Harry Potter a spoutané duše 01 - Grimmauldovo náměstí 12

Autor: Theowyn

Povídku v originále můžete nalézt zde:

http://www.potionsandsnitches.org/fanfiction/viewstory.php?sid=1306&chapter=1

Fandom: Harry Potter

Postavy: Severus Snape, Harry Potter

Anotace: Harry musí zjistit, jak Voldemort dosáhl nesmrtelnosti. Stojí tváří v tvář Smrtijedům, úředníkům z ministerstva a podezřením, které hrozí, že roztrhnou jeho spojence. Odpovědi však leží v mysli, kde vítězství lze vyhrát pouze osvobozením zřetězených duší.

Poznámka překladatelky: Moc děkuji Esterce za její korekci.

************************************************************************* 

 Grimmauldovo náměstí 12

Byt byl na rušné ulici v Bloomsbury. Lidé zde pocházeli ze všech společenských vrstev a každou denní i noční hodinu se to tu jen a jen hemžilo. Dokonce i nyní, v sobotu dlouho po půlnoci, byla ulice přeplněná. Jednalo se o místo, kde byste nenašli nic neobvyklého a cizího. Stručně řečeno to bylo ideální místo pro život čaroděje.

Samotný byt byl čistý a uklizený, jednoduše zařízený a vyzdobený v nezaměnitelně mužském stylu. Několik vystavených osobních věcí sestávalo z pár knih a hrstky fotografií, které byly na policích úhledně uspořádány. Jediné, co se zdálo nemístné, bylo tělo ležící na podlaze obývacího pokoje.

Alastor Moody se podíval dolů na nyní zesnulého obyvatele bytu. Obětí byl muž kolem třicítky oblečený do dobře ušitého, ale obyčejného hábitu. Byl štíhlý, hladce oholený a měl krátké hnědé vlasy, které na temenu hlavy teprve začínaly řídnout. V prázdných očích nebyl vepsán žádný strach – ve skutečnosti vůbec žádné emoce. Jediným pozoruhodným rysem mrtvého muže bylo Znamení zla vyražené na jeho levém předloktí.

„Sebevražda,“ prohlásil na rovinu bystrozorka stojící vedle Moodyho. „Otočil svou hůlku proti sobě a seslal Avada Kedavra.“

„Máte tušení proč?“ zeptal se Moody, když si klekl, aby si prohlédl tělo. „Smrtjedi nejsou známí tím, že by páchali sebevraždu.“

Bystrozorka, žena středního věku s nakrátko ostříhanými, prošedivělými vlasy, pokrčila rameny. „Možná se v něm hnulo svědomí.“

Moody si odfrkl a neobtěžoval se vyjádřit svůj názor na pravděpodobnost něčeho takového. Místo toho se rozhlédl po místnosti. Jeho kouzelné oko se otočilo, aby zachytilo každý centimetr scény, ale bylo to jeho zdravé oko, které zahlédlo jediný dlouhý pramen černých vlasů ležících na koberci poblíž zesnulého. Zvedl to a zamračil se.

Jeho kolegyně k němu přistoupila s malým, shovívavým úsměvem. „Neříkejte to. Máte podezření na nekalou hru.“

„Nepochybuji o tom, jsem si tím jist.“

„Jistý?“ v ženině hlasu bylo cítit podráždění. „Na základě čeho – jediného vlasu? Identifikovali jsme mužovu hůlku jako tu, která ho zabila, a neexistuje absolutně žádný důkaz o jakémkoli druhu boje.“

„K boji nemuselo dojít, pokud tu vrah číhal a omráčil ho. Použití vlastní hůlky oběti k jejímu zabití je jedním z nejstarších triků. To přeci víš.“

„Nemáme žádného svědka, který by takovou teorii potvrdil. Už jsme to zkontrolovali a nikdo nezpozoroval cokoliv podezřelého. Murdock byl naposledy viděn živý odcházet ze své kanceláře v pátek odpoledne. Dnes večer měl přijít na večeři do sídla své rodiny na oslavu strýcových narozenin nebo něco podobného. Neukázal se, a tak se ho bratranec vydal hledat. Utrpěl šok, když ho konečně našel.“

