Harry Potter a spoutané duše 03 - Očichávač

  Autor: Theowyn

Povídku v originále můžete nalézt zde:

http://www.potionsandsnitches.org/fanfiction/viewstory.php?sid=1306&chapter=1

Fandom: Harry Potter

Postavy: Severus Snape, Harry Potter

Anotace: Harry musí zjistit, jak Voldemort dosáhl nesmrtelnosti. Stojí tváří v tvář Smrtijedům, úředníkům z ministerstva a podezřením, které hrozí, že roztrhnou jeho spojence. Odpovědi však leží v mysli, kde vítězství lze vyhrát pouze osvobozením zřetězených duší.

Poznámka překladatelky: Moc děkuji Esterce za její korekci.

************************************************************************* 

Očichávač

 

S tichým „prask“ se Harry objevil vedle starého brnění u dveří knihovny ve vstupní hale. Po téměř měsíci cvičení konečně zvládl přemisťování a okamžité skákání z jedné místnosti do druhé po domě se stalo téměř zábavou. To byla také jediná věc, která mu bránila propadnout depresi. Harry se začal cítit poněkud klaustrofobicky z toho, že byl tak dlouho zavřený v domě, a přemístění mu dalo pocit svobody, který mu v předchozí části jeho života výrazně chyběl.

„Teď už to určitě umíš,“ poznamenal Remus a sešel ze schodů. „Ale pokud se chystáš přemístit na snídani, proč ne přímo do kuchyně?"

Harry se zašklebil. „Udělal jsem to včera a Dobbyho jsem tak vyděsil, že upustil misku s jahodami, když s ní levitoval na stůl.“

Remus pokrčil rameny a pokračovali dolů na společnou snídani. „To se stává. Není to žádná tragédie.“

„Nebylo by, kdyby to nepřistálo na Snapeovi. Řekl, že jestli to ještě někdy udělám, promění mě v mloka a nacpe mě do sklenice, kterou si dá do své skříňky na lektvary.“

Remus se zasmál: „No, pokud se někdy ztratíš, budu vědět, kde hledat. V každém případě evidentně nebudeš mít problém složit zkoušku.“

„Mluvil jsi tedy s Brumbálem?" zeptal se Harry nadšeně, vešel do kuchyně a posadil se na své obvyklé místo u stolu.

„Ano, mluvil jsem s ním minulou noc a souhlasí s tím, že si zasloužíš pauzu. Pokud zajistíme adekvátní doprovod, tak zbytek dne, kdy si půjdeš pro licenci na přemístění, budeš moci v Londýně strávit s Ronem, Hermionou a Ginny.“

Harry samou radostí vykřikl, ale téměř okamžitě ho přerušil Snape, který seděl na druhém konci kuchyňského stolu a zamračeně vzhlédl od Denního věštce.

„Opravdu si myslíte, že je to moudré, Lupine?“ ze Snapeova tónu se dalo jasně vyčíst, že s tím nesouhlasí.

„Potřebuje povolení k přemístění, Severusi,“ odpověděl Remus. „Vzhledem k tomu, že stejně budeme venku, není na škodu udělat z toho hezký den.“

„Je diskutabilní, zda potřebuje licenci, nebo ne, ale rozhodně nepotřebuje strávit celý den poflakováním se po Londýně,“ mínil Snape.

„Nedovedu si představit, že by měl Harry v den svých narozenin něco naléhavějšího, čím se zabývat,“ odvětil Remus.

„Troufám si říct, že těm, kteří ho pronásledují, to bude jedno.“

„Celé léto jsem byl zavřený v tomhle pitomém domě,“ vstoupil do toho rozhořčeně Harry. „Myslím, že si zasloužím jeden den volna.“

„Souhlasím,“ pokýval hlavou Lupin. „A co je důležitější, Brumbál také. Předpokládám, že ředitelův názor respektuješ, Severusi,“ prohlásil a pozvedl obočí.

Snape si znechuceně odfrkl a vrátil se ke čtení novin.

Remus na Harryho mrkl a hoch se na něj na oplátku usmál, ale stále byl z mistra lektvarů dost podrážděný. Ne, že by byl postoj toho muže překvapením; Snape neměl žádné přátele a všechen svůj čas trávil prací, takže přirozeně záviděl komukoli jinému šanci dostat se pryč a užít si trochu zábavy. Přesto si Harry myslel, že je to od toho muže obzvlášť neslušné, když se mu snaží upřít jeho jediný den svobody, a přál si, aby jen jednou letos v létě jeho neoblíbený profesor propásl příležitost mu ztrpčovat život.

Od té doby, co přišel na Grimmauldovo náměstí, měl Snape obzvlášť nevraživou náladu. Harry už dávno vzdal pokusy zapojit Snapea do rozhovoru během jejich lekcí a zvykl si na jemné napětí mezi nimi. Nicméně Severusova zasmušilost začala chlapci lézt na nervy. Ten muž byl směšně zatrpklý a Harry měl i bez něho dost důvodů mít depresi.

Zakousl se do svého toastu a pohlédl přes stůl na svého učitele. Možná byla Snapeova dnešní zahořklost způsobena nedostatkem spánku. Během posledních dvou týdnů si Harry uvědomil, že neuplynula ani jedna noc, kdy by Snape nevyklouzl z domu při jedné ze svých tajemných půlnočních výprav. Harry dodržel slovo a nikomu se o nočních pochůzkách mistra lektvarů nezmínil, přesto mu to leželo v hlavě.

