Harry Potter a spoutané duše 04 - Licence k přemístění

 Autor: Theowyn

Povídku v originále můžete nalézt zde:

http://www.potionsandsnitches.org/fanfiction/viewstory.php?sid=1306&chapter=1

Fandom: Harry Potter

Postavy: Severus Snape, Harry Potter

Anotace: Harry musí zjistit, jak Voldemort dosáhl nesmrtelnosti. Stojí tváří v tvář Smrtijedům, úředníkům z ministerstva a podezřením, které hrozí, že roztrhnou jeho spojence. Odpovědi však leží v mysli, kde vítězství lze vyhrát pouze osvobozením zřetězených duší.

Poznámka překladatelky: Moc děkuji Esterce za její korekci.

************************************************************************* 

Licence k přemístění

 

Moody otevřel rozvrzanou dřevěnou bránu a klopýtal po stezce osvětlené měsícem k malému zchátralému domku. Jeho kouzelné oko se otočilo, aby se podívalo po zarostlém dvoře a poté spočinulo na domě s oprýskanou barvou. Bylo už velmi pozdě, ale když uslyšel žádost o poslání posil k této odlehlé chatě, nemohl si nechat ujít příležitost, aby to sám viděl. Hned přede dveřmi na něj čekali dva mladí bystrozorové, kteří sotva absolvovali výcvik.

„Blakely, Danforthe, co tu máme?“

„Tentokrát dva,“ odpověděl Blakely. „Vypadá to, že se zabili navzájem. Musela to být docela mela, je tam bordel, a tím myslím, vážně velký bordel.“

Moody se zamračil a prošel dveřmi. Blakely nepřeháněl; obývací pokoj byl v troskách, roztlučený nábytek i stěny byly potřísněny krví. Na podlaze ležela dvě těla přikrytá prostěradlem. Bystrozor přistoupil k nejbližšímu a odtáhl pokrývku. Mrtvý muž byl stěží rozpoznatelný. To, že mohl žít dost dlouho na to, aby zabil svého společníka, když sám měl tolik zranění, znamenalo, že musel mít neuvěřitelné – nebo možná silné – odhodlání.

Moody odložil prostěradlo a šel prozkoumat druhé tělo, které bylo přinejmenším stejně otlučené jako to první. Pak se obrátil ke svým kolegům, kteří trpělivě čekali u dveří.

„Nějaké teorie?“

„Ani jeden z mužů tu nežil, takže předpokládáme, že se tu z nějakého důvodu sešli. Oba byli Smrtijedi, takže pravděpodobně neměli v úmyslu nic dobrého, a proto si pro setkání vybrali tak izolované místo. Nejbližší soused je půl míle daleko. Nějakou dobu poté, co dorazili, se pohádali a tohle je výsledek.“

„Kdo je našel?“

„Jeden mudla, který jel v noci domů se svými kamarády, zaslechl rozruch a viděl záblesky kouzel. Zavolal policii. Díky tomu jsme se to dozvěděli jako první. Od té doby, co jsou Smrtijedi znovu aktivní, sledujeme všechny mudlovské zprávy, policejní hlášení a odposloucháváme telefonáty tísňových linek. Tak jsme na dva policisty, co byli zavoláni sem to obhlídnout, použili matoucí kouzlo.“

„Jste si jistý, že v tom nebyl nikdo jiný?“ pokračoval dál Moody ve vyptávání.

Blakely a Danforth si vyměnili nejisté pohledy. „Nic tomu nenasvědčuje,“ pravil Danforth. „Nikdo jiný nebyl viděn.“

„Ve skutečnosti tu ale nebyli žádní svědci, kteří by někoho viděli, že?“ usoudil Moody a ostatní bystrozorové se neklidně zavrtěli.

„No, ne,“ připustil Blakely. „Ale zkontrolovali jsme jejich hůlky a všechno ukazuje na náhlý spor a zlostný souboj. Tenhle chlapík Reeves zemřel na udušení poté, co byl jeho hrtan rozdrcen zvlášť ošklivou kletbou od druhého Smrtijeda, Crandalla, který zemřel krátce potom na vnitřní krvácení. Příliš mnoho zaklínadel Reducto, jak to vypadá.“

Moody se ještě víc zakabonil a rozzlobeně stiskl rty. Sklonil se a strhl prostěradlo z nejbližší mrtvoly. „Víte, co je třeba, aby dva kouzelníci v tomto stavu bojovali?" zeptal se dvou mladíků před ním, kteří ještě o odstín zbledli. „Museli být buď dohnáni k šílenství – pravděpodobně z lektvaru – že doslova necítili účinky kouzel, která je zasáhla, nebo byli pod kletbou Imperius,“ objasnil a podal zakrvácené prostěradlo Blakelymu. „Nechám na vás, abyste se zamysleli, která z těchto dvou variant je ta pravděpodobnější.“

Moody opustil dům s užaslými bystrozory. Když se pomalu ploužil po stezce k bráně, přemítal nad tím, že to už je pátý případ úmrtí Smrtijedů za posledních několik týdnů a nemohl se ubránit otázce, jak dlouho ještě budou jeho nadřízení na ministerstvu zavírat oči před skutečností, že se jedná o sérii vražd.

