Harry Potter a spoutané duše 08 - Přátelé a spojenci

 Autor: Theowyn

Povídku v originále můžete nalézt zde:

http://www.potionsandsnitches.org/fanfiction/viewstory.php?sid=1306&chapter=1

Fandom: Harry Potter

Postavy: Severus Snape, Harry Potter

Anotace: Harry musí zjistit, jak Voldemort dosáhl nesmrtelnosti. Stojí tváří v tvář Smrtijedům, úředníkům z ministerstva a podezřením, které hrozí, že roztrhnou jeho spojence. Odpovědi však leží v mysli, kde vítězství lze vyhrát pouze osvobozením zřetězených duší.

************************************************************************* 

Přátelé a spojenci

 

Smrtijedi ve svém úkrytu tiše číhali na svoji kořist. Voldemort byl celé týdny posedlý hledáním jednoho muže – posedlost jen zesílila s nedávnými podezřelými úmrtími některých jeho stoupenců a nyní zastínila i jeho neúnavné pronásledování Harryho Pottera. Všichni jeho věrní neustále pracovali na tom, aby našli nějaké vodítko k tomu, kde se nachází. Vypadalo to, že dnes v noci možná skončí jejich pátrání. Jeden z nich dostal tip na stopu, která ho zavedla sem, do této zašlé hospody. Smrtijed okamžitě poslal zprávu a nyní, téměř o hodinu později, šest nejdůvěryhodnějších stoupenců Pána zla netrpělivě čekalo ve svých skrýších.

Lucius Malfoy však nesdílel důvěru svých druhů, když pozoroval dveře hospody ze stínu uličky. Ze zkušenosti věděl, že přílišná dychtivost a sebevědomí plodí chyby, a nechtěl nést žádnou vinu za dnešní večer. Za svojí maskou se zamračil. Potřebovali být ostražití a opatrní – zvláště s touto kořistí, která jim již mnohokrát unikla. Věděl, že ani kurz šest ku jedné v jejich prospěch jim nezaručí úspěch – ne proti Severusovi Snapeovi.

Během měsíců, kdy byl odhalen jako zrádce, se Snape stal zkázou jejich existence. Ať už jako špión napáchal jakoukoli škodu, nebylo to nic ve srovnání se zkázou, kterou nyní způsoboval svým bývalým kolegům. Znovu a znovu lákal své pronásledovatele do náruče čekajících bystrozorů a tím, že jim neustále proklouzával mezi prsty, vytáčel jejich pána, který svůj hněv pak vybíjel na nich samotných. Mistr lektvarů byl nepopiratelně chytrý. Znal jejich taktiku, mnoho jejich cílů a měl neskutečnou schopnost předvídat jejich kroky. Předvedl také dva okázale, odvážné, až provokativní kousky.

První se odehrál během velké potyčky s bystrozory. Snape pronikl do Voldemortových řad oblečený jako oni a zaútočil na ně zezadu, čímž bitvu uvrhl do chaosu, a umožnil tak bystrozorům získat převahu. Té noci bylo zatčeno půl tuctu Smrtijedů.

Podruhé Snape použil Mnoholičný lektvar proto, aby se vydával za jednoho z nich. Omráčil své dva nic netušící společníky a předal je bystrozorům. Alespoň to stálo na kusu pergamenu, který od něj druhý den obdrželi. Pán zla z toho nebyl vůbec nadšený.

Proto zavedli opatření, která jim měla v budoucnu pomoci zabránit podobným debaklům. Když šli do boje, měli mít partnery – ne proto, aby se navzájem chránili, ale aby dávali pozor na možnou zradu. Lucius to však považoval za těžkopádné a zbytečné opatření. Snape takové neuvážené postupy již opakovat nebude. Dosáhl svého cíle: přiměl je o sobě navzájem pochybovat.

Lucius měl podezření, že Snape používá Mnoholičný lektvar k mnohem tajnějšímu a znepokojivějšímu účelu – k jejich špehování. Neexistoval žádný jiný způsob, jak vysvětlit, že některé jejich operace byly prozrazeny. Lucius se s tímto podezření nikomu nesvěřil, i když si byl jistý, že kromě těch nejhloupějších Smrtijedů došli i ostatní ke stejnému závěru. Napětí v jejich řadách bylo téměř hmatatelné, stejně jako chmurné podezření, s nímž se nyní otevřeně dívali jeden na druhého, kdykoli se setkali. Snapeovi se podařilo zasadit strach do srdcí Smrtijedů, což je výkon, který se dosud nepovedl bystrozorům ani Fénixově řádu.

A to bylo ještě předtím, než začalo to vraždění.

Ministerstvo a Denní věštec možná před situací zavírali oči, ale Smrtijedi si byli dobře vědomi, že je někdo loví. Nebylo třeba žádné představivosti, aby pochopili, o koho jde. Tím byla jejich současná mise ještě naléhavější. V sázce nebyl jen jejich ideologický cíl, ale i životy.

O té noci měl stále noční můry. Přestože byl Smrtijedem již řadu let, nikdy nebyl svědkem něčeho tak brutálního, jako bylo mučení, kterému Pán zla vystavil Snapea. Zavřel oči za maskou, ale nedokázal potlačit zvuky lámání kostí v těle ani výkřiky agónie od muže, kterého Lucius dlouho považoval za jednoho z mála svých přátel. Snape křičel, až ochraptěl, a pak se rozplakal – beznadějnými, děsivými vzlyky. Nicméně přes to všechno nikdy neprosil, o milost, ani o smrt.

