Prokletý - Ira

Ira

Hněv se projevuje nekontrolovatelnými pocity zlosti a nenávisti vůči jiné osobě.

Ten den začal stejně jako každej jinej mého zpropadeného života. Probudil jsem se celý zlámaný, rozmrzelý, nebo bych spíše měl napsat zmrzlý a mrzutý v deštivém ránu s mobilem zvonícím u ucha. Ne, nebyl to mnou samým nařízený budík, vstávat do práce už jsem roky nemusel, jedna z výhod člověka, jenž má práci jako já, někdo mi volal. Známá melodie písně Prayer od skupiny Disturbed hlasitě vyřvávala po celém fordu a já měl tak akorát chuť vzít mobil a roztřískat ho, ale ovládl jsem se a místo toho vzal hovor. Ani jsem se nepodíval, kdo volá, prostě jen zmáčkl tlačítko se zeleným telefonkem a přiložil si přístroj k uchu. Bože, jestli to bude jeden z těch otravů, co volají, jen aby vám vnutili vyšší tarif, tak si to tentokrát opravdu schytá.

"No," zahučel jsem ještě rozespale do telefonu.

"Joe?" ozvalo se váhavě z druhého konce. Marně jsem v paměti zapátral, kdo by to tak podle hlasu měl být, protože mi připadal povědomý a ne každý upřednostňoval tuhle přezdívku před mým skutečným jménem, bohužel však bylo ráno a já ještě neměl snídani. S prázdným žaludkem a hlavně bez poctivého půllitru horkého černého čaje nefunguju… takže smůla.

"Jo, co?" zabručel jsem.

"To jsem já Kuba. Nevím, jestli… jestli si mě ještě pamatuješ. Před několika lety jsme byli přátelé…" volající byl ještě více nervózní, ale neměl proč. Kuba, Kuba ze skauta, jasně že jsem si pamatoval. Bylo to již dlouho, ještě předtím než můj život nabral směr, který bych ani v té nejbláznivější noční můře nemohl předpokládat, ale přesto Kuba byl můj přítel.

"Ano, ovšem, že si pamatuji, idiote," řekl jsem a posadil se. "Copak potřebuješ od takového ztroskotance jako já?" šel jsem rovnou k věci, protože už dlouho mi nikdo nezavolaljen proto, aby se mě zeptal, jak se mám. Vlastně to lidi kolem mě nedělali ani předtím.

"Vím, že se tím už nezabýváš, ale máme tu takovou krizovku, a ty jsi jeden z mála, který by měl na to koule, i je na to dost dobrej, nebo jsi alespoň býval," začal drmolit Kuba, jakmile se uvolnil. "Totiž hledáme někoho… já hledám někoho, kdo byse mnou jel v sobotu a neděli Čertovy proudy. Měl jsem to jet s Marií, mojí ženou, ale na poslední chvíli onemocněla. Není to nic vážného, jen obyčejné nachlazení, ale nechce, aby se jí přitížilo, a já zase nechci to skrečovat, protože na Čertovy proudy se chystám již dlouho."

"Chceš, abych jel s tebou vodu?" snažil jsem si to ujasnit. Protřel jsem si oči a naposledy ještě zazíval.

"Víš o někom lepším? Ty a ona jste byli nejlepší vodáci, které jsem znal."

Jasně! ONA, já a rodiče… "Poslyš, Kubo, jsem rád, že ses ozval, rád slyším staré přátele, ale já…" chtěl jsem ho odmítnout. Zavzpomínat na staré časy, sjet si vodu a udělat si menší dovolenou by bylo děsně fajn, ale nevěděl jsem, jestli by to bylo správné. Během dvou dnů se mohlo stát cokoliv a byly důvody, proč jsem se vyhýbal starým známým. Kolem mě teď nebylo bezpečno.

"Já vím, je to dlouho a navíc si pamatuji, co jsi mi kdysi řekl, proč jsi jezdil jen s ní. Že na lodi musíš mít důvěru a že není a nebude nikdo jiný, komu bys věřil víc. Já ti věřím," naléhal dál Kuba.