Zamračil se a pokusil se prostě nemyslet na profesorovy noční aktivity. Snape dal jasně najevo, že nechce, aby se Harry pletl do jeho záležitostí, a on měl rozhodně na práci důležitější věci než se starat o muže, který s ním nechce mít nic společného. Otočil se zpět k Remusovi.

„Máš nějakou představu, kdy dorazí Ron, Hermiona a Ginny? Ginny řekla, že dnes přijedou přenášedlem, ale neřekla kdy.“

„Arthur říkal, že dorazí kolem jedné hodiny. Použijí veřejná přenášedla na cestu z Rumunska do Příčné uličky. Soukromá se do Příčné nemohou využívat, protože to je hodně frekventovaná lokalita. Před tím, než byl zaveden zákaz Úřadem pro magickou dopravu, tam padali lidé jeden na druhého.“

„Proč nemohou použít soukromé přímo sem?“

„Ta veřejná přitahují méně pozornosti.“

„Pottere, jestli dnes plánujete vidět své přátele, pak navrhuji, abyste začal s přípravou lektvarů na dnešní lekci,“ řekl Snape. „I když se budete snažit pilněji než obvykle, tak vážně pochybuji, že budete mít hotovo do jedné,“ upřel na Harryho svůj pronikavý pohled. „A pokud se domníváte, že to skončíte v půlce, zamyslete se znovu.“

Harry zatnul zuby a zamračil se na mistra lektvarů, ale věděl, že pohádat se s jeho učitelem by mu nepomohlo. Místo toho vstal, odhodil ubrousek a s tak drzým „Ano, pane“, jak jen si myslel, že mu projde, šel nahoru uvařit lektvar pro ten den, rozhodnutý dokončit úkol před jednou hodinou.

Nikdy nebyl ve svém životě lépe připraven na lekci lektvarů. Nechtěl ztratit ve Snapeově laboratoři jen o chvilku déle, než bylo nutné, protože měli přijít jeho přátelé. Strávil většinu noci tím, že přečetl každé slovo eseje popisující Zjasňující roztok a zapamatoval si ingredience spolu s polovinou pokynů.

V laboratoři se Harry okamžitě pustil do práce, pracoval jistě a efektivně, přesto však bylo v poledne zřejmé, že Snape měl pravdu. Harry vynechal oběd, ale nebylo mu to nic platné, hodiny ubíhaly a on se ani neblížil k dokončení svého lektvaru. Někdy po druhé si Harry při pohledu na hodinky uvědomil, že jeho přátelé mají velké zpoždění. Zamračil se, ale neměl čas na to si dělat starosti. Pravděpodobně se zdrželi v Příčné, zašli na nákupy a brzy dorazí. To bylo stejně dobře, úkol, který mu Snape svěřil, mu bude stejně trvat nejméně ještě půl hodiny. Z počítání ho náhle vytrhlo tiché zaklepání na dveře.

Remus se podíval dovnitř a pravil: „Myslel jsem, že bys ocenil, kdybych tě informoval, že došlo ke zpoždění. Arthur poslal vzkaz, že Ron, Ginny a Hermiona tu budou až ve tři.“

Harry se pousmál a pocítil úlevu. To by bylo téměř dokonalé. „Díky, Remusi. Jsem si jistý, že do té doby budu hotový.“

Lupin mu soucitně oplatil úsměv, zavřel dveře a hoch se otočil ke svému kotlíku.

„To je vše, na čem vám záleží – být hotový?“

Harry zaraženě vzhlédl. Pro Snapea bylo tak vzácné, aby na něj během těchto lekcí promluvil, že to chlapce vyvedlo z míry a chvíli na svého učitele mohl jen překvapeně zírat.

„Copak si nevážíte zázraku toho, co je před vámi, nebo umění tvořit? Víte vůbec, co to vaříte?“

„Samozřejmě, že ano,“ ohradil se Harry, zaskočený vášní ve Snapeových slovech. „Zjasňující roztok, a to specifický pro jednotlivce s přidáním několika kapek krve do základního roztoku. Když se osoba, pro kterou byl roztok uvařen, napije, dostane chvilkový záblesk vize; okamžik jasnosti, když je odhalena odpověď na jeho největší potřebu.“

„Slovo od slova z učebnice, Pottere. Slečna Grangerová by na vás byla pyšná,“ ušklíbl se mistr lektvarů. „Ale víte, co to znamená?“

„Ano, předpokládám,“ odpověděl Harry, popravdě ve své snaze zvládnout praktické aspekty vaření toho lektvaru o tom však moc nepřemýšlel.

Snape se přišel podívat na obsah kotlíku svého studenta. Jeho oči se při nahlédnutí dovnitř záhadně zaleskly a Harry nemohl odtušit, jestli to bylo touhou, či znechucením.

„Pokračujte,“ pravil Snape hledíc na lektvar.

Harry se zhluboka nadechl, ale nenechal se svým nenáviděným profesorem rozhodit. Už byl skutečně blízko k tomu, aby ten lektvar dokončil. Přidal tedy do kotlíku posledních pár ingrediencí a opatrně látku zamíchal. Poté zkontroloval pokyny, aby se ujistil, že neudělal chybu.

