Střípek lítosti a smíření

Střípek lítosti a smíření

Nenávidím!

Nenávidím svojí majitelku!

Klíče zarachotily v zámku. Otevřely se dveře a začala houkat zabezpečovačka. Již přichází. Teď odkóduje, hodí svou tašku na botník, zavře dveře, přezuje se a vrazí do svého pokoje. Usilovně se snažím vymyslet, co provedu tentokrát.

Jsem génius. Nejchytřejší věc v jejím bytě, avšak zanedbává mě. Na mém monitoru a mezi knoflíky na klávesnici se mi hromadí vrstvy prachu. Stojím v rohu pokoje na starém stole. Připadám si tak odstrčeně, a proto mě tak bolí, když nemohu nic vymyslet, jak se jí dnes zase pomstím.

Jestliže je možné, aby člověk nenáviděl věc…

Tak ho nenávidím!

Je střední velikosti, celý zahalen v černé barvě s bílými nápisy na klávesnici, kdo by si ho nekoupil, krasavce? No dobrá, nebudu předstírat, dostala jsem ho darem k narozeninám, to však neznamená, že by se mi nezamlouval. Černá a bílá je fajn kombinace a já už dlouho toužila po svém vlastním počítači. Kdybych však věděla, co mi bude provádět za psí kusy, zůstala bych u jistot a to u papíru a tužky.

Konečně jsem došla domů. Vpadla jsem do svého pokoje a svalila jsem se na židli přímo naproti němu. Obrátila jsem se na něho a zkoumavě jsem si ho změřila od zásuvky až po myš, obrazovku a klávesnici.

"Tak co? Budeš mě dnes zase trápit?" zeptala jsem se ho. Neodpověděl a já si povzdechla.

Zmáčkla jsem velký stříbrný knoflík, na kterém byl černý kruh a uprostřed čárka. Nevrle zavrčel, jak se opovažuji vůbec po něm něco chtít. Bezcitně jsem to ignorovala. Bude pracovat, od toho ho mám! Zamračila jsem se, když dlouho nenabíhala černá plocha s logem Windows a už jsem měla chuť sprostě zaklít.

Nenávidím!

Nenávidím svojí majitelku! Ale skutečně ji tolik nenávidím!?

Zapnula mě. Nechávám si se zapínáním načas. Ona jen netrpělivě klepe do stolu, fetka jedna závislá na internetu! Proč se o ni tak starám?! Když si je závislá, tak ať si je! Co mi je do toho, že by spíše měla číst povinnou četbu do školy, než poslouchat písničky a psát povídky. Je mi to jedno. Nastartuji monitor a stále usilovně přemýšlím, co jí vyvedu.

Mohl bych jí ten internet vypojit a povídky smazat. To by pro ni byla totální pohroma. Asi by se zhroutila. Pche, je tak slabá…

"Co, on nejde internet… a moje povídky, všechny wordové dokumenty, kde jsou moje povídky?" křikla, když zjistila, co jsem provedl.

"Ne, to ne, jak já teď udělám tu práci na chemii, co dám kámošce k narozkám, vydavatelka mě zabije. Co si počnu, co budu dělat. Moje práce je v trapu, jsem v koncích. Můj čas, vše bylo zbytečné! Mám toho tolik, a ještě se mi stane tohle?!…" rozbrečela se, jak jinak. Otráveně jsem ji pozoroval a kdo by to byl řekl, že mi ji pro jednou bude líto.

Ach jo, skutečně toho má tolik?

"Ne, nesmím brečet… Jsem tak slabá, pořád jen brečím… Nemám čas na to brečet, musím s tím něco udělat. Třeba jsem všechny dokumenty neztratila, jen se mi přemístily do jiné složky."

Správně, správně to je lepší přístup! Možná nejsi tak špatná. Jen…

"Tebe bych taky měla vyčistit, co? Huf, mám toho tolik, že si ani doma nezvládám uklidit a takhle se mi to akorát vymstilo."

No tohle? Asi bych jí měl ukázat, kam sem ty její práce schoval a napojit se na internet. Než se mi tady chudinka zhroutí.

Ach jo, asi skutečně nevím, co všechno musí stíhat…

Jestliže je možné, aby člověk nenáviděl věc…

Tak jsem ho nenáviděla!

"Hoj, segra, tak co, prej, že ti nefunguje komp?" pozdravil mě brácha, když jsem v pondělí dorazila domů.

"Ale nic vážného, jen potřeboval trochu pročistit," odpověděla jsem a vykouzlila jsem na tváři svůj tradiční úsměv.

"To je bezva!" houknul.

"No nic, tak já ještě musím dnes udělat několik věcí do školy," zahučela jsem a zamířila jsem do svého pokoje.