Už jsem otevíral svojí nevymáchanou papulu, abych ho nějak setřásl, když v tu chvíli mě upoutal článek v Lidovkách, které se válely hned na vedlejším sedadle. Musel jsem si je koupit včera na nějaké benzínce a prostě je tam pak odhodit, co však na tom záleželo. Důležité bylo, co v nich stálo. "Čertovy proudy mají první oběť v tomto roce!" Hlásal titulek. Vzal jsem noviny do rukou a začal číst. "První mrtvý a to vodáci ještě ani nevyjeli."

"Hej, Joe? Jsi tam?" ozvalo se opět z druhého konce linky, zřejmě už jsem byl až moc dlouho zticha.

"Kubo, nejezdi tam. Nemáš s kým jet a na kajaku to neumíš. Vykašli se na to, zůstaň doma se svojí drahou ženou," obrátil sem náhle. Ne, Kuba tam nepojede, ještě že jsem si ten článek přečetl, to místo bylo nebezpečné. Místo něho tam pojedu já, ne však jako účastník.

"Heef, Co? No, to si ze mě děláš snad srandu?! Já jsem se tě ptal o pomoc, ne o radu. Pojedu, buďto s tebou nebo bez tebe," vyhrožoval najednou.

"Fajn, tak raději se mnou," zavrčel jsem. Tím náš rozhovor skončil. Ještě jsem si koupil blízko parkoviště, na kterém jsem stál, snídani. Croissant a šálek horkého černého čaje. Pak jsem nastartoval, ozvalo se naladěné rádio Beat, které zrovna vyhrávalo píseň Burlaci od české skupiny Kabát, a já se rozjel směrem přímo do pekel.

***

Kuba přijel na místo svým starým červeným trabantem něco málo po půlnoci. Usmíval se od ucha k uchu. "Ta stará rachotina ještě jezdí?!" uvítal jsem ho bez pozdravu, když vystoupil z auta.

"Jo," pokrčil bezstarostně rameny a pak mě sevřel v pevném přátelském objetí.

"Doufám, že máš stan a loď… pálava, předpokládám, vzhledem k tomu, že není připevněná na střeše," ujišťoval jsem se okamžitě.

"Jasně, vyfouknutá a složená v kufru," přikývl a pustil mě. Otevřel kufr, ne aby ukázal, že mluví pravdu, ale aby vytáhl balík stanu. "Promiň, že jsem přijel tak pozdě, teď budeme muset stavět za tmy, měl jsem ještě něco v práci. Jak dlouho jsi tu byl přede mnou?"

"Vyrazil jsem brzy ráno, takže jsem tu byl ještě před polednem. Ale to nic, měl jsem aspoň čas si to tady prohlédnout, podívat se na řeku a promluvit si s místními domorodci," řekl jsem. Pravda byla ovšem taková, že jsem prostě potřeboval čas čenichat kolem a bylo to krajně užitečné! Kolem Čertových proudů se od loňského roku nesly zvláštní pomluvy.

Podle všeho se tu před pár lety utopil jeden z vodáků jen díky tomu, že mu nikdo z ostatních nepodal pomocnou ruku, a tak jeho matka Čertovy proudy proklela, že každý rok si voda vezme každého, který raději zaprodá svoji duši, než aby pomohl svému příteli. "Hříšníky sní dávný netvor leviatan, pán všech vod." Znělo to směšně, samo o sobě. Vodáci, pokud nebyli úplně na dračky, si většinou pomáhají a kdo dnes někoho nebo něco proklíná?! Jenže letos už umřeli dva lidi (o tom jednom se noviny rozhodli nezmínit, nebo o něm nevěděli, no jo, novináři), oba dva utonuli a to v době, když ještě z přehrady nepustili vodu a oba stáli na souši. Podle pitevní zprávy je to záhada, mě to ovšem připadalo docela jasné…

"Víš, nejsi jediný, komu chybí," vytrhl mě z rozjímání u stavění stanu můj starý kamarád.

"Co?" nechápal jsem, když jsem ještě před chvílí byl myšlenkami úplně jinde.

