Prokletý - Avaritia

Avaritia

Lakomství, též lakota, se vyznačuje touhou samoúčelně navyšovat majetek.

Na Smíchovském nádraží v horním patře hlavní budovy, tam kam noha spořádaného člověka nevkročí, byla hospoda. Co hospoda! Pajzl a ne tak ledajaký. Nealkoholické pití kromě vody se tam nepodávalo a ceny za tvrdý alkohol od tří po osm korun za panáka. Smrad zvratků, štiplavý zápach kouře z cigaret smíšený s pivem a hnilobou tam byl cítit na každém kroku. Špína, zažloutlé zuby, kusy hlíny pod nehty, nečesané vlasy, pohublé strhané tváře, vzhled bídy a chudoby, takovou krásou oplývalo zdejší osazenstvo.

Mezi všemi těmi ubohými lidmi v rohu seděl muž. Neodhadovali byste ho zrovna na místního štamgasta, sice jeho sportovní oděv pamatoval už lepší léta, ale nebyl špinavý ani roztrhaný. Jeho tvář zahalovala podivuhodná temnota a smutek, ale nevypadalo to, že by se trápil zajištěním své obživy. Na rozdíl od ostatních vypadal dost zdravě. Skutečně velké překvapení, že tento muž byl zde pravidelným hostem, i když tu popíjel jen vodu a jedl makové buchty, jediný zákusek, který byl k dispozici a který dělávala barmanova žena přímo pro něj

Jednooký barman jménem Kuba Hrom si z něho vždy utahoval a říkal: "Sakra, Joe, ty mi tu vypiješ všechnu vodu z kohoutku!" s nadějí, že si ten muž konečně objedná něco normálního, a vědomím, že onen host abstinent se Joe nejmenuje, protože zde v Česku, kdo by se tu jmenoval Joe?! Byla to jen přezdívka, Svatý Joe. Ve skutečnosti nikdo z přítomných netušil, jak se ten muž jmenuje, nebo co ho vede k tomu, aby tady v tomhle pajzlu pro bezdomovce trávil svůj čas.

Jisté však bylo, že Svatý Joe má s těmito lidmi na samém dně mnohem víc společného, než by se na první pohled zdálo. Kdyby ne, tak by tu neseděl, tak by se takovému to místu vyhnul velikou oklikou, nebo by ze sebe dělal mesiáše, postavil by se do kuchyně a zadarmo by pro ně uvařil polévku, ale on ne. On tu seděl s nimi a možná nepil alkohol, ale před časem se jich zastal s pochopením jich vlastním.

Tehdy sem přišel jiný muž, který sem nepatřil. Na sobě měl kvádro, motýlka a široký úsměv. Sliboval hory doly, spousta z nich na ty řeči skočila a sami pak přišli i o to, co nevěděli, že mají, a to v lepším případě. V horším případě skončili roztrhaní pekelnými psy. Před dvěma týdny se ten muž objevil znovu, tentokrát v doprovodu dlouhovlasé kudrnaté zrzky s očima jak ta nejčernější noc. Culila se na všechny strany a líbala toho chlapa v kvádru na tvář. Ten se také usmíval, tak jako posledně a také opět sliboval nemožné. Vyptával se na jakýsi deník, ale tentokrát s tím již nikdo nechtěl nic mít. On však naléhal a naléhal, až se najednou Svatý Joe zvedl a přišel až k němu.

"Jsi hrabivý a hamižný. Jako majitel charity jsi slíbil státu ochraňovat a pečovat o tyto lidi, ale to neděláš. Přijdeš sem a slibuješ, co však slíbíš, to nesplníš. Okrádáš stát, okrádáš tyto lidi, co již nic nemají, ale to ti nestačí. Nechal jsi Mamon zaslepit tě. Provinil ses lakotou. Miluješ majetek, peníze, nechť tedy je máš, ale ať pochopíš, že to člověka bohatým nečiní. Nechť ať je máš, ale ve větší bídě se ocitneš," pravil k němu Joe kletbu a ten nastrojený panák se tomu od srdce zasmál, ale od té doby se v onom pajzlu již neukázal. Nikdo nevěděl s určitostí, co se s ním stalo, ale kolovaly zvěsti, že to byl podvodník v oblasti charit. Provedl podvod století, ale jeho žena na to přišla, opustila ho, stejně tak děti a on zůstal sám, a tak spáchal nakonec sebevraždu. To bylo nepotvrzené, ale nikdo jiný nevěřil tak moc drbům a žádná jiná lidská skupina nebyla v tiché poště tak dobrá jako společnost, které se scházela v tomto pajzlu.

