Lháři - Nový byt

Nový byt

          Deset. Již deset zavražděných homosexuálních párů tvořených vždy dvěma muži v okolí našeho nového bytu. Jeden z dvojice je často starší bohatý podnikatel, sportovní, sebevědomý typ. Druhý pak odpovídá spíše mému profilu. To bylo skoro téměř jediné, co jsme věděli, když jsme se rozhodli si na záda nakreslit terč a posloužit jako návnada pro vraha, či vrahy, kteří to celé mají na svědomí.

Teď to zní, jako bych s tím už od začátku nesouhlasil, ale tak tomu vlastně nebylo. Byl to jen další případ a my jsme k tomu byli pozváni s ohledem na možný extrémismus a rozbroje, které ty vraždy mohou vyvolat, a kvůli množství obětí bez jediné stopy po pachateli. Policie byla bezbranná a nebyla jiná cesta. Je pravda, že bych si asi dokázal představit v tomhle terénu jiné lidi od nás, než sebe samotného a mého nadřízeného, ale tehdy to byla jen mise, jedna z mnoha. A rozkazy jsou rozkazy.

„Tak jsme tady," pravil můj šéf David Hajman, když jsme vyjeli do šestého patra a stanuli na rohožce před dveřmi našeho společného bytu na dobu neurčitou. „Já vím, zlatíčko, že sis přál dům, ale také jsi trval na tom, že polovinu budeš platit ty a tak..." recitoval své krytí s širokým úsměvem a já v duchu zaúpěl. Hajman se evidentně dobře bavil. To bude dlouhá mise!

Jemně jsem si odkašlal, i když mě v krku ve skutečnosti nic netlačilo, ani mě nebolelo, a s pohledem upřeným na šéfovy lakýrky jsem ho požádal, ať toho nechá.

„Čeho mám nechat, miláčku?" dobíral si mě ještě a já cítil, jak rudnu.

„Se vší úctou, pane, nikdo tu není. Ta chodba je prázdná. Jsme sami od chvíle, co jsme přijeli. Myslím, že není nutné tady hrát divadlo,“ objasnil jsem.

„Dobře, jen jsem si říkal, že ti to pomůže dostat se do role. Od chvíle, co jsme vyrazili z ústředí, jsi jak na trní,“ pokrčil rameny Hajman a vylovil z kapsy u kalhot klíč od bytu. Zastrčil ho do zámku a jedním otočením zápěstí odemkl. Sledoval jsem ten zručný pohyb s lehkou fascinací.

Hajman otevřel dveře, což způsobilo mé probrání z chvilkové letargie. Chopil jsem se svého černého kufříku na kolečkách a nejistě vpochodoval do předsíně. Ta byla vcelku malá s jedním světlem uprostřed stropu, bíločernými dlaždicemi, které se na podlaze střídaly v podivném pořadí, a dřevěným, pleteným botníkem.

Zul jsem si své černé, plátěné tenisky a uklidil je do botníku. Poté jsem se i s kufříkem přesunul do chodby tak, abych uvolnil místo šéfovi. Hajman se už vtlačil do předsíně a začal se také zouvat. Z chodby vedly jen troje dveře do koupelny, ložnice a do obýváku. Vybral jsem si ty do ložnice, protože zrovna tam mě čekalo to největší vybalování. To jsem však neměl dělat. Jakmile jsem totiž otevřel dveře, zrak mi spočinul na velké manželské posteli z jemného, světlého, dubového dřeva se třemi polštáři a obří peřinou ve světlezeleném povlečení. Očima jsem přejížděl tu věc hodnou chvíli, než si to můj mozek dokázal všechno přebrat, a chytila mě mírná panika.

„Bezva, budeme se k sobě moci večer tulit," zasmál se Hajman.

„Ne! Já..." vypískl jsem asi o oktávu výš, než jsem normálně mluvil, a zděšeně zakroutil hlavou. Bože ne! Tohle nezvládnu. K tomuhle jsem se neupsal. Já a můj šéf! Já a Hajman! Já... Já...