Samozřejmě, že to nebylo zřejmé. Viník byl zatraceně chytrý a opatrný na to, aby se vše dalo svalit na jiné okolnosti. Přesto, když se člověk soustředil na celý obrázek, viděl, že někdo v pozadí tahá za nitky. Stačilo být dostatečně pozorný, pečlivý a shromáždit nějaké důkazy. Problém ovšem byl, že nikdo zvlášť neměl touhu to vyšetřit, jednalo se koneckonců o Smrtijedy, a všichni v duchu souhlasili s tím, že ti, co následují Pána zla, si nakonec zaslouží ochutnat jejich vlastní medicínu.

Moody tyto pocity chápal, protože nebyl naivní, ale také dost dobře věděl, že pokud spravedlnost neplatí pro všechny, neposlouží nikomu. I vrah měl právo nebýt zavražděn. Došel k bráně a pohlédl zpět na dům. V tváři se mu zračilo znechucení a ponuré odhodlání. Pokud to nikoho nezajímalo, tak stále tu byl aspoň on. Se zavrzáním otevřel bránu a byl pryč.

 

HPHPHPHPHPHPHPHPHPHPHP

 

„Chtěl by Harry Potter ještě jahody se šlehačkou?“ zeptal se Dobby s nadějí.

„Dobby, jestli sním další sousto, bude mi zle,“ odmítl tu lákavou nabídku Harry. „I když to bylo výborné!“ dodal, když domácí skřítek sklesle svěsil uši. „Vážně ses překonal.“

Byla to pravda: snídaňový stůl byl přeplněný více jídlem, než kdy mohl Harry doufat, že sní. Dokonce ani Ron nedokázal toho ujíst tolik, aby stůl působil prázdněji. Dobby se šťastně usmál a otočil se, aby přinesl další čaj, zatímco Harry odstrčil talíř a spokojeně si povzdechl. Při tom si Remus odkašlal a posunul Harrymu přes stůl malý balíček. „Všechno nejlepší k narozeninám.“

„Remusi, už nás dnes bereš do Londýna. Nemusel jsi mi nic dávat,“ pravil hoch a vděčně se usmál.

„Je to něco praktického, o čem jsem si myslel, že by se mohlo hodit.“

Harry obal roztrhl a do ruky mu padl malý, hladký kámen s tmavým kovovým leskem. Zvedl ho a sledoval, jak světlo tančí na jeho povrchu. „To je milé. Co to je?“

„Je to detektor kleteb. Vibruje, kdykoli je poblíž prokletý předmět.“

„Táta jeden má,“ řekl Ron a spolkl sousto z brambory. „Říká, že se to hodí při vyšetřování zneužití mudlovských artefaktů. Většina věcí, které vidí, je jen okouzlená nebo popletená, ale jednou za čas narazí na něco, na čem je vážná kletba a tohle ho dosud vždy varovalo.“

„Bystrozorové je mají u sebe také,“ podotkl Lupin. „Protože plánuješ být jeden z nich, myslel jsem, že bys ho mohl ocenit.“

„Díky, Remusi. Cením si toho,“ poděkoval Harry a s dychtivostí si kámen prohlížel; byl rád, že má něco, co by mu pomohlo s jeho budoucí kariérou. Před snídaní mu Ginny dala Lovce temných čarodějů: Historie bystrozorské služby. Kniha měla téměř tisíc stránek, ale Harry se nemohl dočkat, až si ji přečte. Těšilo ho, že to byla právě Ginny, kterou napadlo mu ji koupit.

Samozřejmě to neřekl, ale líbilo se mu to více než kniha, kterou mu dala Hermiona – velkolepý svazek o rumunské dračí rezervaci s dechberoucími fotografiemi draků držícími se skalních útesů a vznášejícími se nad mlžným údolím. Dokonce to předčilo i dračí zub, který mu dal Ron, a který mu teď visel na řetízku na krku.

Hedvika přilétla oknem a Harry si strčil detektor kleteb do kapsy. Sova nesla neočekávaný balíček, který položila na kuchyňský stůl před svým páníčkem. Poté přelétla na opěradlo Harryho křesla a láskyplně ho klovla do ucha.

„Ahoj, holka,“ pohladil jí Harry a podal Hedvice trochu svého černého pudinku, pak si přitáhl balíček k sobě.

„Od koho to je?“ zeptala se Hermiona.

„Je to od mé tety a strýce,“ přečetl si Harry užasle adresu odesílatele na obyčejném hnědém papíru. „Ale to největší, co jsem kdy od nich dostal, bylo párátko a špinavá ponožka,“ podotkl.