Jeho učitel stál naprosto nehybně a mlčky se na jeho počínání díval. Až když Harry skončil, podíval se mu do očí a tichým hypnotickým hlasem pravil: „Tento lektvar, když je správně připraven, pronikne do hlubin vaší duše, do nuancí vašeho srdce, do zákoutí vaší mysli, kam nedosáhnete ani vy. Dá vám náhled na to, co zoufale potřebujete pochopit.“

Snape vyndal z kapsy koženou pochvu, v níž měl stříbrnou dýku. „Tři kapky z levého prsteníčku a tři z pravého,“ řekl a nabídl ji Harrymu.

Harry vzal nůž a cítil, jak se mu vzrušením zrychluje tep. Řízl se do každého z prstů, na které mistr lektvarů ukázal, a z každého vymáčkl přesně tři kapky krve do kotlíku. Lektvar zčervenal, pak začal bublat a syčet. Vřel tak prudce, že z kotlíku látka prskala na všechny strany kolem, a zevnitř se spolu s tím i valil veliký oblak páry. Harry polekaně ustoupil, ale Snape klidně stál a díval se. Konečně se kotlík uklidnil na tolik, že se Harry odhodlal se k němu přiblížit a nakouknout dovnitř. Většina lektvaru se vypařila, na dně zbylo jen pár uncí látky, která poklidně ležela a vzhledem připomínala tekutý diamant. Světlo se blyštilo na skelném povrchu a nejúžasnější bylo to, že se zdálo, jako by měl lektvar zvětšující účinek.

Snape umístil jeden konec dlouhé stříbrné trubice do kotlíku a druhý konec do křišťálové lahvičky. „Sifon,“ pravil.

Lektvar okamžitě začal vytékat z kotlíku nahoru trubicí a do lahvičky. Když byla přenesena poslední kapka, profesor ji zazátkoval a podal ji Harrymu, který na něj překvapeně pohlédl.

„Vmete si to, je to vaše. Jste jediný, kdo to může použít.“

Hoch si tedy vzal lahvičku téměř nábožně. Něco tak krásného ještě neviděl. Možná to byla jen Snapeova slova, která rozdmýchala jeho představivost, ale zdálo se, že lektvar volá po něčem hluboko v něm samém.

„Mějte na paměti, Pottere, že když používáte tento lektvar, nevybíráte si ani otázku, na kterou chcete odpovědět, ani povahu vize, který má být odhalena. Lektvar reaguje na potřebu, která je ve vás pohřbena nejhlouběji. Výsledek může být... nečekaný.“

Harry se podíval na Snapea, který své černé oči stále upíral na lahvičku s tou zvláštní kombinací touhy a odporu.

„Vy jste tento lektvar už zkusil, pane profesore?“ zeptal se Harry, ale tak nějak už věděl odpověď a Snape mu vzápětí jeho tušení potvrdil.

„Jednou,“ zašeptal a pohlédl na svého studenta. V tu chvíli jako by emocionální bariéra, která mezi nimi existovala již celé týdny, zmizela a vrátil se zpět známý vztah, který spolu sdíleli během hodin nitroobrany a nitrozpytu. Najednou ho napadla řada otázek, ale než se stačil zeptat byť na jednu z nich, ticho bylo přerušeno známým zaječením.

„ŠINAVÍ KRVEZRÁDCI! JAK SE OPOVAŽUJETE ZNESVĚTIT TENTO DŮM! LŮZO NAŠÍ SPOLEČNOSTI DÁL OD MÉHO PRAHU!“

Harry se podrážděně ohlédl ke dveřím, zatímco Snape klidně prohodil:“ Řekl bych, že Weasleyovi a slečna Grangerová dorazili.“

Mistr lektvarů měl samozřejmě pravdu, ale Harry byl rozpolcený mezi vzrušením z vyhlídky, že uvidí své přátele, a frustrací z načasování, které nemohlo být horší. Pohlédl na Snapea, ale zdálo se, že velmi dobře odhadl, na co myslí a už se zas emocionálně odtáhl. Když opět promluvil, nasadil zas ten svůj obvyklý, chladný on. Vášeň byla pryč.

„Běžte, pane Pottere. Jsem si jist, že vaši přátelé vás chtějí vidět stejně, jako vy je.“

Harry pocítil hořké zklamání, ale přikývl a otočil se k odchodu.

„Pottere?“

Harry se zastavil a otočil se. Profesor kývl směrem k lahvičce s lektvarem a v očích mu přitom zaleskla dřívější vášeň.

„Použijte to moudře.“

Harry se usmál. První opravdový úsměv, který svému kantorovi poskytl po několika měsících. „Použiju, pane,“ slíbil, strčil si lahvičku hluboko do kapsy a pak spěšně odešel z laboratoře za tolik očekávanou návštěvou. Jeho dobrá nálada byla zpět.

 

HPHPHPHPHPHPHPHPHPHPHP

 

„ŠKŮDCI!“ vykřikla paní Blacková, když Harry seběhl ze schodů na odpočívadlo v prvním patře a smykem se zastavil, aby se podíval přes zábradlí dolů do vstupní haly.

„No, alespoň nejsme mrtví škůdci,“ řekl George a zvedl několik mrtvých fretek ocasy svázanými k sobě.