Lucius zavrtěl hlavou při vzpomínce nad tou tvrdohlavostí, i když nemohl popřít obrovský obdiv ke Snapeově houževnatosti. K té houževnatosti, která se zrádci nakonec vyplatila. Pán zla otálel s tím, aby mistra lektvarů zabil, chtěl ho nejprve zlomit, ale než se tak stalo, Brumbálovi se podařilo zachránit svého špeha. Lucius stále nevěděl, jak je našli, ale věděl, že nebyl jediným Smrtijedem, kterému se tajně ulevilo, když se objevili bystrozorové a Fénixův řád. Jen málo z nich si upřímně užívalo pohled na tak extrémní a sadistické mučení, což pomohlo jejich nepřátelům.

Brumbál a jeho následovníci vyvázli prakticky nezraněni právě proto, že většina Smrtijedů se ze všech sil snažila ignorovat, co se děje na mýtině, a příchodu Řádu si málem ani nevšimla. Až neodpustitelně pomalu reagovali. Pán zla je později přísně potrestal.

Správně by Lucius měl Snapea nenávidět. Znovu a znovu si říkal, že Snape – Severus – jim všem lhal – lhal jemu, využíval ho. Avšak Malfoyův hněv se vždy vytratil při vzpomínce na to, co ten muž vytrpěl. Díky tomu tu stál zcela lhostejný k výsledku dnešní noci.

Dveře hospody se otevřely a vynořila se postava celá v černém. Měl zvednutou kapuci, ale když se ostražitě rozhlížel po ulici, světlo lampy zachytilo jeho rysy – nažloutlou pleť, velký zahnutý nos, černé oči a dlouhé černé vlasy. Byl to Snape a Lucius cítil, jak mu poskočilo srdce.

Podle plánu vyšel jeden ze Smrtijedů z uličky a zvedl hůlku. Snape se otočil, aby čelil svému potenciálnímu útočníkovi, aniž by si všiml druhého muže, který za ním vystoupil ze stínu.

„Avada Kedavra!“ vykřikl druhý Smrtijed.

Proud zeleného světla zasáhl Snapea přímo do zad a on se zhroutil na zem. Přívrženci Pána zla spěchali vpřed. Lucius jich několik odstrčil stranou, když se přišel podívat na mrtvého muže.

„Konečně jsme tě přechytračili, Severusi,“ zašeptal. Překvapilo ho, že místo triumfu cítí hořké zklamání.

Malfoy si pořádně prohlédl mrtvolu. Možná to bylo světlem, ale zdálo se mu, že tvář mrtvého se mění. Lucius ve tmě zamžoural, ale nebyla to jen pouhá hra světla a stínu. Snapeovy rysy se rozplynuly a přetvořily. Za okamžik na ně nevidomě zírala další tvář, ale i tak se jednalo o jim známého čaroděje.

„To je Iverson,“ poznamenal jeden z nich ohromeně.

„Iverson?“ zeptal se další stejně zmateně. „Vždyť měl být v Amsterdamu. Co tady dělá?“

„Hlupáci!“ odplivl si Malfoy a obrátil se na ostatní Smrtijedy. „Byli jsme podvedeni.“

Než to stihl doříct, někdo vykřikl: „Jménem ministerstva, zůstaňte stát!“

Na ulici se přemístil tucet postav – podle vzhledu bystrozoři – a všichni měli vytasené hůlky a mířili jimi na Smrtijedy.

Malfoy na bystrozory seslal salvu stříbrných šípů, ostatní přívrženci Pána zla vrhli na představitele zákona další kletby.

Jeden ze Smrtijedů klesl na zem, omráčen kouzlem druhé strany, ale Lucius tomu skoro nevěnoval pozornost. Vyhnul se špatně mířené kletbě jednoho z bystrozorů a zabočil do jedné z postranních uliček. Kolem něj zasyčela další kouzlo, které ho přinutilo otočit se a odrazit kletbu zpět k útočníkovi. Nevšiml si muže schovaného ve stínu, dokud ho neuchopil za rameno.

Bitva i ulice mu zmizely z dohledu.

 

HPHPHPHPHPHPHPHPHPHPHP

 

V okamžiku, kdy jeho nohy znovu dopadly na pevnou zem, se Malfoy otočil ke svému únosci, ale bylo pozdě.

„Expelliarmus!“ vyhrkl druhý kouzelník. Kouzlo mrštilo Luciusem o zeď, hůlka mu vyletěla z ruky. Jeho protivník hůlku chytil, strčil ji do kapy a pak si sundal kápi.

„Snape!“ vydechl Smrtijed a stáhl si vlastní kapuci s maskou. Špión však neprojevil žádné překvapení.

„Luciusi.“ Zdvořile přikývl, hůlkou nepřestal mířit na Malfoye. „Jak milé, že ses zastavil.“

Čistokrevný aristokrat si ostražitě prohlédl prostředí, ve kterém se oba nacházeli. Stáli sami v malé místnosti bez oken. Byla tam špína a osvětlení zajišťovala jen jedna lampa na zdi. Veškerý nábytek, který se v místnosti nacházel, byl jen dřevěný stůl s židlí.

„Kde to jsme?“ požádal se svojí obvyklou panovačností.

„Na bezpečném místě, kde nebudeme rušení," odpověděl Snape rozhořčen samolibým tónem a pak mávl hůlkou směrem k židli. „Sedněte si.“

Malfoy neměl na výběr, posadil se, čekaje, až Severus udělá další krok.

„Takže, Luciusi, líbil se vám můj dnešní vtip?“ zeptal se a jeho hůlka dál mířila na Smrtijedovu hlavu.