Moody ukázal na muže na podlaze. „Měl nějaké známé nepřátele?“

„Nikoho, o kom víme. Nicméně očividně to byl Smrtijed a ti nejsou zrovna moc populární.“

„A nejsou ani v bezpečí,“ poznamenal Moody. „Jiné úmrtí jednoho z nich jsme vyšetřovali jen před pár dny.“

„To bylo v Obrtlé ulici,“ řekla žena trochu ostře. „Dle toho, jak to vypadalo, se jednalo o ilegální kšeft, který nevyšel.“

„Podle toho, jak to vypadalo,“ zamumlal Moody a zvedl se na nohy. Stále se mračil a bystrozorka na něj se soucitem pohlédla.

„Moody, i kdybys měl pravdu a nebyla to sebevražda, nemáš žádný důkaz. Navíc jsme uprostřed války. Máme dost práce s živými Smrtijedy a ty by ses chtěl zabývat i těmi mrtvými. Upřímně řečeno, pokud mu s tím pomohl jeden z jeho přátel, tak nám prokázal laskavost. Pravděpodobně stejně spáchali horší zločiny.“

Moody se s kyselým úsměvem obrátil na svojí kolegyni. „Hádal bych, že to nebyl někdo z jeho přátel, kdo ho zasáhl.“

„Ano, samozřejmě, ale o to tu nejde.“

„Vlastně jde,“ řekl Moody pomalu. Odvrátil se a nechal zmatenou ženu zavrtět hlavou, když vyšel z bytu a přidal se k nočním tulákům na ulici.

 

HPHPHPHPHPHPHPHPHPHPHP

 

Grimmauldovo náměstí číslo 12 nevypadalo tak špatně. To byla Harryho první myšlenka, když dorazil do bývalé rezidence rodiny Blacků, tajného sídla Fénixova řádu, a svého nového letního sídla daleko od Bradavic. Od vysoce naleštěného zábradlí hlavního schodiště až po lesknoucí se lustr v jídelně byl dům neposkvrněný a působil téměř přívětivě. Harry si dokázal představit jeho bývalou majestátnost, i když byla temná. Když teď první ráno po příjezdu otevřel oči bledému slunečnímu světlu proudícímu okny jeho ložnice, zjistil, že důvod proměny domu na něj zíral velkýma, vyčkávavýma očima.

„Harry Potter je vzhůru!“ vykřikl Dobby šťastně.

Harry zvedl hlavu a prohlédl si domácího skřítka s mnohem menším nadšením. „Dobby, co děláš v mém pokoji?“

„Dobby se přišel podívat, co by si mistr Harry Potter dal k snídani, pane.“

„Za prvé nejsem tvůj pán. Za druhé není důvod mi dělat snídani. A teď, jestli ti to nevadí, rád bych se trochu vyspal,“ Harry se svalil zpátky na polštář a zavřel oči, pak je znovu otevřel a povzdechl si. Dobby ani nepohnul.

„Dobby, to mělo znamenat pokyn, abys šel pryč,“ odsekl Harry a okamžitě toho litoval. Dobbyho nadějný úsměv zakolísal a v očích mu zářilo zklamání.

„Chci říct, že je to od tebe velmi pozorné, že mi chceš udělat snídani, a já si toho vážím,“ pravil Harry tak laskavě, jak jen mohl, a přitom se snažil znít i trochu přísně. „Ale opravdu bych chtěl spát o něco déle. Dobře?“

„Rozumím, pane,“ pronesl domácí skřítek s nově nabytým veselím. „Dobby počká s přípravou snídaně, dokud Harry Potter nevstane.“

Harry se přinutil k úsměvu. „Skvělý!“

Dobby věnoval mladému kouzelníkovi šťastný úsměv a zmizel. Harry si úlevně povzdechl, stáhl si pokrývku kolem uší a zavřel oči.

„MUDLY MILUJÍCÍ KRVEZRÁDCI!“

Černovlasý hoch šokovaně vyskočil s divoce bušícím srdcem. Koho by také nevyděsil takový řev, linoucí se odněkud z chodby.

