Naděje pro pátou divizi

 

Naděje pro pátou divizi

 

Po bitvě s Aizenem a jeho Arrancary měl nastat ve Společenství duší konečné zase klid a vše se mělo vrátit zpátky do normálu, avšak nebylo to tak jednoduché, jak bychom si všichni přáli. Gotei 13. utrpěla těžké ztráty a to nejen do počtu padlých shinigami. Ostří zrady a trauma z tak brutálního boje zasáhlo do srdcí mnoha bohů smrti. Já sama jsem musela podstoupit dlouhou rekonvalescenci a později několik fyzických a psychických testů, než jsem znovu byla připuštěna do služby. Tak nějak jsem věděla, že pátá jednotka nemůže zůstat bez kapitána a je jen otázkou času, kdy někdo do této pozice bude jmenován. Obavy o to, kdo to bude, jsem pohřbila hluboko v sobě, přičemž mě ani ve snu nenapadlo opustit své podřízené, kteří zajisté musejí cítit stejnou nejistotu jako já. Možná jsem doufala, že se mým nadřízeným stane někdo jako Abarai. Nicméně asi jsem si to měla mnohem lépe promyslet. Kdo však by tušil, že jím nakonec bude jeden z nich?

Shinigami ukrývající hollow ve svém nitru, dlouhá léta žijící ve světě lidí. Skupina, která jim sice v boji přišla na pomoc, ale dalo se jim důvěřovat? Hádám však, že v této otázce nebudu zrovna objektivní. Kapitán, ke kterému jsem vzhlížela a kterého jsem milovala, mě obelhal. Po něčem takovém je těžké nebýt odtažitý, podezíravý a pochybovat o jakémkoliv vašem úsudku. Každopádně z našeho prvního setkání poté, co jsem znovu po bitvě nastoupila, jsem nedostala ten nejlepší první dojem.

Když jsem po zaklepání vešla do jeho kanceláře a představila se, uvítal mě sarkastickým úšklebkem a slovy: „Paráda, už jsem se Vás nemohl dočkat. Kupí se mi tady nějaké papírování, jenž bytostně nesnáším.“ Přitom ledabyle mávl ke svému stolu, na kterém ležela obří hromada nevyřízených formulářů.

Překvapeně jsem zamrkala. S byrokracií jsem nikdy zvlášť problém neměla, takže jsem váhavě přikývla. „Dobře, s čím mohu pomo-“ než jsem to vůbec stačila doříct, už mi do náruče vecpal ten nejvyšší stoh.

„Úžasné! Konečně zas budu moci si dát pauzu, navštívit říši živých a třeba nedostanu od Hiyori pantoflem,“ prohlásil a pak zmizel jako pára nad hrncem. Zatraceně, dopadnu jako Nanao! Proběhlo mi v tu chvíli hlavou. Nicméně nakonec to nebylo tak zlé. Většinou se jednalo o žádosti o přeložení, které čekaly jen na můj podpis. Bylo trochu zdrcující kolik shinigami z páté se rozhodlo, že ve své stávající divizi nemohou setrvat. Těžko se tomu však dá divit. Opravit důvěru a morálku bude těžký oříšek. Pokud tu je tedy vůbec nějaká naděje.

Shinji se vrátil skoro po třech nedělích. Na vyjádření mého nesouhlasu nad takovým nezodpovědným chováním a projednání, jak pozvednout hrdost a důvěru v páté, však nebylo mnoho času. Z laboratoří dvanácté utekl nebezpečný hollow. Stvoření se ukrylo v západní Rukongai, tedy alespoň dle Mayuriho hlášení. Vzhledem k tomu o jaké okresky se mělo jednat, byla do akce povolána zrovna naše divize, logicky spolu s dvanáctou, prostoře to byl ve své podstatě jejich nepořádek.

