítězství v Prasinkách. Snape to věděl také, a když na sebe teď zírali, Harry cítil, jak muž při té vzpomínce ztuhl. Napjaté ticho naštěstí přerušil zvuk otevírajících se dveří následovaný hlasy přicházejícími z přízemí. Harry se reflexivně podíval přes zábradlí do vstupní haly.

„Moody, jsi paranoidní!“ prohlásil Remus, když vyšel z knihovny v přízemí.

„To, že jsem paranoidní, neznamená, že se mýlím,“ zavrčel Moody a následoval Remuse přes vstupní halu do jídelny.

To probudilo v Harrym zvědavost a naklonil se dopředu, aby zachytil více z oné konverzace, přitom ucítil, jak se jeho rameno otřelo o to Snapeovo, když muž vedle něj udělal to samé.

„Včera v noci jsme našli další mrtvé,“ pokračoval bystrozor, ale nezdálo se, že by to na vlkodlaka udělalo dojem. Když promluvil, z jeho podrážděného tónu se dalo jasně vyvodit, že to nebylo poprvé, co spolu s Moodym vedli tento rozhovor.

„Postoj ministerstva –“

„Vykašli se na stanovisko ministerstva!“ Moody udělal dva rychlé kroky, ale Remuse gestem ruky zastavil. Pošukova vrásčitá tvář se hněvem zkřivila do podrážděné grimasy, když pohlédl do tváře mladšího muže. „Lupine, varoval jsem tě –“

„Nebudu ho špehovat,“ odmítl Remus a zněl stejně naštvaně a podrážděně jako Moody.

„Takže je ti jedno, jestli je –“

Moody se náhle zastavil uprostřed věty a zdálo se, že jeho kouzelné oko zahlédlo Harryho a Snapeam. Jeho výraz potemněl, když se podíval na dvě postavy, které na něj shlížely. Harry pocítil stud za to, že byl přistižen při odposlouchávání. Úkosem se podíval na Snapea a překvapilo ho, že byl stejně zachmuřený jako Pošuk. Na druhou stranu se Remus tvářil stejně rozpačitě jako Harry.

Mistr lektvarů byl první, kdo se vzpamatoval. Prošel kolem svého studenta a sešel po schodišti dolů. Harry ho těsně následoval.

„Bylo mi řečeno, že mě ředitel chce vidět,“ pravil Snape.

„Chce mluvit s námi třemi,“ opravil ho Moody. „Pottere, nevzpomínám si, že byste byl pozván.“

Harry lehce zrudl při Pošukově upozornění. „Já byl jenom –“

„Probírali jsme jeho lekci,“ přerušil ho Snape. „Člověk určitě nepotřebuje pozvání, aby se mohl projít po domě?“

„Severus doučuje Harryho v lektvarech,“ vysvětlil Lupin bystrozorovi.

„Opravdu?“ Moody si Harryho přeměřil hodnotícím pohledem. Poté se podíval zpět na Snapea. „Překvapuje mě, že máš čas zadávat Potterovi domácí úkoly, když jsi tak zaneprázdněný.“

Mistr lektvarů pevně stiskl rty do úzké čárky, ale jinak zůstal jeho obličej netečný. „Nikdy nejsem tak zaneprázdněný, abych nemohl udržet Pottera ve střehu.“

Když Snape dořekl poslední slovo, dveře jídelny se otevřely a objevil se Brumbál. „Ach, Severusi, tady jsi. Remusi, Alastore, pojďte dál. Musíme probrat několik věcí a mám další schůzku, na kterou už teď jdu pozdě.“

Brumbál zmizel zpět v jídelně a Snape ho následoval. Moody byl mistrovi lektvarů v patách a Remus váhal jen tak dlouho, aby se na Harryho povzbudivě usmál, než následoval ostatní a zavřel dveře.

