Trýznivý život superhrdiny

Trýznivý život superhrdiny

Byl již chladný večer, vítr pofukoval, vypadalo to na klidnou noc, ale já stejně byl v ulicích, provětrat si trochu hlavu. Dvojí život mi už začal lézt pěkně na mozek a já zoufale přemýšlel, kdy se můj svět stal noční můrou dítěte v podobě černých slizů z cizích planet, mutantů měnících se v různá napůl lidská napůl zvířecí stvoření, šílených vědců, zloduchů vystřižených jak z knih o Jamesi Bondovi, upírů a sboru jiných superhrdinů, kteří byli nemlich stejně potrhlý jako já.

Přistál jsem na svém obvyklém místě vedle svého "přítele" Pana Ohavného, jak jsem ho před lety pojmenoval, a zahleděl se na své milované město. "Tak co, nějaké novinky?" zeptal jsem se kamenné sochy démona vedle mě a… nic. Pan Ohava zůstal beze slova a pochybu stát na místě. "Jo jasně, u mě také vše při starém. Znáš to, objeví se nějaký psychopat, za jeho zločiny jsem obviněn já. Dívka mých snů mě pozve na rande, na které se nedostavím, protože zrovna v tu dobu zachraňuji někomu život a očišťuji své jméno. Zatočím s tím grázlem, je ze mě hrdina, ale dívka se na mě naštve a najde si někoho jiného," řekl jsem a opět pohlédl na Pana Ohavu a jeho tvář zkroucenou v nějaké hrůzostrašné, děs nahánějící a znechucené grimase. "Jo, taky si myslím," pokýval jsem hlavou. "No, ještě že mám tebe, ty mi vždycky zlepšíš náladu jediný, který mě chápe a směje se i mým vtipům, díky, kámo."

Poplácal jsem sochu po zádech a pak jsem vystřelil další pavučinu na protější stěnu, připravil jsem se tak na dokončení mého kolečka městem. Pevně jsem chytl síť, odrazil jsem se od budovy, a když jsem tak učinil, tak musím říct, že nehledě na to jak moc mě takovýto život štval, zrovna v tom okamžiku v letu jsem byl na chvíli šťastný.