Lháři - Dotek

Dotek

Ráno jsem se probudil kolem deváté. Oblékl jsem se a zamířil do obýváko-kuchyně. Hajman byl samozřejmě již vzhůru. Seděl u stolu s chlebem namazaným Veselou krávou, pokrytým šunkou a popíjel ranní čaj z půllitrového hrnku. Na sobě měl žlutomodré kostkované pyžamo a černé krátké vlasy mu všechny trčely na jednu stranu, jak si je během spánku přeležel. Vypadal, no, jak bych to popsal? Vypadal skutečně směšně, jako zrovna vylíhnuté ptáče, a to pyžamo! Ještě jsem ho snad neviděl v něčem neformálním. Byla to zvláštní scéna. Pohled pro bohy! Zapřemýšlel jsem, jestli se mi tohle naskytne k vidění každý den.

            „Dobré ráno. Dáš si čaj?“ zeptal se a já překvapeně zamrkal. „Ráno piješ černý horký silný čaj s dvěma kostkami cukru, po zbytek dne pak kafe. Koupil jsem anglický Eearl Gray a připravil ho do konvice – leží na barovém pultu. Dělal jsem ho před chvílí, takže bude rozhodně ještě dostatečně horký. V poličce napravo od tebe jsou hrníčky,“ začal ze sebe chrlit.

            „Jo, jasně, děkuji,“ zahučel jsem ještě částečně rozespale a částečně překvapeně. Do pytle, jak to všechno ví? Věděl to s tou terasou a teď i to, že ráno piji černý silný čaj s dvěma kostkami cukru, přitom jsem v práci nikdy nesnídal. Tak jak… Je fajn, že má takovou péči, ale nahání to až strach. Co všechno ještě o mně jen tak mimochodem ví? Bezva, tak jestli je na planetě někdo, kdo je schopný mě úplně probrat do bezmála půl minuty, tak je to určitě můj šéf.

            Vylovil jsem ze skříňky ručně točený keramický hrnek, který byl uvnitř pokryt červenou glazurou a vně pouze natřen burelem. Nalil jsem si čaj, jak mi Hajman doporučil. Dvakrát jsem do hrnku foukl a poté opatrně usrkl. Čaj byl skutečně vynikající, přesně jak ho mám rád. Spokojeně jsem si povzdechl.

            „Chleba leží těsně vedle okna zleva v tom pleteném košíku a společně s ním by tam měly být i nějaké pomazánky, tedy pokud ti to stačí. Jestli ne, tak bych ti klidně mohl ukuchtit vajíčka,“ nabídl se a já cítil, jak mi do tváří pod očima jde horká vlna. Hajman by mi vařil vajíčka… Můj šef by mi vařil snídani… On mně!

            „Ne! To je v pořádku. Není to nutné, skutečně,“ překotně jsem ze sebe dostal a pohlédl na onen košíček s chlebem a pomazánkami. Ukrojil jsem si nožem, který ležel vedle, dva krajíčky a namazal je pomazánkovým máslem s příchutí šunky. Pomazánkové máslo bylo moje oblíbené stejně jako černý čaj, nebo vajíčka. Náhoda? Kdo by v naší branži věřil na náhody?

            Popadl jsem talířek s namazaným chlebem a hrneček a přesunul jsem se na židli naproti Hajmanovi. „Rozmazlujete mě,“ obvinil jsem ho náhle. Ani nevím, jak na mě až taková drzost mohla přijít a okamžitě jsem se zhrozil, co jsem si to k nadřízenému dovolil, avšak stalo se. Nicméně šéf se nerozzlobil, naopak. Rozesmál se, jako bych řekl nějaký skvělý fór.

            „No, spíš bych to nazval tak, že si tě strategicky předcházím.“

            „Takže se nemýlí můj instinkt, když mi říká, že mě to bude něco stát?“ věnoval jsem Hajmanovi podezíravý pohled a zakousl jsem se do chleba. Bylo to troufalé, ale asi mě hnalo to, že jsem předešlou drzost přežil bez úhony.