„SYNOVÉ KRVEZRÁDCŮ, VYPADNĚTE Z MÉHO DOMU!“

Harry zasténal a sesul se zpět do poslele, když si uvědomil, že výkřiky vycházejí z portrétu paní Blackové, jednoho z mála pozůstatků temné minulosti domu, kterých se nikdo nedokázal zbavit, a který stále visel ve vstupní hale v přízemí. Harry si přetáhl přikrývku přes hlavu a pevně zavřel oči.

„ODPUDIVÁ ŠPÍNO!“

Harry popadl svůj polštář a přehodil si ho přes hlavu.

„SVINĚ A BLEŠIVÁ PSISKA!“

Harry s frustrovaným zavrčením odhodil polštář a přikrývku stranou. Vstal, dvěma kroky přešel místnost, otevřel dveře a vyšel na chodbu v prvním patře, kde se křik rozléhal po celém domě.

„NEMOC NAŠEHO SVĚTA!“

Harry se zašklebil, naklonil se přes zábradlí a pohlédl směrem dolů do vstupní haly.

Fred a George Weasleyovi si právě pověsili pláště a portrét paní Blackové na ně křičel. Výkřiky minulé majitelky domu byly vždy nepříjemné, ale po ránu se zdály téměř nesnesitelné. Freda a George to však nijak nevyvedlo z míry, jako by si křiku ani nevšimli.

„Slyšel jsi něco, Georgi?“ zeptal se Fred a rozhlédl se po sále, jako kdyby se snažil najít zdroj nějakého vzdáleného zvuku, i když musel prakticky křičet, aby ho slyšeli přes paní Blackovou.

„Neposmívejte se mi, vy zrádci!“ zavrčel obraz.

„Ach, paní Blacková! Dobré ráno i vám,“ popřál drze George a galantně se uklonil rozzuřenému portrétu.

„Jsem rád, že vás vidím ve vaší obvyklé, okouzlující náladě,“ dodal Fred, zazubil se a také se uklonil.

„Ááááá! Vy jedna havěť! Ven! Ven! VEN!“

„Víte, opravdu byste měla něco udělat se svými nervy,“ prohlásilo jedno z dvojčat.

„Předpokládám, že portrét nemůže mít tonikum,“ podotkl Fred.

„No jo, škoda.“

„Vy dva jste vážně neuvěřitelní.“ Harry sešel dolů do vstupní haly, ale stále musel křičet, aby ho přes paní Blacková bylo slyšet.

„Ahoj, Harry,“ zakřičel Fred zvesela. „Vzbudili jsme tě?“

„Frede, Georgi!“ vyštěkl Remus podrážděně, když také sešel dolů. „Museli jste ji provokovat? Měli jsme ji pod kontrolou, dokud jste si nevzali do hlavy, že ji budete povzbuzovat.“

„Odporný, pokousaný kříženče!“ urazil portrét Remuse, ten na ni jen nezaujatě pohlédl, než své oči znovu stočil na dvojčata.

„Uklidníme ji, vážně,“ ujistil Fred Remuse.

„Nebojte se, pane, Dobby to zvládne,“ prohlásil skřítek, který se vteřinu před tím objevil ve vstupní hale.

Harry to celé znepokojeně sledoval. Vůbec si nebyl jistý, jestli je skřítek schopný situaci nějak zlepšit. Dobby se na portrét se zamračením otočil, zaťal pěsti a vznesl se někam pod pás paní Blackové. Ta si ho ani nevšimla. Ve snaze upoutat její pozornost na ni Dobby ukázal kostnatým prstem.

„Přestaňte být hrubá!“ nakázal jí.

