Blog neznámé umělkyně

Chuck a Neal Měl to být obyčejný večer a Nealem a Elizabethinou mladší sestřenicí Ellie, která žila v Burbanku, z jednoho však nudného večera se najednou stala pohroma. Vše bylo v pořádku, než se objevil, jak jinak než Neal. Když se tak stalo, všichni na povel ztuhli, jako by se proměnili v kámen. Druhá reakce byla od bratra Ellie, který se napřáhl a jednou ranou srazil slavného podvodníka na zem. Začal na šokovaného Neala řvát. "Ty jeden zatracenej kreténe, víš, jak mi bylo?!" "Chuck?" vydralo se podvodníkovi z hrdla a já překvapeně zamrkal. Oni se znají! "Já…" Neal ležel stále na zemi a na tváři měl tentýž výraz, jako když unesli El, kvůli jeho ukradenému pokladu z ponorky, plný provinění a bolesti. "Já musel." "Nechal jsi mě myslet, že jsi mrtvý, zase!" z Chucka čišel vztek. Nechal, aby si myslel, že je mrtvý? Co to za zvěrstvo zase Caffrey provedl?! Zase mrtvý, jak zase? "To poprvé jsem nepředstíral. Casey mě skutečně zabil,...

Středa Krvácel… krvácel, nedokázal jsem to zastavit. "John," zachraptěl. "To bude dobré, musíš to jen teď vydržet a…" drmolil jsem, ale sám jsem to už v duchu věděl. Nebyla naděje. "John," dal si to úsilí vyslovit mé jméno znovu. Znělo to jako prosba i modlitba zároveň. Do očí mi vyhrkly slzy a on sebral poslední síly, co mu zbyly, aby mě chytil za ruku a upřeně se na mě zahleděl. "Promiň," řekl poručík Summers. Pustil moji ruku a zavřel oči, již navždy. Zde zemřel můj nenáviděný nadřízený, člověk, který mě šikanoval, člověk, který vynaložil poslední čas, co mu zbýval, aby se mi omluvil a první můj pacient, který mi zemřel pod rukama. >> předešlý díl >> další díl

Úterý Nebyl to jen špatný den, ani špatný týden. Měsíce se za sebou táhly od nevidím do nevidím. Hlava mě bolela od slunce a horka, koupal jsem se ve vlastním potu, ten horký pouštní písek jsem měl snad úplně všude, ale to byly ty tři věci, co se ještě daly přežít. Zelená kašovitá hrudka čehosi mi spadla do ešusu. Kysele jsem se na ní zašklebil, ale bylo mi také jasné, že jí sním, protože nic lepšího nedostanu. Člověk by si myslel, že vojáci na frontách dostanu dobře najíst, opak je však pravdou. Poručík Summers do mě vrazil. Ešus mi spadl na zem, jak jinak než jídlem k zemi. Tak to vypadá, že nakonec tu zelenou příšeru jíst přeci jen nebudu muset a zůstanu o hladu. Skvělý! "Dávej pozor, kreténe, kam šlapeš," zahulákal na mě, jako bych za to mohl já. "Jistě pane, moc se omlouvám," řekl jsem, zasalutoval, sebral si svůj ešák a odebral se k umývárkám. Nemělo cenu se hádat. Takhle to v armádě chodí, respekt k nadřízeným byl založený na šikaně a buzeraci podřízených. Co...

Čas se váží zlatem Byla průzračná noc, ale muž jménem Dean Winchester neměl čas hledět ke hvězdám. Místo toho byl zakopaný ve stohách knížek o náboženství a přemýšlel, jak vysvobodit svět z apokalypsy. Nechtěl, aby ho někdo rušil, ale to měl smůlu. Ozvalo se mohutné máchnutí křídel a těsně za Deanem se zjevil anděl. "Sakra, Cas, víš, že můj čas se teď váží zlatem?!" křikl rozzuřeně na anděla bez slova na přivítanou. "Takže doufám, že máš…" "Je mi líto Deane, ale nevěděl jsem to. Nemám u sebe nic, čím bych mohl zaplatit," omluvil se Castiel. "To se jen tak říká," upozornil anděla Dean. "Aha."