Harry zůstal stát sám ve vstupní hale. Ředitel se na něj ani nepodíval, ale Harrymu to bylo jedno. Jeho myšlenky byly zaměstnány na rozhovor, který právě zaslechl mezi Moodym a Remusem. Byl hodně podobný tomu, který ti dva vedli v den, kdy dorazil na Grimmauldovo náměstí. Byl si docela jistý, že předchozí rozhovor byl o něm a usoudil, že tento byl také. Výraz na Moodyho tváři, když zpozoroval, že ho hoch odposlouchává, toto podezření potvrzoval. Přesto Harry neměl ponětí, proč by Pošuk mohl chtít, aby na něj Lupin dohlédl, natož co s ním mohou mít společné úmrtí, na které bystrozor narážel.

Harry se zamyšleně kousal do spodního rtu a pak ho napadla myšlenka. Moody se včera v noci zmínil o smrti. Jistě by to mohlo být uvedeno v Denním věštci. Možná by mu to dalo vodítko k tomu zjistit, co se děje. Harry byl rád, že se má na co soustředit kromě lektvaru, který na něj čekal nahoře v laboratoři a sešel dolů do kuchyně, kde na stole ležely dnešní noviny. Během snídaně se podíval na titulky, ale teď se posadil a začal důkladněji procházet stránky.

O válce bylo mnoho zpráv. V Bruselu se konala mezinárodní konference na podporu solidarity mezi evropskými kouzelnickými komunitami tváří v tvář Voldemortově návratu.

Úřad pro dezinformace přesčas pracoval na tom, aby se válka nedostala do centra pozornosti mudlovské populace – což byla spousta práce vzhledem k tomu, že Voldemortovi spojenci byli v poslední době čím dál drzejší a zaměřovali se na nemagické občany. Úřad se stále pokoušel zvládnout tu katastrofu v Devonu, kde za posledního úplňku řádila v malé vesnici smečka vlkodlaků. Situace byla vážná. Od minulého útoku vlkodlaků na mudly uběhla celá staletí a ministerstvo bylo zaskočeno. Pro četu výmazu paměti bylo poměrně snadné upravit vzpomínky svědkům, ale dva mudlové, kteří byli pokousáni, byla jiná věc. Momentálně zůstávali u Svatého Munga bez možnosti návratu do svých domovů ke svým rodinám a nikdo si nebyl jistý, co s nimi. Harry smutně zavrtěl hlavou a prolistoval několik dalších stránek.

Ekonomika v době války trpěla. Zisky v restauracích a zábavních podnicích opět klesly oproti předchozímu čtvrtletí a o celých dvacet procent oproti stejnému období předchozího roku.

Hrstka Smrtijedů byla zadržena při razii v Cornwallu poté, co bystrozorové dostali anonymní tip.

V novinách se však nepsalo nic o záhadných úmrtích. Harry si přečetl celé noviny odpředu dozadu, ale Denním věštec věděl jen o dvou úmrtích. Obě spadala pod dopravní nehody. Mildred Bernard (87) zřejmě usnula na koštěti a narazila do stromu a Vincent Howard (32) se omylem přemístil na M25 v Londýně.

Harry sebou trhl. Začal se učit přemisťovat. Od příjezdu na Grimmauldovo náměstí mu Lupin dával lekce a každý den se jim povedlo najít trochu času na cvičení. Harry se na tyto hodiny těšil. Byla to pro něj přestávka od nudy strávené nad lektvary, nemluvě o příležitosti se svěřit se svojí hořkostí soucitnému uchu, ale i tak měl mnohem raději létání.

Přemisťování nebylo ani snadné, ani příjemné. Vlastně to bylo ještě nepříjemnější než cestovat pomocí letaxu. Bylo to jako protlačení tlustou gumovou trubicí a Harry měl stále potíže dosáhnout přesně zamýšleného cíle. Dovedl si snadno představit, že udělá stejnou chybu jako Vincent Howard.

Harry odložil noviny stranou, cítil se zklamaný. Byl si jistý, že Denní věštec vnese trochu světla do Moodyho komentáře. Proč se noviny zabývaly nevýznamným úmrtím, jako bylo to Mildred Bernardové a opomněly něco tak podstatného, jako bylo to, o čem mluvil bystrozor? Ledaže tyto záhadné smrti byly záměrně zamlčené; napadlo ho a při té myšlence mu poskočilo srdce. Co když to bylo tak důležité, že ministerstvo nechtělo, aby o tom někdo věděl? Harry zavrtěl hlavou, znechucený sám sebou. Začínal znít paranoidně stejně jako Pošuk.