Svatý Joe seděl, popíjel vodu a poslouchal píseň Moneytalks od skupiny AC/DC, která právě vyhrávala v rádiu, když do pajzlu vešla ona zrzka. Naježená jako kočka s ohrnutým nosem a založenýma rukama přejela zlým pohledem všechny přítomné a lidé podlehli jejímu kouzlu. Barman se vrhl k pultu a začal okamžitě přepisovat ceny. Hosté sotva co dopili, začali si cpát nádobí do kapes a svých igelitek, někteří se chopili i zaplivaných židlí a stolů. Jeden z nich přiběhl ke kase, jedním naučeným pohybem ji otevřel a začal krást. Kuba se k němu vrhl, začal se s ním prát. Joe nepohnul ani brvou. Zrzka si to nekráčela přímo k němu a vztekle bouchla do stolu.

"Ty jeden zatracenej hajzle!" křikla naštvaně.

"Také tě rád vidím. Co takhle slušně nejdříve pozdravit," pravil Joe se sarkastickým úšklebkem, což zrzku náležitě dopálilo.

"Drž hubu ty svině!" zavrčela, chytla ho pod krkem a s nadlidskou silou ho vytáhla na nohy.

"Ale, taková brutalita, to snad není nutné," vydal ze sebe přiškrceně.

"To mi řekni ty?!"

"Nejdříve mám mlčet, teď mám mluvit. Sakra kotě, jestli se máme nějak smysluplně bavit, asi by sis měla ujasnit, co vlastně chceš," provokoval Joe.

"Co chci? Chtěla jsem duši toho nadutého idiota společně s dalšími, ale to jsi mi zkazil, ale teď na druhou stranu alespoň vím, kdo má deník a jsem blíže svému hlavnímu cíli. Chci věc, která mi pomůže získat vše ostatní, co budu jen chtít. Dej mi ho!" rozkázala.

"Proč bych měl?" zeptal se s chladem Joe.

"Protože když ne, tak tě nechám roztrhat mým pekelným psem," odpověděla prostě a jakoby na povel u jejích nohou se ozvalo zavrčení.

"Jo?! A já spálím tvoje kosti, ty pekelná čubko," zahrozil na oplátku Joe, ale démonka se na tu hrozbu jen zasmála.

"Nepoužívej plané výhružky, o kterých oba víme, že jsou naprosto směšné. Já jsem Mamon, jsem stará jako lidstvo samo. Já nemám nic takového, jako jsou ostatky."

Na to Svatý Joe neodpověděl. Jen vytáhl kus velmi staré lidské holenní kosti a zapalovač. Zapálil ji, Mamon s výkřikem ho pustila a o dva kroky couvla. Kus její pravé nohy se rozzářil a vzplanul. Musela ho rychle uhasit. Sebrala sklenici s vodou za stolu, tu co předtím Joe upíjel, a chrstla vodu na svoji kost i nohu. Vzápětí se za to musela proklínat. Prudká bolest projela celým jejím tělem.

"Svěcená voda!" zaječela.

"Jo přesně, a tohle," Joe zamával onou kostí, "je tvoje."

"Jak jsi… " na démonce teď byl opravdu znát strach. Její sebevědomí bylo ta tam. S vytřeštěnýma očima hleděla na muže před sebou.

"Víš jak. To já jsem právoplatný vlastník deníku a nemám v nejmenším úmyslu ti ho dát. Takže pokud máš trochu rozumu, tak se odsud okamžitě dekuješ i s tím psiskem, nebo si tě hezky opeču do křupava," řekl Joe.

"Víš to určitě? Společně s mou silou a s tvým deníkem bychom dokázali mnohé. Jen si představ. Možná bychom mohli i přivést na svět ji. To je to, po čem touží tvé srdce, ne?!" obrátila hned Mamon zírající přímo do jeho nitra k jeho největším tužbám, se snahou tak Joea vlákat do svých spárů.

"Ano, to bych si moc přál. Být s ní. Ale to mohu udělat také sám za pomoci deníku, nejsem však idiot. Vím, že za takové věci se platí a to většinou cenou, kterou si v ten moment ani neumíme představit. Deník je můj a já se nebudu opakovat. Tvoje poslední šance!"

"Nebudeš se s nikým dělit, to z tebe dělá vcelku lakomce," ušklíbla se démonka, poté s lusknutím zmizela a ostatní lidé, hosté i barman se vrátili do normálu. Zastavili se v tom, co dělali, a jako kdyby se právě probudili ze sna, rozhlíželi se kolem a nemohli uvěřit svým očím.

Svatý Joe se nevesele usmál hledíc na místo, kde ještě před chvílí stála zrzka. "Jistě protože o lakotě toho ty výš nejvíc, že Mamon," ještě pravil jako by ho mohla snad slyšet a poté se vrátil ke své původní činnosti, sezení a popíjení vody.

<< předešlý díl

>> další díl