Belfegor 02

00000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000

Pokračování povídky, co spadla pod stůl... Není má zcela jinou formou, koncept a lze jí nalézt zde pod názvem Prokletý. (http://jajafilm.blog.cz/1901/proklety-prolog)

00000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000

Mohl jsem ji nechat v nejbližším městě v nemocnici, ale nechtělo se mi ji budit. Byla unavená a vyčerpaná. Rozhodl jsem se, že ji prostě vysadím cestou v nejbližším městě, kde bude nemocnice, ale až se probudí. Kolem půl sedmé jsem zastavil u benzínky, natankoval jsem tam a koupil něco na zub s miskou, vodou a houbičkou. Trochu jsem jí omyl obličej od krve a slz. Neprobudil jsem ji tím. Spala velmi tvrdě, až to bylo vtipné. Musel jsem si dávat velký pozor. Žena sama s mužem, skoro nahá, zabalená pouze do deky a bundy, takhle tvrdě spící, celá špinavá od krve slz a hlíny, spousta lidí by si to mohla špatně vyložit. Těžko bych mi policie uvěřila, těžko by věřila komukoli v takové situaci, a kdyby k tomu ještě našli můj arzenál v kufru a podívali se na mé záznamy v trestním rejstříku, určitě bych se na světlo již nepodíval. Naštěstí tento fakt nikdo nezaznamenal, nikdo si ničeho nevšiml a tak jsem mohl klidně pokračovat v cestě.

Moje Šípková Růženka se probudila dvě hodiny po oné zastávce u benzínky a vypadala zmateně. Překvapeně se rozhlížela kolem.

Nejdříve ji zajímalo okolí, po jaké to dálnici jedeme a směr, poté začala prohlížet vnitřek auta. Musím říct, že moje stará felície není jedna z nejčistších. Vždy jsem se řídil tátovým heslem: "Máš špinavé auto, menší pravděpodobnost, že ti ho někdo čórne. Zloději jsou od přírody líná stvoření a raději ukradnou čisté, než aby kradli špinavé a pak ho museli čistit." Jasně směšné heslo, jako by na tom záleželo, ale já stejně neměl dost peněz ani prostředky ho nijak výrazně čistit. Navíc by to bylo docela zbytečné snažení. V posledních několika letech jsem v autě strávil většinu svého času, takže sotva bych ho vyčistil, hned bych ho zase zašpinil. Martina však z žádných z těchto faktů neznala a tak ji samozřejmě pohled na to celé docela zhnusil. Nakrčila svůj drobný nosík a obrátila se na mě, ale ani já jsem nemohl vypadat nijak vábně. Páchl jsem potem a krví. Tmavě modré, několikrát už spravované, ošuntělé moirové triko, hnědé kraťasokalhoty zašpiněné od hlíny a černé tenisky Nike propálené od ohně a sežrané od kyseliny mi na kráse asi moc nepřidávaly. Stejně jako jizva nad pravým okem.

"Nemusíš se bát, vyhodím tě hned v prvním městě, kterým budu projíždět a kde bude nemocnice a policie. Jen jsem tě nechtěl budit," ujistil jsem ji. Martina se pořádně na sedadle uvelebila. Protřela si oči a trochu upravila své dlouhé rozcuchané vlasy, aby jí nepadaly do tváře.

"Jo, já vím. Od první chvíle se mě snažíš co nejrychleji zbavit," řekla ledově, ale i relativně klidně.

"Ne, nechápej to špatně, nesnažím se tě někde na ulici odhodit, nebo vlastně ano, ale je to pro tvé dobro," snažil jsem se, aby to pochopila.

"Dobro?" zopakovala a přitom na mě hleděla těma svýma průzračně modrýma očima. "Jak by to mohlo být pro moje vlastní dobro?" dorážela dál. Neodpověděl jsem, jen tupě čučel na vozovku. "Bezva, mlčení! Protože tím vše vysvětlíš."

"Poslyš, já vím, že sis takhle asi svého zachránce, nepředstavovala a za to se moc omlouvám," začal jsem se bránit.

"Nepředstavovala jsem si svého zachránce. Nečekala jsem, že vůbec někdo přijde," skočila mi do toho. "Takže, ač se mě snažíte zbavit z jakéhokoli důvodu. Nezlobím se a to, i kdyby ten důvod byl ten, že byste musel odpovídat policii na spoustu pro vás nepříjemných otázek, ale v pohodě, do toho mi nic není. Nezajímá mě to, protože, jsem si ani nepomyslela, že by mě z toho pekla někdo dokázal dostat pryč. Jsem vám neskutečně vděčná, ale neříkejte, že nechat mě v tom lese, nebo na ulici u silnice je pro moje dobro."

"Dobře, jsem moc rád, že si rozumíme," uzavřel jsem to s úsměvem na rtech.

Martina kývla a zahleděla se z okénka. Hodnou chvíli bylo ticho a já se spokojeně mohl věnovat řízení, což bylo bezva. Martině to však nedalo. Nikdy nebyla tip člověka, který by nechal otázky volně v povětří. Zvláště když se nudí v autě s naprostým cizincem, který je její zachránce, ale také dost velkej podivín.

"Takže jak se jmenujete?" zeptala se mě z ničeho nic.

"Kryštof Královský," řekl jsem první blbost, která mě napadla.

"To není vaše pravé jméno," zasmála se.

