Tajná oslava svátků

 

Artuš se probudil do pryskyřicí provoněného rána. V krbu plálo veliké dřevěné poleno, u okna a na stole stálo několik zapálených svíček, dveře a stěny zdobily stále zelené rostliny a za oknem zuřila sněhová vánice. Při tom pohledu se mu o to více nechtělo z vyhřátých peřin, nicméně byl princ a to znamenalo, že si nemůže dovolit žádnou lenivost a povinnosti mají vždy přednost před pohodlím a zábavou. Takže se přiměl k tomu, aby vstal a začal se převlékat.

Rychle si navlékl červenou tuniku a hnědé kalhoty, když však tak chtěl učinit s punčochami, zjistil, že v jedné něco má. Obrátil ji vzhůru nohama, začal klepat, až na zem dopadl náhrdelník. Jednalo se o skromný kožený řemínek, na němž visela malá zlatá soška draka. Artuš se zamračil, nepamatoval si, že by takovýto šperk vlastnil, ale pak pokrčil rameny a položil ho na stůl s tím, že se později zeptá Morgany, Merlina a Gwen, jestli to nepatří jim, nebo jestli o někom neví, kdo to postrádá. Jako na zavolanou se otevřely dveře a do komnat se vpotácel jeho věrný nemotorný sluha s tácem jídla.

„No konečně, kde ses zase flákal? Už jsem si myslel, že budu bez snídaně,“ vyčetl mu hned na uvítanou, ale s úsměvem od ucha k uchu, takže bylo nanejvýš jasné, že svého přítele jen škádlí.

„Také přeji krásné ráno,“ pozdravil Merlin svého pána a postavil tác hned vedle náhrdelníku.

Princ se posadil ke stolu a pustil se do kulatých, lahodných koláčů, zatím co jeho sluha začal stlát postel, přičemž sám vypadal, jako by z lůžka zrovna vstal. Uhlové vlasy rozvrkočené, modrou tuniku pomačkanou, šátek uvázaný nakřivo a safírové oči měl ještě zlepené. Což bylo tak trochu roztomilé. Najednou se tichou místností ozvalo hlasité zakručení.

Artuš obrátil oči v sloup a hlasitě si povzdechl. „Že ty jsi ještě nesnídal?! Pojď, sedni si a dej si též.“

Merlin však jen zavrtěl hlavou. „Ne, to by bylo nevhodné, navíc byste měl málo, kdybych vám ujedl a…“

„Proč si myslíš, že to byla nabídka. To byl rozkaz,“ přerušil ho blondýn, a tak si sluha sedl na židli naproti něj a též se zakousl do onoho sladkého pečiva.

„Díkf,“ zahuhlal princův přítel s plnou pusu.

Když dojedli, Artuš ukázal na neznámý šperk. „Nevíš čí to je? Našel jsem to v ponožce.“

Merlin vzal předmět do ruky, pořádně si ho prohlédl, ale pak ho s pokrčením ramen vrátil zpět. „Seš si jistý, že není tvůj? Morgany nebude, není to její styl a kdokoliv ze služebnictva by nebyl tak pošetilý, aby po hradu nosil zobrazení magické bytosti. Nicméně k tobě se to hodí, jsi princ Kamelotu. Země, která má draka ve znaku. Třeba tě tím chtěl někdo obdarovat.“

Na to se blondýn zakřenil, jako by jeho sluha řekl naprostý nesmysl. Něco jako že trus voní, nebo tak něco. „Tak že mi tu věc dá do punčochy? Kromě toho, otec zakázal oslavu Vánoc. Ne, že bych s tímto zákazem souhlasil. Trochu se obávám, že to vyvolá vlnu nepokojů a odporu. Nicméně sotva si to nechá vymluvit. Víš, jak je neúprosný ohledně čehokoliv, co se týká staré víry. Ve Vánocích vidí pouze pohanskou oslavu slunovratu v křesťanském kabátku.“

„Pak je dobře, že onen dárce tak učinil anonymně, tajně a do punčochy. Těžko ho pak kdokoliv může stíhat. Nebo se domníváš, že Uther vyšle rytíře za Otcem Vánoc?“ podotkl Merlin pobaveně.

„To máš asi pravdu,“ přikývl princ. „Když už se však bavíme o zákazu svátků, co má být tohle všechno?“ zeptal se a ukázal na květiny, svíčky a krb.