„Vtip? Ty tomu říkáš vtip?“

„Přišlo mi to zábavné. Váš výraz byl rozhodně k nezaplacení. Dalo se to snadno zařídit, to na tom bylo nejlepší. Dostat se k tomu hlupákovi Iversonovi nebyla žádná výzva. Trocha mnoholičného lektvaru, kletba Imperius a zbytek jste udělal sám," odtušil Snape.

Malfoy zaskřípal zuby, ale zachoval klidný tón. „Proč takové hry?“

„Proč ne? Je osvobozující, když nemusíš předstírat loajalitu pánovi. Svoboda, kterou to poskytuje, více než vynahradila to, že jsem nebyl obeznámen s jeho vnitřními úvahami. Zjišťuji, že mě docela baví sledovat, jak všichni pobíháte kolem a snažíte se mě odstranit."

„Proč ne?“ Malfoy pevně sevřel opěradla židle, aby se na Snapea přes stůl nevrhl. Věděl, že takový čin by byl chybou, i když se na něj zrádce triumfálně šklebil. „A co chceš ode mě?“

„Spojenectví,“ prohlásil mistr lektvarů jednoduše.

Blondýn se na okamžik zmateně zamračil, byl si jistý, že druhému muži špatně rozuměl, ale pak se jeho obličej rozjasnil: „To je další vtip, Severusi?“

Snapeův úšklebek zmizel a jeho černé oči se zaleskly. „Ne, není to vtip, Luciusi. Myslím to naprosto vážně.“

Malfoy na něj pohlédl s podezřením, které postupně vystřídalo úžas. „Očekáváš, že zradím Pána zla? Zbláznil ses?!“

„Ale vůbec ne. Potřebuji jen kontakt v jeho vnitřním kruhu,“ pravil Snape věcně. „Vy jediný nejste pomýlený fanatik, pitomec nebo krvežíznivý zabiják.“ Severusovy rty sebou škubly v náznaku pobavení. „Krom toho… vždycky jste byl můj nejlepší zdroj informací, jen jste to doteď nevěděl.“

„No, to je skvělé,“ utrhl se Malfoy. „Já nejsem tak dobrý v nitrobraně jako ty. Zabije mě, a to vám nepomůže. Budeš si muset najít někoho jiného, kdo bude riskovat život pro tvé milované mudlovské šmejdy. Radši půjdu do Azkabanu.“

„Ach, jak statečné,“ zašklebil se zlověstně Snape. „Bohužel, jít do Azkabanu není ve vašich možnostech.“

„Co?“

Mistr lektvarů se na druhého muže posměšně šklebil a očima sledoval každý jeho pohyb s bystrostí predátora, který pozoruje svou kořist. „Nemám v úmyslu předat vás bystrozorům, Luciusi,“ pronesl tichým, melodickým hlasem, ze kterého Malfoyovi přeběhl mráz po zádech. „Pomsta je mnohem uspokojivější. Snad si nemyslíte, že bych jen tak odpustil všechnu tu bolest, kterou mi Pán zla způsobil? Nebudu se mu moct pomstít, ale rád si to vybiji na těch, kteří u toho byli, stáli a jen přihlíželi. To bude nadmíru příjemné. Určitě jste si všimli, že vaše počty v poslední době klesly, že?“

Aristokrat se na svém místě zavrtěl. „Hodláš se snížit na úroveň svých nepřátel, Severusi? Domníval jsem se, že Brumbál je povznesený nad takové věci.“

„Je, ale všiml jste si, že tady není,“ pokračoval dál Snape. Klidný tón jeho hlasu kontrastoval s ledovým pohledem. „Na druhou stranu, já nemám žádné výčitky svědomí. Určitě víte, že Brumbál má pádný důvod, proč považuje mé služby za tak cenné. Starám se o zametení problémů, se kterými si nechce špinit ruce. Ne že by mi to vadilo; vlastně mě to spíš baví. Pokud mi práce přináší osobní uspokojení tím líp. Abych se přiznal, skoro doufám, že moji nabídku odmítneš.“

„Myslíš si, že mě bavilo sledovat, jak tě Pán zla mučil?" Malfoy si vztekle odfrkl. Co bys chtěl, abych udělal? Víš moc dobře, že jsem nemohl zasáhnout. Byla by to sebevražda. Kdybys byl na mém místě, také bys nečinně stál a jen se díval!“

Snape pokrčil rameny. „Ano, nepohnul bych brvou. Máte naprostou pravdu, ale to je vedlejší.“

„Ulevilo se mi, že jsi přežil, Severusi,“ naléhal dál aristokrat. „A jsem rád, že se ti celou tu dobu daří unikat pronásledování.“

„A přesto jste byl připraven mě dnes zabít?“ poukázal mistr lektvarů a pozdvihl hůlku.

Malfoy si byl jistý, že nemůže říct nic, aby změnil cokoliv, co mu Snape chce udělat, přesto cítil nevysvětlitelnou potřebu se bránit. Možná proto, že mu řekl pravdu. Přestože je Severus zradil, Lucius byl rád, že přežil. Cítil vždy trochu nadšení, když jim špión unikl. Nemohl si pomoci. Musel si přiznat, že k muži, který způsobil Pánovi zla několik těžkých ztrát, cítí respekt. „Dnes večer jsem tu na základě rozkazu, ale žádná má kletba se tě ani nedotkla.“

Severusův úšklebek se ještě o fous rozšířil a v očích mu triumfálně zablýsklo. „A nebojíte se, že si Pán zla přečte vaše myšlenky?“

Malfoy zbledl, když si uvědomil, kam ho jeho bývalý přítel tlačí. Beze slova odvrátil pohled. Najednou nezáleželo na tom, co mu Snape udělá.