„Možná je to spousta špinavých ponožek,“ nadhodil Ron.

„Nepřekvapilo by mě, kdy tomu skutečně tak bylo,“ odpověděl mu oslavenec.

„No, pokračuj, otevři to,“ povzbudila ho k akci Ginny, když Harry jen dál zíral na balíček. „Až to rozbalíš, tak se tomu můžeme všichni společně zasmát.“

„Ano, předpokládám, že máš pravdu." Harry odtrhl papír z balíku a odhalil starou a otlučenou lepenkovou krabici s přilepeným kusem papíru, na kterém stálo:

 

Dohodli jsme se, že to budeme mít, dokud s námi budeš žít. Teď, když je ti sedmnáct a máme tě konečně z krku, se toho můžeme zbavit. Nechtěli jsme to ovšem vyhodit, protože jsme usoudili, že by v tom mohlo být něco ilegálního a mohl by z toho být problém.

 

Vernon a Petunia Dursleyovi

 

PS: Už nás nikdy nekontaktuj. Řekli jsme Marge a sousedům, že jsi zemřel.

-----------------

Harry zíral na poznámku a cítil, jak mu zrudly tváře. Nebylo to tak, že by od své tety a strýce očekával něco lepšího, ale přesto bylo trapné, když ho jeho jediní žijící příbuzní tak hrubě odstrčili. Jeho nepohodlí však zastínila zvědavost. Proč je někdo požádal, aby tuto krabici měli u sebe celých šestnáct let? A jaké ‚vtipné‘ věci by uvnitř mohly být? Dursleyovi si museli myslet, že tam bude něco magického. Harry pocítil nával vzrušení, když začal krabici rozbalovat, to však vystřídalo mírné zklamání, když ji nakonec otevřel.

V krabici nebyly žádné špinavé ponožky ani další hrozné věci, které si Harry představoval, ale zdálo se, že v ní není ani nic kouzelného. Místo toho krabice obsahovala obyčejnou sbírku suvenýrů. Byl tam tucet úhledně svázaných stohů dopisů, několik papírů, které vypadaly jako certifikáty, rozházené drobnosti a několik volných fotografií.

Harry zvedl fotografie. Jednalo se o obyčejné mudlovské snímky. První znázorňoval muže a ženu, které Harry nepoznal. Muž se ženou drželi dvě malé holčičky, z nichž starší byla blond a muselo jí být asi pět let, zatímco mladší s rozcuchanými zrzavými kadeřemi nemohly být více než dva roky. Na dalším obrázku Harry předpokládal, že byly opět ty dvě stejné dívky oblečené ve školních uniformách a stojící před skromným domem. Poté následovala ještě jednou fotka celé rodiny, na níž rodiče byli znatelně starší než na první fotce a jejich starší dceři mohlo být kolem čtrnácti.

Harry si s trhnutím uvědomil, že ji poznal. Byla to jeho teta Petunie. To nesouhlasné zamračení s pevně stisknutými rty do úzké linky bylo nezaměnitelné. To ovšem znamenalo, že ta druhá dívka musela být jeho maminka, Lily. Harry zíral na malou dívku s dlouhými zrzavými vlasy, která se na něj zářivě smála. Vypadala stejně šťastně, jako její sestra vypadala zkroušeně.

Jeho prarodiče, protože kdo jiný by to byl, působili také šťastně, i když trochu nervózně. Stáli na nádraží; Harry viděl v pozadí vlak a nad hlavou nápis „Nástupiště 10“. Poskočilo mu srdce, když si uvědomil, kdy a při jaké příležitosti byl snímek pořízen. Byli na nádraží Kings Cross a Harry by vsadil tisíc galeonů, že přepážka za nimi je vchod na nástupiště 9 a 3/4.

Harry vzhlédl k ostatním, kteří ho s napětím sledovali. „Tohle jsou věci po mámě. Musely být poslány tetě, když zemřela,“ vysvětlil a podal fotografie Remusovi.

„U Merlina,“ pravil Lupin. „Zapomněl jsem, že tvá matka byla někdy takhle malá.“

„Dobře. Naši lidé jsou v pohotovosti pro případ, že bychom narazili na nějaké potíže,“ oznámil Moody úsečně, když vklouzl do místnosti. „Lupine, jsi připravený? Než půjdeme, musíme na každého použít anti-sledovací kouzla.“

„Ano, myslím, že jsme skončili.“ Remus vrátil fotky Harrymu, který je hodil do staré krabice a zasunul víko zpět, zatímco všichni ostatní spěšně snědli poslední zbytky snídaně. Poté se se skřípěním židlí všichni nahrnuli do vstupní haly.