            „To záleží na tom, co považuješ za dobré, či zlé. Myslím, že je dnes krásný den na vycházku po okolí, koneckonců nejsme tady jen proto, abychom tu seděli na zadku. Musíme být viděni,“ objasnil mi Hajman.

            „Ale já jsem nedokončil celý geografický profil pachatele a nevytipoval místa, kde je nejpravděpodobnější, že bychom na pachatele narazili,“ namítl jsem zmateně.

            „Jo, geografický profil je fajn, ale ne vždy odpovídá a na našeho hledaného vraha můžeme narazit i jen tak. Určitě na něho však nenarazíme, když tu budeme dřepět. Můžeš ho dodělat večer,“ řekl a já mohl jen neochotně kývnout. „Neboj, bude to sranda, uvidíš,“ pokusil se mě zase uklidnit. Evidentně z mého pohledu vyčetl, jak moc jsem byl zase nervózní. Hodnou chvíli jsme pak seděli a jedli v tichosti, než jsem to nevydržel a musel jsem se zeptat.

            „Jak to všechno víte?“

            „Vím co?“ dělal nechápavého.

            „Všechno: čaj, terasa, pomazánkové máslo, vajíčka i tu moji nervozitu…“ vysvětlil jsem, jako by to bylo třeba.

            Hajman na to však jen pokrčil rameny se slovy: „Je to moje práce,“ a nevinným úsměvem. To bylo poprvé, kdy jsem se na to zeptal. V průběhu dalších několika dnů jsem se na to samé zeptal bezmála ještě čtyřikrát, pokaždé se mi však dostalo podobně neurčité a neuspokojivé odpovědi, takže jsem se na to nakonec přestal vyptávat.

****************

Ohledně procházky měl šéf pravdu v jedné věci – bylo skutečně krásně. Procházeli jsme se dlouhou alejí ve Stromovce. Sluníčko svítilo skrz koruny stromů a zanechávalo tak nazelenalý odstín na naší kůži a šatech.

            Hajman si na sebe navlékl volné, bledě hnědé plátěné kraťasy a stejně volné světle žluté tričko. Já měl z donucení džíny, šedé bavlněné tričko a přes to bílo-červeno-modrou košili. Z donucení proto, že když šéf uviděl, jak hodlám jít v tom, co nosím normálně, okamžitě to zamítl. Údajně proto, že jeho fiktivní přítel by rozhodně nebyl chodící reklama na Doctora Who, což jsem vůbec nepochopil, vzhledem k tomu, že jsem ten seriál nikdy neviděl. Hajman na to jen zakroutil hlavou, že mi nevěří, a pak mi nakázal vzít si tohle. Musel však poté uznat, že to nejsem já. Šmarja, nikdy jsem si nepomyslel, že s někým budu řešit, co na sebe.

            Šli jsme v tichu vedle sebe. Já nenápadně okukoval procházející lidi, tedy spíše tu část, kterou tvořilo něžné pohlaví. Hajman se zase plně zaobíral foťákem, který si vzal s sebou. Proč a na co si ho vzal, jsem se odhadovat raději ani neodvažoval. Kolem nás prošly dvě krásné dvacítky, zřejmě kamarádky. Jedna měla dlouhé blond vlasy stažené do drdolu čínskými jehlicemi, světlou pleť a na sobě letní rudé šaty, které na ní vypadaly moc dobře. Druhá byla naopak tmavší typ s jemnou zlatavou pletí, černými vlasy, bílými plátěnými kraťasy a růžovým tričkem, které kontrastovalo s její štíhlou postavou a ostrými rysy v obličeji. Ani jsem si nevšiml, že se najednou šéf zastavil a byl jsem tak o několik metrů napřed, když se za mnou ozval jeho hluboký hlas.

            „Lásko!“ zavolal na mě. Dívky se rozesmály a já zaskřípal zuby. Na chvíli jsem zapřemýšlel, že bych na to nereagoval, to by však ničemu nepomohlo. Možná, že nakonec čím víc ze sebe tady teď budu dělat vola, tím dřív tahle komedie skončí.

            „Ano, broučku?“ oplatil jsem mu to s ironií a zastavil jsem se.

