Noční autobus

Noční autobus

(Tato povídka vznikla v rámci školy předmětu Scénická propedeutika II.)

Byla už hluboká noc, přesněji něco po půl třetí ráno, a já stepovala na zastávce doufajíc, že ten noční autobus snad už proboha pojede. Klepala jsem se zimou, a už jsem nebyla zdaleka tak opilá, jako když jsem odcházela ze Sasazu. Znovu jsem koukla na mobil, kolik je hodin. 2:34, autobus měl již dvě minuty zpoždění. Čekání se zdálo nekonečné, příště, až pojedu ze školního plesu, vezmu si taxi.

2:37 autobus se objevil v zatáčce několik metrů před zastávkou. Konečně! Jízda nočním linkou pro samotnou holku není nikdy nic moc příjemného, častokrát strávená ve společnosti prostitutky, bezdomovce, party ožralců a možná při troše štěstí dvou náhodných obyčejných spořádaných cestujících, nicméně já už se vážně moc těšila domů. J. K. vážně by sis měla někoho najít, je sice bezva být nezávislou statečnou holkou, ale někdy je to zase úplně na pytel.

Autobus zastavil, otevřely se dveře a já nastoupila. To jsem ovšem neměla dělat. Bylo na něm něco zvláštního. Něco bylo špatně… Něco bylo tak strašně moc špatně.

Nebyla tam žádná prostitutka, bezdomovec a opilá jsem byla asi jenom já. Nemohu říci ovšem, že by autobus byl prázdný, ba právě naopak. Stěží si bylo kam sednout. Byli tam muži, ženy i děti. Všichni seděli nebo stáli na svých místech, tiše a klidně, jako sochy. Ani jeden z nich se nepohnul, nezamrkal. Všichni v bílé košili, černém saku a kalhotách, jen kravaty měly různou barvu jako nějaká hloupá uniforma. Dobře, to bylo divné, hodně divné.

Couvla jsem zpátky ke dveřím, že raději pojedu dalším, ale už bylo moc pozdě. Dveře se zavřely a autobus se rozjel. Ok, tak to holt budu muset nějak přežít, jen… Proč se všichni sakra dívají na mě?

Opřela jsem se o jednu překližkovou příčku u dveří, hleděla skrz dveře ven a předstírala jsem, že jsem si nevšimla podivného chování a uniformního oblečení u ostatních cestujících. V duchu jsem počítala každou minutu tam strávenou. Aspoň že bus jel po své trase, tak jak měl podle jízdního řádu…. nebo že by ne? Právě jsme přejeli jednu ze zastávek. Sakra!

Naplnil mě čirý strach, děs. Na sucho jsem polkla. Co se to u všech rohatých děje?! To autobus unesl nějaký terorista? Ne to asi ne, to bych tady nebyla jediná normální osoba. To jsem nastoupila do nějakého špatného? Do toho pro němé byznysmeny pracujících v noci, kteří mají mezi sebou i děti a umí jen tak akorát divně čumět?! Ach Bože, jsem v totální kaši, unesl mě záhadný autobus, jedoucí kdoví ví kam?! Ne počkej, uklidni se. Panikařením nikdy nic nevyřešíš. Takže co dělat, co dělat, co bych měla dělat? Nic. Zaklepat na řidiče a naléhat na něj, aby zastavil? Pravděpodobně mě stejně neposlechne, protože je také jeden z nich. Proč na takové nouzové situace není nějaká hloupá příručka?! Ne, že kdyby byla, tak bys ji četla, že jo "paní já mám moc práce na čtení takových blbostí"…

Než jsem však stačila cokoliv vymyslet, co bych měla podniknout pro svoji záchranu, nebo jestli mám vůbec nějakou šanci, jeden z cestujících na druhé straně autobusu se zvedl a došel až ke mně. Byl to muž. Měl černé krátké vlasy a velmi bledou pleť. Nevypadal o moc starší než já, ale přesto z něj čišela přirozená autorita a vyzrálost. Před obličejem mi mávl průkazem a oznámil, že chce vidět můj lístek.

No tak bezvadný, a já myslela, že v takovou noční dobu revizoři spí a nekontrolují cestující. Ale tak, tramvajenku mám zaplacenou na celej rok a třeba mi aspoň řekne, co se u všech svatých děje. Vyhrabala jsem z černé kabelky svoji peněženku, z ní opencard a podala mu ji. Revizor si opencard vzal, ale neměl takovou tu čtečku karet, jen si ji důkladně prohlédl a poté si mě změřil od hlavy k patě.

"Vy jste ta nová," řekl. Nebyla to otázka, jen konstatování.

"Nová, jak nová?" nechápala jsem, revizor moji otázku však ignoroval.

"Ale měla jste nastoupit až příští týden. To je ale opět malér, už ani ta smrt není spolehlivá," začal se normálně revizor rozčilovat a mně se najednou tak nějak ulevilo. Pořád jsem ničemu kolem sebe nerozuměla a to mě děsilo, ale touhle stížností na svět, se stal onen muž tak nějak lidštější, a ne tou sochou hledící na vás bez výrazu, jako se mi zdáli ostatní cestující, nebo i on, když jsem do toho autobusu vešla. Stále však ve mně panovala přirozená nedůvěra a strach.

"Promiňte, já tomu nerozumím? Co se děje?"

"Ale nic, nějaký idiot to zmršil, vy jste umřela o týden dříve a já abych vás nechal zadarmo převést. Dokonce ani nejste správně oblečená. Ne tedy, že by ty šaty nebyly pěkné, ale…" revizor se na chvíli odmlčel. "Je to nepořádek."

"Já a mrtvá?! Ne, ne, ne já žiji… Já stála na zastávce a čekala na autobus, jak bych mohla…" začala jsem opět panikařit a zběsile v odmítavém gestu kroutit hlavou.

Revizor mi věnoval jen smutný pohled. "Je mi líto, ale viděla jste tenhle autobus a nastoupila jste do něj, což znamená…"

"Takže vy jste nějakej ten převozník na druhou stranu nebo jak se tomu říká?" zeptala jsem se. Ne, že by se mi to nějak líbilo, ale logiku to mělo. Holt i smrt se modernizuje, místo řeky silnice a místo loďky autobus. Muž se však rozesmál.

"Já a převozník?! Ne, Ježíš ne?! Já jsem obyčejnej revizor. To víš, i zubatý potřebuju nějakou městskou dopravu. Měl bych ti dát pokutu, ale vzhledem k tvé situaci mi to přijde krajně nemorální. Možná však, kdybychom tě někde vysadili a nechali tě dožít…" Stále onen nemrtvý revizor přemýšlel, co udělá s mojí maličkostí.

"Myslíte ten týden?" skepticky jsem zabručela. Týden, týden… tak málo!

"Ano, viděli bychom se za týden. Tedy pro mě týden, pro vás nevím, o kolik víc to je ve světě živých. Přepočítávání časů mi nikdy moc dobře nešlo," přiznal se mi.

"Aha, no, mně by taková varianta vůbec nevadila, kdybyste mě prostě vysadil a nechal mě dožít. A kdybyste mě vysadil přímo před domem, to bych se už vůbec nezlobila, za tohle drobné nedorozumění," řekla jsem a revizor se na mě váhavě pousmál, a poté přikývl na souhlas.