Oslavenec ještě uložil matčinu krabici na polici od skříně na kabáty a poté se připojil ke svým přátelům. Každý z dospělých na školáky použil kouzlo proti sledování. Na Harryho vyšla Tonksová. Přistoupila k němu, zamumlala kouzlo a pak na něj mrkla. „Sám Brumbál by tě teď nemohl vystopovat.“

Harry se usmál a kritickým pohledem si skupinu prohlédl. Bude to neobvyklá exkurze, protože plánovali strávit většinu dne v mudlovském Londýně, a proto byli všichni oblečeni v mudlovském oblečení. Tonksová měla na sobě vybledlé džíny, tenisky a zářivě oranžovou mikinu, která ladila s jejími vlasy. Harry usoudil, že se k ní hodí. Remus byl nenápadně oblečen v džínách, hnědé košili s dlouhými rukávy a tmavě modrém svetru. Perfektně zapadne, takže se za ním nikdo ani neohlédne. Moody však na tom byl úplně jinak. Měl na sobě dlouhý kabát a čapku, ale i když byl technicky oblečený jako mudla, Harry věděl, že jeho vizáž vzbudí pozornost. A tak vroucně doufal, že starý bystrozor stráví většinu času číháním na okraji ulic než přímo v jejich společnosti.

Takže zbýval už jen Snape, který měl teprve dorazit, což Harryho znepokojovalo ještě více. Mistr lektvarů ze sebe vždy vyzařoval takovou atmosféru, která přitahovala pozornost. Harry si byl jistý, že mezi mudly bude trčet jako kůl v plotě. Zamračil se a netrpělivě pohlédl nahoru na schody. Uvědomil si, že celé dopoledne Snapea neviděl. Ten muž nebyl na snídani, bezpochyby proto, aby nemusel poslouchat blahopřání k Harryho narozeninám. Neztratil Snape pojem o čase? Harry se otočil zpátky k ostatním a chystal se zeptat, jestli by někdo neměl jít pro profesora, když ho zastavil Snapeův hlas.

„Ještě nejste připraveni?!“ Snape sešel dolů, zněl ještě naštvaněji než obvykle a měl výraz, který byl stejně kyselý jako tón jeho hlasu. Při pohledu na něj si toho však Harry sotva všiml. Jeho neoblíbený kantor byl stejně jako ostatní oblečen po mudlovsku; tenký černý rolák, černé kalhoty, boty a tmavě šedá bunda. Vlasy měl stažené dozadu na zátylku, takže jeho ostré rysy vypadaly obzvlášť drsně. To, co však Harryho nejvíce překvapilo, byl fakt, že mistr lektvarů působil – normálně.

Na kouzelníka, kterého si Harry nedokázal představit, že by se měl vydávat za mudlu, to dokázal přesvědčivěji než většina dospělých čarodějů, se kterými se chlapec kdy setkal. Nebylo to jeho oblečením, ale jeho chováním. Harry byl přesvědčen, že většina čarodějů, i když byli bezvadně oblečeni jako mudlové, v oblečení nemagické populace působila trochu strnule, málo sebevědomě. Ošívali se jako muži, kteří mají poprvé na sobě smoking a přemýšlí, jestli si ho správně oblékli. Snape se naopak pohyboval, jako by se každý den oblékal do mudlovského oblečení. Stál s rukama zastrčenýma do kapes u kalhot, vypadal netrpělivě, unaveně, a přesto v daném oblečení naprosto patřičně.

„Děje se něco, Pottere?“ zeptal se ředitel Zmijozelské koleje.

Harry se začervenal a spěšně zavrtěl hlavou, když si uvědomil, že na profesora ještě před pár vteřinami zíral s otevřenou pusou. „Ne, pane, samozřejmě, že ne.“

„Dobře, tak ať to máme za sebou.“

„Drž se plánu, Snape,“ zavrčel Moody. „Chci se ujistit, že nikdo není vysledovatelný,“ pravil starý bystrozor a postupně přistoupil ke každému z nich, aby zkontroloval kouzlo.

„Myslím, že vím, jak seslat kouzlo proti sledování,“ procedil Snape skrz zaťaté zuby, když se k němu Moody dostal.

„Určitě ano, ale stejně to zkontroluji.“

Snape vypadal, že je připravený protestovat, ale nakonec se rozhodl mlčet, když si uvědomil, že bude prostě rychlejší nechat Moodyho, aby se ujal svého než se pustit do debaty.

Jakmile byl Moody přesvědčen, že Smrtijedi nemohou vystopovat žádného z nich, všechny je oslovil: „Dokud jsme v Londýně, nebudeme používat magii. Nechceme se prozradit.“

„Nebudeme kouzlit před mudly, Moody,“ pravila podrážděně Tonksová.

„Nebojím se mudlů. Každé izolované použití magie mezi mudly může být snadno vysledováno, a to včetně Vy-víte-kým,“ oponoval ji starší bystrozor. Poté se Moody obrátil se zamračením na Harryho. „A když budeme v Příčné uličce, budeme co nejnenápadnější. Žádné nakupování nebo dlouhé rozhovory s přáteli na ulici, Pottere.“

„No, jo,“ hoch přikývl, snažil se přitom vypadat vážně a nezavrtět se.

