Nečekaný host

Nečekaný host

Bylo to již týden, co John Winchester se vrátil mezi živé a byl tuze překvapen a celkem i vystrašen, když slyšel, čím vším si jeho synové museli projít, a to neslyšel zdaleka všechno, vzhledem k tomu že se Sam s Deanem docela báli, co by nastalo, když by se dozvěděl některé věci, na které zrovna nebyli bratři třikrát hrdí. Opomněli mu tedy říci o Samové vyléčené závislosti na démonské krvi, Deanovém pobyt v pekle a očistci, nezmínili se ani o apokalypse, nebo o leviatanech, či o jejich ne tak lidském příteli z nebe, v domnění, že by to jejich otec nepochopil. Osudová chyba!

Ten den, jako každý den, John vstal brzy ráno, tak jak to měl ještě naučené od vojny. Kluci po včerejším lovu ještě vyspávali, on zamířil bunkrem do kuchyňky, aby si udělal snídani. Když však přišel do hlavní haly, zjistil, že není tak dočista sám vzhůru, jak si zpočátku myslel. Na jedné židli u stolu seděl muž odhadem o pár let starší než jeho synové s rozcuchanými vlasy, bledou kůží, v obleku s modrou kravatou ležérně uvázanou kolem krku a přes to všechno ještě starý ošoupaný baloňák. Na jednu stranu nevypadal zrovna jako lovec a na tu druhou, vojáka v sobě ten cizinec nezapřel, to byl John schopný poznat jediným pohledem.

John se zamračil. Žádný z jeho kluků se nezmínil, že by čekali někoho, naopak tvrdili mu, že o této pevnosti nikdo neví a to ani žádná s těch nadpřirozených potvor, jenže tenhle chlap evidentně nejen že věděl, ale dokonce si sem jen tak přišel, bez toho, že by musel poprosit kluky, aby mu otevřeli, takže měl klíče, a choval se tu jak doma. Válel se tu na židli a prohlížel si jeden z těch Deanových porno časopisů s jistou dávkou fascinací, jako by šlo o umělecké dílo, které se usilovně snaží pochopit. Vypadal přitom docela… John nevěděl jak to nazvat, nelidsky? "Proč lidé vlastně nosí oblečení, a když ho nemají, považují to za daleko nevhodnější, než když ho mají? Přitom Otec je stvořil nahé, bylo by tedy přirozené…" korunoval ten muž svůj výstup. Ani nestačil svoji myšlenku doříct, než ho John popadl za tu jeho kravatu a praštil s ním o nejbližší regál s knihami.

"Ty nejsi člověk!" to nebyla otázka, ale konstatování.

"Ano," odpověděl, nebo spíš odpovědělo to stvoření s ledovým klidem.

"Kdo jsi? Co tu děláš? Jak ses sem dostel!" křikl na něj John zuřivě.

"Mé jméno je Castiel a jsem dobrým přítelem vašich dvou synů," pravil Cas, o tom, že je anděl, raději pomlčel. Potom všem, co viděl dělat své bratry a i tom za, co všechno mohl on sám, se za svoji rasu styděl. John však s jeho odpovědí i tak nebyl spokojený.

"Přítel mých synů, přítel mých synů, přítel mých synů!" opakoval dokolečka, plival každé slovo zvlášť. "Ne, to není možné! Mí synové by nikdy… nikdy by se nespřáhli s někým, jako jsi ty! Takovým… takovým způsobem by mě nezradili! Na to jsem je moc dobře vycvičil, na to jsou moc dobří… lepší než já!" odmítavě zavrtěl John hlavou.

Castiel smutně sklopil své zářivé modré oči dolu ke svým lakýrkám. "Ano, ani já nejsem tak dobrý jako oni, ale miluji je stejně jako vy… a stejně jako vy bych pro ně udělal cokoli."