            „Chtěl jsem společnou fotku nás a toho rybníčku s kachničkami, ale nějak mi nejde nastavit samospoušť,“ postěžoval si.

„Mohla bych vás vyfotit, jestli chcete,“ nabídla se dívka v červeném ochotně medovým hláskem a já chtěl bušit hlavou o nejbližší strom. Hajman se rozzářil jako sluníčko.

„Jé, slečno, to byste byla moc laskavá,“ řekl, přišel k ní, podal jí fotoaparát, chytil mě za ruku a odtáhl mě k vodě. Tam jsme se otočili směrem k dívce s Hajmanovým foťákem a já jsem málem vylítl z kůže, když se na mě šéf přitiskl, položil si hlavu na mé rameno a pravou ruku mi obtočil kolem boků. Po zádech mi přeběhl mráz. Všechno ve mně vřelo a křičelo na mě, ať se okamžitě vymaním z toho objetí. Cítil jsem, že už jsem zase rudý až za ušima.

„Úsměv!“ křikla na nás. Následoval jsem jejího rozkazu a pokusil se alespoň blbě nešklebit. „Hotovo. Oběma vám to tam moc sluší,“ řekla a podala fotoaparát zpět Hajmanovi, který mě díky tomu, zaplať pánbůh, musel pustit.

„Děkuji mnohokrát,“ poděkoval můj nadřízený a schoval foťák do malého baťůžku.

„Není vůbec zač,“ obdařily nás obě dívky sladkým úsměvem. Černovláska se však poté náhle zamyšleně zamračila.

„Promiňte, ale nejste ti dva, co se přistěhovali do Rezidence Korunní do šestého patra do B.4.14?“ zeptala se náhle a já zpozorněl. Jak to ví? Jsme tam teprve od včerejška a tady v Praze si nikdo nikoho nevšímá, sotva se znají sousedé.

„Ano, to jsme,“ potvrdil jí Hajman, jakoby nic.

„Bydlím hned pod vámi, ten byt byl dlouho bez majitelů. Má divné proporce. Na to, jak je malý, má terasu a je drahej. Poslední majitel byl nějakej starej páprda, který akorát na všechny křičel. To jsem ráda, vy vypadáte slušně,“ rozpovídala se černovláska. „Možná bych mohla uspořádat sousedskou party na přivítanou,“ navrhla. Evidentně ne všude v Praze to chodí tak, že se ani sousedé navzájem neznají, jak mi to říkala moje prozatímní zkušenost. Přesto jsem se stále měl na pozoru. Uspořádat party znělo jako dobrý nápad, jak o sobě a našem fiktivním vztahu dát dobře vědět a šéf si to myslel také, protože se do široka usmál a kývl.

„To je fantastický nápad, viď Romane?!“ ohlídl se na mě a já tupě přikývl. Romane! Hajman mě nikdy nepředstavoval, ani neoslovil, křestním jménem. Vždy říkal doktor Procházka s důrazem na můj titul, aby si snad i ostatní uvědomili, že nejsem nějaký „hej, podrž tašku“ navzdory mému věku, nebo když už mě chtěl oslovit jó neformálně, prostě použil mé příjmení. Mé křestní jméno z Hajmanových úst znělo podivně hořkosladce a nepatřičně. Nedokázal jsem se rozhodnout, jestli se mi to líbí, nebo ne, ale bylo to rozhodně stejně divné a znervózňující jako veškerá Hajmanova laskavost, pozornost, to že spolu žijeme a předstíráme, že jsme pár. Hergot, bylo to, sakra, jen křestní jméno. Daleko přijatelnější oslovení než zlatíčko, miláčku, lásko, nebo jak mě to už na této akci oslovil.

„Ano, je to úžasný nápad. Moc rád poznám ostatní sousedy,“ vysoukal jsem ze sebe. Snad neumřu na infarkt.

„To je skvělé, takže kdy by se vám to tak hodilo? Šlo by to v pátek v osm před našimi dveřmi?“ zeptala se černovláska.

„Ano, to je perfektní,“ souhlasil šéf.