„Co to sak –, Harry!“

Harry se otočil k osobě, která ho tak nezvykle pozdravila a usmál se. „Ahoj, Tonksová. Co se děje?“

„Nic nezvyklého, snažila jsem se vystopovat Smrtijedy,“ odpověděla Nymfadora a začala hrabat v otevřené lednici. Zanedlouho vyndala talíř s párky, které zbyly od snídaně a džbán dýňové šťávy. Poté se se svým úlovkem posadila.

„Měla jsi štěstí?“ Harry se vždycky zajímal o práci bystrozora. „Byla jsi jednou z těch, kdo minulou noc chytil toho Smrtijeda?“

Tonksová uhryzla kus párku a poté usrkla dýňovou šťávu. Unaveně se usmála. „Jo, já a tři další. Přála bych si, abychom jich chytili víc, ale v dnešní době jsou hodně opatrní.“

„Proč?“

„To má, hádám, více příčin.“

Tonksová pokrčila rameny a opět se napila. Harry nemusel být příliš všímavý, aby si uvědomil, že před ním něco skrývá. V posledních dvou týdnech viděl stejný ostražitý pohled dost často a bystrozorka nebyla jediná, kdo se jeho pohledu vyhýbal. Většina Řádu – dokonce i Remus – to teď tak dělávali. Jediný Pošuk mu vždy hleděl přímo do očí, jako by ho vyzíval, což Harryho znervózňovalo. Hoch se podíval na otevřené noviny a rozhodl se zkusit jiné téma.

„Moody se zmínil, že v poslední době došlo k několika úmrtím.“

Tonksová se málem udusila dýňovou šťávou. „Cože?“

Chlapce její reakce překvapila. „Slyšel jsem, že se o tom zmínil jen tak mimochodem,“ vyhrkl. Poslední věc, kterou chtěl, bylo, aby Tonksová řekla Moodymu, že se ptal na rozhovor, který zaslechl. „V Denním věštci jsem neviděl nic o nových útocích Smrtijedů, takže jsem byl zvědavý.“

Žena se uvolnila a věnovala mu úlevný úsměv. „Lidé umírají z nejrůznějších důvodů, Harry. Nedělej si s tím starosti.“

Harry se stále snažil pochopit to zvláštní prohlášení, když se Tonksové úsměv potěšeně rozšířil. Lupin právě vstoupil do kuchyně. „Zdravíčko.“

„Ahoj,“ pozdravil Remus a v očích mu zajiskřilo.

Harry od příchodu na Grimmauldovo náměstí viděl Tonksovou a Remuse spolu jen párkrát, ale zdálo se, že mezi nimi existuje vztah, který neexistoval, když tu byl naposledy. Podle některých dalších členů Řádu nesli oba dva Siriusovu smrt docela těžce, a ona a Lupin strávili velkou část předchozího roku tím, že si navzájem pomáhali vyrovnat se se společným smutkem. Harry se nemohl ubránit myšlence, že se nejedná jen o obyčejné kamarádství. Dívali se na sebe tak, že to Harrymu připomnělo, jak moc mu chybí Ginny. Rozhodl se, že bude nejlepší, když je nechá o samotě.

„No, měl bych se raději vrátit ke svému lektvaru, nebo mě Snape zabije,“ prohlásil a vstal. „Uvidíme se později.“

Harry vyběhl nahoru do laboratoře lektvarů, kde už jeho profesor stál u svého pracovního stolu.

„Je od vás hezké, že jste se nakonec ukázal, Pottere,“ ušklíbl se.

„Omlouvám se, pane, já –“

„Není vám to ani trochu líto, takže mě ušetřete lživých omluv,“ odsekl Snape. „Jsou urážlivé a já na ně nemám trpělivost. Jste líný a nezodpovědný. Teď se posaďte a udělejte pro jednou to, co byste měl, aniž bych vás musel hlídat.“

Harry zůstal na Snapea překvapeně zírat. Očekával, že s ním bude jeho učitel nespokojený, ale navzdory jeho poznámce Tonksové a Remusovi nepočítal až s takovou podrážděností.

