Bez naděje

Bez naděje

Ztráta mých rodičů byla hotová tragédie, které hrozně bolela, ale dala mi možnost být s Johnem, mým mužem. Vdát se a žít normální život, po kterém jsem tak moc toužila. Někdo by sice mohl tvrdit, že jsem zapřela sama sebe a svoji podstatu, když jsem přestala s lovem. Nemůžu ani říci, že bych v sobě neměla kousek viny, že sedím doma se založenýma rukama a přitom vím, jaké zlo se schovává ve stínech, ale já nikdy nechtěla být hrdinkou. Copak nemá každý právo na štěstí? A já poprvé za ta léta byla více méně šťastná a spokojená.

Tedy až do doby než se ozval večer jednou zvonek u dveří našeho domu, já otevřela a za dveřmi stál on. Lovec s velmi krátkými hnědými vlasy, jasně zelenýma očima, obličejem posetým drobnými, ale roztomilými pihami, a tak trochu rošťáckým a sarkastickým úsměvem. Muž, kterého jsem poznala během celé té tragédie, který se náhle objevil a zase stejně náhle zmizel… Je tady zase, aby mě zatáhl do toho zmatku a bolesti, a tentokrát si přivedl na to i kamaráda?! Ten na mě ještě tak divně zíral!

"Ahoj, Mary," pozdravil jako by nic, jako by mě znal odjakživa.

"Sem teď nemůžete," snažila jsem je hned odpálkovat pryč a bylo mi vskutku jedno, s čím veledůležitým přišli a kdo že se to musí zachránit. Dokonce jsem jim i řekla, že už nejsem lovec a možná by mě i poslechli, jen kdyby se do toho všeho nezamotal chudák John. Chtěl tak zoufale poznat někoho z mé strany rodiny a vůbec nevěděl, že oni mu do očí lžou a nejsou žádní mí bratranci.

A pak John odběhl a já zůstala s nimi sama, abych se dozvěděla, že jsme v nebezpečí a to ne před nějakým démonem, ale andělem. Andělem! Copak ta hrůza a rodinné prokletí nikdy neskončí?!

<< další díl