„Vzhledem k trofejím, které zdobily tyto stěny, nechápu, proč se rozčilujete,“ dodal Fred.

Paní Blacková spustila barvitý proud nadávek, ale Harry tomu sotva věnoval pozornost. Za dvojčaty stál Ron, Hermiona a Ginny a dívali se na ně, jako by byli ještě šílenější, než původně předpokládali.

Harry s úsměvem seběhl dolů a Ginny jako první vypískla tak hlasitě, že snad překonala i paní Blackovou. „Harry!“ Objala ho tak pevně, že skoro nemohl dýchat, pak ho objala i Hermiona a Ron ho přátelsky šťouchl do zad.

Všichni se smáli a mluvili jeden přes druhého, až dokonce Siriusova matka přestala chrlit své urážky. Fred a George využili příležitosti a přetáhli přes portrét závěsy právě ve chvíli, kdy se k nim přidal i Remus a nastalo další kolo vítání. Hermiona právě vysvětlovala, že se zdrželi díky záměně přenášedel, které je teleportovalo do Lisabonu místo Londýna, když ji přerušil Snape, jenž vešel na odpočívadlo v prvním patře.

„Ačkoliv je toto setkání dojemné, mohli byste ho přesunout do jedné z dvaceti místností v domě, aby ho nemuseli poslouchat i ti z nás, kteří se snaží pracovat.“

„Moc se omlouvám, Severusi,“ odpověděl Remus přátelsky. Mistr lektvarů však jen zavrtěl hlavou a zmizel ve své laboratoři, zatímco Lupin se otočil zpátky k Harrymu a jeho přátelům. „Stejně byste si měli vybalit. Frede, Georgi, vezmu nahoru Kolofanovi ty fretky a vy s Harrym můžete ostatním pomoci s kufry,“ navrhl Lupin a sebral hipogryfovu pochoutku.

Když Remus zamířil nahoru, Fred se otočil k Hermioně a sáhl po jejím zavazadle. „Vezmu ho,“ nabídl se.

„Ne, to je v pořádku. Zvládnu to,“ pravila a vytáhla z kapsy hůlku. S jedním švihnutím se její kufr zvedl a klidně se vznášel před ní, když vycházela po schodech.

„Ukaž,“ zavolal za ní Fred.

Jeho dvojče do něj šťouchlo a provokativně prohlásilo: „Vsadím se, že budeme rychlejší.“

George s úsměvem popadl Ginnyn kufr a vrhl se za Hermionou. „Pozor, procházíme!“

Hnědovláska vykřikla a rozeběhla se. Její zavazadlo naráželo do zdí, když ji dvojčata honila po schodech.

To Ginny rozesmálo. „Je dobré být zpět,“ podotkla a pak si pospíšila za svými bratry.

„Tak pojď,“ pravil Harry a chopil se jednoho ucha Ronova kufru. Jeho přítel vzal druhé a společně vypochodovali do Harryho pokoje. Když uložili zavazadlo k nohám náhradní postele, Ron se svalil na své lůžko a Harry se také posadil.

„Tak jak bylo?“ zeptal se brýlatý mladík.

Ron pokrčil rameny. „Bylo to fajn.“

„Jen fajn, vážně?“

Zrzek se ušklíbl. „Bylo to zatraceně skvělé! Měl si tam být. V horách je obrovský kaňon a draci hnízdí na strmých skalních stěnách. Jsou jich tam celé stovky; všechny druhy a různých barev, které si jen dokážeš představit. Celou rezervaci chrání kouzla pro to, aby v ní zůstali a aby se k nim nedostali mudlové. Dole v kaňonu je cvičiště a pastvina, kterou kouzelníci udržují zásobenou ovcemi, aby prostě draci mohli slétnout a nějakou si ulovit, když mají hlad. Během krmení se však člověk musí držet stranou.“ Ron se odmlčel, aby se mohl nadechnout, když líčil všechny divy dračí rezervace. Jeho nadšení bylo nakažlivé, Harry si uvědomil, že se usmívá stejně jako jeho přítel. “Mají výzkumný ústav a programy pro šlechtění. Hagridovi by se to líbilo.“

„Tak to mě příště budeš muset vzít s sebou,“ pravil Harry.

Ronův úsměv zmizel. „Přál bych si, abys to viděl. Nikdy Brumbálovi neodpustím, že ti nepovolil jet také.

„To neříkej!“ napomenula zrzka Hermiona, která zrovna vešla do místnosti spolu se zbytkem Weasleyových. „Brumbál udělal to, co považoval pro Harryho za nejlepší.“

„Nebyli jsme se s vámi podívat na draky,“ řekl Fred, odtáhl jednu ze židlí od stolu a obkročmo se na ní posadil, „ale to ještě neznamená, že nemáš s draky žádnou zkušenost.“

George vyskočil na stůl. „Alespoň jsi byl téměř sežrán při Turnaji tří kouzelníků.“

„Mohli jste jít kdykoliv, kdybyste nebyli moc zaneprázdněni obchodem,“ podotkl Ron.

„Někteří z nás musejí pracovat, víš,“ odpověděl Fred.

„Tomu, co děláte, že se říká práce?“ ušklíbla se pochybovačně Ginny a schoulila se na postel vedle Harryho.

