PTSD „Hej, pane Starku, slyšíte mě, tady Peter,“ vydralo se mu z hrdla, když si k němu klekl. Tony na něj hleděl prázdnýma očima. Jeho pravačka, část hrudníku i obličeje byly znetvořeny. Kov z Iron-Man obleku byl přiškvařen k tělu. Kameny byly zničeny, Thanos i s armádou se proměnil v popel. „Vyhráli jsme,“ hlesl hoch, jeho mentor ho ovšem sotva slyšel. „Vyhráli jsme, pane Starku,“ zopakoval znovu, byla v tom však hořkost, pláč. Vyhráli, protože se jeho hrdina obětoval. Hrdlo se mu svíralo, oči ho pálily, tělo měl v jednom ohni i chladu zároveň. Ne, ne, ne… to ne! V duchu zoufale křičel. Modré světlo v Tonyho hrudi zablikalo a pak nadobro pohaslo. Cítil, jak ho paní Starková bere za rameno. Přes uslzené oči na ni pohlédl. Blond vlasy měla rozčepýřené na všechny strany, tvář poškrábanou a špinavou. Věnovala mu laskavý, ale smutný úsměv. „To je tvá vina.“ „Co, cože?“ Peter nebyl schopen nejdříve pochopit její slova. „To je tvá vina,“ zop...