Mistr lektvarů ho ovšem neproklel, místo toho strčil hůlku do kapsy a posadil se do prázdného křesla. Složil své ruce do klína a na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho, než ho Snape přerušil jednoduchou otázku: „Baví vás to, Luciusi?“

„Co mě má jako bavit?“ zeptal se blondýn unaveně a oči znovu upřel na svého bývalého přítele.

„Sloužit mu. Nikdy jsme o tom nemluvili; nikdy bychom se neodvážili o tom mluvit, ale teď se vás mohu zeptat. Baví vás před ním lézt po kolenou?“

Malfoy ze sebe nevydal ani hlásku.

„No tak, Luciusi, známe se tak dlouho. Vím, že ho nemáte rád.“

„Snaží se očistit náš svět –“

„Chce zotročit náš svět! Existují lepší způsoby, jak podpořit ideály o čistokrevnosti. Způsoby, u kterých je mnohem méně pravděpodobné, že skončíš mrtvý.“

„Odmění mě.“

„Odmění? Tak si to všechno shrneme, ano? Byl jste ve vězení, přišel jste o všechno, na čem jste posledních dvacet let pracoval, a nemůžete ani vkročit do své vily, protože jste hledaný zločinec. Zatím jste nedostal vůbec nic.“

„Když dosáhneme vítězství –“

„Až dosáhnete vítězství, nebude vás potřebovat. Může vám do cesty hodit pár kostí, pokud budete jedním z jeho oblíbenců, ale víte, jak těžké je, se mu zavděčit. Většinu času jen bere. Když budete sedět u jeho nohou, dostanete stejně jen to, co mu spadne pod stůl. Víte, že mám pravdu, Luciusi!“

„Je to lepší než alternativa! Nemohu říct, že bych tě s radostí napodobil.“

„Takže slavní, čistokrevní Malfoyové se budou plazit jako domácí skřítkové? V sázce není jen váš život, Luciusi. On je nesmrtelný. Odsoudíte nejen sebe, ale i svého syna a jeho potomky.“

„Přestaň!“ zavrčel aristokrat a vyskočil na nohy. „Nemyslíš, že tohle všechno nevím?! Nemám jinou možnost!“

Oba muži na sebe chvíli beze slova hleděli, než mistr lektvarů přerušil trvající ticho.

„Kdyby tu byl způsob, jak Pána zla navždy zničit a já vám ho nabídl, přijal byste?“

„Žádný způsob neexistuje!“ zavrtěl hlavou Malfoy. „Sám jsi řekl, že je nesmrtelný. Jakou tajnou zbraň proti němu použijete? Harryho Pottera?“

Snape si znechuceně povzdechl. „Pottera? Nebuďte směšný. To dítě je k ničemu. Jediný důvod, proč je stále naživu, je jeho štěstí a řada lidí, kteří ochotně riskují, aby ho ochránili – a to vše jen kvůli proroctví jedné šarlatánky. Vytvářím si vlastní osud, Luciusi. Nespoléhám se na proroctví, osud či chlapce, který má údajně zachránit svět. Nicméně, ten hoch má svoji hodnotu. Téměř sám odvedl pozornost Pána zla, od jakýchkoliv reálných snah a hrozeb ho zničit. Přemýšlejte o tom. Kolik času Pán zla promarnil složitými spiknutími proti tomu klukovi? Celé roky. Právě proto je Harry Potter neocenitelný. Zatímco je jím Pán zla posedlý, dává nám šanci podniknout akce, které mu zlomí vaz. Dokud bojuje s neexistující hrozbou, je slepý k té skutečné.“

„Krásná řeč, Severusi, ale stále ignoruješ ten malý bod, že je nesmrtelný. Nemůžete zabít někoho, kdo nemůže zemřít.“

„Brumbál na tom pracuje a ať si o něm myslíte cokoliv, je největší čaroděj moderní doby. Najde způsob, jak to obejít.“

„Možná.“

„Nejste přeci blázen, Luciusi. Tu nabídku bych vám nedal, kdybych ano. Nežádám vás, abyste ho oklamal nebo zradil. Ještě ne. Jediné, co žádám, je trochu diskrétních informací a vaši věrnost, až přijde čas.“

„Co dostanu?“ zeptal se blondýn.

„Svobodu,“ odpověděl Snape.

„Svoboda je relativní pojem. Sám jsi poukázal na to, že jsi hledaný muž.“

„Úplnou milost, vaše jmění a majetek nedotčené a jméno Malfoy bez poskvrny,“ slíbil mistr lektvarů.

„A když odmítnu?“ chtěl vědět aristokrat.

Snape se znovu ušklíbl. „Pak můžete Pánovi zla vyřídit můj pozdrav.“

Malfoy užasle zavrtěl hlavou. „Můj poslední dotaz tě naštval?“

„Ne, vím, jak vypočítat riziko a vy také. Pokud nenajdeme způsob, jak ho porazit, pak přijetím mé nabídky nic neztratíte, ale pokud ano… ptám se vás znovu, Luciusi; řekněte mi popravdě: Pokud mohu zařídit, abyste mu ty i tvá rodina mohli přestat sloužit, přijmete tu nabídku?“

Malfoy pohlédl do Snapeových očí, ve kterých se třpytilo zuřivé odhodlání. „Ano, využil bych ji.“

 

HPHPHPHPHPHPHPHPHPHPHP

 

Harry se po schodech vplížil do druhého patra, přes černou chodbu, až k Snapeově ložnici. Z kapsy županu vytáhl hůlku a útržek Pošukova pergamenu.