Georg chvíli předstíral, že ho to urazilo. „Není to jen zábava a hry.“

Hermiona se posadila vedle Rona a skepticky si dvojčata přeměřila pohledem. „Ve vašem případě si myslím, že ano.“

Fred na ni prstem zamával. „Tak abyste věděli, v poslední době jsme většinu času strávili seriózními stránkami našeho podnikání.“

„Myslíš ty věci, které vyrábíte pro Řád?“ zeptal se zájmem Harry. Věděl, že dvojčata dodávala Řádu některé ze svých užitečnějších vynálezů, ale nikdy neměl příležitost s nimi o tom mluvit. "Na čem jste pracovali?“

„Na pár věcech,“ řekl George. „Myslíme, že asi největší potenciál bude mít Očichávač.“

„Co?“ zeptala se Ginny.

„Kouzlo Očichávač; říkáme tomu tak, protože to funguje jako pes,“ vysvětlil Fred.

„Potřebujeme sledovat pohyb stoupenců Vy-víte-koho, aby se mohlo lépe plánovat, co podniknout dál,“ pokračoval George.

„Ale Smrtijedi nám ochotně nebudou hlásit, kam jdou,“ řekl Fred. „Chci říci, že sotva můžeme poslat Luciusovi Malfoyovi sovu a pak naskočit na koště a sledovat kam poletí. Existuje kouzlo Confundus, které podobnému jednání brání.“

George se škodolibě usmál. „A tak jsme si řekli, že když nemůžeme sledovat samotného čaroděje, můžeme stopovat věc, kterou má při sobě. Myšlenka je taková, že své hůlce nařídíte, aby „očichávala“ látky. Kouzlo Očichávač zaznamená složení látky, kterou si vyberete, a pak tuto látku sleduje. Je to taková variace na stopovací kouzlo.“

„Jaké druhy látky?“ zajímalo Harryho.

Fred pokrčil rameny. „Jakoukoliv, pokud je jedinečná.“

„Není možné sledovat něco jako dýňový džus,“ řekl George. „Něco takového by bylo k ničemu. Kdyby ses na základě takové stopy pokusil přenést, roztrhlo by tě to na tisíc kousků.“

„Ideálními látkami pro sledování jsou vlasy, nebo krev, protože jsou jedinečné pro každého člověka,“ objasnil Fred. „Ale pokud je pro vás nemožné sehnat krev či vlas, můžete daný subjekt označit v nestřeženém okamžiku svoji vlastní substancí.“

„Označit si Smrtijeda?“ zavrtěla hlavou nevěřícně Ginny.

„No, uznáváme, že takový postup by mohl být trochu složitý,“ připustil George. „Ale není to nemožné, navíc jakmile je cíl označen, nikdy se nedozví, že je sledován.“

To byl přesně druh jednoduchého bláznivého plánu, díky čemuž obchod Kratochvílné kouzelnické kejkle vzkvétal. Kdo jiný než Fred a George by mohl přijít s nápadem jít ke Smrtijedovi a kápnout mu na hábit pár kapek odvaru, když se nedívá?

„Každopádně, Brumbál si myslí, že je to slibné. Před pár dny jsme to předvedli Řádu a většina z nich si myslela, že by to mohlo být užitečné. Dokonce i Snape vypadal, že ho to zaujalo.“

„No, tak to to skutečně má úspěch,“ odfrkl si Ron.

„Vlastně, myslím, že je to skutečně chytrý nápad,“ uznala Hermiona. „Je to jednoduché, takže se to může rychle naučit každý kompetentní čaroděj. Jsem si jistá, že by bystrozoři našli způsob, jak to využít.“

„To doufáme,“ řekl George. „V tuto chvíli je to však stále tajné.“

„Přísně tajné,“ zdůraznil Fred. „Brumbál je hodně opatrný, máme si dávat pozor, komu to říkáme.“

„Takže to nikomu nevyžvaňte,“ dokončil s úsměvem George.

„Ach, teď jsem chtěl napsat Malfoyům,“ zažertoval Ron.

„Idiote,“ označil tak Fred svého mladšího bratra v láskyplném škádlivém tonu. „No tak, Georgi, měli bychom se vrátit do obchodu.“

Ten si dramaticky povzdechl. „Ach, břemeno úspěchu; člověk si nikdy neodpočine.“ Pak se usmál a mrkl na ně. „Uvidíme se později.“

Jakmile byli Fred a George pryč, Harry se otočil k ostatním. „Takže chcete vidět 'Nebelvírskou společenskou místnost'?“

 

HPHPHPHPHPHPHPHPHPHPHP

 

Starý salon si toho odpoledne vysloužil svou přezdívku. Harry, Ron, Ginny a Hermiona strávili zbytek dne hraním Řachavého Petra, zatímco svačili sušenky a dýňový džus, které jim přinesl Dobby. Remus a Tonksová se dokonce na chvíli zastavili, než vyrazili na večeři do Londýna, načež si Hermiona a Ginny vyměnily vědomé úsměvy.

Večer se znovu objevil domácí skřítek, aby jim nabídl, že přinese večeři, protože kromě Snapea byli jediní v domě. Harry a jeho přátelé souhlasili, takže se brzy poté zhmotnil uprostřed místnosti stůl s jídlem, kterého bylo tolik, že to ani nebylo možné vše sníst. Když se dosyta najedli, Hermiona požádala Rona, aby jí pomohl zorganizovat školní poznámky. Zdálo se, že se Ron chvíli nemůže rozhodnout, jestli doprovodí Hermionu do jejího pokoje, nebo jestli zůstane s Harrym a Ginny, ale nakonec šel s hnědovláskou.