„Především pamatujte; pokud nás přepadnou, okamžitě se sem přemístěte,“ řekl Moody a šťouchl Harryho do hrudi, aby to zdůraznil. „Rozumíš tomu, Pottere? Na nikoho nečekej!“

„Tímto tempem to bude sporný bod, protože nikdy z domu nevyrazíme,“ ušklíbl se Snape, zjevně bez trpělivosti. „Kromě toho plýtváš dechem. Potter není z těch, kdo by si brali rady k srdci. Je si až příliš jistý sám sebou.“

Harry i Moody se na Snapea zamračili, ale Remus je zarazil dříve, než mohla začít hádka.

„Myslím, že jsme byli všichni dostatečně informováni. Pokud se chceme dostat z Příčné uličky, než se shromáždí davy lidí na oběd, měli bychom raději vyrazit.“ Vyvedl Harryho, Rona, Hermionu a Ginny ven předními dveřmi s Tonksovou těsně za nimi. Snape a Moody si vyměnili poslední nepřátelský pohled a pak ho následovali.

Byl krásný den a Harry okamžitě pookřál, když vyšel ven poté, co byl tak dlouho zavřený ve staré rezidenci Blacků. Pokusil se ignorovat Snapeovy a Moodyho pohledy a odolal nutkání se na ně přes rameno otočit.

Šli na nejbližší stanici metra a nastoupili do vlaku, který je odvezl k Děravému kotli. Podle Moodyho šeptaných pokynů se posadili od sebe, aby byli méně nápadní. Harry a jeho přátelé se usadili na sedadlech uprostřed vozu a Lupin s Tonksovou jen o pár stop od nich. Remus a Nimfadora se drželi za ruce a tiše spolu hovořili. Zdánlivě ignorovali zbytek své skupiny, ale Harry si povšiml, že je očima stále sledují a jsou ve střehu, kdyby se objevilo nějaké nebezpečí.

Starý bystrozor seděl schoulený na sedadle v přední části vagonu s čapkou staženou přes oči a působil jako jeden z nejšpinavějších obyvatel Londýna. Zdálo se, že houpání vlaku ho ukolébalo ke spánku, ale Harry věděl, že to byla jen lest. Moody byl nepochybně úplně vzhůru a jeho magické oko bděle pátralo po nějaké hrozbě. Snape byl v zadní části vlaku. Před nástupem si koupil výtisk The Times a teď byl začtený do novin jako mnoho jiných pasažérů, zdánlivě nevnímající své okolí, ale pokaždé, když vlak zastavil, vzhlédl, aby zkontroloval stanici, přičemž se mu podařilo svým pohledem zkontrolovat všechny přicházející cestující.

Jakkoliv byla nenápadnost dospělých obdivuhodná, Harry usoudil, že to bylo zcela zbytečné, když s nimi byli Ron s Ginny. Weasleyovi s vytřeštěnýma očima zírali na své okolí a neustále pronášeli naprosto nevhodné poznámky, které začínaly přitahovat pozornost jejich spolucestujících.

„Takže tohle všechno funguje na elektřinu?“ zeptal se Ron a vysloužil si nevěřícný pohled od ženy sedící po jeho pravici.

Z druhé strany ho Hermiona šťouchla loktem a naléhavě zašeptala: „Ano, Rone, teď buď zticha, jo?“

Ron vypadal ublíženě, ale než mohl říct víc, Ginny si odkašlala a změnila téma.

„Vypadá to, že Kudleyští kanonýři budou mít další dobrý rok. Tuto sezónu mají nového chytače.“

„Timmonsona!“ přikývl nadšeně Ron. „Je skvělý! Rychlý, obratný. Není nejlepší v lize, ale je mnohem talentovanější než kterýkoli z jejich předchozích chytačů.“

„No, ale pokud zbytek týmu nebude hrát dobře, tak v konečném důsledku bude jedno, jak dobrého mají chytače.“

„Chceš říct, že Kanonýři nehrají dobře?“ urazil se Ron.

„Ne, samozřejmě že ne!“

Harry se rozhodl do jejich rozhovoru zapojit, než se Hermioně povede naproste faux pas. „Chytači jsou docela nezávislí na zbytku týmu.“

„Bill loni viděl Timmonse létat ve Welsh Amateurs a říkal, že umí s koštětem věci, které byste si nedokázali představit.“

Hermiona opět šťouhla Rona loktem do žeber, ale bylo příliš pozdě. Několik lidí na ně teď zíralo a ubohá žena sedící vedle Rona si ho prohlížela, jako by měla podezření, že probírají něco nezákonného v nějakém kódu. Zrzek se na ni chabě usmál, ale nepomohlo to. Naposledy se nesouhlasně zamračila, což Harrymu matně připomnělo profesorku McGonagallovou, a pak odvrátila zrak.