Paní Blacková přestala křičet na Freda a George a pohrdavě se přes nos podívala na domácího skřítka. „Jak se opovažuješ!“ řekla svým nejvíce urážlivým tónem. „Za takovou drzost bych sťala tvoji hlavu. Tito zrádci poskvrňují můj dům a nechávají služebnictvo, aby se chovalo –“

Jak dovolovala sluhům, aby se chovali, se Harry nikdy nedozvěděl, protože v tu chvíli Dobby luskl prsty a paní Blacková přestala křičet; nebo spíše její rty se stále pohybovaly, ale nevycházel z nich žádný zvuk. Chvíli jí trvalo, než si to uvědomila a pak její tvář zrudla rozhořčeným vztekem. Dobby se spokojeně usmál a zatáhl závěs za stále bezhlesně křičícím portrétem.

„Skvělý, Dobby!“ ohodnotil to Fred a znělo to skutečně ohromeně. „Naše umlčující kouzla na ni nikdy nefungují.“

„Vždycky se nám ale podaří najít nějaký způsob, jak ji utišit,“ pravil Remusovi George s rozpačitým úsměvem.

„Vždycky?“ zopakoval Harry a tázavě pohlédl na svého bývalého profesora. Zajímalo ho, jak často se něco takového stává.

„Naštěstí tady moc často nejsou,“ odpověděl mi Remus.

„Je snídaně hotová, Dobby?“ zeptal se Fred.

„Máme hlad,“ dodal George.

Skřítek se podíval na Harryho, který rychle řekl: „Jo, Dobby, pojďme jíst.“ Zavelel, protože rozhodně nechtěl, aby kvůli němu ostatní hladověli.

„Jak se vede, kámo?“ zeptal se Fred, když s Georgem zaútočili na talíř klobás s vejci.

„Teď je to lepší, když paní Blacková ztichla,“ řekl Harry, posadil se za kuchyňský stůl a velikou naběračkou si nasypal pečené fazole na talíř.

„Za to se omlouvám,“ pravil George. „Vzala si do hlavy, že nás z nějakého důvodu nemá ráda.“

„Možná proto, že ji že všech sil dráždíte,“ prohodil Remus a posadil se také. Vedle jeho talíře se okamžitě objevila konvice s čajem.

„Ale Remusi, vždyť si o to přímo říká,“ pokrčil George rameny.

„Nemůžeme odolat,“ souhlasil Fred.

Na stůl připlula miska čerstvého ovoce se smetanou a George ji obratně sebral ze vzduchu.

„Máš štěstí, Harry,“ řekl. „Dřív jsme se museli o jídlo starat sami. Teď, když je tady Dobby, jíme jako králové.“

„Nezvykej si moc na to, že je tu Dobby,“ varoval ho Remus. „Brumbál ho sem poslal jen proto, aby dal do pořádku pokoje profesora Snapea.“

„Snape,“ odfrkl si Fred a otočil se zpět k Harrymu. „Kromě Remusovy ložnice a pracovny má vyhrazené celé druhé patro: ložnici, kancelář, sklad a laboratoř. Člověk by si myslel, že se sem nastěhoval natrvalo, ne jen na léto.“

„Dobby tu pár týdnů pobíhal a uklízel jako šílený ve snaze dát všechno do pořádku,“ pokračoval George. „Podařilo se mu uklidit i většinu domu. První a druhé patro jsou nyní zcela obyvatelné a v přízemí je jen pár místností, kde se tě pokusí něco zabít. S třetím patrem ani podkrovím nic neudělal, ale nikdo tam nahoře kromě Klofana není.“

„Je tu ještě někdo?“ zeptal se Harry.

„Jen my. Náš pokoj je na konci chodby vedle toho tvého,“ řekl George. „Ale v poslední době jsme zůstávali v obchodě a pracovali na nějakých nových produktech, takže máš celou společenskou místnost pro sebe.“

„Myslí obývací pokoj na konci schodiště v prvním patře,“ vysvětlil Lupin. „Tihle dva to nazvali Nebelvírská společenská místnost.“

Harry se usmál. „To je úžasný! Nemůžu se dočkat, až se sem dostanou Ron, Ginny a Hermiona. Budou to milovat.“

Dvojčata si vyměnila pohledy a Fred si odkašlal. "No, když už mluvíme o tom –“

„Plány se trochu změnily,“ řekl George. „Víš, táta minulý týden mluvil s Charliem.“

„A ukázalo se, že by to byla skvělá příležitost, kdyby se Ron a Ginny dozvěděli něco o dracích.“

„Z první ruky.“

„V Rumunsku.“

„Cože?“ vykřikl Harry.