Pondělí Ozvalo se zaklepání na dveře. Na chvíli jsem zauvažoval, jestli nemám předstírat, že nejsem doma, měl jsem, ale netušil jsem, co mě čeká. Zvedl jsem se z křesla, došoural jsem se ke dveřím a otevřel je. "Harriet," vyhrkl jsem překvapeně, když jsem zpozoroval za nimi mého nezvaného hosta. "Ahoj, brácha," pozdravila a vzhlédla ke mně přes závoj svých oříškových vlasů. "Vědí to," oznámila a já si až teď uvědomil, že s ní není něco v pořádku. Vlasy měla rozcuchané, šaty špinavé, oči podlité a silně z ní byl cítit alkohol. Vědí to. To byla věta, která vše vysvětlovala, úplně vše. Již dlouho jsem věděl, že moje sestra je homosexualka a dokonce, že má přítelkyni jménem Clara, a to se to snažila všemožně utajit, co přede mnou, mně to bylo jedno, ale naši byli silně věřící. Věta, vědí to, znamenala, že se domákli konečně pravdy a vyhnali jí z domova. "Nemohla bych tu na chvíli zůstat, alespoň než se Clara vrátí z té služební cesty, nebo než se to doma ...

Tak zdá se to neuvěřitelné, ale už chodím na vejšku druhým rokem, hrozně to utíká a přitom je to tak nekonečný koloběh děsu a stresu. Podle mého hekání a kňourání musíte mít dost dobrou představu, jak pak mi to jde, ale nemůžu být pořád tak negativní, takže tady jsou další dílka, které se mi na hodinách podařilo splácat, asi to jediné pozitivní... Green tile (gamblers) Nude man Nude from the front Nude from the side Nude with contrast 01 Glass beer mat Corrected Buddha (second side) Corrected Buddha (first side) Ridiculous attempt at self-portrait Ridiculous attempt at self-portrait 02 Ridiculous attempt at self-portrait 03 Nude with contrast 02 Sitting nude Stained Glass as a necklace (red) Stained Glass as a necklace (black) Moments of movement Moment of movement 2 Sitting nude man My brother Blue vase (finished) 02 Blue vase (finished) Stained Glass (Framed) Golden Buddha my classmates in the grass Gold Buddha in the grass Bronze Buddhas in the grass Bronze Buddha in the grass Head ...

Předmluva "Prašť mě," řekl mi Sherlock, což jsem nepochopil. Proč to říká? Proč chce, abych ho praštil? "Praštit tě?" zopakoval jsem tupě, abych se ujistil, že jsem se nepřeslechl, a že to můj přítel myslí vážně a tak jak to řekl. "Jo, nedoslýcháš?" opáčil drze. "Všechno, co říkáš, říká: Prašť mě, ale většinou to je mezi řádky," zabručel jsem nakvašeně, ale můj přítel jen protočil otráveně očima. "Kristova noho," zaúpěl a pak se rozmáchl. Nečekal jsem to, kdo by také jo, takže mi jí pěkně ubalil. Fajn, chce dostat pěknou nakládačku, má to mít. "Díky, to bylo…" poděkoval za dobře mířený pravý hák. Jenže já zdaleka neskončil, kdyby jo, to bych na frontě moc dlouho nepřežil. Byl jsem naštvaný. Co si to u všech svatých Sherlock vůbec myslí. Chytil jsem ho kolem krku. "Myslím, že to bude stačit, Johan," zaškemral. Stačit! Jo, jasně to tak! "Zapomínáš, že jsem byl voják! Zabíjel jsem!" křikl jsem vztekle. Ježíš, ...

Otec Castiel to cítil, cítil celým svým tělem, celou svou bytostí. Čas se chvěl, prostor se chvěl, někdo přicházel. Někdo velmi mocný. "Jsi v pořádku, chlape?" zeptal se ho Dean. "Ano," odpověděl nepřítomně. "Fajn, protože tak vůbec nevypadáš," prohlásil jeho přítel se starostí. "Víš co, dojdu ti pro zmrzlinu," ukázal na žlutou dodávku přes ulici. "Zůstaň tady, za chvíli jsem zpátky." Anděl přikývl. Dean odběhl a Castiel osaměl, ne však na dlouho. Když se Dean vrátil, anděl byl sám, ale v ruce držel jakousi stříbrnou věc. "Co to je, Casi?" "Já…" Castiel se odmlčel. "Myslím, že jsem potkal otce." "Myslíš Boha!"