Rozdělili jsme se na několik skupin a já jsem se jala prohledávat Junrinan. Můj rodný distrikt se zdál klidný, tak jak si ho pamatuji. Nikde nic podezřelého. Procházela jsem uličkami dřevěných domků a chtě nechtě se mi vybavovaly vzpomínky na dětství strávené s Shiro. Aktivovala jsem několik kouzel Kidō pro detekci potlačované reiatsu a odhalení iluzí. Nezdálo se však, že by to mělo nějaký účinek. Pak se však ozvala ohlušující rána. V Hokutanu cosi vybouchlo.

Takže hollow již detekován a teď bylo třeba ho pomoci zneškodnit. Svolala jsem svoji skupinu, některé jsem poslala zpět do kasáren, další jsem pověřila ohlásit místo bojiště dvanácté a sama jsem vyrazila směrem ke sloupu ohně a dýmu. Díky bleskovému kroku mi cesta zabrala jen pár minut, jakmile jsem stanula na střeše jedné z budov v těsné blízkosti bojiště, okamžitě jsem pochopila, proč je daný prázdný tak nebezpečný. Na místě zápasil Hirako se svým dvojníkem. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy neviděla, že by Shinji měl schopnost se rozdvojit, a nedávalo smysl, aby bojoval sám se sebou, jeden z oné dvojice musel být onen uniklý hollow. Tedy jednalo se o stvoření, jež dokáže měnit podoby a dle toho, jak boj probíhal, jednalo se o dokonalou shodu vzhledem, schopnostmi, i podpisem jejich reiatsu, včetně jejich duševního vlákna.

Zatím si mě nevšimli, měla jsem na ně perfektní výhled. Stačila by jedna Tobiumeova ohnivá koule a zlá duše by neměla šanci. Problém však byl, koho zasáhnout. Kdo z nich je můj kapitán a kdo hollow? Čistě teoreticky jsem mohla prostě trefit oba dva. To by bylo nejednoduší řešení. Jenže já neměla tolik duševní síly je zabít, a i kdyby se mi to podařilo, divizi by neprospělo přijít o dalšího kapitána. Mohla jsem je omráčit, svázat a dovléct zpátky do Seireitei. Tam by je už někdo dokázal rozpoznat. Problém byl, že bych tak riskovala, že mezitím hollow uteče, promění se v někoho dalšího a způsobí mnoho dalších škod. Než jsem však stačila vymyslet vhodný postup, jedno z kouzel Kidō od bojující dvojice mě zasáhlo. Útok mě srazil ze střechy dolů a před očima se mi zatmělo.

Probudila jsem se s třeštící hlavou, celá jsem byla otlučená, ruce a nohy jsem měla svázané. Zmateně jsem se překulila na záda a rozhlédla jsem se. Ležela jsem na dlážděné ulici a kolem mě se válelo několik střešních tašek, které jsem musela shodit při mém pádu. To zásadní však bylo, že vedle mě se kroutila další Hinamori a nad námi se tyčil kapitán. No, skvělé, takže jsme si jen vyměnili místa a problém zůstává, jen je to teď Shinjiho rozhodnutí! Takže k tomu dojde zas? Další nadřízený, který mě zraní, možná zabije?! Sice tentokrát ne pro jeho vlastní prospěch, ale pro blaho Soul Society, přesto se to nezdálo správné, bolelo to. Jsem snad prokletá, nebo co?! Prošlo mi hlavou. Pak mi to však došlo. Hirako váhal mezi tím, kdo je prázdný a kdo jeho podřízená, ale měl plán jak nás rozlišit. Kdyby ne, už bych byla mrtvá. Netušila jsem, jak došlo k tomu, že prázdný přestal imitovat Shinjiho a převtělil se do mě. Boj se nějak musel posunout k mému bezvládnému tělu a kapitán svého nepřítele na chvíli asi ztratil z dohledu. Hollow se chopil šance a změnil podobu, nestačil mě však odstranit, než se k nám kapitán dostal a protože Hirako netušil, kdo je kdo, prostě nás obě svázal a počkal, než se probudím. To znamenalo jen jednu věc, on na to přišel. Ví jak mě od hollowa rozlišit, jen potřebuje, abych byla při vědomí a dokázala na něj reagovat.