Černovlasý mladík se zmateně rozhlédl kolem a nechápavě zamrkal. „Výzdoba? Nelíbí se ti?“

Šlechtic si znovu podrážděně povzdechl. „Ano, ale nejde o to, jestli si myslím, že je pěkná. Jde o to, jaký dojem by to mohlo vyvolat.“

„Přišlo mi, že tvé komnaty potřebují trochu oživit a cesmína je krásná a naprosto v pořádku. Věděl jsi, že její bobule symbolizují krev Krista a listy zase jeho korunu? Navíc není to tak, že bychom měli v tomto ročním období nějak hodně na výběr z rostlin a bylin. A co se týká krbu a svíček, nějak musím obstarat světlo a teplo,“ pravil nevině Merlin.

„Jsem si jistý, že ten krb hoří již několik dní v kuse,“ konstatoval Artuš, což byla jasná narážka, že má podezření, že jeho sluha drží tradici vánočního polena.

„Je daleko jednodušší oheň udržovat, než ho znovu a znovu rozdělávat. Což bys věděl, kdybys nebyl rozmazlené princátko, které se nikdy nemuselo starat o teplo domova,“ neodpustil si drzou poznámku.

Artuš si štípl kořen nosu. Měl pocit, že ho začíná bolet hlava a tak se rozhodl to prostě nechat plavat. Snad král Merlina neupálí za to, že se rozhodl si užít to málo ze svátků, co mohl skrýt hloupým odůvodněním. Koneckonců jeho přítel několikrát vystoupil proti magii a dokázal, že v něm není ani jedna jediná zlá kost. Co na tom, že dlouhé depresivní zimní dny si přeci jen chce zpříjemnit. Nezaslouží si po vší té tvrdé práci trochu naděje, lásky a pobavení? „Dobře, nech to být a místo toho zabal věci, osedlej koně a nalešti zbroj. Až skončí ten soud s tím nebožákem, jenž si dovolil na svátky zavřít obchod, chci si vyjet na lov.“

„Ty chceš je ven, vždyť se tam čerti žení!“ zavrtěl hlavou sluha.

„Pak by ses měl modlit, aby se počasí umoudřilo,“ zasmál se princ.

Na to Merlin tiše zakňučel a unaveně si položil hlavu na stůl.

Artuš se smíchem vstal a vykročil si to směrem k trůní síni. Na chodbách to vypadalo jako vždy, žádné svíčky a květiny, což působilo vlastně skutečně dost všedně a smutně. Nicméně vůni pryskyřice cítil stále. Na schodech se málem srazil s Gwen, s úsměvem ji pozdravil a popřál krásné ráno, což mu oplatila. Vypadala obzvlášť pěkně, oranžové šaty se zlatem vyšívanou krajkou, zvýrazňovaly její teplou přátelskou povahu. Museli být nové a drahé. Neměl však mnoho času se zamyslet nad tím, jak si služebná může pořídit takové oblečení.

U dveří do trůnního sálu spatřil nervózně postávajícího Leona, jenž držel pergamen.

„Buď zdráv, neviděl jsi Merlina?“ zeptal se ho rytíř. „Potřeboval bych poslat dopis.“

„To není v jeho povinnostech. Je to můj sluha, o poštu se přeci stará George,“ podotkl Artuš.

„To ano, ale –“ Leon si skousl ret a nerozhodně se podíval nejdříve na svitek v ruce a pak zpátky na prince. „George je moc profesionální, striktně se řídí pravidly a tohle je –“ znovu se na chvíli odmlčel, „osobní.“

„Je to dopis rodině, přání všeho nejlepšího ke svátkům, že?“ uhádl Artuš a rytíř provinile přikývl.

„Vím, že bych neměl, když král oslavu svátků zakázal, ale domů jezdím jen zřídka kdy. Popřát jim vše nejlepší je to nejmenší, co mohu udělat,“ přiznal Leon.

Princ mu však chlácholivě poklepal na rameno. „Přání není oslava. Nevím, co by na to řekl můj otec, ale já myslím, že napsat dopis s přáním toho nejlepšího můžeš v jakémkoliv ročním období. Řeknu Georgeovi, že jsem to povolil, ale že i tak má být diskrétní.“

„Děkuji vám, pane!“ rozzářil se rytíř, kterému evidentně spadl kámen ze srdce.