Jakmile byli s Hermionou pryč, Ginny Harryho objala a políbila ho. Přitáhl si ji k sobě a přičichl k jejím vlasům. Už skoro zapomněl, jaké to je držet ji tímto způsobem, a zbytek večera strávili tím, že si vynahradili měsíc, který byli od sebe.

 

HPHPHPHPHPHPHPHPHPHPHP

 

Druhého dne, když šel Harry na snídani, měl velmi dobrou náladu. Snape již seděl na svém obvyklém místě, četl noviny a vytrvale ignoroval ostatní členy domácnosti. Remus a Tonksová byli také u stolu. Hermiona a Ginny si vyměnily významný pohled, když ty dva viděly, a poté onen pohled obrátily k Harrymu. Bohužel, ten netušil, jak na něco takového reagovat. Řeč úsměvů a zvednutých obočí šla naprosto mimo něj. Naštěstí ho zachránil Ron.

„Vážně Harry, takhle jsi tady jedl celé léto?“ zeptal se Ron a s úžasem zíral na misky a tácy na stole

Ronovi evidentně unikla výměna názorů mezi dívkami a Harry také vděčně obrátil svou pozornost k jídlu před nimi. Stejně jako předchozí večer se Dobby opět překonal. Poměrně malý stůl byl plný jídla všeho druhu a domácí skřítek si šťastně pobrukoval, když ke každému z nich poslal sklenici dýňové šťávy. Ve skutečnosti se Dobby zdál stejně šťastný jako Harry, když kolem sebe teď měl své přátelé, navíc se po Ronově pochvale skřítek ještě více rozzářil.

„Dobby je rád, že může sloužit přátelům Harryho Pottera. Pokud byste ještě něco chtěli, neváhejte se Dobbyho zeptat.“

Hermiona se nad tím mírně zamračila, ale Ginny se usmála a Ron vypadal potěšeně. Jídlo evidentně v Rumunsku evidentně nebylo nic moc.

Když se Harry právě chystal zakousnout do své snídaně, objevil se Kingsley Pastorek. Kromě Tonksové zde neměli členové Řádu, kteří neobývali ústředí, ve zvyku posnídat. Dokonce i Snapea tento nečekaný příchod zaujal a vzhlédl od novin.

Pastorek vypadal unaveně a zachmuřeně. Neposadil se, ale oslovil je všechny ode dveří. „Bellatrix Lestrangeová včera v noci utekla z Azkabanu.“

V místnosti na chvíli zavládlo šokované ticho, které nakonec přerušila Tonksová.

„To není možné. Ta nova zabezpečení měla být spolehlivá.“

„Já jsem je nastavoval, takže tohle mi nemusíš říkat,“ odsekl Pastorek.

„Co se stalo?“ zeptal se Remus.

Bystrozor zavrtěl hlavou. „To je právě to. Nikdo neví. Spala ve své cele jako obvykle a o hodinu později byla pryč. Prostě zmizela.“

Všichni si při této zprávě vyměnili ustarané pohledy, ale Harry měl víc důvodů než ostatní cítit se naštvaně. Ze všech Voldemortových Smrtijedů byla Bellatrix Lestrangeová ta poslední, u které chtěl, aby se osvobodila. Cítil k té ženě osobní zášť a pomyšlení, že by podruhé utekla z Azkabanu, ho znervózňovalo.

„Brumbál se dnes ráno ještě ozve,“ pokračoval Pastorek. „Já se teď vrátím do vězení, abych pomohl s vyšetřováním. Tonksová, budeme tě potřebovat.“

Nymfadora krátce stiskla Remusovu ruku a pak byli dva bystrozorové pryč. Překvapivě to byl Snape, kdo promluvil.

„Lupine, za daných okolností bych navrhoval odložit Potterovy plány na tento týden.“

„Cože?!“ zvolal Harry, než mohl Remus odpovědět.

Mistr lektvarů chlapce ignoroval a pokračoval v rozhovoru s Lupinem. „Dokud nebudeme vědět, jak a proč Bellatrix utekla, měl by Potter zůstat bezpečně na velitelství. Vzít ho nyní na zkoušku by bylo nerozumné zbytečné riziko.“

„Severusi –“

„Přestaňte o mně mluvit, jako bych tu nebyl!“ vyhrkl Harry na svého neoblíbeného profesora. „Za pár dní budu plnoletý. Myslím, že se mohu sám rozhodnout, jaké rizika jsou přijatelná.“

Snape se na něj zamračil. „Je rozdíl mezi plnoletostí a dospělostí.“

Harry zaťal čelist, a když promluvil, podobalo se to spíše vzteklému křiku: „Takže si nemyslíte, že jsem toho v životě zažil dost na to, abych si zasloužil právo být považován za dospělého?“

Remus zvedl ruku. „Harry, prosím –“

„Teď se tak rozhodně nechováte.“

Harry praštil rukou do stolu. „Pokud si myslíte, že mě tu můžete držet proti mé vůli, mýlíte se." To vám přísahám.“

„Přestaňte, oba!“ vykřikl nakonec Remus, čímž upoutal pozornost jak Harryho, tak Severuse. Přísně si přeměřil oba dva, odhodil ubrousek a vstal. „Severusi, jestli o tom chceš mluvit, tak pojď nahoru. Harry, počkej tady!“

Harry se zamračením sice vstal také, ale Lupin mu nedal příležitost protestovat. „Potřebuji mluvit se Severusem o samotě.“

Vlkodlak vyšel z kuchyně a Snape ho poté, co hocha ještě jednou zpražil pohledem, následoval.

