Nejvíce ohraná chyba agenta

Nejvíce ohraná chyba agenta

"Fajn, čas vytáhnout těžký kalibr," řekl David a já popadla černou tašku. Byla zavřená na kovový zip. Chytla jsem jezdec, abych ji otevřela, ale byla jsem příliš nervní, kdo by také nebyl, mít za patami ozbrojené komando zabijáků, no a jak jsem jím škubla, jezdec se zasekl do černé látky vedle.

"Sakra!" zaklela jsem.

"Pospěš si, budou tu co nevidět," popoháněl mě můj parťák a já bezmocně škubala rukou, aby jezdec skočil spět do svých zoubků. Bezvýsledně!

"Já vím, já vím…" zahučela jsem. Nemusel mi připomínat, že máme jednu minutu, než se sem přiženou. "Jen kdyby… Och, vida, že to jde!" Zajásala jsem, když se mi konečně povedlo otevřít tu tašku. Vzápětí mi však došel náhle kyslík, a ač jsem se nadechovala sebevíc, nepomáhalo to. Na sucho jsem polkla a zděšeně pohlédla na Davida. Ten teď byl obrácený ke mně zády, sleduje, jak moc daleko jsou za námi naši pronásledovatelé. "Hmmmf, Davide… myslím… myslím, že jsme v háji," dostala jsem nakonec ze sebe.

"Co, nekecej a podej mi ten samopal, ať konečně můžu někoho z těch sviní sejmout," natáhl ke mně ruku, ale já neměla, co mu dát.

"Je mi líto, ale nemůžu."

"Co jak že nemůžeš?" vyhrkl, otočil se a v tom to spatřil. "Ta taška…"

"Jo, ta taška… Ta taška není naše. Museli jsme v té rychlosti popadnout na tom letišti totožnou, ale přeci ne naši tašku. Jsou v ní jen šaty a my jsme nahraní," potvrdila jsem mu to, co už mu postupně došlo samo.

"Výměna tašek? To je tak stupidní! Tak ohraná chyba, že to má snad jedničku v ohranosti chyb agentů," zaúpěl.

"Vážně, já jsem byla přesvědčená, že číslem jedna na této stupnici je kýchnutí v tu nejnevhodnější dobu, ale tak dobře."

"Ok, tak budeme muset přejít k plánu B," kývl rozhodně na mě můj parťák.

"My máme plán B," nestačila jsem se divit.

"Jo, jmenuje se: Zdrhej!" křikl na mě a v tom se ozval výstřel a já ucítila, jak těsně kolem mě prosvištěla první kulka.