Ztracený lovec

  

Detektiv Jin-Chul vytrhl nákres mladíkovi z ruky. Asi se už musel kompletně zbláznit: vražda zločince, stínové nestvůry podobné mravencům a uprostřed toho celého zmatku Sung Jin-Woo. Vážně čekal, že mu něco z toho ten středoškolák objasní? Možná jsem se nezcvokl, jen jsem prostě unavený a ještě jsem neměl svoji druhou dopolední kávu. Pomyslel si, když scházel dolu po schodišti směrem k východu z budovy.

„Sbohem, starý příteli,“ zaslechl, jak se s ním ten hoch rozloučil. Stihl sejít do mezipatra u okna, když ho to náhle zasáhlo. Bylo to jako by ho smetla přílivová vlna, nebo jako by se náhle ocitl uprostřed hurikánu. Překvapeně zalapal po dechu a klesl na kolena. Před očima mu proběhl celý život jeho minulého já.

„Řediteli!“ vykřikl Jin-Woo, ale on nebyl sto na ono zvolání reagovat. Vnímal, jak k němu Sung přiběhl a pohlédl do té záhadné modře chlapcových očí. Chlapcových? Ne, osobu před ním se těžko dalo označit za kluka či chlapce.

„Lovče Sungu,“ zaskřehotal a druhý muž se na něj smutně usmál, než mu pomohl zpátky na nohy.

„Vzpomněl jste si,“ nejednalo se o otázku, ale konstatování, přesto Jin-Chul přikývl. Mezi nimi se rozhostilo dlouhé a vlastně i trapné ticho, během kterého spolu došli k přední bráně školy.

„Jsem si jistý, že máte ještě spoustu otázek, detektive. Co byste řekl tomu, že bychom to probrali u večeře,“ nabídl nakonec nejsilnější lovec na světě.

„To je asi rozumný návrh,“ souhlasil s ním.

„Co takhle zítra v půl sedmé, polohu restaurace vám pošlu do mobilu,“ navrhl Jin-Woo a Jin-Chul mu předal svoji vizitku. S tím se rozloučili, ale ještě téhož dne obdržel na telefon SMS s adresou místa schůzky.

V noci nespal a tentokrát za to nemohly přesčasy a mnoho papírování, ale jeho mysl a emoce rozbouřené z nadcházející večeře. Vstřebat všechny vzpomínky z alternativní reality samo o sobě nebylo jednoduché, ale setkání se živoucím důkazem toho, že všechny ty zážitky a hrůzy, na které si rozpomněl, se skutečně staly, člověku moc nepřidá. Na druhou stranu nemohl říci, že by nechtěl druhého muže vidět, nebo že netouží po nějakém bližším vysvětlení toho, co se stalo.

Druhého dne se poměrně táhl. Kromě toho, že se na oddělení stále řešil případ mrtvého vraha, na stole mu ležela složka s jedním loupežným přepadením a také sepsal zprávu se ženou, která byla znásilněna. Normálně by byl zhnusen nad tím, čeho všeho jsou někteří lidé schopní, ale se svými nově získanými vzpomínkami ho toto sotva rozhodilo.

Restaurace, ve které mělo dojít k plánovanému setkání, se nacházela jen několik bloků od policejní stanice. Ze strany Jin-Wooa to byl evidentně záměr, který jen poukazoval na to, jak dobře ho lovec zná. Detektiv to uvítal, dalo mu to možnost vyřešit v práci vše, co potřeboval. Když pak dorazil na místo, Sung již seděl u stolu a přivítal ho se škádlivým upířím úsměvem.

Jin-Chul se usadil a objednal si haemultang, zatímco jeho společník dal přednost saengči mandu. Jedli, popíjeli, čaj a Jin-Woo začal vysvětlovat, jak skončil boj s Vládci a proč teď žijí v nové realitě.

„Takže teď, když jste porazil všechna monstra z jiného světa, rozhodl jste se, že půjdete po lidských nestvůrách?“ neudržel se otázky, když nejsilnější lovec dokončil své vyprávění.

Sung překvapeně zamrkal a pak usrkl z šálku s čajem. „Chcete mě zatknout, detektive?“ zeptal se a s úšklebkem pozvedl jedno ze svých černých obočí.

Bývalý ředitel Korejské asociace si povzdechl. „Měl bych. Zabil jste člověka a nebylo to v sebeobraně.“ Z tváře lovce se vytratilo veškeré pobavení a v místnosti se náhle o pár stupňů ochladilo. „Nechápejte mně špatně. Jsem neskutečně vděčný za to, co jste všechno pro nás udělal. Zachránil jste tento svět znovu a znovu, ale to automaticky nesmaže nic zlého, co učiníte. Možná může být přitažlivé brát spravedlnost do svých rukou, ale to není ten správný způsob jak bojovat s kriminálníky. Rodiny obětí potřebují rozřešení v podobě dopadení pachatele a soudu, a bez ohledu na jaká zvěrstva ten či onen hříšník provedl, stále se jedná o lidi, životy.“ Jin-Chul na sucho polkl, cítil, jak mu po zádech a čele stékají kapičky potu. Bylo mu jasné, že to přehnal. Takových proslov by naštval jakéhokoliv lovce. Druhý muž na něj ovšem hleděl spíše zmateně a později smutně.

„Víte jaká je má síla?“ zeptal se ho Jin-Woo a z jeho tónu se nedalo nic vyčíst.

Woo na sucho polkl. „Ano. Pochybuji, že by vás jakékoliv vězení či mříže dokázaly zastavit, což je vlastně důvod, proč asociace nevymáhala právo od jakéhokoliv S, ale vy jste se mi vždy jevil poměrně rozumně. Více než jiní.“

„Nemyslel jsem to jako narážku na to, že by mě nikdo nedokázal zavřít, ale chtěl jsem poukázat na její podstatu. Jsem vládce stínů, nekromant. Ze záhrobí přivádím mrtvé zpět do své armády, aby se mnou byli po zbytek věčnosti. Mám tolik many, že kdyby celý tento svět zanikl, mohl bych všechny prostě jednoduše k sobě přivolat. Pro mě nikdo není tak docela živý nebo mrtvý. Ta hranice je z mého pohledu již dost nejasná a tím pádem je těžké mít na paměti, jak důležitý je život sám o sobě,“ přiznal Sung. Jin-Chul ztěžka vydechl. Věděl, že lovec má neskutečné schopnosti, ale bylo těžko pochopitelné, do jaké míry to až zacházelo. Ten muž vlastně byl něco jako personifikovaná smrt. „Musím vám poděkovat, že jste byl ke mně upřímný. Ale obávám se, že to také znamená, že budu potřebovat vaši pomoc.“

„Moji pomoc?“ zopakoval detektiv tupě.

„Ano, jste jediný, který si pamatuje a zároveň je to i vaše práce, postarat se a hlídat nekontrolovatelné lovce. Jak vidno, potřebuji mít někoho po svém boku, který mi čas od času připomene jaké je lidství, za co bojuji a co je skutečně důležité,“ požádal ho Jin-Woo a bývalý ředitel přikývl. Co jiného také mohl dělat než souhlasit? Nakonec ač byl Sung jakoukoliv bytostí, jednalo se hlavně o ztraceného lovce, který potřeboval průvodce. Nebyl zdaleka prvním. Boj s monstry měl svoji daň a vzhledem k tomu, že ho lovec sám požádal, tak tu byla stále naděje, že se z boha nestane děsivý démon. Bude to však stačit?

Bude, musí!