„Řekl jsem, posaďte se, Pottere!“

Harry se beze slova posadil ke svému pracovnímu stolu a pokusil se zaměřit se na svůj lektvar. Moc mu to ovšem nešlo, protože si nemohl pomoci a vrhl opět kradmý pohled po svém kantorovi. Ten se mračil na svoji vlastní práci a čmáral do zápisníku s mnohem větší silou, než bylo nutné. Harryho napadlo, jestli se při setkání s Brumbálem nestalo něco, co Snapea dostalo do tak špatné nálady, ale věděl, že je lepší se neptat. Místo toho sklonil hlavu a soustředil se na co nejrychlejší dokončení svého lektvaru, aniž by vyvolal další hněv z profesorovy strany.

O hodinu a půl později Harry usoudil, že spěchat s lektvarem nebylo nejmoudřejší. Ani jeho netrénované oko si nedokázalo splést barvu směsi bublající v jeho kotlíku s oranžovou; rozhodně to byla tmavě červená. Horší bylo, že Harry nevěděl proč. Podíval se dolů na esej ve své učebnici, kterou pročítal posledních dvacet minut a hledal jakýkoli detail, který mohl přehlédnout, a který by vysvětlil, kde udělal chybu.

„Pottere, četl jste to třikrát. Pochybuji, že počtvrté tomu porozumíte lépe.“

Harry se zašklebil a podíval se na svého kantora. Na rozdíl od chlapce se zdálo, že hodina a půl tvorby lektvarů Snapea povzbudila. Ne, že by ten muž zářil samým štěstím, ale alespoň se již teď jen mračil místo toho, aby vztekle vrčel.

„Kde jste udělal chybu?“ zeptal se Snape.

Kdybych to věděl, opravil bych ji,“ zabručel zasmušile Harry.

Profesor se naklonil nad Harryho kotlíkem. „Nehnětl jste dostatečně muší larvy.“

Harry zatnul zuby, aby se ovládl a nepoukázal na to, že strkat prsty do misky plné malých, svíjejících se červů nebylo něco, čím by chtěl strávit mnoho času. Místo toho řekl: „Pokyny říkaly dvě až čtyři minuty a hnětl jsem je dvě minuty a patnáct sekund.“

Snape skepticky nadzvedl jedno obočí. „Ukažte mi svoji ruku.“

Harry učinil, jak mu bylo nakázáno a byl sám zvědavý, jak mu profesor hodlá dokázat vinu. Snape uchopil a pečlivě zkoumal jeho ruku stejně jako Trelawneyová ve svých hodinách. Přejel palcem po Harryho dlani a pak ho pustil.

„Příště budete hníst celé čtyři minuty.“

Harrymu se sevřelo srdce. „Nemyslíte tím, že budu muset celý lektvar vařit znovu?“

Snape se ušklíbl nad chlapcovým utrpením.

„Postupoval jsem přesně podle pokynů!“ protestoval Harry. „Není moje chyba, že to nefungovalo.“

Mistr lektvarů našpulil rty a chvíli se na svého studenta díval. Zdálo se, že chvíli něco zvažuje a poté prohlásil: „Dejte ruku do lektvaru.“

„Co?“

„Dejte ruku do lektvaru. Neublíží vám to.“

Harry s pochybami pohlédl dolů do kotlíku, ale učinil, co mu mistr lektvarů přikázal. Lektvar byl horký, ale ne tak, aby ho spálil. Navíc téměř okamžitě se stalo něco mimořádného. Lektvar začal měnit barvu. Změnila se z temně modravě červené do světle oranžově červené, a nakonec do jasně oranžové.

„To stačí,“ řekl Snape, ale Harry ohromeně zíral na tu změnu a sotva ho slyšel. Až když ho Snape chytil za zápěstí a vytáhl mu ruku z kotlíku, chlapec vzhlédl.

„Jak se to stalo?“ zeptal se udiveně.