Harry a jeho přátelé poníženě ztichli. Vlak opět zastavil a další cestující spěchali dovnitř a ven z vozu. Když se vlak dal znovu do pohybu, Harry se rozhlédl kolem a snažil se vymyslet nějaké všední téma, o kterém by mohli diskutovat. Jeho pozornost však upoutal mladý muž, který se právě posadil naproti Snapeovi a naklonil se k profesorovi, aby čaroděje oslovil.

„Máte fotbalové výsledky?“ Zeptal a trhl hlavou na papír ve Snapeově klíně.

Harry se napjal. Vše, co potřebovali, bylo, aby Snape pronesl nějakou sžíravou poznámku na toho chlapíka za to, že se odvážil s ním promluvit. K jeho úlevě však Snape jednoduše vzhlédl, pak hbitě vytáhl sportovní stránku z papíru a podal ji muži, než se vrátil ke svému vlastnímu čtení. Harry se uvolnil a otočil se zpět k Ronovi, který se očividně začal nudit a zeptal se Hermiony trochu až příliš nahlas, jak mohli mudlové vykopat tak dlouhé podzemní tunely bez použití magie.

„Přinesu ti o tom knihu,“ slíbila mu roztržitě, aniž by se na něj podívala. Harry sledoval její pohled, aby viděl, co upoutalo její pozornost, a uvědomil si, že se dívá na mistra lektvarů.

Harry se k ní naklonil. „Něco se ti nezdá?“

Než mohla Hermiona odpovědět, Remus s Tonksovou vstali. Vlak už zajížděl do stanice, na které měli vystoupit. Metro zastavilo a Harry s Hermionou vytáhli Ginny a Rona z vlaku. Vydali se přes přeplněnou stanici směrem k východu.

Remus a Tonksová se objevili o chvíli později a pokynuli jim ulicí, aniž by čekali na Snapea nebo Moodyho. Nebyli daleko od Děravého kotle a netrvalo dlouho a dorazili do hospody. Dva dospělí je rychle vpustili do Příčné.

Moody na ně již čekal. „Všechno je jasné. Půjdu napřed a pročistím cestu.“ S tím starý bystrozor vyrazil dál po ulici.

Ostatní ho následovali o trochu pomalejším tempem, které se Harrymu zdálo i tak dost rychlé. Zpomalil a podíval se do jedné z výloh, ale Remus mu položil ruku na rameno.

„Pamatuj, jsme tu jen kvůli tvým zkouškám z přemístění, nic jiného.“

Harry se zamračil. Bylo to stejné napomenutí, které jim Moody uložil v domě. Hoch v té době o Moodyho slovech moc nepřemýšlel; starý bystrozor byl notoricky přehnaně opatrný. Nicméně slyšet takové varování od Lupina bylo trochu něco jiného.

„A co Fred a George?“ zeptal se. „Nemůžeme se alespoň zastavit u nich v obchodě?“

Remus se omluvně usmál. „Obávám se, že dnes ne.“

„Proč ne?“

Lupin zaváhal, a tak Tonksová řekla: „Remusi, prostě mu to rovnou řekni, ano? Má právo to vědět.“

„Právo vědět co?“ zeptal se Harry, zastavil se a pohlédl na Lupina.

Ten si pouze povzdechl: „Ministerstvo je nyní obzvláště opatrné. To je vše.“

„Ministerstvo? Co má ministerstvo společného s tím, jestli se zastavíme a uvidíme Freda a George?“ chtěla vědět Ginny.

„Ministerstvo si nepřeje další útok, jako byl ten v Prasinkách,“ vysvětlila bystrozorka.

Harry se podíval z Tonksové na Remuse a snažil se ta slova zpracovat, přitom cítil, jak v něm bobtná vztek. „Chceš mi říct, že důvod, proč jsem celé léto nesměl jít ven, je ten, že se ministerstvo bojí dalšího útoku Smrtijedů?"

„V podstatě ano,“ přiznal Remus. „Prasinky mohly být katastrofou a ministr kouzel požádal Brumbála, aby zajistil, že v dohledné době ze sebe neuděláš lákavý cíl – alespoň ne nikde v hustě obydlené oblasti čaroději. Proto si nemůžeme dovolit otálet.“

„Ale ministerstvo nemůže Harrymu diktovat kam půjde,“ vložila se do toho Hermiona rozhořčeně. „To je protiprávní!“

„Jsme ve válce, Hermiono,“ podotkla Tonksová smutně. „Ministerstvo si může dělat, co chce.“

„Pokud je to nějaká útěcha, Harry, nejsi jediný, kdo je znervózňuje,“ řekl Lupin. „Proč si myslíš, že Severus není s námi?“

Remus vyrazil po ulici a ostatní ho následovali. Harry kráčel mlčky a cítil, jak to, co bylo řečeno, na něj dopadá jako hroudy kamení. Pokud by ministerstvo mohlo kontrolovat, kam šel, co by se stalo, kdyby Voldemort pokračoval v získávání moci? Bude vyloučen z kouzelnické společnosti? Zavřou ho někam do vězení kvůli ochraně všech ostatních? Harry zjistil, že si prohlíží tváře lidí, které míjeli, ve strachu, že by ho někdo mohl poznat a spustit poplach. Tohle je Harry Potter, utíkejte pryč, chraňte své životy!