„Lumos,“ rozsvítil si a pohlédl na dveře před sebou. Vypadaly naprosto obyčejně, stejně jako všechny ostatní v chodbě. Nic nenasvědčovalo tomu, jak dobře byly zabezpečené. Mohl jen žasnout, jak se Moodymu podařilo odhalit všechna ochranná kouzla.

Ještě jednou si přečetl pokyny ke zrušení Snapeova zabezpečení. Jednalo se o čtyři zaklínadla. Pozvedl svoji hůlku a očaroval dveře prvním protikouzlem. Nic se nestalo, zdály se stejné, jako předtím. Harry si podrážděně povzdechl a doufal, že jeho snaha nepřijde vniveč. Když seslal druhé zaklínadlo, zaslechl nezaměnitelný zvuk: zavrzání dveří na druhém konci chodby.

„Nox!“ špitl hoch, když zpozoroval, že Remus vyšel ze své pracovny. Nebylo, kam se schovat, takže se Harry jen opřel o zeď a doufal, že se skryje ve tmě s vědomím, že taková schovka by mu nijak nepomohla, kdyby se vlkodlak rozhodl přijít blíž k místu, kde stál. Zadržel dech, když bývalý profesor prošel chodbou. Nezdálo se, že by si ho Remus všiml. Nepohlédl směrem k němu, rovnou zamířil dolů. Harry si tak mohl úlevně vydechnout.

Otočil se zpět ke Snapeově pokoji s pocitem naléhavosti. Nedalo se říct, kdy se Lupin vrátí, a tak rozsvítil svoji hůlku a spěšně zašeptal zbývající zaklínadla. Poté Alohomorou odemkl a se zatajeným dechem vzal za kliku. Pokud Moody neodhalil všechna kouzla, kterými Snape zabezpečil svůj pokoj, byla by to velmi krátká mise. Naštěstí se nic nestalo, a tak Harry mohl vstoupit do místnosti. Zavřel za sebou dveře a pozvedl hůlku, aby se mohl lépe porozhlédnout.

Místnost působila zcela obyčejně, ve skutečnosti se moc nelišila od Harryho ložnice, i když Snapeův pokoj byl podstatně uklizenější. Mladík se tam přesto necítil dobře, narušoval profesorovo soukromí. Pomalu procházel pokojem, ničeho se nedotkl, očima hledal kus biologického materiálu. Na nočním stolku ležel hřeben, bylo na něm několik dlouhých, černých pramenů.

Harry se ušklíbl, opatrně vytáhl dva vlasy a zabalil je do čistého kapesníku, který uklidil do kapsy županu. Vtom si všiml, že druhé dveře, vedoucí do další místnosti, jsou pootevřené. Harry předpokládal, že se za nimi nachází Snapeova kancelář. Občas mistra lektvarů v noci slýchával, jak v ní přechází sem a tam.

Chlapec, který přežil, věděl, že by měl jít, ale nemohl odolat pokušení. Přešel pokoj, až ke dveřím, otevřel je a vstoupil do pracovny. Byla mnohem zajímavější než ložnice. U jedné stěny se nacházel stůl pokrytý papíry, knihami a kousky pergamenu s narychlo načmáranými poznámkami. Na poličce nad stolem ležely různé nástroje, přísady do lektvarů a další knihy. Harry pozornost však upoutal velký kotel v rohu, přistoupil k němu a nahlédl dovnitř. Hotový mnoholičný lektvar poznal okamžitě a začal přemýšlet, k čemu by ho Snape mohl použít, když zaslechl, jak v přízemí zavrzaly dveře.

Harrymu při tom zvuku poskočilo srdce a v dalším okamžiku ho zaplavil hněv nad vlastní hloupostí. Co si zatraceně myslel, když začal slídit v Snapeově pracovně? Ten muž se mohl kdykoliv vrátit a on musel ještě obnovit ochranná kouzla. Harry se otočil a vyběhl zpátky do ložnice. Přitiskl ucho ke dveřím a poslouchal. Ověřil si, že na chodbě nikdo není, otevřel dveře a vyklouzl ven. Chodba byla tmavá a tichá. Harry zamkl dveře a šeptem začal mumlat kouzla, aby obnovil zabezpečení. Zároveň se snažil poslouchat, jestli někdo nestoupá nahoru po schodech. Dokončil poslední kouzlo. Vydechl úlevou a poté co nejrychleji zamířil zpátky ke schodům.

Harry se dostal do prvního patra právě ve chvíli, kdy se otevřely dveře vedoucí ven z domu. Rychle se schoval zpět do stínu schodiště, těsně poté uslyšel dva hlasy, znějící z předsíně. Byl si jistý, že jedna z osob dole je Remus, ale ten druhý hlas nepatřil Snapeovi, i tak mu přišel povědomý.  Harry opustil svůj úkryt a nahlédl přes zábradlí. V předsíni stálo pět lidí: Lupin, Tonksová, Kingsley, Brumbál a Moody. Ředitel tiše hovořil s Remusem, ale než si Harry stačil uvědomit, co bylo řečeno, tak se skupina přesunula do knihovny.

Harry se zamračil. Byla skoro jedna hodina ráno, proč Brumbál svolal Řád tak pozdě? Chlapec, který přežil, bojoval se svým svědomím jen chvíli, než ho přemohla zvědavost. Prošel kolem svého pokoje a sešel po schodech do předsíně. Po špičkách se proplížil ke dveřím do knihovny a skryl se za prastaré brnění.

„Tak co se stalo?“ zeptal se tiše Remus.