„Jedna z hlavních věcí, které lektvar pro obnovu řeší, je obnova pružnosti daného materiálu. Pro tento účel se používá řada látek včetně oleje, který se nachází v lidské kůži. Vaše kůže je poměrně suchá, takže vaše minimální – a troufám si odhadnout, že i nenadšené – hnětení larev much nepřeneslo dostatečné množství oleje z vašich rukou na larvy, a tedy ani na lektvar. Vložením ruky do samotného lektvaru se problém vyřešil.“

„V knize o tomhle nic není,“ divil se Harry.

„Ne, není. Je to trik, který jsem objevil, když jsem byl ještě studentem.“

„Jak?“ Zelenooký mladík byl tentokrát opravdu zvědavý. S téměř čtyřiceti přísadami v lektvaru si nedokázal představit, jak tohle někdo – dokonce i Snape – mohl vymyslet. Profesor ovšem nebyl příliš sdílný.

„Objevil jsem to náhodou.“

„Omylem jste strčil ruku do svého lektvaru?“ zeptal se sarkasticky Harry v naději, že malou provokací dostane z učitele více informací.

Snape ho zpražil pohledem. „Pokud to musíte vědět, tak váš otec mi do kotlíku hodil ohňostroj a já sáhl dovnitř, abych ho vytáhl. Nehodlal jsem kvůli němu selhat ve svém hodnocení z OVCÍ. Poté jsem si všiml, že můj lektvar změnil barvu do jasnějšího odstínu oranžové, a tak jsem si odvodil, co to zapříčinilo. To bylo jednou jedinkrát, kdy mi byl žert vašeho otce k něčemu dobrý. Nějaké další otázky?“

Harry beze slova zavrtěl hlavou.

„Tak to bude pro dnešek vše, Pottere. Můžete uklidit a jít.“

Snape se otočil zpět ke svému pracovnímu stolu a Harry se zmohl jen na to zírat do dokonalého vroucího lektvaru v jeho kotlíku. Jak se jen mohl jeho otec snížit k tomu, aby se pokusil zničit Snapeovi OVCE? Tichým „Evanesco“ nechal zmizet obsah kotlíku a uklidil stůl. Poté sebral učebnice a odešel.

 

HPHPHPHPHPHPHPHPHPHPHP

 

Harry ležel na posteli a zíral do stropu, když Remus zaklepal a strčil hlavu do pokoje.

„Jsi připraven znovu se přemístit?“ zeptal zvesela.

„Jasně, hádám,“ pravil Harry, posadil se a pokusil se naladit alespoň trochu pozitivně.

Remus se zamračil a vešel do místnosti. „Stalo se něco?“

„Nic,“ řekl, ale Lupin se nenechal zmást. Posadil se na prázdnou postel naproti Harrymu.

„Severus ti zase něco provedl?“

Harry zavrtěl hlavou. „Ne, za to on nemůže.“

Remus se důvěrně naklonil dopředu. „Tak o co jde?“

Mladík pokrčil rameny a podíval se na podlahu.

„Harry, nejsem tu jen proto, abych tě naučil přemisťovat se nebo abych tě poslouchal, jak si stěžuješ na lekce lektvarů. Pokud tě něco trápí, budu rád, když se mi svěříš.“

Chlapec dál hleděl na podlahu. „Jde o mého tátu. Jen mám problém si představit, jak muž, který bojoval s Voldemortem a zemřel ve snaze ochránit moji mámu a mě, mohl ostatní ve škole šikanovat.“

„Harry, James nebyl –“

„Ale ano, byl!“ rozhořčeně se Harry na Remuse utrhl. „Věděl jsi, že se pokusil Snapeovi sabotovat OVCE?“

Lupin se zamračil. „Ach, na to jsem zapomněl.“

„Myslím, že je spousta věcí, na které jsi zapomněl.“

„Harry prosím, musíš pochopit, že mezi Jamesem a Severusem vždy panovala nevraživost, ale James nikomu jinému nic podobného nedělal. Ano, sice občas proklel nějakého studenta na chodbách, když jsme byli mladší, ale to přestalo v našich šestnácti a vždy to byly jen neškodné žerty.“

„Takže jinými slovy říkáš, že šikanoval jen Snapea.“

„Ano,“ přikývl Remus.