"Proč myslíte?" zavrtěl jsem hlavou nechápavě, ale s úsměvem na rtech.

"Protože je to srandovní a divný jméno," odpověděla jako by se nechumelilo.

"Jo to je, ale všimněte, že spousta lidí má divná, nebo srandovní jména například Půlpytel, nebo Šroub a co třeba Nejedlý. To jsou teprve jména za všechny prachy."

"No dobře, pane vtipálku," zašklebila se na mě a svraštila svůj malý nosík stejně jako útlé černé obočí. "Za to já vtipné jméno nemám," vychloubala se, ale já ztuhl. Nevšimla si toho a pokračovala dál. "Jo, jmenuji se Jana Dvořáková," představila se mi a já zaváhal. Mám předstírat, že jsem jí na to skočil, nebo ne? Nakonec jsem zvolil druhou variantu, protože tak bylo jednoduší se jí zbavit, vystrašit ji a dostat tím pádem do bezpečí, neboli co nejdál od sebe.

"Skutečně?!" zavrtěl jsem hlavou, "nevypadáš jako Jana Dvořáková."

"A jako kdo tedy vypadám?!" nechápala, kam to celé směřuje.

"No, já jevím," našpulil jsem rty a pokrčil rameny. "Dejme tomu, že vypadáš na takovou, Martinu, Martinu Srpkovou," vyšlo to konečně ze mě. Nemusel jsem se ani na ní otáčet, abych viděl, jak jí tuhne úsměv na rtech. Jistě na mě vytřeštila ty své velké modré oči s dlouhými řasami a celá se rozechvěla. Možná si až teď uvědomila, že můžu a jsem nebezpečný, anebo ji to skutečně natolik překvapilo? Už nevím, zvláštní, co s člověkem udělá pět let blázince, kterým jsem si prošel.

"To nebyla náhoda, co?!" zašeptala, rty se jí třásly a na sedačce se trochu posunula dál ode mne, předstírajíc, že se chce dívat z okénka. Snažila se vypadat klidně a vyrovnaně, klidná však rozhodně nebyla.

"Náhoda, že bych na vás a na ty dva šílence narazil čistě náhodou při půlnoční procházce lesem při měsíčku. No, uznávám, jednoho takového člověka jsem znal, u kterého by to bylo kliďánko možné, ale ne."

"Takže co, jste policista, protože na toho rozhodně nevypadáte."

"A většina policistů vás nechce nechat na nejbližším místě, kde je to možné, a také by vám asi pověděla své pravé jméno. Nejsem policista ani žádné soukromé očko," potvrdil jsem jí to.

"Ale nebyl jste tam jen tak. Znáte mé jméno. Kdo vás poslal? Rodiče nebo přítel, byl jste za nimi? Jestli jo, tak proč jste mě prostě neodvezl za nimi?" začala ze sebe Martina chrlit otázky, jak na běžícím pásu a ve mně při zmínce o její rodině hrklo. Nechtěl jsem, aby rozhovor šel tímto směrem, doufal jsem, že ji vystraším a odstrčím. Jenže takhle se může stát pravý opak. Nebylo však zbytí, to poslední dobou nikdy.

"Martino, je mi to opravdu moc líto," začal jsem s balvanem v krku. Tohle nebylo nikdy lehké a já neměl výcvik jako ti policajti, abych uměl někomu říct, že ztratil všechny blízké.

"Cože!" vyhrkla, ještě jí to úplně nedošlo.

"Moc líto," pomohl jsem jí a ona se rozbrečela. Po tváři se jí valili krokodýlí slzy a já nevěděl jak to zastavit. Prostě jsem jen tak seděl, řídil a nechal jsem ji brečet.

"Nemám se kam vrátit!" vyděšeně a zmatně kvíkla. Trvalo docela dlouho, než se trochu uklidnila a utřela si slzy do ušmudlaného kapesníku, který jsem vytáhl z kapsy.

"Děkuji," pípla a vysmrkala se ještě do něj.

"Není zač," zahučel jsem s nezájmem. Moje pozornost se totiž v tu chvíli stočila od Martiny zpět k vozovce. Oranžová světla a červený kříže na bílém poli, deset lidiček v zářivé oranžové vestě a dva v modré uniformně s bílým nápisem policie, kolona stojících aut a naštvaní řidiči byli docela velkým znamením, abych se tomu místu obloukem vyhnul. Cesta zkrz Mittersill byla uzavřená kvůli opravám. Měl jsem chuť řvát a sprostě nadávat, avšak mnoho bych si tím nepomohl. "Martino, promiň mi, s tímhle jsem nepočítal, ale vypadá to, že tě budu muset vysadit až na konečné," oznámil jsem jí. Jí to v tu chvíli bylo naprosto jedno. Ztratila všechny, na kterých jí záleželo, tak trochu jsem věděl, jak se cítí, ale i když o ničem netušila, tohle rozhodnutí ji mohlo srazit ještě do hlubší propasti! I takhle toho na ní bylo až, až, a co teprve kdyby ztratila i kontury reálného světa a představ. Viděl jsem spoustu lidí, kteří se z toho zbláznili a to neměli za sebou to, co ona. Nechat ji ve stejném městě co budu já, v mé blízkosti, by bylo kruté. Chlape, jsi zlej parchant, víš o tom! Sám jsem se okřikl, přesto to bylo to, co jsem udělal.

>> předešlý díl