Když Artuš vstoupil do trůnního sálu, většina lidí již byla přítomna. Jeho otec se zdál poněkud bledší a utlumený. Většinu procesu jen tiše seděl a hleděl s kalným výrazem kamsi na horní rám velkých vstupních dveří do sálu, až měl princ obavy, že král je nemocen. Naštěstí soud nezabral tolik času, kolik si myslel a skončil dle Artuše dobře. Obchodník byl zproštěn obvinění. Když skoro všichni odešli, rozhodl se, že se Uthera zeptá, jak se cítí. Už se nadechl, ale než cokoliv stačil vyslovit, přišel k nim Gaius a podal králi malou lahvičku s lektvarem.

„Odvar ze směsi heřmánku, kozlíku a meduňky na zlepšení nálady a zmírnění nočních mur,“ pravil lékař.

„Myslel jsem, že ti zásoby bylin na tento lék již došly?“ zeptal se král překvapeně, ale stejně si lahvičku od Gaiuse vzal.

„Naštěstí jsem dnes ráno náhodou našel ještě posledních pár pytlíčků,“ objasnil starý léčitel a Artuše napadlo, jestli je také lékař s údivem vytáhl z punčochy. Svoji myšlenku si princ však nechal raději pro sebe. Uther poděkoval, na což se Gaius mírně uklonil a odešel.

„To je pro Morganu?“ zeptal se Artuš, i když věděl, že tomu tak není. Byla to jen pobídka k tomu, aby se mu otec svěřil.

„Ne, pro mě. Na dnešek jsem měl hrozný sen. Zdálo se mi, že nevyšlo slunce a už nevyjde. O zimě, která zhasla všechny ohně a o nepřekonatelné beznaději. Bylo to skutečně hrozné,“ otřásl se a poté vypil celý obsah lahvičky. „Ale byl to jen sen a Gaius je velmi schopný. Nemusíš se strachovat.“

Princi přikývl a nechal to být. Naštěstí ten den už nebyly naplánované žádné další státnické povinnosti, takže jeho otec si mohl v klidu odpočinout a on mohl bezstarostně vyrazit na lov. Počasí se mezitím uklidnilo, takže se ani Merlin nemusel bát, že někde zapadnou do závěje.

Lov měl rád. Ne kvůli vzrušení z honby za zvěří, ani ho vlastně nikdy netěšil úspěch z kořisti, ale byl to pro něj únik od povinností a tlaku. Na cestách po loukách a lesích jen se svým sluhou mohl být sám sebou. Byl skutečně svobodný a volný. Toho dne to vnímal naprosto stejně. Okolí Kamelotu působilo doslova pohádkově. Sníh se na sluníčku třpytil. Nad zamrzlým jezerem Avalonu se vznášely obláčky mlhy, jako by se jednalo o nadýchanou peřinku. V Údolí padlých králů byl klid a mír vybízející se zastavit a rozjímat. Merlin si celou cestu tiše broukal a princ měl podezření, že se jedná o nějakou koledu. Nedokázal však píseň jasně identifikovat.

Kolem poledne si udělali přestávku na oběd. Zastavili u jednoho větrem poraženého stromu. Artušův sluha z něj oprášil sníh a na kmen rozprostřel tlustou huňatou deku, na kterou se oba mohli usadit. Vybalil ze své brašny pečeného krocana s chlebem. Chvíli spokojeně seděli a žvýkali. Merlin ani nepotřeboval žádné přemlouvání, ať se k princi připojí, jako tomu bylo ráno, protože bylo normální, že na výpravách jedli spolu. Když měli skoro dojedeno, Artuš měl pocit, že něco zahlédl v nedalekém křoví. Jednalo se o myš, králíka, či veverku? Princ pokynul svému příteli, aby zůstal na místě a hlídal koně, zatím co on sebral kuši a vydal se za zvěří.