„Neboj se,“ trval na svém Fred. „Budou pryč jen měsíc.“

Jedou na měsíc do Rumunska? Nikdo mi na nádraží nic takového neřekl,“ vrtěl hlavou černovlasý kouzelník s jizvou na čele.

„Myslím, že jim to otec chtěl říct jako prvním,“ nabídl vysvětlení George.

„Pokud je to nějaká útěcha, tak nevypadali moc nadšeně, když jsme se dnes ráno zastavili doma," ujistil Fred Harryho. „Samozřejmě to mohlo být jen proto, že stávali za úsvitu a chystali se k odchodu.“

„Oni odjíždějí dnes!? A co Hermiona? Před příchodem sem měla zůstat v Doupěti.“

Dvojčata si zase vyměnila další významné pohledy, což potvrdilo Harryho nejhorší podezření. „Půjde s nimi, že?“

George omluvně pokrčil rameny. „Táta to už domluvil s Grangerovými.“

„Ron, Ginny a Hermiona nás požádali, abychom ti to dali vědět," dodal Fred a podal Harrymu obálku. „Počítali s tím, že to bude mnohem rychlejší než poslat Errol."

Harry vzal obálku a otevřel ji. Uvnitř byly tři listy pergamenu, vždy jeden od každého jeho kamaráda. Harry je četl postupně.

 

-----------------

Harry,

hádám, že Fred a George ti řekli novinky. Od táty bylo prohnané dělat plány, aniž by se nás zeptal. Nevím, co si myslel! Nešli bychom, kdyby to už nebylo domluvené, ale Charlie a jeho kamarádi nás očekávají a Hermiona říká, že by bylo neslušné se neukázat.

Ale bude fajn vidět Charlieho a předpokládám, že draci budou zajímaví. Bude báječné sledovat Charlieho, jak s nimi pracuje, a říkal, že bych mu mohl pomoci nakrmit je – i když si vlastně nejsem jistý, co jedí. Mohlo by to skončit mizerně a opravdu nudně.

Je na prd, že nemůžeš přijet! Bylo by super, kdybys tam byl a Charlie by řekl, že jsi kdykoli vítán. Možná, že až tahle zatracená válka skončí, můžeme jít a udělat to pořádně.

Každopádně se postarám o to, abych ti přinesl něco opravdu skvělého jako třeba dračí zub.

Fred mi dýchá za krk, tak mu to radši dám. Nedovol Snapeovi, aby ti učením zkazil celé prázdniny.

 

Ron

 

-----------------

Milý Harry,

vím, že musíš být strašně zklamaný, ale abych byla upřímná, tak si nejsem jistá, že by naše plány strávit nějaký čas v Londýně vyšly, i kdybychom tam byli. Včera večer jsem poslouchala, o čem pan Weasley a někteří další členové Řádu mluví a nemyslím si, že je tam profesor Snape jen proto, aby tě učil lektvary. Myslím si, že to souvisí spíš s tím, aby tě měl pod dohledem.

Nemrač se. Vím, že to nenávidíš, ale vzhledem k tomu, co jsi nám řekl po útoku na Prasinky, si myslím, že mají pravděpodobně právo být extra opatrní.

Prosím, udělej vše, co ti profesor Snape a Remus řeknou. A nedělej nic neuváženého. Uvidíme se hned, jakmile to bude možné.

 

S láskou Hermiona

PS – Nezapomeň na domácí úkoly.

 

-----------------

Harry,

Domníváš se, že táta to tak udělal schválně a zařídil to celé jen proto, aby nás od sebe oddělil?

Jen žertuju!

Nezlob se na tátu. Neřekne to, ale jen se o nás bojí a myslím, že nás prostě chce co nejdál od Voldemorta. Kéž bys mohl jet taky. Táta se zeptal, jestli můžeš, ale Brumbál chce, abys zůstal tam, kde jsi. Předpokládám, že si myslí, že je to pro tebe to nejbezpečnější místo.