V tu chvíli jeho chmurné myšlenky přerušila Ginny, která ho vzala za ruku a konejšivě ji stiskla. Vrhla na něj šibalský úsměv. „Předpokládám, že odteď si budeš muset vzít tatínkův neviditelný plášť kamkoli půjdeš, nebo možná nějaký mnoholičný lektvar.“

Harry obrátil oči v sloup. „Skvělý!“

„Nebo bychom mohli jít někam potichu a stranou,“ zašeptala Ginny, znovu mu pevně stiskla ruku a věnovala mu významný pohled.

„To by mohlo fungovat,“ zašeptal Harry a udělalo se mu podstatně lépe. Koneckonců, opravdu potřeboval trávit čas v Kouzelných kratochvilných kejklích, nebo u obchodu s kvalitním famfrpálovým vybavením, když místo toho mohl trávit čas s Ginny? Příčná ulice a Prasinky nebyly celý svět. Harry políbil slečnu Weasleyovou na tvář a usmál se. „Dík.“

Úřad pro regulaci přemisťování, zkoušky a udělování licencí byl hned vedle hlavní ulice za Gringottovými. Harry a jeho společníci prošli dveřmi do stísněné, nevýrazné místnosti s několika opotřebovanými židlemi stojícími u stěn a pultem naproti dveřím. Za pultem stála mladá žena a mluvila s nimi zdvořile automatickým způsobem člověka, který den co den opakuje stejné fráze.

„Přišli jste na zkoušky z přemisťování?“

„Ano, my tři,“ potvrdila Hermiona a ukázala na Harryho a Rona.

„Dobře. Tak tudy, prosím,“ jemně se usmála žena a ukázala na dveře vedle pultíku.

Harry, Ron a Hermiona se rozloučili s ostatními, pak otevřeli dveře a vstoupili do místnosti, jež byla mnohem větší než ta, kterou právě opustili. Vlastně se jevila větší než budova, v níž se nacházeli. Harry si byl jistý, že na ni bylo použito zvětšovací kouzlo.

I zde stál pult a úřednice na něj položila tři formuláře spolu se třemi brky. Rychle vyfotila každého z nich. „Vyplňte to,“ uložila jim.

Harry zvedl svůj formulář.

 

Já, níže podepsaný,

souhlasím s tím, že právně zprošťuji Úřad pro regulaci přemisťování, zkoušky a udělování licencí jakékoli odpovědnosti za jakékoli a všechny z následujících důsledků z chyb při špatně provedeném přemístění, pokud by se některé nebo všechny vyskytly během procesu zkoušení:

 

Odštěp

Trvalá ztráta částí těla

Náhodné zabudování cizích předmětů do osoby

Smrt

-----------------

Harry polkl, ale podepsal se na uvedeném řádku. Ignoroval řádek s dotazem na jeho nejbližší příbuzné a podal formulář zpět dívce, jejíž oči se rozšířily, když si přečetla Harryho jméno na přihlášce.

Reflexivně pohlédla na Harryho čelo, pak se začervenala a stydlivě se usmála. „Pan Peregrine bude hned s vámi, aby provedl vaši zkoušku, pane Pottere.“

„Dík.“ Harry se zdvořile usmál, když se dívka odvrátila.

Harry se otočil, aby si prohlédl místnost, a šťouchl do Rona. „Jste vy dva připraveni?“

„Samozřejmě,“ přitakala Hermiona sebejistě.

Ron důrazně přikývl. „Charlie mě to naučil a ve srovnání s uhýbáním těm drakům v Rumunsku by to měla být hračka.“

„Uvidíme.“

Všichni nadskočili, když se před nimi doslova z ničeho nic objevil nízký obtloustlý muž.

„Dobré ráno. Jsem pan Peregrine,“ představil se, postupně si s každým potřásl rukama a sotva co pustil Ronovu, když zmizel a znovu se objevil za nimi. Harry, Ron a Hermiona sebou ještě jednou trhli a otočili se k němu čelem.

„Potter, Weasley a Grangerová,“ přečetl jejich jména, zvedl z pultu jejich přihlášky a prohlédl si je. „Pane Pottere, vy nemáte žádné žijící příbuzné?“

„Ehm, ne, pane.“

„Někoho, koho byste chtěl upozornit v případě vážné nehody?“

„Moji přátelé jsou venku v čekárně.“

Muž si to poznamenal k Harryho žádosti a znovu zmizel.