„To, že to byl jen jeden člověk, ještě neznamená, že to bylo v pořádku,“ zabručel Harry.

„Neříkám, že ano, ale měl bys mít celý obrázek. Ti dva se nenáviděli.“

Harry obrátil oči v sloup. „Ano, slyšel jsem. To neomlouvá způsob, jakým jednal.“

Remus si povzdechl. „Ne, neomlouvá. Ale doufám, že si uvědomíš, že tyto činy nedefinovaly celou jeho osobnost. James se možná choval k Severusovi příšerně, ale dokázal být stejně laskavý a velkorysý a nebylo nic, co by pro přítele neudělal. Byl mnohem víc než jen tyran.“

„Vím, jen –“ Hoch se kousl do rtu. „Jen nevím, jestli, kdybych ho tenkrát potkal… jestli bych ho měl rád.“

„Možná ne. Harry, netvař se tak vyděšeně. To není zločin. To tě trápilo?“

Harry nešťastně přikývl a Remus mu položil ruku na koleno. „Harry, poslouchej mě. Myslíš si, že jsi první syn, který byl zklamán svým otcem nebo nesouhlasil s některými věcmi, které udělal? James byl věrný přítel, milující manžel, otec a jeden z nejlepších a nejstatečnějších mužů, jaké jsem kdy poznal. Ale nebyl dokonalý. Nikdo není. Všichni máme své chyby a schopnost přijmout chyby našich rodičů je součástí dospívání. Vím, že je to pro tebe těžké, možná těžší než pro ostatní, protože jsi ho nepoznal,“ pravil Lupin tiše. „Ale je v pořádku se na něj zlobit. Není v tom žádná neloajálnost. Věř mi, sám jsem ho chtěl mnohokrát proklít.“

„Možná jsi měl.“

„Možná,“ souhlasil Remus a ironicky se usmál. „Ale já taky nejsem dokonalý.“

Harry si nemohl pomoci a oplatil Remusovi úsměv. Ten ho poplácal po koleni a vstal.

„Pojď. Podíváme se, jestli se dokážeš přemístit přes obývací pokoj, aniž bys měl odštěp.“

 

HPHPHPHPHPHPHPHPHPHPHP

 

Rozhovor s Remusem Harrymu pomohl zmírnit pocit viny, a díky tomu chlapci přišel zbytek odpoledne mnohem příjemnější. Lekce přemístění dopadla dobře. Jeho přesnost se zlepšovala a téměř Lupinovi uvěřil, když mu řekl, že do svých narozenin bude připraven složit zkoušku.

Během večeře mu Tonksová detailně popsala jak ona a ostatní její kolegové zajali Smrtijeda předchozí noci, a dokonce na Harryho naléhání pokračovala v líčení i dalších trýznivých bojů, kterých se účastnila. Když skončila, bylo již hodně pozdě a on si byl jistější než kdy dřív, že se chce stát bystrozorem. Usnul a snil o tom, že bude bojovat po boku ostatních bystrozorů a porážet temné čaroděje v divokých bitvách.

Zrovna, když ve svých snech sám chytl Bellatrix Lestrangeovou a Luciuse Malfoye, ho cosi probudilo. V místnosti byla tma; jediným světlem byla záře úplňku prosvítající kolem okrajů jeho záclon. Harry na okamžik uvažoval, co ho probudilo, ale pak uslyšel tichý hlas, nějaké mumlání. Nerozuměl slovům a z počátku ani nevěděl, odkud je slyší, avšak po chvilkovém soustředění si uvědomil, že hlas vycházel z horní části kanceláře, kde Phineasův portrét stále ležel tváří dolů.

Harry zamžoural na hodiny a zasténal. „Phineasi, je jedna hodina ráno. Buď ticho, jo!“

Hlas okamžitě ztichl a Harry už téměř znovu usnul, když ho náhle probral nový zvuk. Bylo to tiché šourání kroků vycházející z místnosti nad ním. To podnítilo jeho zvědavost mnohem víc než Phineasův šepot, protože ta místnost byla Snapeova kancelář, kterou měl neustále zamčenou a nikdy nikomu nedovolil vstoupit. Chlapce často zajímalo, co mistr lektvarů drží pod tak přísnými bezpečnostními opatřeními, a skutečnost, že muž zjevně přecházel po místnosti uprostřed noci, jen podnítila jeho představivost.