Sice se snaží jít co nejtišeji, ale sníh pod nohama mu přesto chroupal a tvor ve křoví si toho samozřejmě všimnul. Dal se na úprk a mladý šlechtic ho začal pronásledovat. Jednalo se o něco většího než je veverka, přesto s jasně zrzavou srstí. Než to však stačil dohnat a identifikovat, podklouzla mu noha. Když se tak stalo, běžel zrovna na hraně menšího srázu, ze kterého se díky tomu následně skutálel dolů. Bolestně zasténal a chvilku zůstal prostě jenom ležet. I když se však dost natloukl, nemohl ve sněhu lenošit dlouho, jinak by mu hrozilo podchlazení. S námahou se tedy zvedl a už se chtěl škrábat po úpatí nahoru zpátky za Merlinem. Když se kolem rozhlédl, udiveně ztuhl, hledíc na scénu před sebou.

Ocitl se u řeky na malém pěkném paloučku, jenž by byl naprosto obyčejný, kdyby uprostřed nestál osamělý smrček ozdobený ovocem, semínky a oříšky. Dole pod stromkem leželo další ovoce a také seno. Zelené jehličí a ovoce oždibovala různá zvěř: dvě laně a jelen, tři zajíci a několik menších ptáků. Navzdory tomu, že zvířata byla vůči lidem většinou plachá, nezdálo se tentokrát, že by je Artušova přítomnost nějak znervóznila. Klidně žvýkala a přitom se na prince dívala jako by věděla, že teď na tomto magickém místě jim jakýkoliv dvojnožec stěží může ublížit. Což byla do jisté míry pravda. Artuš byl na lovu a nyní měl jedinečnou možnost, ale stěží se dokázal přimět zvednout zbraň a porušit klid, mír a důvěru toho místa a okamžiku. Také to možná bylo tím, že daná vánoční surrealistická scéna ho jistým způsobem hypnotizovala. Z toho stavu ho musel vytrhnout až hlas jeho přítele.

„Artuši, kde jsi? Jsi v pořádku?“ zavolal z vršku kopce Merlin, jenž mezitím pravděpodobně sbalil zbytky jídla a deku, uvázal koně a vydal se za blondýnem, aby ho zkontroloval.

„Jo, nic se mi nestalo, jen jsem spadl dolu k řece,“ zahulákal zpátky princ. „Za chvíli jsem zpátky u tebe,“ slíbil a vydal se škrábat nahoru.

„Tak co, chytil jsi toho králíka, veverku, nebo co to bylo?“ zeptal se prince, když se konečně zase viděli.

„Jednalo se asi o lišku a utekla mi,“ odpověděl. „Zato jsem však narazil na to největší porušení zákona o oslavě svátků, jakého jsem dnes byl svědkem.“

„Vážně?“ jeho přítel nadzvedl jedno ze svých úhlových obočí, aby šlechtice pobídl v pokračování ve vyprávění. Nápadně se tak při tom gestu podobal svému mentorovi.

„Ano, zdá se, že Otec Vánoc se rozhodl obdarovat nejen mě, ale i les a jeho obyvatele,“ shrnul to princ.

„Hodláš to oznámit svému otci?“ vyslýchal ho dál sluha.

„Nebuď hlupák, Merline. K čemu by to bylo dobré? A vůbec hoď sebou, od toho pádu jsem celý promáčený. Mrznu. Čas jet domů,“ zahudral princ. Což byla vlastně jasná odpověď na Merlinovu otázku, tedy existenci vánočního stromečku si nechají pro sebe. Na to jeho přítel přikývl a oba se vydali zpátky ke koním.

Cesta do hradu jim nezabrala mnoho času. Vzali to zkratkou a než se začalo smrákat, už vjížděli na nádvoří. Zatímco Merlin zavedl koně do stájí, odstrojil je a vybalil věci, Artuš zamířil do svých komnat se převléknout. Když byl princ konečně v suchu, nechal si zavolat k sobě Georgeho, aby mu vysvětlil situaci s Leonovým dopisem. Upjatý sluha nejprve ve své slušnosti zaklepal na dveře pokoje a vyčkal, než ho princ pozve dál. Což bylo něco, s čímž by se Merlin neobtěžoval. Jeho černovlasý přítel vcházel, jak se mu to hodilo, klidně rozevlátý a neupravený. George naopak vpochodoval, uklonil se šlechtici a postavil se skoro až do pozoru. Což bylo skoro až komické, vzhledem ke kontrastu oblečení, jenž měl na sobě. To se skládalo z hnědého kabátce, modré tuniky a červeného šátku, nápadně tak kopírující styl druhého sluhy. Díky tomu prince napadla otázka, jestli George Merlina tajně obdivuje a bere si ho za vzor, nebo jestli je to nějaká snaha se přiblížit k muži, jenž zastává post, o který on sám usiluje. Tak jako tak to však byla marná snaha, ti dva měli zcela diametrálně odlišné osobnosti.

