Prokletý - Prolog

Prolog

Můj milý deníčku - tak alespoň vždy ti, kteří píší deník, začínají, ne? No, možná ne. Možná tak začínají jen ty třináctileté holčičky, které mají romantickou potřebu se vyplakat do papíru se svými drobnými starostmi, nevím. Já jsem nikdy deník psát nechtěl, a abych byl upřímný, nikdy mi psaní nijak nešlo, to byla vždy JEJÍ parketa. Ona byla umělkyně, a já byl technický typ. Jenže ona je pryč.

Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Stála v ten večer na terase v zelených šatech a vítr si pohrával s jejími dlouhými hnědými vlasy. Nebyla tlustá, nebyla štíhlá, nebyla krásná, nebyla ošklivá, byla to žena, podle které jsem soudil ostatní. Jemně, ale smutně se na mě usmála a pak mi to řekla. Rád bych napsal, že v tu chvíli se mi zastavilo srdce, začal jsem plakat a svět se mi obrátil naruby, ale to se nestalo. V tom momentu jsem necítil nic. Ta slova kolem mě prošla na prázdno. Asi to bylo tím, že jsem tomu v první chvíli nedokázal uvěřit… vlastně jsem tomu uvěřil, až když jsem uviděl její rakev.

Den na to mě někdo vykradli. Věděli po čem jít, mé dědictví zmizelo. Zklamal jsem ji. Měl jsem všechno spálit, když jsem měl příležitost. Teď se to roznese jako mor. Lidé budou trpět, umírat a vše je má vina. Jen protože jsem byl příliš sentimentální, příliš jsem…

Musím to napravit, ale nebude to lehké. Může se stát spousta věcí, včetně toho nejhoršího. Přál bych si, abych na to nebyl sám, ale ji vrátit nemohu. Přesto pokud mohu něco žádat, tak bych chtěl, abych nikdy nesešel z cesty. Pomoc, když ztratím víru a smysl pro povinnost, když ztratím dech.

>> další díl