Slibuju, že ti budu psát každý den a dám ti vědět, jestli se Ronovi podařilo se zabít. Má nějaké šílené nápady jak pomoci Charliemu nakrmit draky, i když z výrazu na Hermionině tváři, když to řekl, si nemyslím, že mu to dovolí.

Táta nás volá, tak bych měla jít. Uvidíme se za měsíc a slibuju, že ztracený čas doženeme. Budeš mi chybět.

 

S láskou Ginny

 

Harry složil dopisy a nacpal je zpět do obálky.

„Je nám to líto, Harry,“ řekl George. „Víme, že zůstat tady sám nebylo to, po čem bys toužil." Táta chtěl, abys jel taky, ale –“

„Ale já jsem Harry Potter,“ dořekl za něj Harry a sám cítil ve svém hlase hořkost. Přinutil se k úsměvu. „To je v pořádku. Je to jen měsíc. Kromě toho mám domácích úkolů víc než dost na to, aby mě zabavily.“ Podíval se na svoji nedojedenou snídani, na kterou již neměl chuť. „Vlastně bychom se asi měli rozloučit.“

Harry odešel z kuchyně a vrátil se nahoru do svého pokoje, kde se posadil na postel a trucoval. On a jeho přátelé plánovali strávit celé letní prázdniny společně na Grimmauldově náměstí. Bylo to jejich poslední léto jako studenti a doufali, že stráví nějaký čas v mudlovském Londýně a na chvíli zapomenou na válku. Zatím se však věci nevyvíjely podle plánu.

Ne, že by Harry skutečně mohl vinit pana Weasleyho za to, že chtěl poslat své dvě nejmladší děti co nejdál od hrůz, které Voldemort rozpoutal po celé Británii, ani nemohl vinit Hermionu, že šla s nimi. Paní Weasleyovou zabil Voldemort jen před několika měsíci, což jim všem přineslo děsivý zármutek. Přál si jen, aby ho Brumbál také pustil.

„Takže jsi zpátky,“ pravil samolibý a lehce znuděný hlas.

Harry se rozhlédl a pak si všiml portrétu Phinease Nigelluse, který se na něj šklebil z vrchu skříně. „Co tady děláte?“

Čaroděj na obrázku pokrčil rameny. „Přesunuli mě. Předpokládám, že si mysleli, že tak na tebe dám lépe pozor.“

„Nepotřebuju, aby na mě někdo dohlížel,“ odsekl Harry rozhořčeně a přitom si vzpomněl na Hermionin komentář. Phineas se jen víc ušklíbl a vyklouzl z rámu obrazu.

Harry se zamračil, přešel ke skříni a položil obraz lícem dolů, aby ho bývalý a nejméně oblíbený ředitel Bradavic nemohl špehovat. To bylo to poslední, co potřeboval. Posadil se zpět na kraj postele a přemýšlel. Měl opravdu hodně domácích úkolů, ale neměl nejmenší chuť se do nich pustit. Přesto předpokládal, že by měl začít pracovat na lektvarech. Snape by nebyl šťastný, kdyby nebyl připraven na svou první lekci a Harry nepotřeboval žádné jízlivé poznámky od svého učitele, aby byl jeho život ještě nešťastnější, než byl.

Otevřel kufr a vytáhl svoji učebnici lektvarů se Snapeovým dlouhým sylabem vsunutým doprostřed. Harry se zašklebil a odhodil knihu stranou a začal hledat zásoby lektvarů. Všechno v Harryho kufru se během cesty z Bradavic posunulo, což Harryho přinutilo prohrabat se oblečením, zapomenutým pytlem sladkostí z Medového ráje a dalšími osobními věcmi. Sáhl hluboko dolů až ke dnu kufru hledajíc hmoždíř a paličku. Svoji ruku však okamžitě vytáhl s ostrým zasyčením. O něco se pořezal a teď mu tekla krev.