„Uklidni se, to byl fór. V obýváku určitě bude gauč. Budu spát na něm a tahle postel bude jen tvá," ujistil mě vzápětí. Děs, který se mě zmocnil, na mně byl zřejmě dost patrný, protože Hajman nasadil svůj laskavý tón plný pochopení a respektu, jenž si nechával pro podobné chvilky. Ještě otřesen jsem tak pouze přikývl, stále příliš šokován, a tak neschopen větší reakce. Můj nadřízený však asi ani nic víc nečekal a odpochodoval směr obývák. Já jsem se svalil vyčerpaně na postel a chvíli jen tak ležel a civěl na bílý strop se skleněným lustrem, imitujícím jakousi hvězdici. Zhruba po pěti minutách jsem se vrhl na vybalování. První, čím jsem začal, byla má krabička s šachy hned navrchu. Plácl jsem ji na noční stolek vedle postele a pak pokračoval s těmi ostatními věcmi.

Koupelna byla laděná do modrobílé s jedním záchodem, umyvadlem, bílým plastovým košíkem na špinavé oblečení, kovovými, lesklými věšáky na ručníky, bílým topením ve tvaru miniaturních žebřin, pračkou, skříňkou se zrcadlem na toaletní potřeby, která se nacházela přímo nad umyvadlem, a jasně, že tam byla i vana-sprchový kout. Myslím tím takovou tu rohovou vanu se zástěnou, odpočívadlem a hadicí. Nikdy jsem neměl představu vysněné koupelny, ale pokud jsem mohl říct, tak tahle bohatě splňovala, ne-li převyšovala, veškeré mé nároky na pohodlí a čistotu.

Když jsem vešel do obýváku, zjistil jsem, že to vlastně není obývák, ale obývák s kuchyní a jídelnou v jednom a sednice v novodobém stylu. Část kuchyně a jídelny byla dobře zařízená a vybavená dřezem, lednicí, spíží, myčkou nádobí, sporákem, stříbrným větrákem nad sklokeramickou plotnou, mikrovlnkou, spoustou skříněk na nádobí a jídla, barovým pultem, židličkami a velkým, obdélníkovým skleněným stolem s čtyřmi železo-koženými židlemi. Druhá část místnosti však nijak nezaostávala. Pyšnila se plazmovou televizí s úhlopříčkou 47", knihovnou, bílým chlupatým kobercem, několika dalšími skříňkami, kopií Kupkova obrazu Tvar modré, videopřehrávačem, skleněným, průhledným, konferenčním stolkem, pracovním koutkem s černou kancelářskou židlí, dřevěným stolem a stolním počítačem. Pohled mi padl na pohodlné moderní křeslo s oranžovým čalouněním. Vedle něj se nacházel i onen gauč ve stejném stylu. Při tom pohledu se ozvalo svědomí.

„Jste si tím gaučem jistý? Mohli bychom se prohodit, koneckonců jste..."

„Jsem tvůj nadřízený a zdaleka nejsem tak starý nebo zrezivělý, abych to nevydržel. Býval jsem voják. Byl jsem zvyklý spát ve spacáku s karimatkou na skále pod širákem, když pršelo, s vědomím, že každé zamhouření očí může znamenat chybu a smrt. Zodpovídám za tuto operaci stejně jako za své podřízené. Tahle mise pravděpodobně nebude dobrodružství na pár dní, jaká jsi absolvoval doposud. Může se protáhnout na týdny i měsíce. Nebude to lehké, ale nejsi tu jen proto, že skoro odpovídáš profilu obětí, že to byl rozkaz shora nebo že jsi s tím nápadem přišel ty. Nic z toho bych nepovolil, kdybych si nebyl jistý, že jsi na to připravený, že jsi schopný to zvládnout. Nešel bych do toho, kdybych ti nevěřil, ale potřebuji, abys byl v pohodě. Rozumíš? Potřebuji, aby ten tvůj geniální mozek se třemi doktoráty běžel na plné obrátky a soustředil se na to, co má," zamítl moji nabídku Hajman, přehrabuje se ve své vojenské tašce.

Může se protáhnout na týdny i měsíce... Nebude to lehké... Nic z toho bych nepovolil, kdybych si nebyl jistý, že jsi na to připravený, že jsi schopný to zvládnout... Nešel bych do toho, kdybych ti nevěřil... ale potřebuji, abys byl v pohodě... Opakovala se mi ta slova v hlavě jako rozbitá deska. Potřebuji, aby ten tvůj geniální mozek se třemi doktoráty běžel na plné obrátky... Teď neběžel na plné obrátky, spíše tak na šedesát, možná jen padesát procent. Už zase jsem jen tupě hleděl do blba, nebo spíše na příčinu zavaření mého hardwaru čili na Hajmana, přesněji na jeho týl. Hajman se na mě totiž během našeho rozhovoru ani nepodíval.