„Bude pořádné mejdlo. Pozveš mě taky, že jo, i když nejsem sousedka?“ ujistila se dívka v červených šatech.

„Jasně, že ano, ty nesmíš chybět na žádné party,“ potvrdila jí to její kamarádka.

„Jóóó,“ zajásala.

„Tak jsme dohodnuti.“

„Dohodnuti,“ potvrdila černovláska a s tím jsme se s dvojicí rozloučili. Hajman mě zase chytil za ruku a propletl své prsty s mými. Já jsem se pokusil se mu splašeně nevykroutit ze sevření, ani sebou nešít, když si nás někteří lidé začali zvědavě prohlížet.

Hajman se ke mně ještě blíže nahnul a s předstíranou hodně velkou důvěrností mi začal šeptat do ucha. „Tak to vidíš. Vyšli jsme si jen na procházku a hned chytíme takovou příležitost, a to i bez profilu. Zvládneš to? Asi tam bude hodně lidí.“ Chtěl jsem říct, že nevím, ale že stejně nemám na vybranou, takže je to jedno, avšak vyschlo mi v ústech a hrdlo jsem měl sevřené, takže kdybych se o to pokusil, vyšel by ze mě stejně jen dávivý zvuk. Takže jsem jen nakonec smířeně pokýval hlavou. „Mimochodem, jde ti to skvěle. Jen bys možná nemusel civět za každou sukní, která kolem nás projde,“ pokračoval dál můj nadřízený. Mírně jsem se zastyděl. Takže šéf si všiml. Byla to pravda, neměl jsem co říct na svoji obhajobu. Jeden takový pohled v nesprávný čas a naše mise by také mohla rychle skončit. „Víš, je to hrubé. Vede mě to k žárlivosti.“ Překvapeně jsem k němu vzhlédl, ale Hajman to nemyslel vážně, maximálně jako mírné pokárání. Přesto se na mě stále usmíval. „Také by bylo fajn, kdybys sebou nešil, nebo neztuhl jako prkno pokaždé, když se tě jakkoli dotknu. Jsem tvůj milenec. Jsi zvyklý, že se tě dotýkám. Pokus se ovládnout, bez ohledu, jak moc ti je to nepříjemné.“ Nepříjemné?! Nevím, jestli nepříjemné je právě to pravé slovo. Pokusit se ovládnout? A o co se celou dobu snažím? Problém je, že se to snadněji řekne, než udělá. Opět jsem kývl. „Máš rád situační fóry, herectví, nebo rád předvádíš kouzla. Tohle je podobné. Vše je závislé na mystifikaci. Klameš lidi kolem sebe. Předvádíš šou, děláš na ně podfuk. Oni jsou diváci a ty jsi herec, kouzelník, jejich reálný život je tvůj plac. Vše je to jen jako. Nepřemýšlej o tom, co konkrétně děláme, proč to děláme a jak moc je to odlišné od skutečnosti. Jen se bav. Připadá ti, že jsme uprostřed komedie, jak je to absurdní, tak to tak skutečně vezmi.“ Další přikývnutí. Možná má Hajman pravdu. Možná, kdybych se rozhodl si z toho celého vystřelit, pomohlo by mi to odpoutat všechny ty bloky, jak moc je to divné. „Podívej, teď se tady procházíme po parku, držíme se za ruce a nic to neznamená. Držení se za ruce je naprosto nevinná normální činnost.“

„Skutečně? Tak proč to zásadně dělají jen děti, rodiče s dítětem, nebo zamilovaní?“ ozval jsem se poprvé.

„A nejlepší přátelé,“ doplnil mě s klidem, ale na otázku neodpověděl.

„To je jedno,“ mávl jsem druhou volnou rukou. „Vlastně by mě to opravdu zajímalo. Co je na tom? Proč mají zamilovaní nutkání se držet za ruce?“ Teď už se Hajman zase smál na celé kolo a já musel počkat, než se uklidní, plný nejistoty, co jsem zase řekl.