„Dobrý večer, pane,“ pozdravil ho George. „Užil jste si lov?“ zeptal se zdvořile.

„Ano, i když jsme se vrátili s prázdnou. Vyjížďka to ovšem byla moc pěkná. Takto zasněžené lesy, pole i jezera jsou naprosto na pohled malebná. Také není nad čerstvý vzduch. Nicméně nepřivolal jsem tě, abych se rozplýval nad krásou našeho království. Sir Leon má jistý dopis, který by rád poslal své rodině,“ začal Artuš, druhý muž se zamyšleně zamračil.

„Vánoční přání, ale oslava svátků je zakázaná,“ upozornil sluha.

„Kdo tu mluví o přání, obsah onoho dopisu je soukromý, navíc Leon píše své rodině pravidelně. Není důvod, proč by kvůli otcovu nařízení musel omezit kontakt se svými blízkými. Přesto bys měl být ohledně této záležitosti diskrétní,“ vysvětlil Artuš.

Na to George horlivě přikývl, „rozumím, můžete se na mě spolehnout.“

„To je vše, můžeš jít,“ řekl princ a sluha se uklonil, než se odebral z místnosti. Přičemž se u dveří mistrně vyhnul Merlinovi, který naopak se rozhodl, že zrovna vejde a jenž patrně stihl všechny povinnosti.

„S prázdnou? Neřekl bych, že jsme dorazili s prázdnou,“ poznamenal a při těch slovech vyndal z kapsy zelenou rostlinku a rudou stuhu. „Získali jsme jmelí,“ prohlásil vítězoslavně. Vzal od stolu židli, přenesl ji ke dveřím, postavil se na ní a začal nad vchod do komnaty upevňovat onu novou dekoraci.

Princ obrátil oči v sloup. „Dobře, co je to tentokrát za skrytou symboliku?“ zeptal se unaveně, přesto přešel ke svému příteli skoro až pod místo, kde se sluha snažil rostlinku umístit.

„Je to úchvatná rostlina. Listy mají léčivé účinky, používají se při boji s řadou onemocnění. Podle křesťanů bylo jmelí původně samostatně rostoucím stromem, ze kterého Josef vyrobil pro Ježíška kolébku. Později dřevo stejné rostliny bylo použito i na výrobu kříže, na kterém měl být Kristus popraven. Strom se sám velmi styděl za to, jak byl použit, až se rozpadl na malé větvičky, jenž nosí lidem štěstí, snad aby odčinil svůj hřích,“ začal černovlásek, ale Artuš se nad tím jen zmateně zakřenil.

„Myslel jsem si, že je spjato se starou vírou a druidy,“ přiznal princ.

„To se nemýlíš,“ přitakal Gaiusův učedník. „I mezi druidy a mágy je velmi populární. Sbírají ho zlatými srpy a používají při svých rituálech. Jmelí je pro ně posvátné a přisuzuje se mu úloha prostředníka mezi zemí a božstvy. Podle nich chrání domov před zlými duchy,“ řekl Merlin a konečně se mu povedlo jmelí umístit. „Také věří, že polibek pod touto rostlinkou zajistí plodnost a lásku,“ dodal ještě a pak se sklonil a přiložil své rty na Artušovo čelo. Šlechtici nejdříve chvilku trvalo, než pochopil, co se stalo a pocítil horkost na svých tvářích. Vzhlédl k druhému muži, jenž stále stál na židli, aby ho okřikl, ale slova mu zemřela na rtech.

Merlin na něj hleděl s rošťáckým, ale věrným úsměvem. Tak jako dělával většinu času, když byl v dobré náladě. Jeho modré oči ve svitu svíček nabíraly zlatavého odstínu a Artuš si uvědomil, že se na něj vlastně nezlobí. Naopak, má chuť mu to vrátit i s úroky. A tak chytl modrou tuniku svého přítele a přitáhl si ho k sobě pro další polibek.