Kroky ustaly a Harry našpicoval uši, aby mu neunikl sebemenší náznak pohybu. Další zvuk, který zaslechl, však nepocházel ze shora. Bylo to známé zavrzání schodiště. Někdo scházel dolů.

Hoch vstal, přešel místnost tak tiše, jak jen mohl, a otevřel dveře. Ve tmě rozpoznal jen velmi málo, ale zřetelně slyšel šustění hábitu a tiché kroky na schodech. Pak přes odpočívadlo prošla temná postava a pokračovala dolů. Harry vyklouzl ze svého pokoje a po špičkách došel k zábradlí.

Hala dole byla zahalena tmou, ale pak se otevřely venkovní dveře a dovnitř vniklo pouliční světlo. Na malý okamžik byla jasně rozpoznatelná Snapeova silueta, když vyklouzl ze dveří a tiše je za sebou zavřel. Poté se sál znovu ponořil do tmy.

Harry tam stál, svíral zábradlí a cítil, jak se mu žaludek sevřel. Bylo dost znepokojující, že se Snape nejenom očividně vyplížil z domu, ale také měl na sobě svůj Smrtijedský hábit a Harry věděl, že to může znamenat jedině to, že bude špehovat Voldemortovy stoupence.

Brumbál řekl Harrymu před několika měsíci, že Snape dělá něco, díky čemu mohl pokračovat ve shromažďování informací o Voldemortově organizaci, přestože Snapeova zrada byla odhalena na jaře. Představoval si však, že to bude v souladu s analýzou zpravodajských informací získaných ostatními. Pro Snapea bylo sebevražedné špehovat samotné Smrtijedy.

Kousl se do rtu a popřemýšlel, jestli by neměl jít vzbudit Remuse, ale okamžitě tu myšlenku zavrhl. Buď členové Fénixova řádu už věděli, co Snape dělá, nebo to bylo z nějakého důvodu tajné.

Harry se neochotně vrátil do postele, ale sotva mohl znovu usnout. Ležel a zíral do tmy, naprosto bdělý. Přemítal nad tím, kde by mohl být Snape, a snažil se nepřemýšlet o tom, jestli ještě někdy uvidí svého učitele živého. Spustil všechny mentální bariéry, které obvykle používal, aby blokoval svou mysl před Voldemortovou a ulevilo se mu, že v jizvě necítí žádnou bolest. Voldemort nebyl emocionálně rozrušený, takže Snape pravděpodobně nešel do pasti. To také znamenalo, že nezbývalo nic jiného než čekat.

Bylo to téměř o tři hodiny později, když Harry konečně uslyšel, jak se hlavní dveře znovu otevřely a zase zaklaply. Zaplavila ho úleva. Vyskočil z postele a spěchal na chodbu. Měsíc se posunul a světlo nyní jasně prosvítalo oknem nad odpočívadlem, osvětlovalo schodiště a postavu, která po nich stoupala.

Snape na okamžik ztuhl, když si všiml svého studenta, pak si kolem sebe přitáhl cestovní plášť a pokračoval po schodech nahoru k místu, kde stál Harry.

„Pottere, co děláte vzhůru v tuhle hodinu?“

„Já – měl jsem noční můru a nemohl jsem znovu usnout,“ lhal Harry a doufal, že Snape v té tmě nevidí jeho obličej dost dobře, aby mu došlo, že nemluví pravdu. „Slyšel jsem hluk a byl jsem zvědavý, co to bylo.“

„Nejedná se o nic, co by vás mělo zajímat. Zalezte zpět do postele.“

Harry se nepohnul. Onu zjevnou otázku, která visela ve vzduchu, nehodlal jen tak nechat být. „Co jste dělal?“

„Řekl jsem vám, že to není nic, co by vás mělo zajímat,“ pravil Snape. „Ale pokud potřebujete dávku Bezesného spánku, rád vám ji poskytnu,“ nabídl se mistr lektvarů. V jeho tichém barytonu byla znát stopa výhružky. Harry po hodinách plných strachu při čekání na svého kantora neměl náladu na Snapeovo zastrašování.