„Šest jsme jich zatkli,“ odpověděl Pastorek svým hlubokým barytonem. „Další zemřeli v boji.“

Tonksová přikývla. „Vše proběhlo podle plánu. Odvedli jsme dobrou práci. Můžete si mluvit o chladnokrevnosti, jak chcete, ale bylo to bezesporu cool.“

„Tonksová!“ oslovil ji káravě Remus.

„Víš, že je to pravda, jen jsem to prostě řekla nahlas,“ ohradila se.

Lupin se zamračil. „A co Malfoy?“

„Už je pravděpodobně zpátky u Vy-víte-koho,“ zabručel Moody. „Nelíbí se mi to. Nechat toho Smrtijeda jen tak jít je šílené.“

„Může to být strategicky výhodné,“ hájil rozhodnutí Pastorek.

„Nevěřím mu,“ stál si za svým starší bystrozor.

„To nikdo,“ podotkla Tonksová.

„Nevěřím nikomu, kdo by nepoužil neodpustitelnou, jen a pouze v krajní nouzi.“

„V poslední válce jich dost používali i naši,“ upozornil Pošuka Kingsley.

„Ano, a nikomu z nich jsem nedůvěřoval, že,“ bručel dál Moody.

„Možná ne, Alastore,“ zasáhl Brumbál. „Nicméně já Severusovi věřím a ocenil bych, kdybys pohrdavé komentáře omezil na minimum. Domnívám se, že bychom měli Severusovým instinktům důvěřovat, alespoň prozatím.“

I když Brumbál stále mluvil, Harry zaslechl tiché zarachocení klíčů v zámku a skryl se zpátky do stínu. Dveře se otevřely a do chodby vstoupil Snape. Jeho dlouhé černé vlasy mu v měsíčním svitu rámovaly bledou tvář. Harry potlačil nutkání se zachvět, když zrakem spočinul na Smrtijedském hábitu.

Snape se tiše přesunul přes chodbu ke knihovně a prošel jen pár stop od místa, kde se skrýval Harry.

„Ach, Severusi, tady jsi,“ pravil Brumbál na uvítanou, když Snape vstoupil do místnosti. „Šlo vše podle plánu?“

„Ano, věřím, že se můžeme spolehnout na to, že až přijde čas, Malfoy splní svou úlohu,“ odpověděl mistr lektvarů.

„Myslíš, že mu můžeme věřit?“ ušklíbl se Moody.

„Věřím, že Lucius Malfoy bude jednat ve svém nejlepším zájmu,“ odpověděl Snape.

„Co když s tebou nebude souhlasit v tom, co je pro něj nejlepší?" zeptal se Moody a v jeho hlase bylo znát nezaměnitelné opovržení, které Snape ignoroval.

„Jsem přesvědčen, že jsem mu to vysvětlil docela jasně,“ řekl Snape. „A protože Draco bude v Bradavicích pod mojí péčí, jsem si jistý, že Lucius si nás nedovolí zradit.“

„Vyhrožoval jsi mu, že ublížíš jeho synovi?“ zamračila se bystrozorka.

Snape zaváhal a pak pomalu promluvil, pečlivě volil slova. „Existuje jen pár způsobů, jak zajistit nepřítelovu spolupráci.“

„A ty je všechny znáš, že?“ neodpustil si Pošuk.

Na okamžik zavládlo trapné ticho. Snape a Moody na sebe zlostně hleděli. Pak profesor odpověděl tiše, ale rázně. „Ano.“

Snape se otočil k Brumbálovi. „Pokud není nic jiného –“

„Vlastně, Severusi, je tu něco, o čem bych s tebou chtěl mluvit. Ostatní mohou jít.“

Harry vklouzl, pro jistotu, zpět do stínu, když členové Řádu začali vycházet z knihovny. Moody otevřel přední dveře a opatrně se podíval ven. Zjevně spokojený, že na ně nikdo nečeká, kývl Remusovi a odešel. Pastorek ho následoval. Tonksová políbila Lupina a také odkráčela. Remus za nimi zavřel dveře a zamkl je, než naposledy pohledem zabloudil ke knihovně a zamířil do patra.

Harry se vrátil ke dveřím knihovny. Brumbál byl v nedohlednu, ale zvuk otevírání láhve a cinkání tekutiny, nalévané do sklenic, byl jasně slyšet.

„Nechci víno, Albusi,“ prohlásil Snape podrážděně.

„Jsi si tím jistý?“ pokusil se ho zviklat Brumbál. „Schovával jsem si tuto láhev pro zvláštní příležitost a budu zklamaný, pokud odmítneš tu čest se s tebou oni podělit.“

„Nemyslím si, že dnešek lze považovat za zvláštní příležitost,“ řekl Snape upjatě a přitáhl si cestovní plášť blíž k tělu.

Ředitel se vrátil, nesl dvě sklenice temně červeného vína. Oči se mu leskly. „Dopřej mi to potěšení,“ nabídl jednu ze sklenek Snapeovi, který na Brumbála pohlédl, jako by ho to gesto urazilo.

„Albusi, je pozdě. Musím se jít převléknout,“ zamumlal.

„Šaty nedělají člověka, Severusi," podotkl Brumbál a upřel na mistra lektvarů jeden ze svých laskavých pohledů. „Převlečení není potřeba.“

Harry si neuvědomil, jak byl ten muž napjatý, dokud se neuvolnil. Snape si povzdechl a vzal sklenici od Brumbála.

„Je to vynikající ročník,“ usrkl ze své sklenky a povzbudivě kývl na Snapea.

Mistr lektvarů se na staršího muže ironicky usmál a a upil podstatně více, než co by se dalo označit za jeden doušek „Je skutečně výborně, jak jinak,“ pochválil nápoj, posadil se na pohovku a opřel hlavu o polštáře. Brumbál usedl na židli, čelem k němu, a oba muži seděli mlčky. Nemluvili, ani se na sebe nedívali.