„Ach, to je mi ale zapeklitá situace. Jedna z vás je prázdný, kterého mám zlikvidovat, a druhý je má podkapitánka. Kdybychom se s Hinamori dobře znali, bylo by jednoduché vymyslet kontrolní otázku, na kterou by věděla odpověď jen ona. Bohužel znovu jsem byl dosazen na kapitánské místo v páté divizi teprve nedávno. Sotva jsme spolu mluvili,“ zhodnotil situaci kapitán. Při těch slovech naklonil hlavu na stranu a položil si na ní ruku, jako mi svým gestem chtěl fyzicky prokázat, jak si ji nad tou situací láme. „No, co takhle tohle: Co znamená rozkaz padesát jedna?“ zeptal se na přísně tajnou informaci, přístupnou jen pro vrchní velení Gotei 13.

„Jedná se o rozhodnutí pro použití speciálního kouzla s názvem Chūdan. Vyžaduje spolupráci minimálně tři vysoko postavené shinigami, nejlépe mistry v Kidō, jenž ho musí aktivovat několik obelisků. Cílem je posílit bariéru Shakonmaku, tedy úplně uzavřít Seireitei, tak aby nikdo nemohl odtamtud pryč ani dovnitř. Ne pomocí Senkaimon, kanónem Shiby Kuukaku a dokonce, aby měl Chūdan přerušit Negacion,“ odpověděla bez zaváhání Momo.

„To je naprosto správně, i když krajně znepokojující,“ prohlásil kapitán páté divize a hned poté ji rozpůlil vedví. Nabyla svoji původní podobu a poté zmizela v rozpadajícím se obláčku prachu. „Hollow, jenž nejen se dokáže změnit na kohokoliv, ale také spolu se změnou má schopnosti i vzpomínky, toho, kterého začne imitovat. Přesně tak, jak se Mayuri domníval,“ pokýval hlavou Shinji a jeho blond špagetové mikádo se při tom pohybu nepřirozeně zavlnilo.

Hirako luskl prsty a zrušil jeho Sai. Spolu s pouty ze mě odpadlo i napětí a šok, bohužel je nahradil pálivý vztek. Cítila jsem jak ve mně postupně vše to, co jsem potlačovala, dýmá jako zapálená pochodeň. „Co to jako u Krále duší mělo bejt!“ rozkřikla jsem se a vyskočila na nohy. „Takhle se ptát na utajované informace?! Copak nevíte základní poučku. Když má zůstat něco tajné, prostě buďte zticha! Nikdy totiž nevíte, kdo další poslouchá,“ vyčetla jsem mu.

Kapitána můj výlev však nechal ledově klidným. „Nečekal jsem, že odpovíš,“ pronesl líně.

„Takže to byl váš geniální plán! Ta, jenž odpoví, je prázdný, protože pravá zástupkyně je příliš zodpovědná a loajální. Hollow si stůj, co stůj chce zachránit kůži?! Co kdybychom obě zůstali zticha? Protože by ta stvůra danou věc nevěděla, nebo by naopak usoudila, že je to ta správná reakce, že je to to, co očekáváte od své skutečné podkapitánky,“ vztekala jsem se dál.

„Pak by dvanáctá měla smůlu a nedozvěděli se, jestli onen prázdný dokáže při své transformaci zkopírovat i paměť své oběti. Neptal jsem se proto, abych poznal kdo je kdo. Přes jeho chabou iluzi jsem viděl celou tu dobu,“ pokrčil Shinji rameny.