„Ty jsi snad nikdy nebyl zamilovaný?“ zeptal se. Otázka to byla však pouze řečnická. Neodpověděl jsem. Pohledem jsem začal studovat své vlastní černobílé tenisky, abych se vyhnul tomu Hajmanovu. Cítil jsem, jak se mi krev nahnala do uší. Připadal jsem si opravdu blbě. To je tak trapné! Koutkem oka jsem zahlídl, jak Hajmanovi poklesla čelist. „Ó, můj bože!“ vydechl a já měl chuť se studem propadnout. „Ale panic nejsi, ne? To se přeci nevylučuje, nějaká náhodná známost, kámoška…“ Hodil jsem na něj znechucený pohled. Jako bych byl typ člověka, co si jen tak někoho připustí k tělu!

Po zbytek naší procházky po okolí bylo relativní ticho. Hajman mě většinu cesty pořád držel za ruku a občas na mě hodil zkoumavý pohled. Nedokázal jsem se rozhodnout, co mi vadí víc, jestli to, že se držíme za ruce, nebo ty jeho pohledy.

Když jsme pak přišli zpět do našeho společného bytu, vypracoval jsem geografický profil pachatele a vytipoval místa, kde je nejpravděpodobnější, že bychom na něj mohli narazit. Hajman zkontroloval e-mail, přečetl noviny, abychom věděli, co všechno veřejnost o těch vraždách ví, nebo neví, a učinil další nezbytné formality ohledně mise.

Uvařil jsem večeři. Nic těžkého. Naklepal jsem řízky, posolil, prokořenil a se sýrem, šunkou, paprikou a rajčaty jsem je hodil na pekáč a zalil smetanou. Na druhý jsem pak vysypal pytlík hranolek a oba šoupnul do rozehřáté trouby.

„To je neuvěřitelné! Netušil jsem, že jsi tak dobrý kuchař,“ pochválil mi moje dílo Hajman, když jsme dojedli a seděli nad půllitrem piva. To bylo snad poprvé, co jsem se za tuhle misi zasmál.

„Děkuji, pane, ale to nic nebylo. Je to takové jednoduché jídlo.“

„Možná bylo, možná ne. Já to však můžu posoudit jen podle kuchařského umění Jitky a Hanky a jsem si jistý, že takovou dobrotu by neuvařily,“ nesouhlasil se mnou Hajman a já se při zmínce jeho dvou žen málem utopil.

„Se vší úctou, ale v tom případě asi nebyly moc dobré kuchařky,“ podotkl jsem. Čekal jsem, že Hajman po mně přinejlepším hodí vražedný pohled. Nikdy s námi nemluvil o svých ženách. Bylo to vždy choulostivé téma a každý, i jeho přátelé, kolem toho tématu balancovali, jako by stáli nad propastí. Hajman však jen smutně pokýval hlavou.

„Ne, žádná z nich nebyla nějaká velká kuchařka. Hanka neuměla vařit téměř vůbec a všechno nechávala na Lence. Jitka se skutečně moc snažila a možná, kdyby měla trochu víc času…“ Hajmanovi selhal hlas. Evidentně pro něj nebylo pořád moc jednoduché o ní mluvit.

„Lence?“ pokusil jsem se rozhovor zaměřit na druhou, ještě žijící manželku. Mohl jsem také ten rozhovor rychle skončit, ale na to jsem byl až moc zvědavý.

„Hančina dcera z prvního manželství,“ objasnil mi. „Bylo jí třináct, když jsem ji poznal. Teď už z ní bude dospělá žena.“

„Přirostla vám k srdci,“ řekl jsem. Nebyla to otázka, ale konstatování.

„Jo, moc,“ povzdechl si. V jeho hlase byl náhle velký smutek a jeho oči na chvíli potemněly. Lokl si ze skleněného půllitru.

„Neměla vás ráda?“ vzpomněl jsem si, jaký mají některé děti vztah ke svým otčímům, zvláště pak děti v pubertě.

Hajman však zavrtěl hlavou: „Ne, měla mě ráda, ale na tom nezáleží.“ Hleděl do svého již prázdného půllitru a zkoumal zbylou pěnu od piva na dně.