"Víš, miloval jsem ji… celou tu dobu a nebyl jsem sám. Nezáleželo na tom, že jí to bylo putna, že jsme pro ni byli jen přátelé," Kuba si hlasitě povzdychl. "Byla naše slunce. Vždy se tak usmívala… byla tak upřímná… byla…" můj přítel neměl slov. "Když jsem se dozvěděl, že zemřela, úplně mě to zdrtilo."

To byl rozhovor! Nevěděl jsem, co na to říct, nebo i co mám cítit. Miloval ji, miloval ji… a proč mě to vlastně překvapuje? Jasně že ji miloval, kdo ne?! "Jo, víš, že pro mě byla všechno," pokýval jsem hlavou, začal jsem tušit, kam tento rozhovor asi bude směřovat.

"Chtěl jsem tě kontaktovat a vyjádřit svou upřímnou soustrast, ale ty jsi zmizel z povrchu zemského a to doslova. Víš, pamatuješ si Čuňase, stal se z něho slušný počítačový expert a moc dobrý hacker. Chtěl jsem po něm, aby tě sledoval a po čtyřech měsících tvrdé práce pár zmínek, nebo spíš záběrů z pouličních kamer našel, ale jinak nic moc. Ptal se, jestli nepracuješ pro nějakou tajnou službu…" To nebyla tázací věta, ale otázka. Asi jsem nemohl čekat něco jiného.

"Myslíš, že bych ti to řekl, pokud bych pracoval v tajné službě?!" odpověděl jsem s předstíraným smíchem.

"Ne, proto se neptám" kývl Kuba. "Ale pracuješ?"

"Po její smrti jsem potřeboval pryč," řekl jsem pouze s tónem, který dával jasně najevo, že se o tom bavit více nehodlám.

"Jo, dobře. Jak myslíš, nech si své tajnosti, jen jsem ti chtěl říct, že mě to taky vzalo," pokrčil rameny můj přítel a pokusil se o chabý úsměv. Stan jsme měli téměř postaven a i nafouknuté karimatky.

"Hmmf, myslím, že si pudu vyčistit zuby na záchod a na kutě," oznámil jsem Kubovi. Z toho celého dneška, z výzkumu a Kubova doznání lásky, jsem toho měl tak akorát tak dost. Věděl jsem, že další den mě čeká peklo. Budu na lovu a zároveň budu muset dávat pozor tady na toho ňoumu, budu se snažit zkrotit divokou vodu a Kuba se nesmí dozvědět, co se mu děje přímo před nosem.

"Je fajn vědět, že se některé věci nezmění, ač se děje, co se děje, že jsi stále tak svatej jako jsi vždy byl, že stále nepiješ, nekouříš a chodíš brzy spát. To já mám jiné plány. Cestou jsem se seznámil s pár lidmi, se kterými se zítra možná na řece uvidíme, jeden z nich mi slíbil pivo a že prý pro mě má nabídku, která se nedá odmítnout," zašklebil se Kuba přihlouple a já jsem jen tupě kývl. Musel jsem být skutečně dost unavený, protože mi to vůbec nedošlo a myslel jsem už jen na svůj zelený teplý spacák. Bože, kéž bych nebyl takový hlupák, unavený trol!

***

Kanoistika se považuje za adrenalinový sport a popravdě není zatím nic kromě lovu, co jsem zkusil, co by mi tak rozpumpovalo krev v žilách. Jasně něco jiného je, když jedete Berounku, nebo Vltavu, chlastáte a necháváte se unášet proudem, ale to já nemyslím. Čertovy proudy jsou vskutku adrenalin, a kdo nejel nikdy žádnou divokou řeku, asi stěží pochopí. Mohl bych přes několik řádek popisovat, co to je vidět ty kubíky vody řítící se přes balvany, vytvářející tak obrovské víry a kohouty, s vědomím toho, co by se s člověkem mohlo stát, kdyby se vyklopil v tom nesprávném místě. Jenže já nejsem poeta ani romantik.