„To nebude nutné, profesore,“ řekl s lišáckým úsměvem. „Jsem si jistý, že Remus dokáže ráno odpovědět na mé otázky.“

Snapeovy oči se zúžily do třpytivých štěrbin, pak pevně uchopil Harryho za paži a strčil mladého muže zpět do jeho pokoje. Snape luskl prsty a lampa vedle Harryho postele se rozzářila, když zavřel dveře a přitlačil k nim Harryho.

„Nikdy mi nevyhrožujte, Pottere,“ zasyčel zuřivě. „Slibuji, že z toho nevyjdete jako vítěz.“

„Pak tedy nevyhrožute i vy mě,“ vyplivl Harry zpátky.

„Držte se dál od mých záležitostí a já nebudu muset. Nezodpovídám se vám, nepotřebuji dohled neznalého teenagera.“

„No, já nepotřebuji ležet vzhůru skoro celou noc a přemýšlet, jestli jste se šel zabít,“ odsekl Harry.

Snape se zamračil. „Jak dlouho jste vzhůru?“ zeptal se a jeho hněv se zmírnil spíše na podráždění.

„Jak dlouho jste pryč?“

Snape znechuceně zavrtěl hlavou a pustil Harryho. „No, troufám si tvrdit, že na zítřejší lekci budete ještě méně pozorný než obvykle.“

„Má lekce je mi volná,“ pravil Harry a třel si paži, kde se do ní zaryly Snapeovy prsty. „Nejsem takový ignorant, jak si myslíte, a nejsem ani hloupý. Poznávám ty šaty, které máte na sobě, a mám docela dobrou představu o tom, kde jste byl.“

„To není vaše věc, Pottere. Není na vás, abyste zpochybňoval mé činy nebo je probíral s někým jiným. Chci vaše slovo, že to neuděláte ani nyní, ani kdykoli v budoucnu.“

Harry ucítil nepříjemné píchnutí na zátylku, když se mu v hlavě vyrojilo temné podezření. „Jak často je špehujete?“

„To není vaše –“

„– starost. Vím. Uvědomujete si, že jste úplně šílený?“

Snape na Harryho chvíli zíral a pak se znepokojivě zasmál – tichý, posměšný smích, který Harryho vůbec neuklidňoval.

„Nepochybně je mnoho lidí, kteří by s vámi souhlasili. Přesto dělám, co je třeba. Teď mi dejte slovo, že o tom nebudete s nikým diskutovat.“

Harry nebyl ochoten dát takový slib, ale Snape na něj naléhal.

„Jestli si upřímně ceníte mého života před oddáváním se vlastní zvědavosti, dejte mi své slovo.“

Když to tak formuloval, Harry nemohl odmítnout, ale ani se nehodlal úplně vzdát. „Slibte mi, že nepodstupuješ žádná hloupá rizika.“

„Jen ty, kterým se nelze vyhnout.“

Harry obrátil oči v sloup, ale věděl, že lepší odpověď ze Snapea nedostane. „Dobře. Slibuji, že nikomu neřeknu, co děláte.“

Snape konečně přikývl, zjevně spokojený. „Běžte zpět do postele.“ Otevřel dveře, ale zastavil se a upřel na Harryho pronikavý pohled. „Pottere, něco byste měl pochopit. Rizika, která podstupuji, nejsou větší než rizika, která podstupuje kdokoli jiný. To je něco, co byste si mohl zapamatovat, až Nymphadora stráví polovinu noci tím, že vám naplní hlavu romantickým pohledem na válku.“

O chvíli později byl Snape pryč. Vyčerpaný Harry zalezl zpět do postele. Spánek přišel snadno, ale hoch už neměl žádné radostné sny o poražení Smrtijedů. Místo toho se mu zdálo o tom, jak jeho kamarádi padli v bitvě a on se na to může jen bezmocně koukat, zatímco někdo v pozadí se tomu krutě směje.

<< předešlý díl

>> další díl