Harry se připlížil blíž a několik dlouhých minut pozoroval, jak v tichu popíjejí. Začínal uvažovat, jestli jeden z mužů někdy něco řekne, když Snape konečně promluvil.

„Můžeme věřit Luciusovi Malfoyovi?“ zopakoval Pošukův dotaz s úšklebkem. „Jak idiotská otázka. Zrovna Moody by se nemusel takhle hloupě ptát. Samozřejmě, to, co skutečně chtěl vědět, bylo, proč mi věříš.“ Snape zvedl hlavu jen tak, aby se znovu napil vína a pak ji nechal znovu padnout na polštář.

„Severusi, nezpochybňují ani tak tvou loajalitu, jako spíš metody, které, musíš uznat, jsou docela neortodoxní.“

„To je skutečně eufemizmus,“ Snape se podíval na Brumbála. „Vím, co si o mně myslí, Albusi. Vidím to v jejich očích, stejně jako vy.“

Brumbál zavířil vínem ve sklenici a sledoval, jak světlo lampy tančí na jejím rubínovém povrchu. „Povzbuzuješ je. Dobře vím, že jsi dnes večer nevyhrožoval, že ublížíš Dracovi. Proč jsi je nechal, aby si to mysleli?“

„Nechtěl jsem je zklamat.“ Snape dopil sklenici a zíral do ní.

„Severusi, nemám ve zvyku říkat lidem, jak mají žít své životy,“ pravil Brumbál a zvedl láhev, aby mu dolil. „Nicméně mám odpovědnost zajistit, pokud mohu, bezpečnost těch, po kterých žádám, aby riskovali své životy. Jedna věc je vyhýbat se tvým spojencům, když jsi potřeboval udržet krytí jako jeden z Voldemortových následovníků, ale zkoušet to teď, když po tobě jdou Smrtijedi, není rozumné. Nemyslíš si, že by pro tebe samotného bylo moudřejší vzbuzovat něco jiného než ostražitost u těch, kteří by ti s největší pravděpodobností mohli zachránit život?“

„A jak přesně navrhujete, abych to udělal?" zeptal se Snape podrážděně.

„Přestaň je nabádat k tomu, aby si o tobě mysleli to nejhorší.“

Snape spolkl polovinu obsahu své znovu naplněné sklenice a opřel se o polštáře. Se zamračením pohlédl kamsi ke stropu.

„Je to opravdu tak těžké?“

„Ano," zasyčel Snape chladně, oči stále upřené na strop. „Je mi jedno co si o mně kdokoli z nich myslí."

„To je to, co mě znepokojuje.“

Mistr lektvarů se posadil tak náhle, že Harry skoro nadskočil, zato Brumbál ani neucukl.

„Albusi, co ode mě chcete?“ zeptal se Snape a jeho hlas byl prosycen hořkou frustrací. „Musím se donekonečna bránit? Nezasloužil jsem si své místo? Nezaplatil jsem cenu za vstup do toho vašeho malého klubu? Nebudu se jim ospravedlňovat! Prosím, neříkej mi, že bych měl.“

„Samozřejmě, že ne,“ zavrtěl Brumbál hlavou. „Ale byla by lež, kdybych řekl, že se nebojím zmatku, který vidím ve vaší mysli.“

Snape odvrátil pohled a napil se. „Jsem v pořádku.“ Zněl nezaujatě, vážil každé slovo.

Brumbál si povzdychl, dal si další doušek vína. Nečekaně změnil téma. „Pověz mi, jak se má Harry?“

Zmíněný hoch sebou trhl při zvuku svého vlastního jména a byl překvapen, když viděl Snapea udělat totéž. Muž dopil druhou sklenici vína a sáhl po láhvi, aby si nalil další. Brumbál trpělivě čekal, ale Harry viděl, že mistra lektvarů bedlivě sleduje.

„Potter si ve svých lekcích vede dost dobře,“ řekl nakonec Snape. „Zdá se, že může být kompetentní, když se skutečně snaží.“

„To je povzbudivé,“ kývl Brumbál. „Nicméně, ve skutečnosti jsem se více zajímal o jeho duševní zdraví. Remus říkal, že v poslední době působil roztržitě a úzkostně.“

„Vzhledem k událostem z minulého týdne si nemyslím, že je to pozoruhodné,“ opáčil Snape.

„To určitě ne,“ souhlasil Brumbál. „Domníváš se, že to je vše, co ho trápí?“

Snape se napil vína, pak se podíval do své sklenice a přejel prstem po okraji. „Nemám žádné důkazy, které by naznačovaly opak.“

V Brumbálových očích se zalesklo zrnko pochybností, než promluvil. „Tak si s Harrym promluvím, stejně ho musím zítra navštívit – nebo spíš později během dneška,“ opravil se ředitel a podíval se na hodiny. „Proboha, už je pozdě. Už tě nebudu déle zdržovat, Severusi. Odpočiň si.“

Když Snape popřál Brumbálovi dobrou noc, Harry tiše vyběhl po schodech a vklouzl zpět do své ložnice. Posadil se na postel a přemítal o rozhovorech.

Přemítal, jakou dohodu mohl Snape uzavřít s Luciusem Malfoyem, a musel souhlasit s Moodym. Malfoy byl poslední, komu by Harry věřil, ale odložil tuto obavu stranou, aby zvážil naléhavější problém: Brumbál měl strach o Snapea a Harry přemýšlel, jaké zmatky vidí v jeho mysli. Může to mít něco společného se zavražděnými Smrtijedy? Snape byl mistr nitrobrany, ale pokud někdo dokázal proniknout jeho mentální obranou, byl to Brumbál. Možná starý čaroděj vycítil Snapeovu vinu, ale nebyl si dost jistý, aby se mu postavil přímo.