Mladý černovlasý čaroděj stál s rukama sevřenýma v pěst, rozzuřený, že ti dva muži odešli rozhodovat o jeho osudu bez něj.

„Harry, neboj se,“ pravila Ginny. „Celé léto ses těšil, až vypadneš. Remus tě nezklame. Jsem si jistá, že si se Snapeem poradí.“

„Snape má jen starost, Harry,“ mínila Hermiona. „Je dost zlověstné, že Bellatrix Lestrangeová právě teď utekla z Azkabanu.“

Harry na ni otočil. „Ty se stavíš na jeho stranu?“

„Ne! Jen říkám, že rozumím –“

„No, dobře pro tebe, ale nemusela jsi celý poslední měsíc trávit zde, aniž bys mohla vytáhnout paty z domu, byť jen na chvilku. Je mi jedno, jak to Snape myslí. Nevzdám se chvilky odsud vypadnout a podívat se po Londýně,“ pravil, odsunul židli a zamířil ke dveřím.

„Kam jdeš?“ zeptal se Ron. „Remus řekl, ať počkáš tady.“

„Opravdu se mi ho teď nechce poslouchat.“

„Ty tam nahoru hodláš jít?“ Hermiona zněla pohoršeně.

„Jo, hodlám. Jsem unavený z toho, jak všichni ostatní řídí můj život. Chci se pro změnu rozhodovat sám. Nenechám je, aby to zase udělali beze mě.“

Harry vyšel z kuchyně, než mohli jeho přátelé dále protestovat, a když došel do vstupní haly, uslyšel z knihovny tlumené dva hlasy, které se hádaly. Tiše se přiblížil, dokud zřetelně nerozuměl, co říkají.

„Severusi, je to teenager.“

„Děkuji, Lupine, za ten ohromující zjevný postřeh,“ pravil Snape a Harry si ani nemusel přestavovat, jak se u toho jeho profesor musel ušklíbnout. „To nic nemění na skutečnosti, že dovoluješ, aby chlapcovy rozmary měly přednost před jeho bezpečností.“

„Je to pro něj důležité. Copak to nechápeš? A není to tak, že by byl sám. Tonksová, Moody a já budeme s ním.“

„Dva bystrozorové a vlkodlak, jakkoliv to myslíš dobře, nemůžou zaručit jeho bezpečnost před Smrtijedy.“

„Severusi, začínáš znít stejně paranoidně jako Moody. Smrtijedi nás uprostřed Londýna nevystopují!“ mínil Remus.

„Chtěl bys na to vsadit jeho život? Tohle je ta stejná arogantní přílišná důvěra jeho otce i kmotra, která ho nechala na světě samotného,“ přel se s ním dál Snape.

„To není fér!“

„Není? Nejsou to ani dva měsíce, co se naposledy málem zabil – ztratil jsem přehled o tom, kolikrát se mu to skoro podařilo. Kolik dalších příležitostí si myslíš, že bude trvat, než konečně uspěje?“ odvětil krutě mistr lektvarů.

„Jednalo by se jen o pár hodin.“

„To je vše, co je potřeba! Opravdu Lupine, nevšímáš si mých zpráv? Počty Temného pána každým dnem rostou. Má působivé zdroje, které může využít pro jakékoliv své přání, a nadevše touží po Potterovi.“

„Co tedy navrhuješ? Že tady necháme Harryho celé léto zavřeného, jako vězně?“ nesouhlasil stále Remus.

„Zní to jako doživotní trest, ale bavíme se jen o dvou měsících.“

„Mluvíme o Harrym. Kdy se spokojil s tím, že zůstal na místě a dělal, co mu bylo řečeno?“

„Tak je nejvyšší čas, aby se to naučil. Nevzdáš se dítěti jen proto, že se vzteká,“ kousavě podotkl Snape.

„Harry už není dítě. Je mu prakticky sedmnáct a zaslouží si, aby mohl mluvit do svého života.“

„Také nám jednou bylo sedmnáct a já nijak zvlášť nevěřím v rozhodovací schopnosti někoho v tomto věku.“

Remus unaveně povzdechl. „No, nemůžu říct, že s tebou nesouhlasím. Ale nemůžeš mu jednoduše diktovat, Severusi. Napadlo tě, že kdybys mu projevil trochu respektu a vysvětlil mu své úvahy, mohl by skutečně poslouchat?“

„Nemám ve zvyku svým studentům vysvětlovat sám sebe.“

„Harry není jen student. Ne pro mě a už vůbec ne pro tebe.“

„Nemám ponětí, co tím myslíš.“

„Skutečně? Dobře vím, že tu nejsi kvůli náhlému zoufalému zájmu o Harryho známky z lektvarů a určitě jsou i jiná místa, kde jsi mohl strávit léto.“

