Veselé historky z pekla - Cesta tam a zase zpátky

Cesta tam a zase zpátky

Ahoj, mé jméno je Dominika Nováková, jsem ve znamení ryby a je mi 25 let. Mám přítele Vladimíra a studuji v Praze konzervování a restaurování uměleckých děl. Na mém oboru, který studuji, je se mnou jen pouze ještě jedna osoba, její jméno je Jaroslava Kladková. Je jí 21 let a znamením je blíženec. Má krátké hnědé vlasy, kulatý obličej, není nikterak éterickou bytostí, ale ráda sportuje. Škola má hlavní budovu sice v Praze, ale my musíme ještě k tomu jezdit dvě hodiny do Světlé nad Sázavou, kde se učíme řemeslům.

Ve Světlé nad Sázavou jsme dva dny, čtvrtek a pátek. Ve čtvrtek máme malbu a keramiku, nebo vitráž, v pátek pak máme různá řemesla, záleží na tom, co že je to za týden. Ten týden, o kterém bude tato kapitola, mělo být rytí skla, ale malba s keramikou odpadla. O těchto dvou jsme byly varovány a nepopiratelně šťastné, že jeden den tam nemusíme být. Samozřejmě nás napadlo využít toho času a zatáhnout tak i rytí skla. Kdybychom tak učinily, jistě bychom udělaly lépe, ale nejsme žádné vědmy nebo čarodějnice, jen hloupé poctivé studentky, a tak jsme do Světlé jely.

Toho dne docela pršelo a já jsem si vzala jen své staré ošoupané tenisky. Ve vlaku jsme se chvíli učily. Jaruš slíbila, že mě naučí tu matiku. Mé spolužačce technické předměty moc nešly. Nevím, jestli to bylo tím, že se moc neučila, nebo na to neměla buňky. Avšak matematika, to bylo něco dočista jiného. Jaruš maturoval z matematiky a ne jako já náhodou, když jsem zapomněla zaškrtnout, že chci raději angličtinu. Sice jsme obě z matematiky měly čtverec, ale hádám, že je skutečně rozdíl maturovat z takového předmětu na střední keramické a na gymplu, učit se jako idiot a stresovat se kvůli úřední chybě, nebo se neučit vůbec s tím, že jste pomalu matematický génius. Tak jsme se chvíli učily a Jaruš mi ukazovala, jak na ty zatracené rovnice vyhrát pomocí grafů a díky tomu s nimi neztrácet tolik času. Poté jsme se trochu zakecaly, jak to tak bývá, když se člověk učí ve dvou, ale díky tomu nám doba ve vlaku celkem utekla.

Cestou z nádraží do školy, která trvá zhruba 25 minut, pršelo skoro nejvíc za celej proklatej den. Když jsme došly do školy, byly jsme promočené na kost, a tak jsme doufaly, že se tam přinejmenším ohřejeme. Třída se stroji na rytí skla byla ještě zavřená. Sedly jsme si tedy vedle na lavičku a poslušně čekaly. Čekaly, čekaly a čekaly... a hádejte co, nikdo nepřišel. Tak jsem se nakonec vzchopila a řekla jsem, že dojdu za panem Koláčkem, ředitelem školy. Jaruš jen tupě přikývla.

Do ředitelny to byl skoro jen kousek, nahoru po schodech a pak hned doprava. Nervózně jsem zaklepala na dřevěné dveře a pak zbývalo jen počkat. Z místnosti jsem slyšela něčí hlasy a smích, ale ke dveřím se nikdo moc nehrnul, až po delší době se konečně otevřely a z nich vykoukla Koláčkova hlava.

"Ehhmf... potřebujete něco?" zeptal se mě a mírně si odkašlal. Ve tváři byl mírně rudý a úzkostlivě těkal očima sem a tam.

"Ano, do třídy nám nepřišla vyučující, paní Přemková. Měly jsme mít rytí skla," pravila jsem odhodlaně.

"Nóóó, dobře, zavolám jí, co se děje, a pak za vámi přijdu. Počkejte před třídou," řekl a pak zase zmizel do svého kabinetu. Vydala jsem se tedy zpět za Jaruš, která tam stále seděla, stav nezměněn. Vše jsem jí pověděla a ona opět tiše kývla.

Za nějakou dobu se objevil Koláček se skvělými zprávami. Přemková je nemocná, můžeme jet zase zpět. Super! Sebraly jsme své saky paky a vydaly se zpět do deště na vlakové nádraží. Víte, když studentovi odpadne škola, je většinou rád, jsou však zvláštní případy, kdy ho to také dokáže pěkně naštvat. Po utracení peněz za vlak, zmoknutí, zabitých hodinách čekáním a cestou, abychom zjistily, že jsme tohle celé absolvovaly naprosto zbytečně, protože by nám to přeci mohli poslat emailem a my bychom si to přečetly z pohodlí domova, jsem se naučila jeden z těch případů, kdy by student byl radši za výuku. No jo, tak snad ten náš výlet aspoň neodstůňu, to by byl pech na druhou.

<< předešlý díl

>> další díl