Proto vám tedy jen povím, že jsme ráno nasedli do lodí, tak jako spousta ostatních vodáků, s odhodláním překonat tento složitý usek řeky a nějakou dobu se nám to i jakž takž dařilo. Kuba mi dělal háčka, takže jsem, jak by řekl můj otec: "měl plné ruce pazourů", to ukočírovat a zároveň si všímat něčeho nadpřirozeného. Vše vypadalo vodácky obyčejně, ale to jen díky tomu, že moje pozornost byla jinde, než měla být. Kuba mezi křikem, smíchem a hlášením, kde je jaký šutr, brebentil o tom, jak se včera zpumprdlíkoval. Nevěnoval jsem tomu pozornost, až než řekl tu osudnou poznámku: "Jen… v jednom okamžiku se mi zdálo, že měl černé oči bez bělma, ale to asi byl nějaký odraz světla."

"Jak že jsi říkal, že se ten tvůj kámoš představil?" zeptal jsem se s krajním podezřením.

"Crowley," odpověděl jako by nic.

"Crowley!" vyhrkl jsem zděšeně. Crowley, démon Crowley, podle Mefestofela nový král Pekla! Než jsem však stačil domyslet důsledky, vjeli jsme špatně mezi dva balvany a už jsme se koupali.

Tisíc jehliček ledové vody se mi zarylo do kůže a já z šoku zalapal po vzduchu, měl jsem ovšem štěstí. Vyplaval jsem a chytl jsem se převrácené zaklíněné lodi. Vážně do teď nepochopím, jak se ta nafukovačka mohla zaklínit, ale stalo se.

"Kubo! Kubóóó! Do prdele Větrníku!" zakřičel jsem, až jsem málem ochraptěl v naději, že někde uvidím tu zrzavou palici, že uslyším jeho hlas: "Jsem tady!" Ale nic, ani tělo. Nadechl jsem se, potopil a zapátral jsem, jestli můj přítel nezůstal pod lodí. Byla tam hloubka a silný proud, který mi znemožňoval přístup, ale skutečně jsem něco nahmatal a nebyl to loďáček.

Vyplaval jsem na hladinu, abych nabral vzduch do plic a opět se ponořil. Nahmatal jsem lidskou tvář. Takže jo, Kuba byl pod tou zkurvenou pálavou. Byl zamotaný do koňadry. Snažil jsem se ho vymotat, ale proud mě odnášel pryč a to, co jsem rozmotal, se balilo na mě. Řeka si evidentně řekla, že když je tedy prokletá a má někoho pohřbít, budeme to my dva. Já jsem se ovšem nehodlal jen tak vzdát, nemohl jsem o Kubu přijít. Nemohl jsem nést tíhu další smrti na svých bedrech. Kuba byl můj přítel již spoustu let, byl nevinný, o ničem nevěděl. Podařilo se mi ho rozvázat, ale ve chvíli, kdy se tak stalo, se pálava uvolnila. Někdo do ni musel hodně strčit, asi do ní narazila jiná loď, každopádně nás přejela a mě vrátila do hlavního proudu. Peřej mě pořádně semlela.

Tma. Kéž bych uměl lépe plavat. Ne, že bych neuměl, ale ne tak jako ONA. Byla v tomhle o tolik lepší než já. Přišla mě zachránit. Viděl jsem zase její kulatou tvář a její úsměv. Cítil jsem její jemné, ale silné ruce, brali mě z řeky, z té studené vody…

Probral jsem se na břehu s vodou v nose a v plicích, která mě nutila ke kašli. Celé tělo mě bolelo a byla mi neskutečná zima. Jako by mě někdo nacpal do pračky a zapnul ji. Nade mou se skláněl hlouček vodáků, kteří na mě zírali, jako bych se právě vrátil z mrtvých, což jsem asi pravděpodobně udělal.

"Kuba!" zachraptěl jsem svá první slova opět mezi živými, ti však dál nevěřícně zírali. "Kuba, můj kámoš, byl pod lodí, snažil jsem se ho zachránit."

"Je nám líto. Jsme rádi, že se nám povedlo zachránit alespoň vás," oznámil mi onu trýznivou zprávu vousatý muž, který stál ke mně nejblíže. Srdce se mi potopilo až někam do žaludku. Bože ne! Ne!

<< předešlý díl

>> další díl