„To máš pravdu,“ připustil Snape. „Jsem tu, abych zabránil Potterovi před problémy – něco, k čemu zjevně nejsi odhodlán.“

„Pak bys možná měl zvážit, jestli by nebylo moudré si s ním jednou za čas promluvit. Vím, že jsem daleko od mentora, kterého si Harry zaslouží, ale alespoň se o to snažím. Všiml sis vůbec, jak se na tebe dívá: zklamání a frustrace, které se mu mihnou po tváři pokaždé, když ho propustíš ze svého školení?“

„Je mi jedno, co si o mně Potter myslí,“ odpověděl mistr lektvarů a každé slovo jako by odplivl. „Jsem tady, abych se postaral o jeho blaho, a pokud mě za to nenávidí, tak ať. Na rozdíl od tebe mi záleží víc na tom, abych ho udržel naživu, než aby mě měl rád.“

Nastalo dlouhé ticho, ale nakonec Remus promluvil, jeho hlas byl sotva silnější než šepot. „Taky se o něj bojím, Severusi.“ Snape na to neodpověděl, ale Remus pokračoval. „Dívám se na něj a přemýšlím, jestli vůbec bude žít tak dlouho jako jeho rodiče.“

„Tak proč trváš na nebezpečné akci, která by mohla vést k něčemu takovému?“ Frustrace ve Snapeově hlase byla nezaměnitelná.

„Protože tvůj způsob nefunguje,“ řekl Remus se stejnou frustrací jako druhý muž. Nejsem blázen, Severusi, jak bys možná rád věřil. Znám rizika, ale pohřbil jsem dost přátel, kteří byli údajně mimo nebezpečí, abych věděl, že skrývání není řešení. To nebude fungovat. Slyšel jsi ho. Odepřeš mu to a vše, čeho dosáhneš, je, že ho rozzlobíš tak zoufale, že udělá něco neuváženého. Takto máme alespoň určitou kontrolu.“

Snape si povzdechl. „Jsi vážně odhodlaný udělat tu pošetilost?“

„Ano.“

„Tak s vámi půjdu,“ navrhl mistr lektvarů.

„Dobře, to bys mohl,“ pravil Remus a jeho hlas zněl jasně pobaveně. Snape na oplátku jen odfrkl, pak Harry zaslechl kroky směřující k němu a přemístil se.

Když se objevil ve svém pokoji a posadil se na postel, jeho hněv byl pryč. Musel uznat, že Hermiona měla pravdu. Snape se o něj bál, mnohem víc, než Harry tušil. A co bylo horší, Remus se o něj bál též. Vzhledem k úrovni bezpečnosti, kterou měl od svého příjezdu na Grimmauldovo náměstí, Harry předpokládal, že by neměl být překvapen, ale stále bylo znepokojující slyšet frustraci, a dokonce strach v hlasech těchto dvou mužů.

Harryho dumání přerušilo zaklepání na dveře. „Tady jsi,“ prohlásil Remus, když strčil hlavu do místnosti z pootevřených dveří. „Určitě tě potěší, když ti řeknu, že se mi podařilo Severuse přesvědčit. Půjde ve čtvrtek s námi, ale jsem si jistý, že s Tonksovou dokážeme zajistit, aby se držel stranou a nepokazil ti to.

Remus se lehce usmál a nedal najevo žádné obavy, které Snapeovi vyjádřil před několika minutami, pak se mírně zamračil. „Jsi v pořádku, Harry?“

„Jsem v pořádku. To je skvělá zpráva,“ pravil Harry a snažil se pobrat to málo, co zbylo z emocí, které projevil v kuchyni. Jít si pro jeho povolení k přemístění se teď zdálo mnohem méně důležité než u snídaně.

 

HPHPHPHPHPHPHPHPHPHPHP

 

Harry svým přátelům neřekl nic o rozhovoru, který zaslechl. Dalších pár dní bylo úžasných. Dokonce i Snape byl příjemnější než obvykle, nebo to tak možná jen vypadalo, protože pro Harryho bylo těžké být na toho muže podrážděný, když věděl, jak se Snape skutečně zajímá o jeho blaho, i když to nikdy nedokáže dát najevo. Harry s ním samozřejmě nemohl probrat toto téma a rezignovaně ho přidal na seznam věcí podobných věcí, o kterých si nemůže s tím mužem promluvit.

Večer před svými narozeninami šel Harry spát a cítil, že tohle budou jeho zatím nejšťastnější narozeniny. Jeho přátelé byli s ním a měli v Londýně prožít skvělý den.

Harry šel spát, ale nesnil o tom, že bude bojovat se Smrtijedy jako obvykle. Místo toho snil o Bradavicích a o dobrých časech, které tam prožil: o famfrpálu, slunečných odpoledních u jezera a nocích u ohně ve společenské místnosti. Všichni jeho přátelé tam v jeho snu byli a Dobby dokonce říkal něco o tom, jak je šťastný, že je volný, a pak se tomu začal i smát.

Harry se probudil do tmy, v uších mu stále zněl smích domácího skřítka, a tak napůl očekával, že vedle sebe uvidí stát Dobbyho. Nicméně Ronovo tiché chrápání mu připomnělo, že jen snil. Harry si spokojeně povzdechl, pak se převalil a brzy znovu usnul.

<< předešlý díl

>> další díl