„To jste se nemohl zeptat na něco jiného?!“ Abych byla upřímná, sama jsem nevěděla, na co se měl zeptat, nebo jestli se vůbec měl ptát. Nehodlala jsem jen tak přestat se svým soptěním. Po tomhle jsem na to zatraceně měla právo, ne? Nechal mě si myslet, že jsem v nebezpečí! Celé to bylo jen pro hloupou zprávu o schopnostech zneškodněného cíle! Kdyby se na požadavek dvanácté vykašlal, beztak to monstrum možná schválně nechal Mayuri utéct jen pro svoji zvrácenou zvědavost. Mohla jsem být ušetřena všemu tomu vyhrožování. Nebo alespoň, nemusela být ohrožena přísně tajná informace! Prohnalo se mi hlavou.

Zdálo se však, že kapitána nic z toho zas tak netrápí a nepřišlo mu, že překročil čáru. „No, mohl jsem se zeptat na to, k jakému optikovi chodil Aizen, když se mu rozbily brýle, nebo jaké bylo jeho oblíbené jídlo. Nicméně, předpokládal jsem, že byste otázky na vašeho bývalého nadřízeného neocenila,“ drze podotkl a to už jsem skutečně měla sto chutí ho praštit.

„Aáááh, vy jste vážně strašnej kapitán!“ zavrčela jsem ztěžka popadající dech.

Hirako si povzdechl a náhle zvážněl. Že by konečně něco z toho, co jsem řekla, prorazilo přes tu jeho tvrdou hlavu? „Skutečně?“ zeptal se tiše.

Zarazila jsem se. Vztek byl náhle tem tam. „Já-“ Vybavila se mi bolest, hořká pachuť krve a chladivý kov. „Já nevím. Jak bych to mohla posoudit?“ Před očima jsem náhle měla milý úsměv a skoro jsem zas slyšela laskavý hlas, jenž vypouští samé lži. „No, však víte. Mé zkušenosti jsou-“ Skoro jsem sklonila hlavu, abych se podívala na své břicho. Překonala jsem se však a přikázala jsem si, se vrátit do současnosti. „Jen, prostě… Nikdy už mi nevyhrožujte a nelžete, ano?“

Kapitán na mě chvíli jen upřeně bezeslová hleděl, než pokýval hlavou. „Máte pravdu, nezačali jsme zrovna nejlépe. Omlouvám se. Pokusím se být lepší.“

Na to jsem nic neřekla. Z jeho slibu jsem si nedělala velké naděje. Avšak od té doby uběhl půl rok v relativní pohodě. Poprvé po dvaceti letech jsem dostala přidáno. Shinji začal pořádat pro celou divizi měsíční dobrovolné večírky, na kterých se rozebíraly různé problémy, námitky, návrhy na zlepšení chodu jednotky, ale i se popíjelo, pojídaly se různé chlebíčky a pouštěla se z nově koupeného gramofonu hudba ze světa živých. Dle všeho se této muzice říkalo jazz. Osobně takovým party a podobným aktivitám moc neholduji. Raději mám více klidu a času sama pro sebe. Nicméně nedala se tomu upřít snaha. Navíc z páté přestali předcházet členové do jiných divizí, takže to asi přineslo nějaký pozitivní výsledek. Čas od času Hirako navštívil ostatní vizardy, jenž se rozhodli setrvat v Karakuře. Nikdy od té doby se však už nestalo, že by si svoji „dovolenou“ vybral po mé delší nepřítomnosti a nechal na mě veškerou byrokratickou zátěž provozu divize.

Moc ráda bych tvrdila, že daný slib a změny, jenž Shinji po daném incidentu učinil, vedly k mé důvěře, ale věci z pravidla nikdy nejsou tak jednoduché. Přeci jen Aizen se také léta tvářil správně a nešetřil laskavými slovy, jen aby jeho rána byla o to tvrdší. Doufám, že Hirako bude lepší kapitán i člověk, ale k zářivějším zítřkům bude potřeba vzájemná spolupráce a čas. Snad tohle byly první rozpačité krůčky k oné vysněné budoucnosti. Zdá se, že tu přeci jen je jiskřička naděje.