Nebo to možná už Brumbál věděl. Zmínil se o Snapeových „neortodoxních“ metodách, které ostatní členové Řádu zpochybňovali. Mohl by Moody při vyšetřování Snapea pracovat v rozporu nebo dokonce jít proti přímým rozkazům hlavy Fénixova řádu? Proto trval na naprostém utajení?

Harry vytáhl z kapsy županu úhledně složený kapesník a zíral na něj, nejistý, co by měl udělat. Slíbil Moodymu pomoc, ale co když k němu Pošuk nebyl zcela upřímný?

Chlapec, který přežil, si povzdechl a zastrčil kapesník do zásuvky nočního stolku. Sundal si župan, vlezl do postele a zíral do stropu. Kdykoli by se těšil, že uvidí Brumbála, ale pro jednou neměl absolutně žádný zájem diskutovat o Voldemortovi nebo válce.

 

HPHPHPHPHPHPHPHPHPHPHP

 

Snape se těšil do postele. Byl to další vyčerpávající den, poslední dobou snad až příliš běžný. Víno si také vybralo svou daň a mistr lektvarů nechtěl nic jiného, než spát a zapomenout na všechny starosti, které ho trápily. Došel do své ložnice a tiše odstranil ochranná kouzla. Vstoupil do místnosti, stáhl plášť a zastavil se. Dveře jeho kanceláře byly otevřeny dokořán a Snape věděl, že je tak nenechal. Odhodil plášť na postel, opatrně se pohyboval po místnosti a všechno zkoumal. Otevřel svou kancelář a skříň, ale zdálo se, že vše je na svém místě. Poté Snape vešel do své kanceláře. Zkontroloval ochranné zaklínadla na dveřích, ale byly bezpečně na svém místě, stejně jako nedotčená kouzla na dveřích ložnice. Prohledal místnost, ale ani zde neobjevil nic, co by vetřelce prozradilo.

Snape se zděšeně zamračil. Vloupání bylo šikovně provedeno a jen málokdo by to mohl dokázat. Za jakýchkoliv jiných okolností by podezíral Moodyho. Jevil by se jako jasný podezřelý. Vlastně něco takového od starého, lstivého bystrozora čekal celé týdny, což byl jeden z důvodů, proč nikdy neřekl ostatním členům Řádu, kdy plánuje opustit velitelství.

Snape samozřejmě věděl, že mu Pošuk nevěří, a moc dobře věděl proč. Už dávno vydedukoval Moodyho podezření z jeho špatně skrytých narážek a obvinění. Starý bystrozor neměl žádný cit pro takt. Choval se, jako by si myslel, že Snape má pod polštářem zakrvácený nůž. Bylo by k smíchu, kdyby se bystrozor nepodělil se zbytkem Řádu, ale vzhledem k nepříjemným pohledům, které občas ostatní na Snapea vrhli, bylo evidentní, že Pošuk si svá podezření nenechával pro sebe. I to však vnímal spíše jako otravné, než co jiného. Už mu přece nemohli víc nedůvěřovat. Severus si byl jistý, že i kdyby v boji proti Pánovi zla zemřel, stále budou zpochybňovat jeho motivy.

V tuto chvíli to bylo irelevantní. Bez ohledu na to, jak moc by ho jeho kolegové z Řádu mohli podezřívat, faktem zůstávalo, že Moody byl dnes večer s ním, stejně jako prakticky všichni ostatní, kteří měli schopnost dostat se přes jeho ochranky. Mimo zůstala jen jedna osoba, která měla dostatek zkušeností a znalostí.

Musel to být Lupin. Snapem lomcoval hněv při představě, že se mu tenhle opovrženíhodný jedinec hrabe v osobních věcech. Vlkodlak očividně podlehl Moodyho tlaku a souhlasil, že bude při jeho „vyšetřování“ asistovat.

No, to nebylo moc překvapivé, pomyslel si s kyselým úšklebkem. Lupin nebyl z těch, kteří by bránili principy zuby nehty, když čelili nesouhlasu svých vrstevníků. Nicméně nebyl tak chytrý, jak si myslel. Bude stačit, když s ním ráno promluví. Jakmile z něj vydoluje přiznání, možná Brumbál uzná, jak pošetilé bylo naléhat, aby si vybudoval důvěru mezi ním a spojenci.

Mistr lektvarů, spokojený, že z narušení jeho soukromí vyplyne alespoň něco pozitivního, se vrátil do své ložnice, svlékl si hábit a hodil ho na židli. Sundal si košili a zastavil se, aby se podíval na levé předloktí. Znamení zla ho pálilo na bledé kůži a Snape se usmál. I když to bolelo, bylo to též znakem úspěchu. Pán zla dnes v noci zuřil.

Severusův úsměv zmizel. Doufal, že se Malfoy vyhne nejhorším projevům Voldemortova hněvu. Pokud se příběhy, které si Smrtijedi poslední dobou předávali, zakládaly na pravdě, pak tresty, které jejich pán v těchto dnech uděloval, byly skutečně děsivé. Snape si nepřítomně promnul paži, v marném pokusu ulevit si od bolesti, pak svlékl zbytek oblečení, natáhl si noční košili a vlezl do postele. Zhluboka se nadechl, vyčistil si mysl od všech starostí a za okamžik tvrdě spal.

<< předešlý díl