V duchu jsem si dal pár facek, odložil do pozadí mysli na později to, co řekl, a zaujatě přešel ke skleněným dveřím, které vedly z obýváku. Vzal jsem za kliku a překvapeně zamrkal, když jsem zjistil, že vedou ven na balkon. Ne na balkon, ale na terasu. Bože, vedou na terasu! To je senzační, to je neuvěřitelné... Můj sen!

„To jsou dveře na terasu! Je tu terasa. Vždycky jsem si přál terasu!" neovládl jsem své nadšení. Tentokrát Hajman vzhlédl od své maskáčové tašky a věnoval mi lehký úsměv.

„Já vím," kývl, což mi společně s tím úsměvem způsobilo mírné mrazení. Bylo to na moji poznámku o tom, že tu je terasa, nebo na tu, že jsem si terasu vždy přál? Já vím... Proč jsem měl neodbytný dojem, že to byla reakce na obojí? Tato moje domněnka se brzy potvrdila, když jsem si zul pantofle a vyšel do teplé letní noci. Žasl jsem. Terasa nebyla nikterak velká, i když stoleček se židličkami a slunečníkem se tam v pohodě vešel. To hlavní, co mě však uchvátilo, byl překrásný výhled na svítící město. Nikdy jsem nebyl romantik, ale to neznamená, že bych nedokázal něco takového pořádně docenit.

„Nebylo jednoduché najít byt vyhovující našim potřebám pro dva, s terasou a s tímto výhledem," pravil Hajman opřený o futro dveří, čímž potvrdil, co jsem si myslel. Nebyla to náhoda, že jsme dostali perfektní byt, ale šéfova zásluha. „Myslel jsem si, že se ti to bude líbit."

„Já, já... mno-mnohokrát dě-děkuji, pane," vysoukal jsem ze sebe s pomyšlením, že kdybychom byli v nějakém hollywoodském filmu, já byl žena a byli bychom zamilovaný pár, asi bych řekl, že je to perfektní a vrhl se mu kolem krku. Jenže ani jedno z toho jsme nebyli.

Večer, těsně před tím, než jsem usnul, jsem nad tím vším přemýšlel. Nedokázal jsem se ubránit uvědomění, že jsme se ocitli v komedii o čtyřech dějstvích, šéf si z toho celého navíc utahuje a dělá to ještě podivnější, i když vše, co učinil, bylo naprosto logické. Hajman byl laskavý jako vždy a ještě se přívětivě usmíval, což mě možná ještě více znervózňovalo. Rozhodl se mi pobyt pravděpodobně co nejvíce zpříjemnit a „staral se", což se nebylo čemu divit, jestliže jsme tu spolu měli žít celé týdny i měsíce. To mě přivedlo k bodu dvě. Budu tady týdny i měsíce. Muže se protáhnout na týdny i měsíce... Budeme předstírat, že jsme pár. Děsivá představa... Týdny i měsíce... To je hodně dlouhá doba a já měl při pouhé myšlence chuť vzít nohy na ramena a utéct. Kdybych měl vyjmenovat, co všechno tu situaci činí tak absurdní, byl by to skutečně dlouhý seznam.

Měl jsem strach. Po mém seznámení se s naším společným bytem a prvním večeru jsem ztratil veškeré své představy o této misi a pochopil, že to bude o dost těžší, než se na první pohled zdá. Uvědomil jsem si, že bych to nemusel zvládnout. Šéf mi však věřil. Nezáleželo na tom, jestli to, co dnes řekl a všechno, co udělal, bylo jen proto, aby jeho podřízený byl v klidu, soustředěný na svoji práci. Bylo to také třeba pro vybudování vzájemného respektu a pro lepší ukotvení do našich rolí. Navíc to, co řekl, bylo prosté konstatování faktů. Věřil mi. Mně! Vytáhlému, hubenému, čtyřokému, ani ne třicetiletému paku, které má možná tři doktoráty a údajně mozek génia, ale pro obyčejný život je naprosto nemožné.

Hajman mi věřil... S touto myšlenkou jsem usnul.

<< předešlý díl

>> další díl