„Co? Samozřejmě, že na tom záleží. Proč si myslíte, že ne?!“ Byl jsem šokovaný. Zaprvé tím, že šéf si mohl myslet takovou absolutní kravinu a za druhé, že mohl vypadat tak bezradně a ztraceně, jako vypadal teď. Muž, který už pomohl tolika lidem, pomohl dostat tolik grázlů do basy, čelil tolika bezvýchodným situacím, muž, kterého jsem obdivoval a byl pro mě hrdinou, teď přede mnou seděl zlomený nad obyčejným životem.

„Protože jsme se s Hankou pohádali a rozešli. Nemám na tu dívku nárok. Nejsem její biologický otec. Nejsem její otec ani z právního hlediska. Už nejsem nic. Jen další muž, se kterým to nevyšlo,“ řekl Hajman hořce.

„Byl jste součástí jejího života pět let. Nejdůležitějších pět let, kdy dospívala. To není nic,“ nesouhlasil jsem.

„Pět let? Nejdůležitějších pět let jejího života strávila s mužem, který ji dennodenně ve všem lhal. Lhal své ženě, lhal jí, lhal svým nejbližším přátelům a se lží to také celé ukončil,“ procedil mezi zaťatými zuby. „Dost pochybuji, že kdybych jí zavolal, chtěla by teď se mnou mluvit. Lež může být krutá, ale pravda ještě horší.“

„Vše, co jste jí řekl, nebyla lež. To že ji máte rád, nebyla lež. Proč by pravda měla být horší než lež?“ nechápal jsem a nesouhlasil.

„Ničemu nerozumíš. Bodeť bys mohl, to není tvoje vina, když jsi ještě nikoho nemiloval.“ To bolelo, moc bolelo. Hajman se trefil do mého slabého místa. Bylo to jen pár hodin, co se to dozvěděl, a už to uměl perfektně využít k tomu, aby mě ranil, a to jsem se mu snažil pomoct. Pro dobrotu na žebrotu…

„To ještě neznamená, že mi na nikom nezáleží,“ řekl jsem zklamaně a smutně. Zklamaně ze svého šéfa. Možná ten muž nakonec nebyl tím, za koho jsem ho považoval, ale co jsem čekal? Každý má své kostlivce ve skříni a takové to je, když tančíte nad propastí. Věděl jsem, že je to citlivé téma a že se to za chvíli může zvrhnout v něco takového. Proto možná s Hajmanem nikdo o tomto tématu nechce mluvit.

Hajman se sarkasticky zle ušklíbl. „A kdopak to je?! Tvůj otec tě opustil, když ti bylo šestnáct. Přirozeně ho nemáš rád. Zvláště když se kvůli němu tvoje matka zbláznila a teď je v Bohnicích. Sotva ji chodíš navštívit.“ Krev se ve mně při tom, když to říkal, vařila, a já měl poprvé opravdovou chuť se na někoho vrhnout. Neměl nejmenší právo! Polkl jsem však všechny nadávky a zvedl se od stolu.

„Jste opilý,“ obvinil jsem ho. „Jste opilý a já unavený,“ řekl jsem, doufaje, že jsem do toho vložil alespoň zrníčko hněvu, jenž ve mně dřímal, a jemu tak dal najevo, že překročil hranici. „Dobrou noc, pane,“ měl jsem se k odchodu, ale Hajman mě chytil za ruku ve snaze mě zastavit. Vyškubl jsem se.

„Ne, Romane, počkej!“ vyhrkl.

„Nevzpomínám si, že bych vám kdy dal svolení k tykání, nebo k tomu, abychom si říkali křestními jmény. Pro vás jsem Doktor Procházka, nebo Procházka. Možná teď kvůli práci a dopadení sériového vraha předstíráme, že jsme milenci, ale nejsme a nejsme ani přátelé. Jsme pouze kolegové, tak bych ocenil, kdybyste se tak, když jsme o samotě, choval,“ ucedil jsem a sledoval, jak můj šéf postupně přechází od údivu, přes zklamání a provinění ke smutku.

Spousta smutku, už zase! Proč? Hajman mě nechal jít, raději vytáhl z baru láhev Becherovky a nalil si panáka.

<< předešlý díl

>> další díl