Jmenuji se Bond, James Bond

 

Přišel k baru a poručil si své oblíbené martini - protřepat, nemíchat. Rošťácký přitom mrkl na krásnou ženu s rudými vlasy v bledě modrých třpytivých šatech vedle sebe.

„Můžu Vám také něco objednat, krásná slečno?“ zeptal se jí.

„Ale jistě, Jessica Morrisová,“ přitakala.

„Bond, James Bond,“ představil se i on a zrzka se zachichotala.

„Jako ten slavný špion z filmů? Ne, to vám tedy nevěřím,“ zavrtěla hlavou.

„Ano, přesně jako on. Moji rodiče měli smysl pro humor,“ to byla lež.

Své rodiče nepoznal, neměl tušení, jestli to byli šprýmaři. Věděl jen, jak se choval a jednal Ian, a ten byl hrozný suchar. Nicméně to neměnilo nic na faktu, že skutečně to byl vtip. Komediální kousek teď už gigantických rozměrů. Za všechno však mohla paní Jonesová, která přišla s tímhle zatraceným příjmením. Mohlo jí dojít, že v takovém případě bude prostě chtít, aby jeho křestní jméno bylo James.

„Měj rozum, náš nejlepší agent se přeci nemůže takhle jmenovat, je to absurdní, provokativní, zřejmý a…“ chrlila ze sebe, než ji do toho skočil.

„Ne, je to perfektní a vlastně extrémně nenápadné. Budu všem hezky skryt na očích. Všichni se zasmějí tomu absurdnímu nápadu, že by James Bond byl opravdový a vážně pracoval pro MI6, a dál nepůjdou. Nebudou tomu věřit,“ poukázal a šéfka zpravodajské služby si rozbalila další mátový bonbon.

„Dobře, je to tvá volba,“ svolila nakonec.

A tak teď stál v baru po bezmála skoro dalších patnácti letech aktivní služby se jménem, které ho již tak dobře nechránilo jako kdysi, protože pod ním za tu řadu let stačil naštvat většinu teroristických organizací, nájemných vrahů a bohatých šílenců. Bond měl již na zádech stejný terč, jako Rider kdysi. Přesto se jako James cítil mnohem lépe. Byl přesně takový, jaký ho popisovaly filmy: schopný agent, silný, nezávislý, psychicky stabilní, okouzlující muž, jenž má vše pevně ve svých rukou. Alex nepracoval formálně jako agent, bylo to bezmocné dítě, které bylo vrženo do kruté násilné reality světa. Snažil se jen zoufale přežít, což se mu i nakonec podařilo, ale za strašlivou cenu. Ztratil všechny, které miloval, jedinými společníky, kteří mu zbyli, se stala smrt a neustálý strach. Do dnes má noční můry. Ano, hrát roli živé legendy, bylo stále aspoň pro něj samotného bezpečné a uklidňující.

„Ach dobře, a ty jsi v jejich vtípku pokračoval? Pracujete pro MI6?“ chtěla vědět ona okouzlující zrzka.

„Ne, jsem bankéř. Což je velmi nudné. Na druhou stranu, kdybych skutečně byl špionem, řekl bych Vám pravděpodobně to samé ne?“ usmál se na ni šibalsky.

 

***

 

O několik bloků dál Ben Daniels v dodávce měl sto chutí praštit hlavou o volant v naději, že omdlí a nebude muset přes sluchátko poslouchat Alexovo laciné balící hlášky. Jako vážně, tohle fungovalo? No, pěkným klukům asi projde všechno, navíc nebylo to tak, že by se jeho kolega nějak vyloženě snažil. Hrát sukničkáře patřilo k jeho momentální identitě, ale to bylo vše. Jen další z mnoha lží.