Ron zavrtěl hlavou. „Je zvláštní, co?“ poznamenal. „Ahhh!“ Uskočil, když se u jeho lokte objevil Peregrine. „Nemůžete s tím přestat?!“

Pana Peregrina se však Ronova poznámka nijak nedotkla. „Přemístění je nejúčinnější forma cestování, pane Weasley. Od každé čarodějnice a čaroděje by se mělo vyžadovat, aby ji zvládli. Nikam jsem nešel už celé roky.“ Harry si pomyslel, že tomu se i docela snadno věří, při pohledu na jeho postavu. „Pane Pottere, zahájíme zkoušky s vámi. Následujte mě.“

V chování, které se nyní stávalo předvídatelným, Peregrine znovu zmizel. Harry se po něm rozhlédl.

„Tady, pane Pottere,“ zavolal Peregrine z druhé strany místnosti. Harry se otočil a vyrazil k němu.

„Ne, ne, ne!“ pokáral ho jeho zkoušející a mávl, ať se vrátí. „Co to děláte? Můžete se přemístit.“

Harry se zhluboka nadechl, otočil se a najednou stál vedle Peregrina. Usmál se nad svým úspěchem, ale nezdálo se, že by to na muže udělalo dojem.

„Znovu!“ řekl Peregrine „Pane Weasley, slečno Grangerová, vy také. Mohli bychom vás vyzkoušet všechny na jednou. Následujte pana Pottera.“ Zmizel ještě jednou, jen aby se znovu objevil na opačné straně místnosti, a tak začala ta nejpodivnější hra na honěnou, jaké se Harry kdy účastnil.

Peregrine se přemístil po místnosti, sotva stál dost dlouho na to, aby ho Harry dohonil, natož Ron a Hermiona, kteří Harryho následovali. Jejich zkoušející je neustále povzbuzoval a kritizoval. „To je ono... Teď rychleji, měla by to být druhá přirozenost... Velmi dobré... Ne příliš blízko. Nespokojte se s tím, že přistanete na stejném místě.“

Když se Peregrine konečně zastavil, Harrymu se tak točila hlava, že se musel opřít o zeď. Také se mu udělalo úplně špatně. Ron a Hermiona vypadali stejně zle, jak se on cítil, ale Peregrinovu tvář zdobil úsměv.

„Výborně, gratuluji všem! Právě jste složili zkoušku z přemisťování. Slečna Finkelová u přepážky vám dá vaše licence.“

Když Peregrine naposledy zmizel, Harry vstal a vrávoravě se svými přáteli zamířil k pultíku. Úřednice, slečna Finkelová, se na ně soucitně usmála a každému z nich podala kartičku s jejich fotkou, na níž bylo uvedeno, že nyní mají licenci k přemisťování. Harry si strčil svoji do kapsy u džínů. Pak se všichni tři vrátili k Remusovi, Tonksové a Ginny v čekárně.

„Šlo to dobře?“ zeptala se Ginny.

„Jo,“ kývl Harry. „Ale myslím, že se teď potřebuji trochu projít.“

 

HPHPHPHPHPHPHPHPHPHPHP

Když opouštěli Úřad pro regulaci přemisťování, zkoušky a udělování licencí, Harry si všiml Moodyho stojícího přes ulici. Nenápadně mu kývnul a poté starší bystrozor vyrazil pryč, tak jak to udělal předtím. Harry si se svými přáteli vyměnil ironický úsměv a vydali se zpět k Děravému kotli.

Krátká procházka udělala s Harrym zázraky. Když dorazili do hospody, přestala se mu točit hlava a už mu nebylo špatně. Snape seděl v rohu a pravděpodobně dával pozor, ale když procházeli kolem, nedal nijak znát, že by si jich všiml.

„Kam teď, Harry?“ zeptal se Remus, když vyšli na ulici.

Harry bezradně pokrčil rameny. Londýn moc dobře neznal, a tak neměl jasnou představu, kam by mohli jít.

„Žádný strach, Harry. Znám pár dobrých míst,“ nabídla se Tonksová. „Pojďme.“

Tonksová je vedla ulicí a Harry se uvolnil, když se vzdalovali od Děravého kotle. Znovu se mu vrátila dobrá nálada, kterou cítil, když poprvé opouštěl Grimmauldovo náměstí. Nebyli tu žádní mudlové, kteří by poslouchali jejich rozhovor, ani žádní kouzelníci, kteří by se na něj mohli úkosem dívat, jako by jeho přítomnost vyvolala útok Smrtijeda. Tady, v ulicích Londýna, se nemusel ohlížet přes rameno a bát se, kdo by ho mohl vidět. Nebyl to slavný Harry Potter. Byl to jen další teenager venku se svými přáteli a nic mu nebránilo v tom, aby si užil svobody.

<< předešlý díl

>> další díl