Harry si omotal kapesník kolem rány a opatrněji uspořádal obsah kufru, dokud si nevšiml závadného předmětu. Na dně leželo rozbité zrcátko a Harry cítil, jak se mu při pohledu na něj sevřelo hrdlo. Bylo to dvousměrné zrcátko, které mu dal Sirius, aby spolu mohli komunikovat, a na které Harry zapomněl, dokud nebylo příliš pozdě.

Vytáhl z kapsy hůlku a namířil ji na zrcátko. „Reparo!“ zakouzlil. Všechny střepy se poslušně samy znovu složily. Harry zvedl zrcátko a zíral do něj, ale viděl jen svůj vlastní odraz, který na něj hleděl zpět.

„Je mi to líto, Siriusi,“ zamumlal. Při jeho slovech se povrch zrcátka jako by zatřpytil a potemněl. Harry se naklonil blíž a upřeně do něj pohlédl. „Siriusi? Siriusi!“

Ale zrcátko vypadalo znovu naprosto normálně a ukazovalo jen Harryho vlastní, úzkostí zkřivený obličej. Podrážděně si povzdechl nad svou vlastní hloupostí; evidentně si tu změnu jen představoval. Odolal nutkání ho rozbít ještě jednou, položil zrcátko na skříň vedle Phineasova portrétu a pokusil se ho vypudit z mysli při své předešlé činnosti. Potom, protože neměl nic jiného na práci, vytáhl Snapeovu osnovu z jeho textu lektvarů a začal s domácím úkolem.

 

HPHPHPHPHPHPHPHPHPHPHP

 

Ukázalo se, že Dobby servíruje oběd přesně v poledne. Harry tentokrát nic nenamítal; byl víc než připraven dát si pauzu a vděčně zamířil dolů. Když se dostal do vstupní haly, zpomalil. Pošuk Moody stál ve dveřích knihovny a mluvil s Remusem. Oba muži vypadali zachmuřeně.

„Dávej na něj pozor,“ varoval Moody. „S těmi smrtmi nechci, aby se plížil –“

„Harry!“ přerušil Remus Moodyho nuceným úsměvem. „Neviděl jsem tě od snídaně.“

„Dělal jsem domácí úkol,“ řekl Harry, když přišel k mužům.

„Jsem rád, že jsi to zvládl, Pottere,“ prohlásil bystrozor a poplácal Harryho po rameni, jako by dokončil nějakou nebezpečnou cestu, místo aby den předtím prostě dorazil z Bradavic. „Lupine, promluvíme si později.“

S posledním kývnutím na oba společníky Moody odešel a Harry se otočil k Removi. „Co se děje?“

„Jen věci ohledně Řádu. Nic, čeho se musíš bát.“ Remus se usmál a nonšalantně pokrčil rameny, ale Harry si všiml, že starý přítel jeho otce se mu nedíval do očí. Na Remuse však netlačil. Už měl podezření, že o něm ti dva muži mluvili: vlastně ho to nepřekvapovalo, ale bylo to frustrující. Proč se o něj všichni najednou tak báli? A proč Moody varoval Remuse, aby na něj dával pozor?

Harry v duchu pokrčil rameny, když šli s Lupinem dolů na oběd. Pravděpodobně to bylo jen tím, že byl Moody jako obvykle extra opatrný, ale jedna věc zabránila Harrymu v tom, aby incident úplně vytěsnil. Starý bystrozor se zmínil, že došlo k úmrtím – nedávným podle toho, jak to znělo – ale Harry si nevzpomínal, že by slyšel o něčem takovém, co by s ním mohlo souviset. Navíc v posledních několika týdnech skutečně došlo k útlumu činnosti Smrtijedů.

Vzadu v Harryho mysli zazněl varovný zvonek. Jeho přátelé byli posláni pryč, Snape na něj měl dohlížet a Moody teď varoval Remuse, aby udělal totéž. Nejhorší ze všeho bylo, že Harry věděl, že před ním všichni něco tajili. Harrymu se sevřelo srdce. Měl pocit, že tohle vůbec nebudou vůbec pohodové prázdniny.

>> další díl